Svět nezměníš, baka

Připadá mi to tak, nebo jsou boje den ode dne zmatenější? Kunaie létají s větší razancí, přestože jsou nepřátelé unavenější. Jutsu získávají na síle. Na vražedné síle, která se lačně vlévá do našich krky drásajících rukou. Nepotrvá to dlouho a podlehneme svým zvířecím instinktům… nebo snad jako psi stáhneme ocasy a utečeme se schovat do bezpečí domovů? Domovy, jak… směšné. My už přece žádné nemáme. Ninjové na frontách bojují jen, aby ochránili své milované, kteří umírají hlady, jelikož na krví podmáčených polích nelze pěstovat plodiny a cestovat za lepší budoucností je nemyslitelné. A to vše kvůli nadvládě, svobodě a… ješitnosti.
Koutkem oka jsem zahlédl kunai. Nevěděl jsem, proč se tím zabývat. Byl to kunai jako všechny ostatní, které mi jasně vymezovaly životu bezpečný prostor, v němž se dá na první pohled bez úhony pohybovat (pouze na první pohled, vždy je tam nějaká past, nebo je výše zmíněné místo určeno pro dopad nějakého obzvlášť vražedného jutsu…), ale nějakým způsobem mě upoutal. Mé podvědomí stále sledovalo jeho dráhu. Uvědomil jsem si, že k někomu míří. Chce se snad s lačností sobě vlastní zabořit do nechráněného boku mého spolubojovníka? Nebo nepřítele?
Spolubojovník, byl to spolubojovník. Spíše spolubojovnice. Uhnul jsem pohledem od zraněné dívky, takovýchto scén jsem již viděl dost, když jsem si uvědomil… Neměla ta dívka atypickou barvu vlasů? Něco, co upoutá a zaryje se do paměti. Uvědomil jsem si skutečnou mrazivost situace až se třetím protivníkem. Byla to ona. Ta holka, určitě jsem ji znal. Nebylo to dávno, co jsem ji naposledy viděl bojovat. Pamatuju si, že byla silná, to je důležité. V poslední době se neřídíme jmény, ale silou. Nepomáháme slabším, přidáváme se k silnějším. To je definice přátelství. Ale ona… měl jsem si něco uvědomit, ta věc… hlodala v mém podvědomí, až…
„Sakura?“ to slovo mi bylo cizí. Nevyskytovalo se v žádném jutsu, které jsem znal, tak jsem se odnaučil jej užívat. S jeho vyslovením se však prolomila ona bariéra tupého zvířete, kterou jsem utěsnil v hlavě všechny své pocity. Všechno nežádané se zase vyplavilo na povrch. Sakura. Haruno sakura. Dívka, kterou jsem kdysi miloval. Jako hloupý gennin jse nastavil záda zbraním, abych před nimi uchránil její tělo. Bylo to slabomyslné, ale já přece byl gennin. Čekalo se to ode mne. Tak jako spousta jiných věcí. Že padnu, že zklamu. Nutno podotknout, že až na smrt se mi zatím dařilo všechna očekávání plnit.
„N-Naruto?“ zašeptala slabě, skoro ani nepohnula rty, když přes ně mé jméno přeběhlo. Vydralo se ven ve snaze se osvobodit. Zazvonilo mi v uchu a já znovu… procitl? Prozřel? Zbytečnosti. Hloupé malichernosti. Měl bych raději bojovat! Bít se… vraždit, možná. Ale co na tom? Je to pro vesnici. Pro svět. Pro lidi.
Zvedl jsem zesláblé tělo své týmové kolegyně a největší možnou rychlostí se vydal z bojiště. Kličkoval jsem mezi překvapenými přáteli. Byla to… svoboda, co mě přinutilo začít se smát? Poprvé po dlouhé době… byl jsem pryč z toho pekla. Byl jsem volný. Mohl jsem jít, kam jsem chtěl. S ní. Zraněnou, na pokraji smrti.
Je to přímo výsměch. Já zpět jít nechtěl. Zachráním je. Je to jisté. Všechny je zachráním. Postavil jsem se čelem k bojujícímu poli přede mnou. Vtrhnu tam. Tentokrát se mi to určitě povede. Neztrácím naděje, proč také? Jsem jinchuuriki. Jsem ten, co ovládl Kyuubiho. Jsem Naruto Uzumaki, já…
Za zády se mi ozval slabý, kuckavý smích. Sakura? Otočil jsem se. Teď už zase stála, rukou si tiskla hlubokou ránu na boku. Neměla již chakru na léčení. Nechápal jsem však, proč její nádhernou tvář hyzdí křivý úsměv. Děsilo mě to. Bylo to tak… kyuubiovské. Tak zvířecí, tak… zlé a škodolibé. Proč? Vyschlo mi v krku. Sakura-chan otevřela pusu, z níž se následně vydrala ta slova. Slova vyjadřující nezměrný výsměch a pohrdání.
„Ubohý Uzumaki.“ Pronesla jasně, po bradě jí přitom stekla kapka krve smísená se slinami, která se groteskně zakývala. Mně do smíchu nebylo.
„Sakura-chan?“
„Oh, Sakura-chan,“ pitvořila se Haruno, „jako obvykle, že? Zase si myslíš, že to dokážeš? Chováš se, jako bys snad byl hrdina Naruto. Chceš spasit svět, listový králi? Ano?“ nevěděl jsem, kde se v ní berou slova, která mě zraňovala. Drásala mě, zarývala se a trhala. Rvala a ničila. Zabíjela.
„Já…“ špitl jsem. Co ji to popadlo? Proč tak najednou? Polkl jsem. Její škodolibý úšklebek divoce kontrastoval s bolestí a strachem v jasně zelených očích. V těch nádherných…
„Neboj se, Sakura-chan. Já všechny ochráním.“ Kývl jsem hrdě. Chtěl jsem ji změnit, strhnout tu masku a prohlédnout si detaily upřímné tváře. Ale odpovědí na moji snahu byl zase jen ten smích.
„Hlupáku. To jsi sliboval už tolikrát. Zklamal jsi, přiznej to a teď… teď ještě budeš dělat zachránce? Spasitele? Ubožáku. Nejsi nic než hromada masa a chakry. A démon. To tě dělá tak výjimečným? Ano, kladla jsem si tu otázku. Co je na tobě tak jiného? Je to jednoduché, Uzumaki. Tvá neschopnost, ubohost, namyšlenost… naivita?“ začala se smát. Tvář bledá od ztráty krve se ale ani nepohnula. Věty jí vyřčené se do mě zavrtávaly. Do hlouby nitra až ke Kyuubimu. Souhlasil s ní. Vlastně… to dělali všichni. Sakura zalapala po dechu, klesla na kolena. Vypadalo to, že co nevidět zemře.
„Nepotřebujeme Sasukeho, Madaru nebo Kabuta, aby zničili svět. Stačíš ty, Naruto,“ najednou se jí po tváři skutálela slza. A za ní druhá následovaná tou třetí, „všechno jsi to zpackal. Proč jsi nezůstal v bezpečí? Ukrytý! Tak by to bylo pro tebe lepší! Bezpečnější. Neviděl bys to všechno, krev a smrt! Zničíš to! Všechno to zničíš, Naruto.“ Blábolila jedno přes druhé. Když se její tělo sesunulo k zemi, nezachytil jsem ho, nebyl důvod.
Nepotřebujeme Sasukeho, Madaru nebo Kabuta, aby zničili Svět… zopakoval posměšně Kyuubi. Vážně to tak bolelo? A proč vlastně. Vše, za co jsem se bil, bylo… falešné. Tak falešné! Moje láska k vesnici? Láska k lidem? Byl jsem démon, na co potřebuju lidi? Jsou přítěž.
Stačíš nám ty, Naruto. Dodal ještě devítiocasý. Jako by to nestačilo. Přátelé. Kdo je to? Banda ubožáků, kteří chtějí moji sílu. Ohnou ji a ukovají do příslušného tvaru- meč ve chvíli, kdy potřebují pohrozit a štít pro doby nebezpečí. Na nic jiného jsem nebyl. Proč jsem tak sveřepě bránil své city? Nebyli mé, nikdy. Byly to skořepinky lží, semínka, která do mne zasadili, abych se stal ovladatelným. Láska k ní. Překročil jsem Sakuřino tělo a ponořil se do sebe. Tak takhle to bude?
Tak co teď uděláš, kluku? Zajímal se Kyuubi.
Cítil jsem, že mě na ústech zašimral úsměv.
Svět nezměním, hm?
Uvidíme.
Jsem jinchuuriki? Jsem ten, co ovládl Kyuubiho?
Ne…
Jsem ten, co strhl pečeť, tak sayonara.

Jsem Kyuubi no Youko!