Tragédie

Díl 3. - Seskupení

Bylo již několik dní po tom nešťastném incidentu, kdy jednotky kontrolující mrtvá těla určená na spalování, nechaly proklouznout zcela nezkontrolovanou hromadu těl i s jedním, které explodovalo.
Zaito zrovna opouštěl nemocnici z poslední kontroly a s potvrzením, že je opět misí schopen. Ještě okolo hlavy měl obvazy a měl takovou nepřirozenou nazelenalou barvu pleti.
Fyzicky byl v pořádku, ale v jeho mysli se děly zmatky. Slova a i chování Hyoriho ho ovlivňovaly po smrti více, než-li za jeho života.

[i]Chytili mě. Není divu, že se jim to povedlo. Ono není moc těžké přepadnout spící osobu, která bydlí s dalšími spícími osobami. A když spí celé město... I kdyby se někdo vzbudil, nebylo by to nic platné. A zdechlo by víc lidí. Takhle je to vlastně nejlepší. Možná jsem měla být připravená. Nejspíš ano. Ale trhněte si, nebudu přece celý život spát s nožem v ruce! A teď už vůbec ne, není totiž moc jisté, tolik toho ještě naspím. Netipuju to na moc dlouho.

Asi bude pršet. Jako při pohřbu Třetího, ještě aby ne, když jde o jeho syna. Na několika pohřbech už jsem byl, ale nenapadlo mě, že budu i na pohřbu Sarutobiho Asumy, jednoho z Dvanácti strážných ninjů.
Ty nové černé šaty mě koušou. Je to nezvyk. Všichni stojí strnule a postupně nosí květiny na jeho hrob. Kurenai u něj klečí a po tváři jí tečou slzy. Cítím se příšerně… mizerně. Vlčí máky uvadají a už nevykvetou. Jako když umřel Sarutobi, Minato, Kushina, Rin… a další ještě umřou.

[i] Život je sv**ě.
Ležím na chladné promáčené zemi, z břicha mi lezou vnitřnosti a vytékají potoky krve. Celý se třesu a někde v dáli slyším jak si někdo brousí kosu.
Pootevřu oči. Dá mi to dost práce. Přijde mi to jako to nejtěžší co jsem kdy chtěl udělat.
Vidím rozmazaně. Je to díky tomu zatracenýmu dešti. Proč musí chcát zrovna teď, když se chystám zdechnout. To si snad ze mě bůh dělá srandu nebo, že by bulel kvůli mně, že svět opouští takovej frajer jako sem já. Hmmm zajímavá to otázka.

Díl 2. - Předání

Liu se po nějaké chvilce podíval na oblohu a odhadem, dle polohy Slunce, zjistil čas. Trochu si povzdechl při pohledu na Hyoriho. Nechtěl totiž vidět, jak budou jeho ideály a naděje zničeny jako u všech.
Následně na něj mávnul jen rukou a pomalu se odtamtud vydal, měl hodinu ve škole, i když s jinou třídou, než Hyoriho. Hyori se na lehké zamávání pousmál a došel blíže k hořícím tělům, při čemž je pozorně sledoval. Nyní tam byla nová várka mrtvol, takže některé ještě nezačaly hořet.

Díl 1. - Nikdy nekončící

„Prý bojujeme za lepší svět. Proto, aby další generace nemusely bojovat. Jak já nesnáším tyhlety kecy... Pouhá propaganda...lži... Shinobi bojují, protože musí...protože jsou k tomu cvičeni... Není žádná světlá budoucnost... Ne v tomhle světě... Jak by taky mohla být zde nějaká naděje?.. Ve světě, kde děti jsou nuceni se učit boji?.. Strčte si mír za klobouk...je to jen slovo...“ řekl velice rozlíceně černovlasý muž, který záhy opustil místnost, kde bylo několik dalších lidí.

Prišiel som, znova. Ako každý deň som prišiel tesne pred západom slnka. Telom mi lomcovali rôzne pocity, no najviac asi vina, že som jej to nepovedal skôr. Mal som. Určite som to mal urobiť. Teraz je už neskoro. Ona neváhala a ja som bol taký hlúpy, že som čakal na správny okamih, ktorý ale nikdy neprišiel.
Sadol som si na zem a prekrížil som si nohy do tureckého sedu a smutne sa pozeral pred seba.

„Zabila jsem je.“
„Proč jsem to jen udělala? Jaký jsem k tomu měla důvod?“
„Přestaň už bulet a litovat toho. Jestli tě to uklidní, tak jsem je zabij já, né ty. Jediné výčitky můžeš mít z toho, že jsem ovládal tvé tělo a tak si tvá sestra a otec mysleli, žes je zabila vlastně ty, ale přitom jsem to byl já. No, zdá se to být hodně složité na vysvětlování.“
„Ale proč jsi je zabil?!“
„Protože jsi to chtěla.“
„Lžeš, nic takového jsem nikdy nechtěla!“

„To vám teda trvalo!“ zahundral Hidan, keď k nemu a k dvojčatám došiel zvyšok.
„Boli sme už v polovici svojich tunelov, keď sme dostali správu!“ vysvetľoval mu rozhorčene Keita.
„Ste si úplne istý, že je tam portál?“ spýtal sa ich Otany.
„Samozrejme, že som si istý, čo som počul,“ zamračil sa na neho Shinichi. Hádam si len nemyslia, že by ich chcel oklamať. Chce sa dostať domov, tak ako ostatní. Nemal dôvod na klamstvá. A už vôbec nie po tom, čo si prežili.

Styl písma

To, co se děje je kurzívou, protože tahle povídka je hlavně o myšlenkách. Myšlenky jsou tedy normálním písmem. Díky za rozkliknutí povídky a přeji příjemné počtení

[i]Kap… kap… kap…

Uplynul měsíc a Sasuke se stále nevracel. Danzovi vojáci pročesali okolí, pátrali ve městech, vyptávali se lidí, ale nenarazili na jedinou stopu. Copak ho pohltila země, přemýšlela Sakura, když zírala ven do zimní tmy z oken své komnaty v paláci, a při pohledu na sníh se jí stáhlo hrdlo. Představila si jeho štíhlé tělo zmrzačené a pohozené v příkopu u cesty, jak se na něj pozvolna snáší vločky. Ve dnech sedávala ve své ložnici napjatá, jestli nezaslechne na chodbě jeho hlas. Naruto ji utěšoval, ale Sakura postupně ztrácela naději. Je pryč, opakovala si, když ležela na lůžku a pokoušela se usnout. Danzo tvrdil, že ho někdo musel unést, že není možné, aby sám dokázal v takové zimě zakrýt po sobě všechny stopy.

Byla tajemná noc a v mdlém světle měsíce šuměl temný les. Ptáci natřásali svá křídla a krákoravě volali na své druhy za tklivého skučení větru. V dáli hřměla blížící se bouře. Rookies týmy si vybraly právě tento den pro nocování v lesním domě dále od Konohy. Ten dům byl velký, velice starý, ale stále obyvatelný. Nevěděli, proč v něm už nikdo nežil, Naruto jej objevil náhodou při svých toulkách. Senseiové si vyžádali pár dní volna a tak se Lee s Narutem dohodli, že uspořádají "Noc odvahy," jak tomu rádi říkali.

Ten špatný pocit, takové to, kdy vás z hloubi duše něco zžírá a Vy netušíte, co to vlastně je.

Tak som sa rozhodla pre zmenu obrázku, pretože tento našla Yamako-san a nemohla som odolať. Geniálne vystihuje situáciu a patrí jej veľké ĎAKUJEM :)