Ano Ko no Inochi - kap. 17: Druhé dějství

Meine kecy

Hah... opět tu začíná něco, co bylo v první kapče jako moje úvodní poznámky Ale nebojte, nebude to tak dlouhé jako tehdy
Takže tahle kapča plus ještě víc jak 3/4 následující bude jakoby vsuvka do té šestnácté. Už sem to říkala předtím, takže ty × × × budou tu vsuvku označovat, tedy v té příští to bude znovu u konce, čímž tu vsuvku ukončím a budu pokračovat opět jakoby koncem 16. oka, chápeme se? Doufám, že jo... :D

POZOR! Spoiler!

Yū
Sai
Ino
Lee

Náhle Lee vykulil oči, načež se dal na útěk. Něco mě určitě pronásleduje… Kruci! Proč to nevidím? Všechno by bylo daleko snazší!
Kam to sakra běží? Ryū ho určitě dostihne, ale čím bude dál ode mě, tím bude slabší a pomalejší… Musím za ním! V tom se i Yū rozeběhla směrem za svou technikou, nahánějící uprchlého studenta zelené šelmy, nechaje ležet Sasukeho za sebou.
Běželi již nějakou dobu. Lee neustále utíkal stejně vyčerpávajícím tempem, co mu nohy stačily.
Sakra! Pořád to za sebou cítím. Dokážu tomu vůbec utéct? Bůhví… ale musím se snažit! A hlavně, i kdybych nedokázal, jsem si jistý, že aspoň Sasukemu pomůžu, když to odvedu. Snad mě to tedy pronásleduje, jinak bude má oběť marná.
„Kam až hodláš běžet, ty hovado?!“ křičela za ním Yū, když se ho pokoušela dohnat. Její vodní drak, jehož vyvolala, aby mladého Rocka sprovodil ze světa, jej už skoro měl nadosah.
„Kruci!“ zaklel. Cítím zimu… úplně mi to nahání mráz po zádech. Už mě to asi fakt má…
V tom, aniž by si byl vědom, jak se to vlastně stalo, ho cosi zvedlo pomalu do vzduchu.
Všude kolem hlavy cítím nepříjemný chlad. Hnusný pocit! A co pak teprve to, že visím ve vzduchu? Sakra, začínám pořádně panikařit! Vážně se to děje? Není to ničí vtip? Vážně… doopravdy se tohle děje?!
„Já nechci zemřít!“ vykřikl náhle a začal máchat rukama i nohama sem a tam.
„Pozdě,“ neodpustila si Yū, když se založenýma rukama na prsou sledovala, jak její drak právě požírá svůj cíl s tím, že se jej pokouší zvednout do vzduchu ještě víc a natočit jej hlavou dolu, aby mu do hrdla sklouzl sám. Dle všeho to ale nebylo až tak snadné.
Tak šup… Po chvíli klidného a blaženého vyčkávání, začala Yū nedočkavě podupávat nohou. Už ho sakra sežer!
„Do háje! Ať si kdo jsi, pusť mě na zem! Jsem už skoro celý promočený a je mi zima! Jestli budu takhle ještě dlouho viset, asi se pozvracím!“ naříkal Lee, hlavou v drakově tlamě, ač sám nevěděl, v jak vážné situaci se právě nachází.
„Do toho… Pak mu do žaludku snad sklouzneš líp,“ odpověděla do větru.
„Sakra. Sakra! Sakra!!“ pomalu se rozkřičel.

„Lee?“ zaslechl nedaleko zmatené zvolání jeho jména, „Co to vyvádíš?“
He? Kdo to je? A kde je? Ve vzduchu sebou začal máchat do všech stran, aby byť jen koutkem oka zahlédl právě onu příchozí osobu.
„Jak ses tam dostal?“ pokračovala osoba zmateně, načež si stoupla přímo pod něj, aby snad zjistila příčinu jeho vzletu. Lee tedy příchozí dívku konečně spatřil.
Yamanaka Ino? Co ta tady dělá?
„Co tu… děláš?“ tázal se. Do háje! Už mi teče krev do mozku! Sakra! Takhle vzhůru nohama se nemůžu ani pořádně nadechnout!
„No, byla jsem od včerejška v nemocnici u… Saie. Takže se tudy vracím domů… mám to totiž cestou. Proč se ale na to vůbec ptáš? Zvlášť, když bych tuhle otázku měla pokládat spíš já.“
„Já… sám nevím… Radši jdi dál… domu,“ zkoušel ze sebe dostat smysluplnou větu, zatímco si gravitace vyžádala své na jeho dýchacím ústrojí.
„Měl bys toho ale už nechat. Takhle ti nateče do mozku krev. Jsi už celej červenej,“ opáčila Ino po krátké analýze.
„Jo, jo… Tak běž.“
„Mmmm~,“ přihlížející Yū, jež čekala, až bude Lee sežrán, náhle zkroutila pravý koutek rtu do ďábelského šklebu a přimhouřila oči. Hm… Další oběť. Tohle je rovnou ta, která patří do mého listu… Takže jí rozhodně odejít nenechám.
„Jde se na to,“ řekla si pod imaginární vousy a pomalu vykročila vstříc k blondýnce.
„No dobře. Tak se tedy měj,“ dodala Ino směrem k Leemu a počala se otáčet k odchodu.
Otočila se tedy akorát k Yū zády, čehož černovláska rovnou využila a za běhu ji přímo doprostřed zad nakopla s co největší silou. Ino se pod nečekaným náporem síly úplně prohnula, načež odlétla několik metrů dopředu.
„Sakra!“ vřískl Lee, jenž si nenadálého útoku všiml. Začal se třást.
Myslel jsem, že to zvládnu, ale začínám se bát. Vidět, jak se zničehonic člověk prohne, že si skoro zlomí páteř, a cítit to, co cítím teď, je už na mě fakt moc… Nevidět to je o to horší. Bojím se, fakt že jo.
Mít to před sebou… Dokázat tomu čelit bez toho, abych nevěděl, odkud co přijde, by mě uklidňovalo. Nebál bych se a statečně, i když třeba nakonec bezvýznamně, bych tomu čelil. Ale takhle… Takhle mám jen strach a husí kůži, kdykoliv se něco nečekanýho stane.
Yū mezitím stála na místě, kde předtím byla Ino, dosud nechávajíc pravou nohu ve vzduchu od předchozího kopnutí, a vlasy ji povlávaly ve větru, jenž byl ještě posílený od onoho rychlého pohybu, zatímco blondýnka ležela na břichu nedaleko od ní a pokoušela se zvednout. Ruce se jí klepaly, že se pomalu ani nedokázala udržet pár centimetrů nad zemí. A když se jí konečně povedlo se podepřít, tak ji něco opět k zemi srazilo. Hekla bolestí.
„Radši zůstaň ležet,“ špitla Yū, když ji dupla na zmodralá záda, čímž ji opětovně přišpendlila k zemi. Kromě toho měla ještě všude po těle hrozné spáleniny od toho, jak se vezla několik metrů po zemi, když jí černovláska nečekaně odkopla.
Bolí to! Děsně mě bolí záda… jako bych v nich měla díru a něco mi do ní dloubalo…
„Co se kruci děje?!“ křičela se slzami v očích, zatímco se nemohla hnout.
„Jednou si mě zaskočila. Viděla si mě, ale už tomu tak není… Tak přece nemůžeš čekat, že na tebe budu mírná. Nezasloužíš si to. Krom toho ty si zasloužíš trpět víc, než kdokoliv jiný!“ opáčila Yū prostě s vražedným pohledem v očích.
„Ino!“ zakřičel Lee z plna hrdla, jenž byl v drakovi už po pás, že mu čouhaly ven pouze nohy. Ozvěna jeho křiku se roznesla snad skoro celou Konohou.
Yamanaka se pokusila podívat vzhůru do míst, kde byl Lee, i když to znamenalo natočit oči až ke koutkům s následky ohromného pálení oněch smyslových orgánů.
„Tvoje… hlava…“ zasténala, než zavřela vyčerpaně oči. …Není vidět.
„Moc mluvíš!“ vřískla ještě černovláska a víc se zaryla do její rány na zádech, jakoby zašlapávala snad cigaretu. Ino opět vypískla bolestí.
Proč? Proč?! Proč se mi to děje? Strašně to bolí! Aii… Suke…
Pod vládou myšlenek, kdy si bolest závazně přiznala, jí začaly téct slzy.
„Do háje! Ino, nevzdávej se!“ zkusil to ještě Lee, zatímco se přibližoval více k zemi – aneb stále spadal víc a víc do drakova žaludku.
„Ty už taky mlč!“ křikla nasupeně směrem k němu, načež se zaměřila zpět na mladou Yamanaku, „Asi už tě dorazím, co říkáš?“ řekla s líbezným tónem hlasu. Ještě se mírně zohnula a ďábelsky se ušklíbla.
„Fuuton,“ vyřkla tiše, jakoby jí to šeptala, „Tengo-.“
„Yū!“
Po zaslechnutí svého jména se zastavila a úsměv ji v tu chvíli odpadl. S vážným výrazem ve tváři se napřímila a podívala se před sebe.
„Ai…“ hlesla ztrhaně Ino, která příchozího chlapce zahlédla ihned, jelikož měla hlavu nastavenou právě jeho směrem.
„Tch,“ zatnula černovláska opět zuby, „Co tu chceš?!“ okřikla ho.
„Lepší otázka je CO chceš ty?!“ vrátil ji, když se zastavil pár kroků od obou dívek.
„O čem…“ pokusila se Ino promluvit, ale pod návalem bolesti při mluvě ji hlas neustále zrazoval. O čem to mluvíš? Vůbec tě nechápu. Co se děje? Jsem úplně mimo.
„Yano-cchi, radši nemluv. Nevím, jak ti asi teď je, ale určitě si na tom ještě hůř, než se zdá. Tak tě prosím, jen lež! Nehýbej se,“ opáčil, stále však zíraje na svou sestru.
„Hm,“ ušklíbla se Yū a jala se z Ino sundávat nohu. Než ji však dala úplně na zem, ušklíbla se ještě víc, načež vyskočila do vzduchu. Sai s vykuleným výrazem udělal pár rychlých kroků vpřed s nataženou rukou, aby ji snad zastavil.
Dopadla opět přímo na blondýnku, která se znovu nepříjemně prohnula v zádech. Vřískla, až vykašlala trochu krve.
„Proč to sakra děláš?!“ vykřikl Sai hystericky.
„Jen tak,“ opáčila prostě a z Ino konečně slezla. Postavila se přímo před Saie, nechaje blondýnku ležet za sebou. Sai ji probodával naštvaným pohledem.
„Řekni mi, milej bratříčku. Proč si vzal sebou tu otravu?“ řekla klidně s falešně milým úsměvem. Černovlasý vykulil oči. Jak to…
„Jak to vím, co?“ ušklíbla se a nahnula hlavu doprava, „Nepodceňuj mě. Krom toho je logické, že tě někdo zavolal, nemyslíš? Ležel si na posteli, skoro ses nemohl hýbat a ještě včera sis teprve přivykal na denní světlo… Je nemožný, aby ses najednou rozhodl, že si uděláš zrovna dneska a sem procházku. Plus nejsem slepá ani blbá,“ usmála se, stále se svěšenou hlavou na pravou stranu.
Jak to všechno ví?! Vím, že je chytrá a i bystrá, ale tohle… tohle jsem fakt nečekal.
„Hōra…*“ pronesla a hlavou mírně cukla vpřed. Sai zbystřil a okamžitě se otočil.
Sakra. Co tohle zase je?!!
„Další!?“ vyhrkl překvapeně. Yū se musela nahlas pousmát.
„Sakuro? Jsi… v pohodě?“ vydal ze sebe trochu vystrašeně.
„Vypadá, že by byla?“ odpověděla za ní Yū s pohrdavým a výsměšným tónem hlasu. Sai zaťal naštvaně zuby.
„Tohle už přeháníš!“ vřískl a otočil se zpět směrem k černovlásce.
„Sō?** Mě to ani nepřijde,“ opáčila stále s ďábelským úsměvem ve tváři.
„Co vlastně chceš?!“
„Kdo ví? Ty už si svůj trest dostal,“ sdělila mu a náhle změnila svůj pobavený výraz za vážný až temný, nahánějící husí kůži, „Tak mi jdi z cesty!“
Sai sebou cukl. Věnoval ještě starostlivý pohled nemohoucí blondýnce na zemi, jež jej stále vyděšeně a zmateně pozorovala. Avšak posléze se pohledem odtáhla a podívala se v její pozici směrem dolu. Sai pomalu natočil hlavu tam, kam se koukala, nebo-li z jeho pohledu doprava.
„No, dopr…“ vyjekl. Co to sakra! Kdo to je? A co to je? Bože!
Jeho pohled spočinul na jakémsi vodním tvorovi, z jehož huby čouhaly pouze kotníky jakéhosi člověka.
Fuj… Ten… co to vůbec je? Drak? No sakra! Vypadá dost hrozivě. A co teprve pak ty nohy? Prokristovy rány. Ti, co to nevidí, mají dost velký štěstí… Sai se po chvíli otřásl zimou. To i její jutsu se takhle změnily, že vypadají tak děsivě? Jako by to byl sluha samotného satana…
„Ara… To sis mého mazlíčka všiml až teď?“ zasmála se.
„Musíš mu pomoct! Jestli ho to spolkne, zemře!“ vykřikla panicky zničehonic. Sai se po ní zmateně poohlédl. V tom okamžiku si Yū zakryla ústa oběma rukama.
Zrovna teď musíš vylézt?! Já se tě snad nezbavím! Už prostě zmiz, Yū! Kontrolu už znovu nepřebereš! Odteď budou věci tak, jak chci já!
Co to bylo? Řekla, že… No, sakra! Náhle vykulil oči a dal se bez dalšího ohlédnutí či slova do běhu. Přitom vytáhl ještě svitek, na který začal něco rychle kreslit. Chōjū Giga.
Následně ze svitku vyskočil jakýsi ohromný had a vzápětí ještě tygr. Had se drakovi omotal kolem krku a protáhlým ocasem obalil ještě jeho končetiny, aby se nemohl bránit, zatímco do něj tygr kousal a drápal. Ovšem čím víc se jej dotýkali, tím víc se začal inkoust, jímž byli tvořeni, rozpíjet.
Chōjū Giga! Sai se však nenechal zastrašit a celý proces několikrát zopakoval.

Trvalo to několik minut, než nakreslil asi tucet myší, které si to vlezly do dračího chřtánu, kde se na nějakou chvilku uvelebily. A jakmile se v něm rozpily, drak celkově zčernal, načež po pár mučivých zavrčeních zmizel. Zůstala po něm jen jedna velká louže, ve které si to vylehával skrz naskrz promočený Lee.
Sai se popadl udýchaně za kolena, zatímco mu po tváři stékaly kapky potu.
Sakra. Spotřeboval jsem na to teda pořádně chakry… Ale moment! Začal se zdráhavě otáčet za sebe, jako by jím právě projel blesk. Proč mě Yū nezastavila? Úplně jsem na ní přitom zapomněl… To jí bylo jedno, jestli ho zachráním? Nechce náhodou všechny pozabíjet?
Když se otočil, spatřil to, čeho se bál. Yū seděla na Ino, zatímco se s výsměchem dívala na svou kopii, jež akorát řezala do bezmocné růžovovlasé dívky, kterou jednou rukou ještě držela za vlasy ve vzduchu.
Že mě tohle nenapadlo už dřív. Můžu si užívat jejich utrpení jako pozorovatel, ale i tak jsem to pořád já, kdo jim to dělá… Plus mé ruce zůstanou vlastně čistý. No, to zase není taková výhra, jak bych čekala, páč bych to chtěla udělat vlastnoručně… Ale co, ten divákův pohled je nezaměnitelný! Opět se ďábelsky ušklíbla. Úsměv se jí poté o to víc rozšířil, když její druhé já akorát vyrvalo bezmocné Sakuře srdce z hrudi.

____________________
* Hele…
** Fakt?