Zničené sny - Díl 3.

Díl 3. - Seskupení

Bylo již několik dní po tom nešťastném incidentu, kdy jednotky kontrolující mrtvá těla určená na spalování, nechaly proklouznout zcela nezkontrolovanou hromadu těl i s jedním, které explodovalo.
Zaito zrovna opouštěl nemocnici z poslední kontroly a s potvrzením, že je opět misí schopen. Ještě okolo hlavy měl obvazy a měl takovou nepřirozenou nazelenalou barvu pleti.
Fyzicky byl v pořádku, ale v jeho mysli se děly zmatky. Slova a i chování Hyoriho ho ovlivňovaly po smrti více, než-li za jeho života.
Zaito věděl, že bude pokračovat v tom, co Hyori prakticky začal jeho záchranou, ale bylo to naprosto proti jeho přesvědčení. Byl totiž již roky netolerantní vůči všem z jiných vesnic. Byl i ochoten kohokoliv z jiné vesnice, koho by potkal na území své země, okamžitě popravit. Považoval je totiž za něco méně, než zvířata.
Když šel domů, byl silně apatický vůči svému okolí a jen těžce přemýšlel. A to u něj nebylo zvykem. On byl tím, kdo reagoval dle prvního nápadu a podnětu, ale nyní hodiny, ba dokonce dny přemýšlel nad jedinou věcí.
Náhle se zastavil a ohlédl se. Zahlédl vršek budovy Mizukageho a povzdechl si.
Konečně se rozhodl. Strhnul si bandáže okolo čela a vyrazil rychle za Mizukagem, chtěl s ním mluvit. Díky nízkému počtu shinobi se tam taky brzy dostal, protože Mizukage neměl ani ochranku a neměl již schůzi, takže prostě jen byl v kanceláři a něco sepisoval.
Zaito tedy odhodlaně zaklepal na dveře jeho kanceláře a okamžitě vstoupil.
Mladík jen o trošku starší, než Zaito, s rudou kšticí, seděl unaveně v křesle, bradou se opíral o stůl a cosi podepisoval, při čemž zřejmě i něco plánoval, dle taktických mapek na stole.
Po zaklepání a vpádu černovlasého kluka do kanceláře, si však Keigo sedl více, jak člověk a upřel unavené oči na příchozího.
„Jestli jsi mi přišel oznámit již provozu schopnost, tak to není třeba. Stejnak je to v zprávách z nemocnice.“ Podotkl suše a opětovně sklopil oči k listům pokrývajících celou pravocní plochu stolu. Na tváři k tomu měl dosti kyselý výraz, očividně nerad vyřizoval tyto věci.
„No...to není jediné, proč jsem přišel. Chtěl jsem se zeptat, zda bych nemohl na mírovou misi z vlastního přesvědčení... Válka a boje trvají moc dlouho a doplácejí na to všichni, neexistuje vítězů... Někdo už to musí ukončit a s trochou štěstí to budu já... Prosím vás o to, Mizukage. Dejte mi tu možnost.“ Vychrlil Zaito a následně si poníženě klekl a svěsil hlavu.
„Další blázen, co chce změnit svět?... Už mě ani nebaví takovým dávat povolení... Ale dám ti možnost. Protože jsi to ty. Najdeš si vlastníma silama další dva kolegy do týmu, máš na to zbytek dne. Poté si můžeš klidně jít, ale nevyjde-li cesta míru, tak danou oblast prostě rozprášíte a zničíte je. Ostatně, zabitím všech nepřátel, lze taky dosáhnout míru. A nyní vypadni, mám dosti práce a tobě stejnak zbývá jen pár hodin. Vždyť už pomaloučku zapadá Slunce.“ Řekl své stanovisko Mizukage a Zaito se kousnul do rtu, při čemž přikývl a rychle se vydal ven z kanceláře.
Keigo se zase vrátil ke své předchozí činnosti a jen kroutil hlavou. Dle něj zrovna Zaito byl tím posledním, kdo by chtěl na takovou misi.
Jenže svou podmínkou docela přitížil Zaitovi. Již jen kvůli tomu výbuchu, nebylo nijak snadné najít někoho, kdo by alespoň chtěl mluvit.
Proto Zaito obíhal své přátele a známé po celé vesnici, jenže většina mu ani neotevřela. Buď s ním jen nechtěla mluvit, protože byly těžké časy, nebo byli mrtví a Zaito o tom ani netušil.
Informace o tom, kdo umřel a kdo ne, byly ve vesnicích docela cenné a měly je tak leda lékaři a vedoucí vesnice, čímž to končilo.
Byla již tma a do konce dne zbývaly necelé dvě hodiny, když se Zaito vzdal a zůstal sedět na nějaké lavičce, před svým domovem.
Koutkem oka sledoval dům vedle, kde býval Hyori. Zaita z toho bolelo u srdce. Sice se nikdy ti dva neměli moc rádi, ale i tak měli leccos společného. A hlavně to, že ti dva nejvíce mluvili spolu navzájem a ne vždy zcela negativně. Zaito byl někdy nucen i vypomáhat Hyorimu.
Ale to již bylo pryč. Černovlasý mladík se posléze zvednul a zamířil dovnitř svého domu. Už byl u dveří, když do něj vrazil daleko vyšší blonďák s náručí plnou knih a svitků, který se přiřítil z postranní uličky.
„Jé, čus bratránku! Vypadáš sklesle...“ Vykřikl blonďák a pak zachrchlal, protože i na něj byl nějak moc hlasitý.
„Říkej mi jménem, Taku... A jo, nemám dobrou náladu... Chtěl jsem cosi provést, ale zřejmě na to nemám...“ Dostalo se blonďákovi odpovědi a ten se jen zatvářil nechápavě.
„Možná si nejsme nejbližší, co se týká rodiny, ale svěřit se můžeš. Rád poradím. Navíc dobře víš, že jsem dostatečně inteligentní, abych mohl radit i Mizukagemu.“ Pochlubil se Taku a menší kluk se jen pozasmál.
„Vtipálek, jako vždy.“ Poznamenal Zaito a nakonec vzal část jeho knih, protože mu téměř padaly, a vydal se s ním dovnitř.
Taku Karyū nebyl vyhlášený svým uměním a dovednostma ninjy, ale za to byl známější svou nadprůměrnou inteligencí a výrobou leckdy i užitečných a dobrých prototypů zbraní. Hlavně, když mu bylo teprve šestnáct a již prokazoval takovou zdatnost. Proto ho Mlžná neposílala na mise, všichni totiž věděli, že v misích je neúspěšný a hodí se spíše jako myslitel.
Zaito pomohl svému bratrancovi s knihami, až do jeho pracovny a poté mu objasnil jeho trápení. Tahu však zareagoval naprosto nečekaně, chtěl totiž jít s ním. Pro něj to znamenalo možnost studovat vybavení jiných zemí a hlavně, otestovávání svých výrobků v terénu. Krom toho si hodně zakládal na rodině a nebyl nadšený z toho, v jakém stavu byl Zaito, jak byl nešťastný.
V Zaitovi to rozdmíchalo naději, že možná ještě nějaký tým zformuje. Proto se i s Takem vytratil z domu a hledali někoho dalšího, i když pravdou bylo, že Taku zrovna moc známostí neměl, přesněji žádné. Trávil skoro všechen čas doma, nebo prezentací prototypů.
Dopadlo to tak, že po marném hledání a očividné půlnoci, se oba dva vydali za Mizukagem, aby ho přesvědčili alespoň o dvoučlenném týmu.
Když tam došli, Keigo měl menší návštěvu. Cosi tam s ním vyřizovala vysoká, pohledná a růžovovlasá dívka s jemnými rysy v obličeji, ale naprosto kamenným výrazem bez emocí.
„Jak vidím, tak jsi neuspěl... A ani se nepokoušejte o to prosit, zda půjdete ve dvou... Taku Karyū je na mise nevhodný a s tím tě, Zaito Karyū, nikam nepustím... Máte smůlu, nikam nepůjdete...“ Poznamenal přísně rudovlasý mladík, když už viděl ty výrazy ve tváři obou dvou.
„Jaká mise?“ Optala se zvědavě růžovovlasá dívka.
Byla to Anna Odoroki, bývalá Osmnáctá Mizukage. Na post Kagů byli shinobi vybíráni radou, aniž by to mohli odmítnout, avšak, pakliže našli schopnějšího ninju, mohli odstoupit a byl dosazen ten schopnější. To Anna zajistila Keigovi tuto pozici tím, že odstoupila.
Bylo jí patnáct a měla své sny a cíle, při čemž místo Osmnácté Mizukage by jí tyto cíle dosti zkomplikovalo.
„Ále... Další blázni, co by chtěli na mírovou misi...“ Odfrkl si Keigo a Anna si oba dva prohlédla.
„Jestliže jim chybí třetí do týmu, beru to. Jak jsi říkal, Taku Karyū je slabý článek, proto potřebují někoho, kdo je schopen plnit mise za dva a proto jsem jediná možná. Půjdu s nimi a postarám se, aby přežili.“ Řekla rázně Anna a Mizukagemu vyteklo pití z úst, protože se zrovna napil.