Kishimoto Masashi... ninja z Konohy 08

Asi bude pršet. Jako při pohřbu Třetího, ještě aby ne, když jde o jeho syna. Na několika pohřbech už jsem byl, ale nenapadlo mě, že budu i na pohřbu Sarutobiho Asumy, jednoho z Dvanácti strážných ninjů.
Ty nové černé šaty mě koušou. Je to nezvyk. Všichni stojí strnule a postupně nosí květiny na jeho hrob. Kurenai u něj klečí a po tváři jí tečou slzy. Cítím se příšerně… mizerně. Vlčí máky uvadají a už nevykvetou. Jako když umřel Sarutobi, Minato, Kushina, Rin… a další ještě umřou.
„Ježíš, to jsi taková padavka? Aby byl příběh kvalitní, musí taky někdo umřít. Tak umřeli… jsou to jen postavičky tvého příběhu.”
Ihned umlčuji ten hlas. Zapotácím se a rychle jdu pryč. Pohřeb už stejně skončil. Teď zase musím skončit s hlasem. Dávám se do běhu a pomalu se rozprší.
Jaké postavičky? Jaký kvalitní příběh?
Nejsou to žádné postavičky. Po tom, co jsem tu viděl tolik věcí už ne. A kvalitní příběh? Někdo musí umřít, ano, ale jak se mám teď asi cítit?
Co mám vlastně dělat?
Na zem dopadají těžké kapky a mám pocit, že mě stahují s sebou. Možná jsem slaboch a zbabělec, ale nechci vidět, jak Naruto a Tsunade pláčou nad Jiraiyovou smrtí, která brzy přijde. A poprvé, opravdu poprvé…
… se chci vrátit domů.
Vím, že tohle k tomu světu patří. Opravdu to vím, ale ten pocit viny…
Ať se pak lidé nediví, že mám rád happyendy.
Tenhle svět je úžasný, nádherný. Je to můj sen, ale i za sny se nejspíš platí.
Je podzim a po Konoze poletuje listí unášené větrem. Dny ale ještě nejsou sychravé. Dnes ovšem prší a nejspíš jen tak nepřestane.
Jashin, já nechal otevřené okno!
Rychle vybíhám směrem ke svému bytu, odemknu, jdu do ložnice a zasténám. Celý pokoj je zaneřáděný, vítr rozfoukal všechny mé výkresy a déšť některé poškodil. Vychrlím ze sebe několik nadávek a okno prudce zavírám. Vše v mém bytě, jako kdyby se zastavilo. Výkresy spadly zase poklidně na zem.
Ach jo…
Povzdechnu si a začnu sbírat nepořádek a zjišťovat vzniklé škody. Chvíli mi trvá, než projdu všechny zmáčené obrázky. Naštěstí většina z nich byly jen rozpracované náčrty. Alespoň mám čím zaměstnat svou mysl. Sbírám rozházené věci a vzpomínám na různé chvíle i na lidi, které jsem kreslil. Na chvíli přestávám myslet na to, co se stalo a asi po půlhodině uklidím celý pokoj. Najednou dostávám žízeň a jdu se napít do koupelny.
Když se napiju, sleduji sám sebe v zrcadle. Vypadám mladý. Silný. Větrem ošlehaný. Lehce se pousměju, ale pak uslyším strašlivou ránu z ložnice. Rychle tam vyběhnu a zděšeně se zastavím.
Okno je opět otevřené a to jsem ho pečlivě zavíral. Věci jsou opět rozfoukané. Ale nejhorší je, že na stropním světle je na drátu zavěšený vzkaz.
Někdo tu byl.
Rychle vytasím kunai a pozorně projdu celý byt. Přitom vůbec nedýchám. Ale už tu nikdo není. Zavírám okno a odříznu vzkaz z drátu. Rozbalím ho a dám se do čtení.
Když to dočtu, oči se mi rozšíří hrůzou. Pouštím list papíru a ustupuji.
Nepatříš sem. Nejsi z tohoto světa. Pravda tě dostihne. Papír ani tužka ti nepomůžou.
To na něm stojí. Na chvíli se pro mě celý svět zastavuje.
Někdo ví, že nejsem odsud.
Někdo ví, že jsem vymyslel tenhle svět.
Hlavou mi víří tisíce otázek a milion pochybností.
Co budu dělat? Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Nikdo! Kdoví, co by si pomysleli. Ale hlavně, kdo to může vědět? Kdo může znát pravdu? Nikdo… nikdo z tohoto světa to nemůže vědět. Co se to děje?
A jak to, že na to ani já neznám odpověď?
Najednou uslyším zaklepání na dveře. Poplašeně sebou škubnu a rychle dopis schovám do kapsy. Opatrně, připravený zaútočit, jdu ke dveřím a otevírám je.
„Naruto! Co tady děláš?”
„Prý dostaneme misi! Máme jít hned k baachan! Potřebuje s námi, ale prý hlavně s tebou mluvit.” Vyhrkne. Je ještě v černém a tváří se vážně, ale v očích mu hrají jiskřičky.
„Dobře,” řeknu jenom, zase zamknu a jdu s ním k budově Hokageho. Celou tu dobu se necítím vůbec dobře. Hlava mi třeští a dokážu myslet jen na dopis. A proč musí Tsunade mluvit se mnou? Nesouvisí to s tím snad?
„Jsi v pořádku?” ptá se mě Naruto, „jsi úplně zelený.”
„Jo… jo, jen mi není dobře.”
„Mrzí mě, že si musel zažít něčí pohřeb… a takhle brzo.”
„Hmmm…”
...
„Ve vesnici na západě v Ohnivé zemi, konkrétně zde,” ukáže Tsunade na mapu. Je tu celý Tým 7 a já, „se vyskytly potíže. Vesničané tam začali znenadání mizet. Obrátili se proto na nás, ale z nějakého důvodu chtějí, abychom dorazili až za tři dny. Nepochopili jsme úplně proč, ale přišel nám od nich vzkaz. Nemáme prý posílat žádné ninjy dříve a…” Tsunade se zahledí na mě a já zblednu.
„Vyžádali si přítomnost jistého Kishimota Masashiho.”
Všichni se okamžitě zahledí na mě a já na Tsunade zírám s otevřenou pusou. Pak ze sebe vykoktám:
„Jak… jak je to možné? Já v té vesnici nikdy nebyl, já…”
„Opravdu? Tak jak to, že tě znají?”
Hokage na mě upře nedůvěřivý pohled.
„To… to netuším.”
Ale tuším. Souvisí to s tím dopisem. Někdo mě sleduje. Něco mi chce. A tak si chce zajistit setkání.
A já nevím, koho mám čekat.
„Kishimoto… tohle je opravdu podivné. Nevím, co jsi dělal, než jsi k nám přišel, ale tohle…” Tsunade se odmlčí, „můžeš mi říct pravdu? Můžeš mi odpřísáhnout, že jsi o té vesnici dříve neslyšel?”
„Přísahám. Přísahám na cokoliv. Na celou Konohu. Na svou čelenku,” vyhrknu rychle.
Tsunade si povzdechne.
„Já Kishimu věřím,” založí si Naruto ruce na hrudi a zamračí se na mě.
„Já možná. Každopádně vyšleme Tým 7, tedy vás. A jeho. Ale nejdříve Naruto dokončí svůj trénink. Je to jasné? Informace Kakashimu předám později.”
„Ano, Tsunade-sama,” pokývne Kakashi a věnuje mi zkoumavý pohled.
„Můžete jít. A Kishimoto…”
„Ano?”
„Něco ti čouhá z kapsy,” ukáže Tsunade na mou kapsu a já vidím vykukující dopis. Strašlivě se leknu, ale ona mi to řekla nejspíš jen proto, že si toho všimla. Zastrčím papír hlouběji a pokývu na Hokage. Stále ale cítím její pohled na svých zádech, když odcházím.
…
„Co to bylo, Kishimoto?” zavrčí na mě Sakura.
„Nemám tušení, Sakuro. Opravdu.”
Sakura si mě opět přeměří, ale pak jen pokrčí rameny. Oči má stále ještě opuchlé od pláče.
„Musím do nemocnice. Zatím,” řekne a odejde. Naruto rychle spěchá na výcvik, ale Kakashi stále stojí na místě a dívá se na mě.
„Pojďme se projít,” nabídne mi a já z těžkým srdcem poslechnu.
„Co se děje? Ty něco víš, jen to nechceš říct.”
„Nevím, o čem mluvíte!” Odseknu naštvaně a hned svého výbuchu lituju. Kakashi totiž zvedne obočí.
„Zeptám se tedy znovu: Co se děje?”
„Nic. Už jsem vám to řekl, Kakashi-sensei.”
Ten kráčí pomalým, rozvážným krokem. Vidět ho v černém oblečení je poněkud zvláštní.
„Ta mise s tebou něco má společného. Vím, že jsi přísahal a já tvá slova nezpochybňuji, ale… něco se stalo. A myslím, že s pohřbem to nesouvisí.”
„Jsem jen vykolejený. Opravdu.”
Kakashi se přede mě najednou postaví.
„Rád bych někdy viděl s Sharinganem lidem do hlavy. Nejsem si totiž vůbec jistý tím, že mi říkáš celou pravdu. Dobře Kishimoto, nebudu už dál vyzvídat. Ale dej si pozor. Ano?”
Uhnu před jeho pohledem.
„Jistě… jistě, Kakashi-sama.”
Udiveně se na mě podívá, když jsem použil ten přídomek -sama.
„Já už musím jít trénovat s Narutem. Drž se, ano?”
Mizí a já zůstávám na místě. Pršet už přestalo.
Uvědomuji si, že se té mise už skoro nemůžu dočkat.
Mám chuť totiž někoho nebo něco pořádně praštit.