manga_preview
Boruto TBV 07

Poslední Dračí odkaz - Díl 6: Hříchy lidí ohlašují konec starých časů

„Zabila jsem je.“
„Proč jsem to jen udělala? Jaký jsem k tomu měla důvod?“
„Přestaň už bulet a litovat toho. Jestli tě to uklidní, tak jsem je zabij já, né ty. Jediné výčitky můžeš mít z toho, že jsem ovládal tvé tělo a tak si tvá sestra a otec mysleli, žes je zabila vlastně ty, ale přitom jsem to byl já. No, zdá se to být hodně složité na vysvětlování.“
„Ale proč jsi je zabil?!“
„Protože jsi to chtěla.“
„Lžeš, nic takového jsem nikdy nechtěla!“
„Opravdu ne? Opravdu jsi nikdy nechtěla svoji sestru zabít za to, že ji má tvůj otec radši než tebe. Dává jí přednost před tebou a uvažuje o tom, že ji svěří vůdcovství klanu místo tebe?“
„Já ji měla ráda. Milovala jsem ji. Byla to má malá sestřička i přes všechny ty rozdíly, které mezi námi byly.“
„Vážně? I potom když tě každý den porážela pořád dokola před očima tvého otce v jehož očích jsi stále klesala dolů a on v tebe začal ztrácet víru a raději zaměřil svoji pozornost na tvoji sestru v níž viděl naději klanu Hyuuga. I potom všem, když ti říkala jak jsi slabá, neschopná, že jsi jen odpad a překážka na její cestě k moci a vyššímu postavení?“
„Ano, i přesto jsem ji pořád měla ráda a věřila jsem v ní.“
„A co tvůj otec uznal tě vůbec někdy? Pochválil tě, řekl ti laskavé slovo nebo se s tebou dělil o své každodenní zážitky, či tě chodil ukládat ke spánku?“
„No, on měl spoustu práce. Neměl na mě nikdy moc času. Tyhle všechny věci dělaly za něj mé chůvy.“
„Neměl nebo nechtěl? Zamysli se nad tím, drahá Hinato. Tvá sestra měla všechnu jeho pozornost, péči a lásku. Co jsi měla ty? Jen tenhle dům, který byl pro tebe jako vězení a stráž, která se od tebe nehla na krok neb se otec bál, že by tě někdo mohl přepadnout nebo unést a mohl tak získat Byakugan a s ním všechnu jeho sílu. Zamysli se nad mými slovy. Řekni mi kdo jediný tě měl, kdy ve tvém životě, rád, nepřehlížel tě a miloval?“
„Moje maminka, ta jediná mě měla ráda,“ řekla Hinata a hlas se jí přitom chvěl a v očích se zaleskly slzy, když si na ni vzpomněla.
„A copak se s ní stalo? Kdepak je, nikde jsem jí tu neviděl.“
„Ona umřela, už je to velmi dávno,“ pronesla skrze třesoucí se rty a pocit hořkosti jí svíral hrdlo.
„Omlouvám se ti má drahá, nechtěl jsem tě takto rozrušit.“
„Nic se neděje. Už je to dlouho, co jsem si na ní vzpomněla. Vlastně si ji už ani moc nepamatuji. Byla jsem ještě moc malá když se to stalo.“
„A jak umřela, jestli se tě mohu zeptat. Nemusíš mi odpovídat jestli nechceš.“
„Já vlastně ani nevím. Otec mi říkal, že to bylo v boji. Kdysi když zuřila válka.“
„Ano války jsou zlé a kruté. Umírá v nich mnoho lidí a také dokáží zamaskovat zločiny těch druhých.“
„Jak to myslíš zločiny těch druhých?“
„To bych ti nerad říkal, ještě bych tě tím mohl víc rozrušit nebo spíše rozhněvat, abych byl přesnější.“
„Pověz mi to a to hned!“
„Dobrá, ale nemůžeš říkat, že jsem tě nevaroval. Co když tvůj otec zabil tvoji maminku, protože pro tebe a tvoji sestru chtěla lepší život než ten, do kterého vás nutil váš otec, a který by znamenal jen věčný boj a povinnosti. Co když vás chtěla ušetřit vůdcovství klanu a zajistit vám krásný klidný život, abyste mohly prožít bezstarostně své dětství a nebýt den co den vystavováni tomu tlaku pod kterým byste každý den byly.“
„Otec by ale něco takového neudělal. Nikdy by nedokázal ublížit mamince.“
„Opravdu si to myslíš? Po tom všem co se dělo tobě? Opravdu si myslíš, že ten muž kterému říkáš otec, je opravdu někdo komu se dá věřit, a který nesleduje jen své sobecké cíle? Přemýšlej nad tím Hinato. Nejsi přeci žádná loutka v jeho rukou. Jsi krásná, silná, chytrá a hlavně svobodná žena, která dokáže sama za sebe myslet a rozhodovat. Nemusíš přeci pořád poslouchat příkazy a povely jako nějaký prašivý pes, který musí poslušně přiběhnout na pánovo zavolání. Řekni co ti on dal kromě bolesti, utrpení, ponižování a výsměchu?“
Vnímala ten hlas ve své hlavě a musela uznat, že má pravdu ve všem co říká. Nemohla jen uvěřit tomu o své matce, ale pravdu se už asi nikdy nedozví, když je její otec mrtvý, ale co na tom záleželo. Jestli ji zabil tak si ani nic jiného nezasloužil. Nechápala proč si až nyní uvědomila všechnu tu pravdu. Proč si to nepřiznala už dřív, že je tu nechtěná, že je jen na obtíž a přidělává všem jenom starosti?
„Hinato, jsi tu?“
„Ano, omlouvám se jen jsem se zamyslela.“
„To je v pořádku, má drahá, a k čemu pak jsi došla?“
„Že můj otec byl pěkněj parchant. Díky tvým slovům jsem si to uvědomila. Pochopila jsem, že jsem byla celou tu dobu jen loutka v jeho rukou, která ho až příliš brzy přestala bavit, když nedokázala splňovat jeho náročné požadavky. Dokonce mě nepovažoval ani za svoji dceru. Jak by jí vůbec někdo tak slabý jako já mohl být. Chtěl se mě zbavit a proto dal můj výcvik na starost někomu jinému, aby se už nemusel dívat jak jeho naděje pomalu mizí. Chtěl si ušetřit ten pohled na tu trosku, která byla jeho dcerou aniž by si uvědomil, jak moc mi tím ubližuje.“
„Jsem rád i za tebe, že jsi si to všechno konečně uvědomila. Necítíš se přitom líp?“
„Cítím. Připadám si víc svobodná, když mě už nepoutají ta pouta povinností, útlaku a opovržení.“
„Jsem opravdu moc rád, že se tak cítíš a co si myslíš tedy o své sestře, když tohle nyní cítíš k otci?“
„Co asi, jestli já jsem byla pro ni překážkou v postupu, tak ona byla pro mě to samé. Nechápu jak jsem ji vůbec mohla mít ráda, když mi pořád jen ubližovala a zesměšňovala, aby se tak mohla vetřít do přízně otce. Je jen dobře, že je mrtvá. Taková mrcha jako ona si ani nic jiného nezasloužila.“
„Je dobře, že jsi si tohle vše uvědomila a nelituješ svých činů i když jsem je za tebe vykonal já.“
„Kdybys to nebyl ty, tak bych to možná jednou udělala sama, ale asi spíš ne. Možná, že by se mě dřív zbavila moje vlastní rodina jako to udělal otec s maminkou. Jen mám strach z toho, že mě všichni ostatní budou považovat, za vraha, kterého je třeba se zbavit a já tak přijdu o své přátele a svoji tajnou lásku.“
„Nemusí se na to přijít, má drahá. Nikdo neví, že tvůj otec a setra jsou mrtví a mimoto poslední dobou klan Hyuuga postihují podivné nehody, za kterými stojím můj pán.“
„Počkej, ty máš pána?“
„Ano, to mám. Je hodně přísný, ale nechává mě naživu, za to, že mu pomáhám s jeho plány.“
„Chudáčku, je mi tě tak moc líto. Přála bych si abys byl taky svobodný jako jsem já nyní díky tobě. Kéž bych ti mohla nějak pomoct.“
„S tím si nelam hlavu, vždy jsem nebyl jen otrok. Opravdu jsem byl kdysi dávno volný, ale aby se tak mohlo stát znovu musel bych získat zpátky svoji ztracenou moc. Za ta staletí, co žiju mě o ni připravili, abych nepředstavoval moc velkou hrozbu.“
„Takže dokáže být ještě silnější než jsi nyní?“
„Ano, ani si nedovedeš představit jakou mocí dokážu vládnout. Zatím jsem ale jen parazit, který se musí přiživovat na tobě, za což se ti velmi omlouvám. Jinak ale nedokážu přežít. Bez hostitele bych totiž zemřel.“
„Co potřebuješ k tomu, abys nabyl své původní síly a podoby?“
„Stydím se ti to říct. Na takové věci jsi ještě příliš nevinná a mladá, i když jsi kunoichi, takových zrůdností by ses nikdy nedokázala dopustit.“
„Pověz mi to prosím, myslím, že mám pro nás pro oba řešení.“
Jeho hlas se jí začal šeptem rozléhat v hlavě. Při jeho slovech se jí v očích zračil údiv, zděšení, zhnusení a neskutečný odpor, ale také něco, co v nich nikdy nebylo a raději ani nemělo být.
Čím víc zabíhal do podrobností, tím víc se Hinatě dělalo z toho špatně, až to nakonec nevydržela a začala zvracet, silně a hodně. Jak ho jeho slova zasáhly naplno. Klekla si na všechny čtyři a vyhodila celý svůj obsah žaludku na zem. Když už neměla, co zvracet chvilku tak zůstala a snažila se vzpamatovat.
„Vidíš já ti říkal, že pro tvoji nevinnou dívčí mysl je to až moc odporné. Ne každý dokáže snést tu pravdu a to buď ráda, že jsi neviděla moji pravou podobu.“
„Udělám to.“
„Cože?!“ Vyhrkl udiveně a nemohl uvěřit tomu, co od ní právě slyšel.
„Dám ti co potřebuješ. Už se nehodlám dál skrývat v pozadí. Být ta co se bojí. Stydět se za sebe a bát se promluvit. Sama sobě se hnusím, kvůli takovému chování. Na oplátku, ale chci, abys mi dal sílu. Sílu, kterou nemám a která mi pomůže změnit mě samotnou.“
„Neboj, dostaneš jí. To ti přísahám. Dám ti tolik síly, která překoná tvé nejbujnější představy.“
„Takže dohodnuto.“
„Ano, dohodnuto.“
„Jsem rád, že nejsi tak nevinná jak se zdáš být.“
„Tvé komplimenty mě těší, ehm. Omlouvám se, ale nějak jsem zapomněla tvé jméno.“
„Nic se neděje, ale mé pravé jméno ti říci nemohu, neboť by jsi ho ani nedokázala vyslovit a ještě by sis na něm zlámala jazyk. Říkej mi Ryuuku. To je jméno, které nyní používám, a které se mi moc líbí.“
„Dobře Ryuuku, necháme, ale už těch řečí a dáme se raději do díla. Je třeba se zbavit těl otce a sestry a dát ti to co jsem ti slíbila.“
„Jak to chceš, ale udělat?“
„Ohněm to začalo a ohněm to také skončí.“
„Hmmmm, to zní nádherně, má sladká Hinatko. Mám rád, když se lidé grilují, zvláště pak ta sladká vůně jejich hořícího a škvařícího masa je naprosto úchvatná. Už je vidím jak tu všichni pobíhají jako planoucí pochodně, tváří se jak vyděšené ovce a mi si přitom budeme užívat ten pohled na ně a všechno to vraždění.“
„Ano přesně tak. Ale budeš mě mu muset naučit. V těchto ohledech jsem velmi nezkušená, až stydlivá.“
„Neboj naučím tě věci, které ti budou působit neskutečnou rozkoš.“
„Už se nemohu dočkat, Ryuuku. Doufám, že mě ale jen netaháš za nosánek.“
„To nikdy, už se moc těším až si s tebou budu užívat.“
„Tak tedy pojďme. Noc se pomalu krátí a my máme ještě spoustu práce.“
„Jestli tě ještě mohu zastavit Hinato, chtěl bych ti dát jednu radu.“
„Ano a jakou?“
„Vem si oči těch, kteří umí používat Byakugan, zvláště pak své sestry a otce. Budou se ti hodit.“
„Co tím myslíš?“
„To ti prozradím až na to bude správná chvíle a čas. Mám totiž pro tebe takové malé překvapení.“
„Hmm, mám ráda překvapení, ale nevím jestli to dokážu vydržet.“
„Neboj, do té doby tě hodně zaměstnám.“
Oba dva se usmáli, vstali od mrtvých těl Hanabi a Hiashiho, kterým Hinata vyrvala oči a uložila je to lékařského svitku, kde by měly nějakou tu dobu vydržet.
Poté odešli z místa hrůzyplného činu a v tichu noci se vydali páchat ještě odpornější skutky.

*****

Lee trénoval hluboko v lese u malého potůčku, kam nikdo nechodil. Bylo to takové jeho tajné místo, zašívárna, úkryt před ostatními, když trénoval, byl smutný nebo měl špatnou náladu.
Seděl na velkém plochém kameni, poslouchal zurčení potůčku a meditoval přitom. Vychutnával si ten klid, pohodu, sluneční paprsky, které ho hřály na tváři a sladký zpěv ptáčku.
Nadechnul se a vydechnul a pomalu začal otevírat brány jednu za druhou.
Tělem mu začala proudit neskutečná síla a energie. Vnímal všechno mnohem silněji, ostřeji, intenzivněji než když dřív. Zmírnil svoji touhou a nechal sílu pomalu protékat celým svým tělem, aby si na ni zvyklo a neubližovalo mu. Cítil jak se jeho svaly, šlachy, kosti a nervy pomalu přizpůsobují.
Usmál se a otevřel pátou bránu.
Tělo se obalilo zelenou září, kůže mu zrudla a tělo se tím šokem celé napnulo.
Dýchal stále rychleji. Mírnil ten nápor a snažil si uchovat své soustředění. V hlavě se mu objevovaly informace o tom, jak použít techniky páté brány spolu s její ultimátní technikou, kterou bylo Ura Renge. O tom už věděl vše dokonce ji uměl i úspěšně použít.
Chtěl zajít ještě dál. Potřeboval silnější techniky, které by mu pomohly ochránit jeho přátele a bojovat se soupeři na mnohem vyšší úrovni než je on sám, ale ten nejvážnější důvod, proč chtěl být mnohem silnější byl ten, že se chtěl utkat se Narutem o ruku Sakury. Proto musel získat sílu, která by se dokázala vyrovnat Narutovi a Kyuubimu.
Kousl se do rtu až mu začala téct krev a otevřel šestou bránu. Začal se potit. Tělo měl v jednom ohni, ale nehodlal se vzdát.
Učil se tajemství šesté brány. Nyní už nebyl v takovém úžasu jako před měsícem, kdy se mu ji podařilo otevřít poprvé. Snažil si zapamatovat co nejvíc než mu dojdou síly a on opět zkolabuje.
Bylo toho, ale tolik, co se musel naučit. Lačně hltal každou vědomost, informaci, pohyb, úder, kop, techniku. Bylo toho mnohem víc, než mu dokázala nabídnout pátá brána.
Z jeho soustředění ho rušil jen prudký tlukot srdce, které bilo jako o závod. Nedbal toho varování a pokračoval dál. Chtěl znát ultimátní techniku šesté brány, nic jiného ho nezajímalo. Přál si, aby byla tak úžasná a silná jako ta kterou uměl používat mistr Gai.
Najednou ucítil jak mu něco teplého teče z nosu pomalu na rty. Olíznul je a poznal známou železitou chuť krve.
Každý by na jeho místo propadl panice, ale on ne, on si šel za svým a dál pokračoval, i když jeho tělo na něj křičelo, že už má dost, že musí přestat jinak to špatně dopadne.
Jeho paličatost vybičovaná touhou byla však silnější než hlas rozumu. Sebral všechnu svoji sílu a sílu předchozích bran a rozhodl se, že když už je tak daleko půjde ještě dál a pokusí se o nemožné.
„Sedmá brána, otevřít!!!“ Vykřikl tak hlasitě až vyplašil okolní ptáky a zvěř.
Před očima mu explodovalo bílé světlo. Tělo se celé třáslo, zuby mu drkotaly jak zakoušel ten neuvěřitelný příval síly, která mu proudila žilami a přiváděla ho do naprosté euforie, neměla daleko k extázi.
Byl zahlcen tolika obrazy a výjevy, které mu jeden za druhým probleskovaly před očima. Snažil si je všechny zapamatovat, uložit do paměti a přitom mu nedošlo, že už dávno překročil svoji hranici.
Tělo se napjalo v jedné velké křeči, jako právě natažený luk a srdce se mu zastavilo.
Strach mu říkal, ne on na něj doslova křičel, ať toho kouká nechat, ale touha mu něžně šeptala do ouška, že je jen krůček od toho, aby dosáhl nemožného a tak se stalo, že jeho snaha se změnila v posedlost a ta přešla v čiré šílenství.
Nehodlal se vzdát, ne teď, když byl už tak blízko.
Stisknul zuby tak silně až se některé ulomily. Cítil krev, která ho poháněla dopředu. Obrazy byly stále rychlejší a rychlejší, když v tom všechny utichly a on se ocitnul uprostřed velkého bílého sálu, kde se v jeho samém středu tyčila mohutná obří zlatá brána.
Užasle na ni zíral a přemýšlel, co může být zač. Natáhl k ní zvědavě ruku toužíce se jí dotknout.
„Dost! Nedělej to, chlapče! Nevíš, co si tím způsobíš!“
Slyšel jak na něj někdo volá z velké dálky, ale myslel si, že je to jenom klam, iluze mysli nebo třeba jeho vlastní myšlenky, které tady někde poletují a mají mu zabránit v odhalení toho, co se skrývá za touhle úchvatnou zlatou bránou.
Šel stále dál, ruku toužebně nataženou. Už chyběl jen kousek, maličký kousíček, když v tom ucítil tupou bolest na temeni.
Světlo pomalu mizelo a začala ho nahrazovat tma, která se rychle šířila sálem. Brána zmizela spolu se světlem a Leeho pohltila nekonečná temnota.
Uslyšel zurčení vody a osvěžující vítr, který ho hladil po tváři.
Pomalu otevíral oči, aby se podíval, co se to vlastně stalo. Neviděl však nic. Vůbec nic. Jen tmu. Nekonečnou černočernou tmu.
Začal panikařit. Chtěl se pohnout, ale když to udělal celé tělo ho rozbolelo, ucítil prasknutí, které sebou přineslo jen další bolest, která mu vehnala slzy do očí.
„Lež v klidu, kluku a nehýbej se nebo to ještě zhoršíš.“
„Mé-mé-mé oči. Já-já-já….“
„Jo, si slepej a můžeš si za to sám. Tohle se stane když se pokusíš otevřít brány a poznat jejich tajemství, aniž bys na to byl tělesně a duševně připravenej. Teď koukej ležet a já se pokusím vymyslet jak tě odsud dostanu a jestli se hneš tak ti zlámu obě nohy, což by ve tvém stavu nebyl žádný problém a pro tebe by to znamenalo další neskutečně nepopsatelnou bolest, ze které by ses…, no to ti raději nebudu ani říkat.“
Lee se snažil smířit s tím co slyšel, ale nemohl, ne, on tomu nechtěl uvěřit a tak jen ležel a z očí mu přitom tekly slzy.
„Přestaň bulet. Slzy ti už nepomůžou. To, co jsi udělal a cos chtěl udělat je neodpustitelné. Buď chlap a nes statečně následky za své činy. Možná, že to nejsou slova útěchy co bys rád slyšel, ale jsou to zatím jediná slova, která ti v tuto chvíli můžu dát. A teď tu na mě počkej za chvilku jsem zpátky a neboj nejsem nepřítel jsem jen kolemjdoucí, co se stará o bláznivé děti co nemají rozum a neznají hranic.“
Slyšel její kroky, jak pomalu odchází a přitom přemýšlel nad tím. Kdo ta žena může být. Tedy pokud to byla žena.

*****

Vracel se domů, ne, že by chtěl, ale protože musel.
Kráčel po staré lesní cestě, na kterou už lidé dávno zapomněli. Jen místy viděl stopy divoké zvěře, která se tu proháněla a dozajista našla i svůj domov.
Pročesával si cestu trním bodláčím, vysokou travou a větvemi stromů nechápaje, jak někdo mohl na tuhle cestu zapomenout. Kdyby o ní věděl nepřítel, padl by vesnici přímo do zad a ona by si toho ani nestačila všimnout.
Povzdechl si nad jejich nerozumností a kráčel dál.
Nevzpomínal, jak by to možná dělal člověk, který se vrací po tolika letech domů. Neměl na co by vzpomínal neb všichni, které znal byly už dávno mrtví.
Došel na konec cesty a před ním se otevřel pohled na Listovou vesnici v celé její kráse. Od doby co ji viděl naposledy se notně rozrostla a změnila. Už to nebylo jen pár chatrčí a sídlo vůdce. Nyní spíše připomínala malé město plné života, obchodního a společenského ruchu. Díval se na ní a musel nad tím vším žasnout, co se za ty dlouhé roky změnilo.
Posadil se na kámen obrostlý mechem, který měl u pravé nohy a nechal své oči, aby si zapamatovaly tento výjev, který se v brzku změní.
Ucítil něco podivného, něco známého v místech, kde měli svá sídla ti s bílýma očima.
Byl to jeden z nich. Z těch, kteří měli být vyhubeni už dávno. Mstil se a parazitoval. Využil nevinného člověka, aby ho zkorumpoval. Využil jeho nejtajnějších tužeb a proměnil je ve skutečnost. To by nebylo tak zlé, kdyby tím člověkem nebyla Bělooká, která s tím sama souhlasila.
Jak jen jsou lidé hloupí a pošetilí. Povzdechl si smutně a zadíval se na kouř a dým stoupající pomalu k nebesům.
Klan Bělookých padl. Kola osudu se dala do pohybu rychleji než čekal a uváděla do chodu prastaré proroctví, které sebou přináší jen další bolest. Svět spěje ke svému zániku a to jen díky lidem, kteří jsou tak slabí a nepoučitelní.
Možná by je měl protentokrát nechat, ať si poradí sami. Ať si snědí co si navařili. Už k nim dávno nepatřil. Ne po tom, co udělal a čím se díky své touze stal.
Ne! Nemůže takhle myslet. Byl by jako ti druzí, které celý svůj život lovil a zabíjel. Má tu závazky. Pouta spojená krví. Potomci jeho klanu stále žijí, i když je jich tak zoufale málo a jsou tak slabí. Nechali se nakazit světem, jeho neřestmi a potěšeními, ale jen kvůli tomu by k nim neměl být až tak přehnaně krutý. Poznali i bolest tohoto světa, to ona je oslabila. Bolest ze ztráty blízkých, zklamání se v těch, kterým věřili, a ke kterým vzhlíželi. To vše se na nich podepsalo a učinilo je slabými. Zatímco ti, co se uchýlili do stínů jsou stále silnější.
Pomůže lidem, ano, opět jim pomůže. Nenechá je stát samotné, jako by to udělali ostatní na jeho místě. Poruší svůj slib a opět se zaplete do malicherných lidských záležitostí, které se ho nyní maličko dotýkají. Nejdříve však bude potřebovat spojence, kteří se vyznají v dnešní době a situaci vesnice. Potřebuje někoho z Bělookých, jen oni vědí jak vážná je situace. Snad alespoň zůstal někdo z nich naživu, kdo ví něco o minulosti.
Chytil se pevně své hole a za vrzání kloubů se postavil a pomalu se vydal dolů ze strmého kopce.
Už věděl s kým se spojí.
Už věděl koho o pomoc poprosí.
Bude muset, ale pár dní počkat dokud nenastane vhodná chvíle. Zatím ji využije k tomu, aby zajistil úkryt a zásoby, které budou potřebovat a také musí načerpat síly a sehnat potřebné byliny a jiné věci, bez kterých se neobejde, aby mohl provést rituál.
Poruší první zákon, ten nejposvátnější. Ale co, nebude to poprvé a ani naposledy, co to udělal a ten trest, co ho čeká taky vždycky přežil, i když od posledně je ještě přísnější.
Kráčel dál ponořen ve svých myšlenkách, dívaje se přitom na plameny které pohlcovaly sídlo, kdysi slavného rodu a svou mysl se snažil uzavřít před vším tím křikem a prosbami umírajících, které rezonovali duší tohoto světa a vytvářeli obrazy nedávných hrůz, kterých jsou schopní jen lidé a zrůdy. Byl tím vším tak otřesen, že jeho oči začaly plakat, neb on byl jediný, kdo slyšel křik všech těch mužů, žen a dětí, kteří se vůbec ničím neprovinili.

*****

Kráčela sídlem Hyuugů jako by ji patřilo a zabíjela každého, kdo se jí postavil do cesty.
Rozezněl se poplach a všichni bojovníci se chápali zbraní, aby zastavili toho, kdo se opovážil napadnout nejsilnější a nejváženější klan v Listové.
Žasli úžasem, když hleděli na slečnu Hinatu, celou od krve. V pravé ruce pevně svírajícího jednoho ze členů ochranky, který se zmítal v jejím sevření snažíce se osvobodit.
Jen se usmála, zlehka pohla zápěstím a za hnusného křupnutí mu zlomila vaz a jeho tělo odhodila jako hadrovou panenku na protější zeď.
Protáhla se, promnula si krk a upřela své bílé oči na ostatní bojovníky.
„Tak pánové nenechte dámu čekat, je to krajně nezdvořilé. Kdopak z vás mě první vyzve k tanci?“
„Dělejte, zabte ji než napáchá ještě víc škody.“
„Ale to nejde je to přece dcera vůdce klanu.“
„Blbče, tohle už dávno není Hinata-sama tohle je nějaká odporná zrůda, co má její tělo.“
Ostrý železný bodec proletěl krkem onoho nebožáka a měl takovou sílu, že stačil probodnout ještě dva další. Muž se s chrčivým zvukem zřítil mrtvý k zemi a pod ním se pomalu začala objevovat kaluž rudé krve. Ostatní na to jen zírali, třásli se strachy a nevěděli co by měli dělat.
„Není hezké říkat dámě, že je nějaká odporná zrůda, chlapci. Dost jí to totiž uráží a sráží její sebevědomí. Ještě má někdo z vás podobný názor jako tady ten hlupák?“ prstem ukázala na pomalu chladnoucí mrtvolu muže.
Všichni v ten okamžik chtěli utéct, ale pak si vzpomněli na své rodiny, děti, přítelkyně, manželky a přátele. Za bojového pokřiku dodávajícího si jím odvahy se všichni jako jeden muž vrhli na Hinatu.
„Tolik nápadníků, to jsem opravdu nečekala, že jsem až tak oblíbená,“ mlsně se olízla, prsty se jí prodloužili a změnily se na ostré železné drápy.
„Ryuuku drahý, veď mě prosím.“
„Jak si přejete, má paní.“
Jediný ladný krůček stačil, aby v domě Hyuugů začala hotová jatka.

*****

Slyšely všechen ten křik, prosby, praskání, mlaskání a nárazy. Ženy se snažily uklidnit děti, aby je jejich pláč neprozradil. konejšily je a říkaly, že vše bude dobré, že je to jen takové cvičení, kdyby náhodou někdo zaútočil na vesnici a poté na klan. Děti jim věřily neb by jim jejich maminky přeci nelhaly.
„Sien, co se to tam proboha děje?“ zeptala se žena kolem třicítky, starší robustní padesátnice.
„Myslíš, že kdybych to věděla, tak bych vám to neřekla? Sama nevím, co je to tam venku za zmatek. Vím jen to, že se tam bojuje a to hodně tvrdě.“
„Neměly bychom raději utéct a varovat vesnici.“
„To nemůžeme riskovat. Nevíme kolik jich je, ani jak jsou organizovaní a mimoto vám velkou důvěru v naše muže a pana Hiashiho. Zastaví ty útočníky tím jsem si jistá, a také musíš brát v úvahu reputaci našeho klanu. Jak by to asi vypadalo, kdybychom vesnici požádali o pomoc. Potom bychom byli jen pro smích. Nejsilnější klan a neumí si poradit s malou hrozbou?“
„To máš pravdu Sien, úplně jsem na to zapomněla. Budu ti věřit a řeknu to i ostatním. Moc ti děkuji za tvá slova útěchy a povzbuzení.“
Sien byla ráda, že její slova dodají ostatním potřebnou odvahu a klid, ale ona sama si svými slovy nebyla tak moc jistá. Bála se. Strašně moc se bála.
Vtom se venku ozvaly kroky. Těžké kroky pod kterými skřípala podlaha. Najednou se zastavily. Všichni v úkrytu ztichly napětím co se bude dít. Dveře se prudce otevřely a dovnitř vniklo mihotavé světlo loučí.
Sien udiveně zamrkla, když uviděla známou tvář.
„Slečno Hinato, jste to opravdu vy?“ zeptala se udiveně.
„Ano jsem to já, drahá chůvo.“
„Co se to tam venku děje? Už je po všem? Proč jste celá od krve? Nejste zraněná?“
„Vše je už v pořádku. O vše jsem se postarala. Už zbývá jen poslední maličkost.“
Sien se na Hinatu dívala a něco se jí na ní nezdálo. Znala ji od dětství, prakticky ji vychovala, starala se o ní a tak ji znala lépe, než kdokoli jiný. Ty oči, ten úsměv, ten hlas, ruce od krve a její pohyby, to nebyla Hinata. To byl někdo úplně jiný. Došlo jí co se tam venku dělo. I kdo za to vše může. Srdce se jí zastavilo, obličej se změnil v masku hrůzy. Rty se pohnuly, aby varovali ostatní.
„Uteč….“
Jediné švihnutí Hinatiny ruky protnulo Sieninu krční tepnu a krvavý gejzír ozdobil okolní stěny a ji samotnou.
Všichni na to se zděšením hleděly. Nechápaly, co se děje, ani proč to slečna Hinata udělala. Když vešla do úkrytu, malé děti se daly hned do pláče, jako by cítily přítomnost něčeho zlého.
„Ryuuku, pokud si dobře pamatuji, tak jsi mi říkal, že krev panen a maso dětí ti dokáže navrátit tvoji ztracenou sílu a tvému hostiteli přitom zaručí věčný život a moc.“
„Ano to jsem říkal, ale nezapomeň, že cena za to je příliš vysoká. Opravdu ji chceš zaplatit?“
„Už jsem ti říkala, že se nechci držet zpátky. Chci být silná a svobodná a je mi jedno jestli tím přijdu o svoje lidství a chci, abys i ty byl svobodný a vymanil se konečně z područí tvého pána, který tě trýznil tak jako mě můj otec. Doufám jen, že je tu dost panen a dětí na to, abychom si mohli splnit své sny.“
„Neboj tohle bude zatím stačit. Ani bys nevěřila jak je dneska těžké nějakou tu pannu nebo dítě sehnat. Už se neprodávají na trhu tak jako dřív za mých časů.“
„To je mi tě líto, ty můj chudáčku. To víš dnešní doba moc otrokářství a cudnosti nepřeje. Teď se mi tu pěkně napapej, abys mě mohl udělat krásnou a silnou.“
„Tak tedy dobře, drahá, ale zaručuji ti, že tě to bude bolet, moc bolet.“
„Nekecej a dělej už, než nám ty ovce utečou.“ řekla tvrdě a hlas se jí přitom třásl samou nedočkavostí. Vůbec si neuvědomovala, co tímhle hrůzným skutkem způsobí, a co se z ní stane.
Hinatina tvář se změnila na příšernou mordu plnou ostrých zubů, tělo se zvětšilo a proměnilo na něco, co se vůbec nedalo nazývat člověkem jak se Ryuuk pomalu v ní probouzel.
Vyděšený hysterický křik žen a pláč dětí naplnil celou místnost, ale postupně utichal a nahrazovaly ho nechutné mlaskavé zvuky, srkání krve a praskání drcených kostí, které oznamovaly konec klanu Hyuuga.

*****

Bylo něco málo po půlnoci, když vyšla ven a za sebou táhla těžké barely plné oleje do lamp.
„Tak myslím, že tady jsme skončili, co říkáš Ryuuku?“
„Také mám ten pocit. Co budeme dělat teď?“
„Zahrajeme si na jedinou přeživší tohoto masakru.“
„Hmm, to zní zajímavě a důvod.“
„Získání informací, zbavení se podezření, zahlazení důkazů a zabití Hokage.“
„To se mi líbí. Ta ženská je kus, už teď mám na ní chutě a těším se až se budu moci do ní zakousnout.“
„To se ti ani nedivím, ale nejdřív mě budeš muset tak trošku zmasakrovat, aby to vypadlo, že jsem na pokraji smrti a nemám s tímhle nic společného.“
„Neboj bude to hodinářská práce nikdo nebude mít ani nejmenší podezření, že sis to udělala sama.“
„Jen to neodflákni a teď se podívání jak to bude krásně hořet a až ti dám pokyn, tak začneš, dřív ne. Ještě se tě chci zeptat jak bude s tou mojí silou a tvojí svobodou.“
„Na to je potřeba čas, tvé tělo si pomalu zvykat na všechny ty změny, abych se mohl od tebe oddělit, aniž bych tě zabil, ale už teď ti můžu říct, že to jde velmi dobře. Výsledky uvidíš, až se probudíš v nemocnici co s tebou skončím.“
„To je dobře, jsem zvědavá jaké máš asi tělo.“
„No můžu ti říct, že jsem pěkný fešák."
„To věřím a taky náfuka.“
Oba se začali smát. Hinata hodila kanystry zpátky do sídla a Ryuuk vytvořil oheň, který zapálil olej. Ohnivá cestička se pomalu rozrůstala a vnikla nedočkavě do sídla, kde během několika minut se změnila v oheň, který se rozrůstal ve velký požár, aby zahladil stopy po Hinatě a jejím řádění, důkazy o tom, jaká síla tu v Listové dnes v noci řádila.
Dívala se jak její dům pomalu hoří. Necítila žádnou lítost jen opovržení a radost z toho, že ta zlatá klec konečně lehne popelem.
„Teď,“ řekla a Ryuuk se dal do díla.
Hinatiny ruce se opět změnily v železné drápy a začaly jí působit vážná zranění a rány. Ryuuk si ale dával pozor a pomocí svých nově získaných sil ji držel naživu a nedovolil jí zemřít, i když její tělo bylo v tak příšerném stavu.
Díval se na oheň spolu s ní a byl rád, že to byla právě ona, která ho našla. Nikdy za celý svůj život nepotkal nikoho tak úžasného, zkaženého a nevinného, ovládaného svými potlačovanými touhami jako byla ona. Věděl, že spolu dokáží velké věci, větší než plánuje jeho bývalý pán.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Út, 2017-06-06 15:01 | Ninja už: 2658 dní, Příspěvků: 2989 | Autor je: Gaarova tykev

Nie je tu žiadny komentár, asi sa ľudia vydesili Laughing out loud Ako spoluautori si s Kaze sedíte Smiling Bol toto vážny príbeh, plný desu, tajomných udalostí, inkarnácií temných a svetlých síl. Verím, že človeka môže anektovať temná sila, vraj častou bránou je alkoholické opojenie. Nielen klan Uchiha, ale aj Hyuuga má svoju nelichotivú históriu. Škoda, že Hiashi bol taký tajnostkár. Vynikajúce boli dialógy Hinaty a Ryuuka, všetky ľudské biedy boli v nich obsiahnuté. Ťažko sa o niektorých udalostiach čítalo, ale bohužiaľ, toto sa na svete deje. Pod vlajkou slobody, a pod. sa len kopia nevinní nebožtíci. A.J.Toynbee mal asi pravdu, že všetko sa cyklicky opakuje v histórii ľudstva. Skrátka, sme nepoučiteľní. Roly Tenten/Teiren, Nejiho/Nayona aj Leeho boli tiež skvelo spracované. Mikael je záhadná sympatická postava, škoda, že veľa o ňom nevieme. Nevedela som, že v niektorých kultúrach lastovička nosí smrť, vždy sa hovorilo, že kde si lastovička urobí hniezdo, tam sa usídli šťastie.
Milí autori, môžem vám len blahoželať, že sa vám podarilo napísať také zamyslenia sa hodné dielko Smiling
P.S. Niekde nesedia odkazy na ďalšie diely, musela som sa preťukávať cez vaše účty Smiling

Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, St, 2017-06-07 06:28 | Ninja už: 5686 dní, Příspěvků: 7877 | Autor je: Moderátor, Vydavatel Icha Icha

Odpovím i za Nildona.
Senpai-sama: Asi jo. Laughing out loud Zásluha těch dialogů patří právě Nildonovi, který umí bravurně rozehrát takové "hry". Co se týče všech aspektů, čerpali jsme z naší hojné minulosti, kde pod rouškou dobra se konalo to největší zlo. Bohužel se to děje i dnes. Jen to nechceme vidět!!! Dlouho jsme uvažovali jak propojit minulost a současnost, reinkarnace se sama nabídla. Já vím, že vlaštovky mají nosit štěstí, ale kdesi jsem se dozvěděla i tuto druhou informaci. Děkujeme a snad v blízké budoucnosti by se mělo objevit pokračování, ovšem nevíme kdy.
K PS.: Dobře, během dne na to kouknu. Děkuji za upozornění. Smiling

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska