...a tohle je můj epilog

Život je sv**ě.
Ležím na chladné promáčené zemi, z břicha mi lezou vnitřnosti a vytékají potoky krve. Celý se třesu a někde v dáli slyším jak si někdo brousí kosu.
Pootevřu oči. Dá mi to dost práce. Přijde mi to jako to nejtěžší co jsem kdy chtěl udělat.
Vidím rozmazaně. Je to díky tomu zatracenýmu dešti. Proč musí chcát zrovna teď, když se chystám zdechnout. To si snad ze mě bůh dělá srandu nebo, že by bulel kvůli mně, že svět opouští takovej frajer jako sem já. Hmmm zajímavá to otázka.
Chci se pohnout, ale tělo mě neposlouchá a tak jen ležím a hýbu očima a nechávám ať déšť dělá svoji práci.
Uvidím ji. Dívku, kterou miluji. Její přenádhernou tvář zkrápí déšť. Vypadá tak kouzelně. Něco ten obraz, ale kazí. Něco je špatně. Celá se třese, zatíná zuby a své jemné ručky tiskne na moji ránu a snaží se mi nacpat všechny ty vnitřnosti zpátky kam patří.
Cítím podivné hřejivé teplo. Je tak příjemné, konejšivé, láskyplné. Smaragdová záře mě na chvilku oslepí. Povzdechnu si. Vím co dělá. Sakra copak neví, že mě už nezachrání, ale proč se rozčiluju já bych na jejím místě udělal to samé.
Usměju se nebo si alespoň myslím, že to jako úsměv vypadá. Chce mě zachránit, vyléčit, vrátit zpátky do života, abych si ho s ní mohl naplno užívat.
Jak jen je naivní. Nechce si připustit pravdu, že mě už není pomoci.
Pláče. Její slzy mi dopadají na hruď. Cítím se tak špatně, je mi ze mě na blití, že ji tolik ubližuji, že jenom kvůli mně musí tak trpět. Tohle jsem ji nesliboval, tohle jsem ji nechtěl dát.
Zachvěju se. Už je to tady. Slyším kroky a dívčí volání. Už si pro mě jde.
V její tváři se zračí čiré zoufalství. Nechápe proč to nefunguje. Neví co je špatně. Tolik se snaží, ještě víc než předtím, ale je to marné. Nedokáže zacelit tu ránu. Nehodlá se však smířit s nevyhnutelným.
Světlo nabude na intenzitě a ozáří ten malý palouk skrytý v lese. Jak je krásná, tak je i paličatá.
Co si jen počne až tady nebudu?
Bude zase sama?
Bude se opět trápit?
Vím, že bude plakat, moc a moc plakat. Noci se pro ni stanou dlouhé, chladné a osamělé. Tak moc osamělé. Už nebude nikdo kdo by ji obejmul. Zahřál, když ji bude zima. Smál se s ní. Šeptal do uší zamilovaná slůvka a říkal jí kolik by si přál mít dětí. Cítím jak mi něco teče z očí a déšť do není.
Jak ji znám nebude stát o lítost druhých. Bude chtít být sama se svým smutkem a zoufalstvím. Už teď slyším její pláč. Oplakává mě a Nawakiho. Svého milého a bratra, dva lidi, které nedokázala ochránit. Vyčítá si minulost, která ji dělá jen nešťastnou.
Ne! Tohle se nemůže stát. Nebude z ní troska ani nějaká ubulená ženská. Je silná, silnější než byla dřív. Je to ta nejsilnější ženská jakou jsem kdy potkal. Co potkal, já se do ní zamiloval. Nenechá se už znovu zlomit. Má přátele, kteří jsou s ní.
Ale co když tohle všechno nebude stačit. Co když….
Tělo se celé napne. Rty se zachvějí a já začnu vykašlávat krev. Konec je tady. Tak brzo jsem ho nečekal. Ne když jsem si konečně našel holku, co holku pořádnou ženskou, pro kterou stojí za to žít.
Žít.
To slovo mi rezonuje v hlavě. Přeji si, toužím, prahnu po tom, aby se vyplnilo, aby se stalo skutečností, ale je to jen mé zbožné přání, které se v mžiku rozplyne, když se podívám na střeva, vylézající mi z břicha.
Musím jí to říct. Ta magická slova, která touží slyšet každá žena. Slyšela je ode mě už tolikrát. Poprvé plakala a vášnivě mě líbala. Po druhé se smála štěstím a zavěšená do mého rámě se se mnou hrdě procházela Konohou. Po třetí zněla za svitu luny, kdy má a její slova lásky přerušovalo opojné milostné sténání plné naplnění a chtíče. Po čtvrté…., takhle bych mohl pokračovat donekonečna a smál bych se a plakal přitom.
Co když teď to bude jiné?
Co když ji tím ublížím?
Co když má slova budou mít následky v budoucnosti?
Co když…., ale kašlu na to. Jestli tu mám chcípnout tak to nebude jen tak. Odejdu s úsměvem na rtech a s pocitem, že ví co k ní cítím.
Zatnu zuby a snažím se pohnout. Křičí na mě, ať se nehýbu, ať toho nechám, že to všechno jenom zhorším. Hlupáček jeden můj maličký neví, že už to horší je. Nemůže mě nijak zastavit ani použít svoji obří sílu. Je bezmocná a to ji štve nejvíc.
Přemáhám všechnu tu bolest. Skrze uslzené oči se na ni dívám. rty se pohybují snažíce se vydat souvislá slova. Připadám si jako nemluvně, které se učí mluvit.
Naklání se ke mně. Prosí, ať toho nechám.
Třesoucí se rukou ji popadnu za vestu. Pod vší tou látkou ucítím její božská ňadra. Pane bože za co mě to jen trestáš. Zaúpím hluboko uvnitř své mysli zoufalstvím při představě, že už si s nimi nebudu nikdy moct hrát a mazlit se.
Ten pocit mě celého rozechvěje. Vír vzrušení a vlna vzpomínek na společně probdělé noci mi dávají sílu překonat tu zkurvenou bolest. Začínám vidět jasně. Touha mi dala sílu vzdorovat smrti.
Sevřu ji pevně vestu. Držím se jí jako záchranného lana, které mě má udržet naživu.
„Miluje tě,“ dostanu ze sebe a doufám, že to zní alespoň trošku romanticky, ale silně o tom pochybuji.
Začnu kašlat. Dusím se vlastní krví. Je to jako žrát železo, který vám někdo násilím rve do krku. Ten pocit je fakticky odpornej.
V její tváři vidím překvapení, zděšení, radost a bolest mísící se se slzami dohromady.
Snažím se usmát, ale nejde mi to. Krev mi plní plíce a ty ji šmahem posílají do pusy, ze které mi vytéká. Až teď si uvědomuji, že to muselo být to nejděsivější vyznání lásky. Nu což, teprve jsem se začal učit být romantikem.
Srdce začíná vynechávat. Už dále není schopno tančit ten těžký tanec života. Je už příliš unavené a chce už jít konečně spát. Světla ramp pohasínají a show, ta hříšná životní show pomalu končí.
Ještě ne, ty nanicovatá červená pumpo. Zavřu na něj a krvaví gejzír z mých úst ztvrdí má slova rudým inkoustem. Ještě je tu něco co musím udělat. Co oba chceme udělat. Jestli mám chcípnout jako pravý romantik tak ty mě to ještě necháš udělat a ještě mi k tomu parádně zatleskáš.
Už z toho všeho magořím. Povídám si s vlastním srdcem. Takhle dopadá člověk, když ztratí příliš mnoho krve.
Seberu všechnu svoji sílu. Srdce k tanci vyzve touhu. Dívka v černém užasle na mě hledí. Žasne nad tím jak láska mocná dokáže být.
Vyplivnu krev. Ruku na vestě pevněji sevřu. Jediným mocným pohybem si k sobě přitáhnu tu prsatou blondýnu, kterou miluji víc než cokoli na tomto bídném světě a dávám jí takovýho francouzáka, na kterýho do nejdelší smrti nezapomene.
Chvěje se, ale strach to není. Vzrušení a překvapení jí celou rozechvívají. Drtí mé rty svými. Naše jazyky si spolu hrají. Laskají se, olizují a cumlají. Je tak nádherné líbat se s někým koho tak moc milujete, škoda jen, že tohle je pro mě už naposledy.
„Nashledanou, má princezno.“
Krev a slzy v jedno se mísí. Trpkost a sladkost našeho loučení dojímá i samu Smrt jež tomu všemu mlčky přihlíží.
Usměju se, naposledy pohladím její běloskvoucí tvář. Srdce povyskočí radostí a pukne vysílením.
Světlo mi z očí mizí, ruka bezvládně padá k zemi. Mé tělo zachytí do svého láskyplného náručí. Naléhavě křičí ať se probudím, že teď není čas spát, že musíme dokončit svoji misi.
Kráčím ke světlu, za sebou slyším její křik a pláč. Hořkost plnými doušky polykám a sám sebe nenávidím za to jak moc jsem jí ublížil a nedokázal splnit to, co jsem jí slíbil.
Jmenuji se Kato Dan, a tohle je můj epilog.