Ten divný pocit

Ten špatný pocit, takové to, kdy vás z hloubi duše něco zžírá a Vy netušíte, co to vlastně je.

Jak jen to popsat. Chvíli nad tím přemýšlím a už cítím, jak se mi slzy derou do očí, matně vidím, nevím kde jsem, cítím to teplo,které se mi line po tvářích. ,,Zbytečně se tím zabýváš." Tohle slýchávám každý den ze všech stran, jen ta jedna strana, díky které mám ten divný pocit se na mě jen směje.

Co si mám počít...Co si o tom pocitu myslet, kam ho přiřadit? Je to strach, touha, láska nebo jen slabý projev života uvnitř mé tělesné schránky?

Těžko posoudit. Raději se chytím té ruky a s úsměvem na tváři a načervenáním odcházím v dál s mým drahým. Ano, konečně je tu, moje láska nebyla marná. Celé ty roky čekání, mělo to smysl. Však proto jsem tak šťastná, pokud se to štěstím dá nazvat, stále mi to kazí ten špatný pocit.

Přemítám, snažím se najít důvod toho pocitu, kdy ke mě přišel a kdy se začal tak silně projevovat. Ani na to si už nevzpomenu.Je to složité.

Asi se doopravdy bojím na ten důvod přijít, radši to nechávám plavat, namísto toho, abych s tím něco udělala. Až jednou přijde Ten den, určitě na to přijdu.

Nenechá na sebe dlouho čekat, ano, stalo se to, puklo mi srdce, když jsem to viděla. Tsunade mě k němu nechtěla pustit, ani se jí nedivím, teď, když to vidím...Už vím co to bylo za pocit.

Strach ze ztráty milovaného, jak já jsem se bála a teď, když vidím to zohyzděné tělo. Nevím, co mám dělat. Zase, zase nevidím, jen stojím nad tím stolem a civím do jeho stále otevřených očí.

,,Hinata-sama, měla by-jste odejít, nedělá Vám to dobře." Oceňuji Nejiho snahu, ale přesto se vzpírám.
,,Nikam nejdu! Nemůžu ho tu tak nechat. J-já....takhle dál nemůžu." Skládám se,jak psychicky, tak i celé mé tělo ztrácí sílu a zem se na chvíli stala jediným bezpečným místem. Kaluž slz smíšená s krví není dobrým znamením.
,,Hinato! Vstávej a pojď se mnou, jestli tu budeš bez lékařské pomoci ještě chvilku...zemřeš ty i dítě!" Sakuřin hlas mě probral a nakonec jsem se za její pomoci zvedla.
,,Chci tu být s ním..."
,,Ale Hinato, tady být nemůžeš."

Poslední pohled do zavírajících se dveří, jako bych viděla že se na mě směje. Tohle mi nedělej Naruto, neopouštěj mě.

Uplynulo pár dní a jediný důvod proč žít bojuje o vlastní život. Snad v tom děťátku je i Narutova vůle k životu a zvládne ten těžký souboj. A co já...už zase mám ten špatný pocit, takový ten...co Vás zžírá zevnitř a nevíte co s ním. Zjistila jsem, že je to vlastně dobrý pocit...dává Vám najevo, že někoho doopravdy milujete a že si ho ctíte natolik, že o něj máte větší strach než o sebe.

Ztratila jsem i to poslední, co mě drželo při životě. Tu poslední duši, která mi dávala vůli dál bojovat a chránit ji. Modrá očka a blond vlásky, byla to holčička, celá po tatínkovi. Stojím u toho velikého hrobu, nebrečím. Poprvé po ztrátě těch dvou nebrečím. Kruhy pod očima, přerostlé vlasy, bledost a vyschlost rtů. To vše svědčí o mém prohraném boji. Nemá cenu se dál snažit, stejně už nemám proč dál být, jen abych ušetřila rodinu stejných pocitů, jako jsem měla já, tak přežívám.

Raději jsem se uzavřela do sebe, do svého království, kde žijeme všichni tři, šťastně, spolu. Vidím tam jak má dceruška vyrůstá, jak je Naruto šťastný a mám z toho hřejivý pocit. Pořád se snažím uvěřit tomu, že je to skutečnost, ale vždy když jsem nejšťastnější, stane se něco, co veškerou mou radost zkazí. Všechno zmizí a já jsem sama na nějakém podivném místě, ohraničena bodci, nemám úniku, jsem tam jen já a můj smutek.