Poslední myšlenky

Styl písma

To, co se děje je kurzívou, protože tahle povídka je hlavně o myšlenkách. Myšlenky jsou tedy normálním písmem. Díky za rozkliknutí povídky a přeji příjemné počtení

Kap… kap… kap…
První, druhá, třetí kapka dopadla na zem. Kapky… kapky mé krve. Co je to? Podíval se na svou hruď. Černá tyč… aha. Usmál se a chytl ji. Chtěl ji dostat pryč. Objal ji svými prsty, které se přilepily k rudé, lepkavé hmotě. Jeho dlaně s tyčí nepohly, klouzaly k jejímu konci, co byl mimo jeho tělo. Paže se svěsily zpátky do své přirozené polohy. Nemohl se na tu krev dále dívat, říkala mu něco strašlivého. Poslední síla a to ji mám využít na takovou hloupost? Nikdy. Jeho kolena se podlomila. Padl nehybně na zem.

„Nech toho, říkám nech toho!“ řval lítostně jeho přítel.
„Nenechám tě umřít společně se mnou!“ chtěl to zakřičet, aby ho přesvědčil, ale vydal ze sebe jen neslyšné, chraptivé šeptání. Když už já, tak aspoň ne ty! Sice jsme se stali oficiálně přáteli teprve nedávno, ale byl jsi to ty, kdo se vždy díval! Jestli to dokážu, budu se pro změnu dívat já. Posunul se o kus dál. Plazil se, jak jen mohl, ale nešlo to tak rychle, aby to mohl zvládnout sám.
„Pomoz mi, je to, to jediné, co pro tebe můžu udělat,“ zašeptal. Poslal svou chakru do vody, ta se začala stupňovat. Pomalu ho nesla nahoru k pečeti. S vypětím všech svalů na ruce ji uchytil. Snažil se ji strhnout, ale nešlo mu to. Neměl dost sil. Tentokrát mi jen odhodlání a vůle bojovat nepomůže. Oční víčka jsou tak těžká. Stačilo by jen zavřít… a všemu by bylo konec. Ne! Ne! Ne teď! Musím.
„Honem, už to neudržím moc dlouho, tvé tělo slábne sice rychleji než mé, ale to, co se děje tobě, tak i mě, jen zpomaleně.“ Hned poté, co to řekl, se ale věž vody nesoucí hocha rozpadla. V ten samý moment začal vykašlávat krev. Nestihl to. Spadl hned vedle mříže. Celou půlku obličeje mu lemovaly potůčky krve, jejich okraje zasychaly a jakmile udělal jakoukoli grimasu obličejem, věděl, že je to špatné. Hoch se usmál, přestože mu ta hnusná železná pachuť z úst neodcházela.
Musel se jim všem omluvit, všem těm důležitým v jeho životě.
„Omlouvám se, tolik jsem toho nasliboval a co jsem splnil? Nedokázal jsem to. Ty jsi byl vždy mým přítelem v dobrém i zlém, i když si na to nevypadal. Nikdy jsi nebyl přítěž nebo snad břemeno. Já to nechápal, ale teď ano. Nedokázal jsem to, promiň Kuramo.“

Začal mizet. Ani se nezvedl, stále tam ležel, jak dopadl. Tváří vzhůru. Nebyly na něm vidět žádné známky života, ani ne v očích. Ty takzvané nevyhasínající modré studánky ztrácely život, navždy.

Probudil se ze svého podvědomí. V hlavě se mu odehrával krutý boj. Byl na půli cesty tam, kam se nikdy nepodíval. Jednou tam dojdeš a už není cesty zpět. Nebolí to, jen je to zvláštní pocit… To jsem slyšel jednou před spaním, ale to nebolí. Smrt ano, spánek není smrt, ze spánku se můžeš probudit. Co se to děje, něco to ruší. Otevřel oči. Jeho zrak se změnil. Viděl, ale přitom neviděl. Věci a lidé získávali nový tvar a podobu, .skoro je od sebe nedokázal rozeznat. Jeho oči už neviděly dýchající svět, tak jako dříve. Byl jiný.

Někdo s ním třásl, ale necítil to, tak jistě jako jindy. Podle barvy poznal Hinatiny vlasy. Na jeho tvář dopadaly kapky. Prší? Ne, je to jiné… Jsou to slzy. Hinato, neplač. Já si tvé slzy nezasloužím. Schovej si je pro jiného. Takového, který bude plnit své sliby, ne jako já. Trochu sklopil zrak. Uviděl růžové vlasy. Sakura… Pokusil se usmát, ale nepoznal výsledek, nejspíš se nic nestalo. Sakuřiny ruce vydávaly něco zeleného. Snaží se mě léčit… Sama dobře ví, že to nepůjde. Nech mě odejít. Tu chakru budeš potřebovat na nadcházející boj. Kde vůbec je?? ... No, to už je stejně jedno, už nemůžu nic udělat. Obito stále má tu svou nesmyslnou ideologii. Nikdy jsem ho nepochopil, ani jeho, ani Sasukeho. Jak jsem si mohl myslet, že je dokážu přesvědčit? Nevím.
Počkat, já-já přece věřil. Ah věřit. Ve své sny, touhy. To jsem byl já, ale co je ze mě teď? Chtěl jsem za ně všechny dát život, to mě nevadilo, ale chtěl jsem je tím aspoň ochránit. Ležím tu obklopen těmi, kteří mě věřili.
„Omlouv-ám s-e vá-m,“ šepotal, hlasitěji nemohl, „nedokázal jsem to,“ i ty poslední síly byly pryč.
Zavřel oči, pro své přátele navždy. On se ale bude muset ještě chvílí dívat na to, co za sebou zanechal.

Před ním se ukázaly schody, bílé, jako sníh. Najednou nevěděl, jestli vedou nahoru nebo dolů. Všechno v jeho hlavě mu říkalo, ať se po nich vydá. Nemohl odporovat, nechal se řídit. Každý schod, který nechal za sebou zmizel. Stoupat bylo čím dál lehčí a lehčí. Ušel pár schodů, avšak obrátil se. Uviděl zpustošenou krajinu od bitvy. Hrozný pohled. Mrtví shinobi byli všude, nikde stromy, nikde rostlina. Nikde nic. Jen pouhá zemina a kamení. Ale myšlenky na zemi, tam, kde žil, se zdály být čím dál vzdálenější od jeho mysli. Tato část jeho samotného se odpojovala od zbytku a získávala nový tvar a rozměry, možnosti.
Myšlenka na druhé, kteří na tento přechod zatím čekali, jej nechtěla bez boje opustit. Tato podstata byla až moc skutečná, na to, aby přestala v něm být. Ale i ona jednoho okamžiku musela padnout. Otočil se ke světu zády. Musíte to zvládnout sami, já zklamal. Bojujte za své životy, nevzdejte to tak snadno. Nezemřete, tak snadno, jako já.
Pokračoval dál. Mami, tati, Jiraiya-sensei, nevím, jestli jdu za vámi. Jestli jdu za hrdiny, kteří nezklamali. Nedokázal bych se vám podívat do očí, ne po tomhle. Dali jste mi svou důvěru. Po tváři mu stekla slza. Položili jste za mě své životy. To jsou dary, které se nesmí nechat jen tak. Ale já je neoplatil. Máte právo se za mě stydět.
Na konci přicházím na to, že ta moje ubohá odvaha a odhodlanost není vše, co je potřeba pro vítězství.
Nebudu se litovat, nezasloužím si politování. Cesta do neznáma mu umožnila poslední myšlenky, které byly svobodné.

Kuramo… ty jsi můj život sledoval celou dobu od začátku až do konce. Nevíš, co jsem udělal špatně? Ptal se ve svém podvědomí do prázdna. Ty tu nejsi, mříže tu nejsou, nic, co by mi tě připomínalo. Alespoň, že znám tvé jméno. Jsi můj přítel a to se nesmaže. Omlouvám se.

Kamarádi, ze začátku jste mě neznali. Teď doufám, že alespoň trošku ano. Ale raději zapomeňte. Omlouvám se.

Hinato, ty jsi mi řekla, co jsi cítila, já se nevyjádřil. Tak silné city jsem k tobě neměl, promiň. Nikdy jsem tě nepoznal dost na to, aby se to mohlo změnit. Omlouvám se.

Sakuro... Omlouvám se…

Sasuke, teď mi připadá, jako kdybys mě nikdy neposlouchal. Nezměnil jsem tvůj názor na ten svět, co je teď za mými zády. Byl jsi ten, kdo se na mě nikdy nedíval, jako na netvora. Ze začátku jsem ti byl ukradený, nevím jak je tomu teď. Doufám, že se najde někdo, kdo s tebou bude moci mluvit na nejvyšší shinobi úrovni. Omlouvám se, já už to nebudu.

Mami, tati, Jiraiya-sensei, Kakashi-sensei, Nagato, Chijo-basan a všichni ti, co mi věřili. Omlouvám se, vložili jste důvěru v nepravého, protože já jsem to nedokázal. Věřil jsem v lásku, ale někdy je nenávist prostě moc velká...

Nedokázal jsem nic, co jsem chtěl.

Bojoval jsem.

Krvácel jsem.

Věřil jsem.

Ale nedokázal jsem.

Ušel poslední schod a zmizel.

Poznámky: 

Jestli je tu něco hodně podobného, tak se omlouvám... Za případné pravopisné chyby též . Chtěla jsem nějakou takovouhle povídku napsat (viz. dole) a hlavně uveřejnit, protože mě hrozně zajímá, jaký na to budete mít názor. Nevím, jestli styl jakým jsem to napsala se k tématu hodí. Takže, jako obvykle prosím napište a ohodnoťte (jinak se to nedozvím). Děkuji za přečtení .

Můj úmysl

Chtěla jsem napsat něco takového, aby z toho čišela beznaděj (no, nevím jestli se mě to povedlo). Psala jsem to pouze z jednoho pohledu, protože kdyby ne, byla by to spíš utěšující ff . A to jsem právě nechtěla.