Ano Ko no Inochi - kap. 14: Pravá podstata

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Itachi (taky konečně znova na scéně!)
Yū
Sai

Nedlouho poté se dívka s kratšími černými vlasy sesunula k zemi. Sai v tu chvíli zalapal po dechu a vyskočil na nohy se zděšeným výrazem ve tváři, jenž směřoval k právě ležícímu tělu bez náznaku života.
Mladík jen párkrát zamrkal, k dalšímu kroku blíže k dívce se už neodhodlal. Yū nechvíli poté však pohnula křečovitě pár prsty na pravé ruce, načež rychle otevřela oči a stoupla si na nohy, jakoby se právě teď nic nestalo - nebýt krvavých stop všude po jejím oblečení a velké kaluže na zemi, tak by to tak i vypadalo.
Porozhlédla se a poté se pohledem zastavila na Saiovi. Ten, jakmile tak učinila, sebou cukl. Šokem a zmatením z toho, co se právě stalo, ani nedutal a nebyl doslova schopen žádného dalšího pohybu. Urputně na něj civěla bez jediného mrknutí, díky čemuž se začal třást a napjatě vyčkávat se zrychleným tepem, co nastane dalšího.
Tak řekni něco! Jestli to takhle půjde dál, asi se zcvoknu! Když se však pohnula, lekl se. Sakra!
Ona ale jen začala oprašovat své oblečení. Saiovi stekla po tváři kapka potu.
Co to sakra?! Je to vůbec ona? Proč mě přepadl najednou ten strach? A ten pocit mrazení? Jen jeden pohled a přestal jsem se hýbat…Ví moje podvědomí snad něco, co já ne? Sore yori*… proč tohle dělá? Jaký má smysl oprašovat zakrvácený oblečení? Vůbec jí nechápu.
„Co na mě tak civíš?“ přerušila Yū jeho myšlenkový proud, zatímco na něj už nějakou tu chvilku zmateně koukala.
„C-Co? Já… nic,“ zakoktal se, zaskočen jejím nenadálým projevem.
„Hm, tak fajn. Měj se,“ opáčila prostě a jednoduše z pokoje odkráčela. Sai párkrát zmateně zamrkal.
Co se teď vlastně stalo? Proč sem vůbec přišla? Proč si ubližovala a pak se zvedla a jen tak si z pokoje odešla… jako by se z toho nikdy nic nestalo? Zamyslel se natolik, že si nevšiml vůbec ničeho, co se teď dělo. Když se však probral, uvědomil si, že po jejím odchodu z pokoje zmizely absolutně všechny stopy po tom, že tu vůbec kdy byla. Donedávna tu byla podlaha označkována louží rudé krve a stop od bot, směřujícími ke dveřím, zatímco v současnosti tu bylo doslova jako po úklidu.
„Co to sakra!“ vykřikl, když si to uvědomil. Zmateně se ještě popadl za hlavu a udělal pár kroků vzad, aby se posadil na postel. Poté si už jen v hlavě začal znovu promítat ono nedávné setkání.

Nemůžu ho najít! Stalo se snad něco? Proč jsem vůbec teď tak vystrašenej? V minulosti se stalo spoustu věcí, tak proč se o Sasukeho teď bojím tak desetkrát víc než normálně? Co je ta holka zač, že ve mně vzbuzuje takovou paniku a strach? Měl bych se uklidnit… To, že nebyl v nemocnici, jak se psalo na tom vzkazu, přece nic nemusí znamenat… prostě jsme se jenom minuli. Nic by mu přece neudělala, ne? Nebo snad jo? Do háje už!
Itachi se procházel vesnicí, rukou se drbal ve vlasech, což dělával hlavně v případech, když si nevěděl s něčím rady či byl dost nervózní, ale každý kdo jej znal, věděl, že takové momenty byly u něj doslova vzácné.
Určitě bych měl tenhle pocit ignorovat? Co když mu fakt hrozí nebezpečí, a to větší než si dokážu vůbec představit? Co když se ho doteď nedotkla, protože ho k něčemu potřebuje? Nechci být tak pesimistickej, ale cítím se fakt hodně divně. Co když to není fakt jen přehnaný ochranitelský pud, ale nějaký varování? Prostě nemůžu dělat, že se o něj nebojím… teď musím spíš přijít na to, proč tu ta holka je a k čemu ho chce… nebo co má celkově za lubem.
„Itachi?“ hlesla kolemjdoucí dívka, když okolo zamyšleného mladíka prošla a zastavila se až po pár krocích, jako by si právě uvědomila, s kým má tu čest. Itachi zpozorněl a ihned poté se poohlédl za hlasem.
Párkrát zamrkal, skoro jako by mu ještě nedošlo, kdo před ním právě teď stojí.
„Je ti něco?“ tázala se znepokojeně, zatímco na něj zmateně koukala.
Itachi se do té doby ani nepohnul, ale posléze skoro jako kdyby procitl. Jediné, co poté ale udělal, bylo, že se k ní strašnou rychlostí rozešel. Na tváři se mu hovil nic-neříkají výraz, což jí znepokojilo ještě víc.
Když byl už téměř u ní, vystrašeně sebou cukla a jen čekala, co bude následovat. On ji však jen pevně objal okolo ramen a hlavu zabořil do jejích fialových vlasů. Dívka párkrát zmateně zamrkala.
„I-I…“ snažila se ze sebe něco zaskočeně dostat.
„Jo, je,“ odpověděl po chvíli na její tamější otázku, „Vážně tě teď potřebuju,“ dodal. Ayano mu po pár dalších zmatených zamrkáních objetí začala oplácet.
Nechápu proč, ale před ní se prostě nedokážu přetvařovat… všechno najednou začne vyplouvat na povrch a já jsem nějak citlivější. Ale na druhou stranu…
Pročísl ji jemně její dlouhé vlasy, než ji do nich ještě instinktivně políbil.
…Jsem hodně rád, že ji mám a že je teď tady. Dodal si v mysli, než ji k sobě ještě pevněji přitiskl.

Sasuke mezitím celou noc vysedával ve svém pokoji a zíral znuděně do stropu. Alespoň do doby, než zničehonic vykulil oči, jako by jím projel snad blesk. Rychle vyskočil na nohy a přešel k oknu za sebou, odkud poté natěšeně a nedočkavě vykukoval ven, do právě se probouzející Konohy.**
Našla ji! Předala jí svitek… Měl bych tedy brzo dostat nový, ne? Doufám! Safra, teď jsem jako nějakej harant, co se nemůže o vánocích dočkat Santy.
Po pár minutách zírání do ničeho, zahlédl v dálce rychle se blížící černou skvrnu. Je to ona? Prosím, ať je to ona…
„Prosím,“ hlesl si tiše a bezmyšlenkovitě pod imaginární vousy.
Po chvíli mu však ona černá skvrna zmizela z dohledu, ale vteřinu na to se zjevila na jeho okenním parapetu.
„Hh***… tys mě vyděsila,“ řekl si spíš pro sebe, než si onu záhadnou příchozí lišku, kterou již viděl minule, prohlédl.
„Máš to?“ tázal se okamžitě. Liška pouze slastně zavřela své červené oči, než se z přímého posedu zvedla a obrátila se k němu levým bokem. Kolem pasu měla ovázaný další svitek, jenž Sasuke bez váhání a s radostně zářícíma očima převzal, načež se přesunul zase před postel, kde obsah na onom zamotaném papíru do ruličky začal číst.
„To ti to už došlo? Dost mě tvá rychlá reakce překvapila, ale…“ začal nahlas číst první řádky, dokud se neodmlčel a nezačal zbytek číst v tichosti se zamračeným a zadumaným pohledem v očích. Liška, jakmile zaregistrovala, že se mladý Uchiha pustil do čtení, zmizela v závanu kouře.

„Sakra!“ vykřikl po chvíli čtecího klidu, jakmile všechno důkladně přečetl.
Rozvinutý svitek poté položil na zem vedle sebe, pokrčil jedno koleno, které si ještě přitiskl rukou blíže k tělu, o nějž se ještě později opřel loktem a zároveň si tvář zastínil toutéž dlaní. S temným výrazem ve tváři začal následně přemýšlet.
Vždycky jsem věděl, že tu něco nehraje. Jenže teď, když už Yū evidentně nevidím, tak jsem dost bezmocný… Tušil jsem, že asi neodešla, jen jsem tomu chtěl věřit. Ale ona je teda pořád tady… Někde tu chodí a nikdo jí přitom nevidí. Takový byl od samého počátku jeho plán. Netušil ale to, co ví ona. To vlastně nikdo… takže nastala chyba, při které se ‚probudila‘ původní Yū, která přišla za mnou a začala tělo ovládat, neuvědomujíc si, proč tu vlastně je. Prostě jako pravý duch… Jenže potom se začala napovrch dostávat ta druhá, jím vytvořená bůhvíjaká stlátlanina, a všechno se dalo do pohybu. Chce zničit Konohu… Kdy to Yū udělá a jak? To jediný mi teď v téhle teorii chybí. Bože! Co se to s vámi jen stalo, Orochimaru-sensei?! Dával si dohromady všechny došlé informace s těmi, které věděl jen on, jejž mu do toho všeho vlastně krásně zapadaly.
Ale počkat… Svěsil ruku ze svého obličeje k zemi, stále ji však nechaje opřenou loktem o koleno.
Můžu jí věřit? Dokud ji neuvidím, asi budu o tom všem dost pochybovat, ale určitě tohle všechno nenechám jentak náhodě. Budu se teď muset pokusit Yū najít a podložit to všechno. V nejhorším případě ji budu muset zastavit, jestli se tohle, podíval se na svitek po jeho pravici, stane skutečností.

V úplně jiné části Ohnivé země vysedávala na stromě jakási osoba zahalená ve stínu korun stromů, když v tom sebou cukla ve stejném duchu jako předtím Sasuke. Netrvalo dlouho než se kunaiem řízla do ruky se slovy: „Kuchiyose no Jutsu!“
Místo na větvi zahltil kouř, ze kterého posléze vyskočila černá liška svému pánovi přímo do náruče.
„Takže to dostal?“ bylo první, co silueta řekla, zatímco zvíře láskyplně hladila po jeho hebké srsti na hlavě. Liška pouze kývla v zástupu vrnění.
„Fajn… Takhle o tom aspoň někdo bude vědět. Sice vůbec nechápu, proč chci Konohu zachránit, když jsem o ní doteď vlastně vůbec nevěděla, ale evidentně k ní mám nějaké to pouto. Pomalu se připravíme na cestu, Lū,“ pronesla poté a stoupla si. Na nohách se na kluzké větvi přidržovala o horní větev a zírala rovně před sebe. Kdesi v dáli se tam tyčila skála s těžko-rozpoznatelnými hlavami, vytesanými v ní.
„Myslím, že nikdo by neřekl, že tam někdy vkročím…“ dodala si tiše. Odpovědí jí bylo jen další liščí zavrnění v doprovodu šustění okolního listí.

Mezitím tam, kam se ona záhadná bytost chystala, se Yū procházela spokojeně uličkami, dokud nedošlápla na střed jednoho celkem velkého prostraní nedaleko hlavní brány do vesnice.
„Tady to půjde,“ řekla si zasněne.
Teď teprve něco uvidíte, vy bando zasr*ných šmejdů… Co asi tak uděláte, když smetu Konohu se zemí? Co takhle tu udělat nějaký ten kráterek? Oh! To je vlastně vcelku dobrej nápad! Konstatovala si v mysli a dokončila to onou známou pózou položení pěsti do otevřené dlani.
„Yū!“ zaslechla po chvíli vzdálené volání. Instinktivně se otočila za hlasem, aby spatřila Sasukeho, jak chodí po vesnici, volá její jméno a rozhlíží se do všech stran.
Zamračila se. Hm. Co si jako myslíš? Nevidíš mě, tak mě přestaň volat! Nemá to žádnej účinek a ty to víš. Jen na sebe upozorníš!
Chvíli na něj ještě koukala, dokud se k němu s temným výrazem nerozeběhla. Odnikud ještě vytáhla kunai, které obalovalo jakési větrné ostří, jejž se ještě poté přesunulo na ni samotnou, aby snad nabrala rychlost. To mělo však za následek i to, že pod ní začala praskat půda.
Sasuke se ještě pokusil o jedno zavolání, než se konečně podíval před sebe, kde si té rozpraskané půdy, která se k tomu všemu strašnou rychlostí blížila k jemu samému, všiml. V hlavě mu blesklo jediné… Sakra!

____________________
* Ale co je důležitější…
** …aneb akorát dostal zprávu od Kyon - té jeho číči z minulé kapči ;)
*** Nečtěte to jako smích, jen prostě jako taková ta zaskočená hláška - Tvrdé H xD (Vím, že tohle bych vlastně ani vysvětlovat nemusela, ale pro jistotu, ať si rozumíme… xD)