Žánr

Už teď měl jistotu, že tohle bude jedna velká past. Past na myši, které si nedají říct a chytí se. To neplatilo o Narutovi. Byl už v tolika nebezpečných situacích, za které by se ani lecjaký akční hrdina nemusel stydět.
Jeho smysly se mohly zbláznit. Bylo tu moc podezřelé ticho, které ani ptáček nerušil.
Zkrátka slyšeli byste špendlík spadnout na zem, kdybyste na nějaké pevni zemi stáli.

Naruto se snažil, co nejvíce prodloužit cestu do Konohy. Instinkt ho vedl a určoval mu správný směr.
Schválně dělal časté přestávky, aby se podíval, zdali se zranění znovu neotevřelo. Vše bylo v pořádku. Nic nebylo potřeba měnit.
Čím víc se blížil ke Konoze, tím víc ho tížil divný pocit. Nechtěl tuhle dívku opustit. Chtěl ji poznat blíže. Podvědomě tušil, že když se od ní bude držet dále, bude dívka v bezpečí. Jen plané chlácholení. Dříve či později se vrátí, aby poznal pravdu!

Když se všichni probrali, nebyli v kopce. Všichni byli svázaní a trčeli na nějakém podivném místě, kde to příšerně páchlo močí, krví a bůh ví čím.
„K-kde to jsme?“ zeptala se Hinata a zavrtěla se. Byli pevně přivázaní k sobě. Shikamaru trh, ale dosáhl jenom toho, že strhl Naruta s Kibou na zem.
„Jste v tom nejnepoužívanějším úkrytu Akatsuki, hmm.“
„Nekecej!“ křikl Naruto na ninji, kteří stáli za mřížemí.
„Co s nimi budeme dělat, Deidaro-senpai?“ ptal se natěšeně jeden z nich.

Odhalení tajemství

Během noci se Naruto procházel vesnici a hledal staré klanové svitky. Všechny ty jejich řečičky o udržení klanového tajemství, byly celkem na nic, když jste jej místo okamžitého spálení jen vyhodili na ulici. Kdykoliv ve Narutovi naskytla příležitost, tak je šel hledat předtím, než úklidová četa udělá práci, která měla být vykonána v domě klanu.

UPOZORNĚNÍ

Tento díl nedává smysl

Po dvou dnech co spolu prohodily jen pár slov, to Miru přestalo bavit a tak se jednou v pokoji postavila před Tory a zamávala jí rukou před obličejem.
„Co chceš?" ozvala se rozmrzele Tory
„Hele přece nenecháme kvůli... těm dvěma zkazit přátelstv.í"
Tory jenom zavrčela ale nebylo poznat jestli to bylo na souhlas nebo záporně.
„Jeden větší debil jak druhý!" navztekala se najednou a vyskočila z postele.

Druhý den ráno jej probudila Hana, která šla připravit snídani. V náručí nesla hromádku složeného oblečení a když se posadil, položila mu ji k nohám - tedy k tomu, co z nich zbylo.
„To je Kibovo... No, ten ze včerejška." Při řeči stydlivě klopila zrak, s čímž se u dívek jejího věku často nesetkával. „Budu v kuchyni. Měl by ses radši obléct hned, za chvíli přijdou."
Zatímco si prohlížel šedé kalhoty, jednoduché síťové triko a šedou mikinu, zavolal na ni: „Kdo to vůbec byl?"
Na chvíli vykoukla ven: „Kiba? Můj bratr."

Do Naokiho hrude vbiehali dve katany plné veternej a bleskovej chakry a vychádzali z jeho chrbta.
„Tak ako to je s tým hrobom?"
„Kde ho chceš mať?"
„Nemyslíš si, že si moc trúfaš na to, že mám prebodnutú hruď?"
„Nemyslím si."

Niečo ma pichalo do nôh, do rúk, počula som divný hluk, no nevedela som si ho zaradiť. Všetky zvuky sa mi zlievali dokopy a v hlave mi dunelo. Nebola som schopná otvoriť oči. Cítila som vietor ako sa mi hrá s vlasmi a s nočnou košeľou, sem tam ma opäť dačo bodlo do odhalenej pokožky. Viečka som mala také ťažké, mala som pocit, akoby som ich mala prilepené. Na tele mi naskočila husia koža keď ma opäť letný vánok poláskal. Zacítila som vôňu trávy, a svieži vzduch.

Kakashi došel do lázní, uvelebil se ve vodě. Byl rád, že ho nikdo nevyrušuje. Ale jeho odpočinek narušili Sasuke, Naruto, Shikamaru, Lee, Neji, Chouji, Kiba, Sai a Shino.
„Ale, jdete si taky odpočinout?“ zeptal se Kakashi.
„Kakashi? Jo. A taky jsme chtěli Naruta rozveselit.“ Odpověděl Sasuke.
„Nepotřebuju rozveselit!“ křikl na ně Naruto.
„Tak to ber jako odpočinkový shromáždění. Stejně jsme se takhle už dlouho nesešli.“ Řekl Shikamaru aby Naruta uklidnil.

Další den Aschika mohla vidět krásný východ slunce. Kotoučky mraků se linuly přes vycházející ohnivou kouli, jejíž paprsky začaly ozařovat ranní Konohu. Aschika se opírala o zábradlí před vchodem do svého bytu. V noci pršelo, a tak vzduch nádherně voněl.
„Je to nádhera...” Nasála do sebe tu vůni života.
„Musím uznat, že ano. A ty jsi se změnila, Aschiko... nikdy jsi nebyla šťastnější.”
Aschiku tahle věta překvapila. „Ty jsi se taky hodně změnila, dříve bys jen něco odsekla. Že by slavná Uchiha Myuki změkla?”

Sotva to Kakashi dořekl, ten kluk s démonem v těle vystartoval, jako když plnou silou hodíte kunai… Nasuke ho jen se zájmem pozorovala, ovšem hluboko v mysli pořád myslela na svého manžela Mizuneho, když v tom jí najednou z myšlení vytrhl Kakashi, když ji rukou chytil za rameno, aby ji zastavil.

Konan se párkrát dlouze nadechla.
„Víš, Peine, já..“
V tom ji přerušil hluk vycházející z koupelny ve druhém patře.
„Já už se na to vy..“
„Konan!“
„Co?! Já nevím, co sis myslel, Kisame, ale chtěla jsem říct vybodnu!“ urazila se.
Ozvalo se dupání po schodech. Do kuchyně se vřítil Deidara se Sasorim v patách.
„Pein-sama, máme problém!“ vzal si slovo blonďák.
„O co jde?“
„No byli jsme v koupelně.“ „
A to je problém?“ nechápal Pein.
„Ne! Nechte ho to doříct, šéfe!“ vmísil se do hovoru Sasori.

„Už si v tom domě někdy byla?“ mám lhát nebo říct pravdu?

Sleduju plameny, jako bych z nich chtěla vyčíst odpovědi. Nakonec si povzdychnu a opatrně přikývnu, v duchu se utěšuji myšlenkou, že mě přinejhorším zabije. Po několika minutách ticha opatrně vzhlédnu. Itachi vypadá duchem nepřítomně. Po chvíli se zhluboka nadechl a zeptal se mě na jedinou otázku, na kterou mohl: „Kdy?“

Sakura brala schody po třech, což mělo za následek jak okamžitý přesun do skladiště svitků, tak i totální vyčerpání. Teprve až po nějaké té vteřině oddechu přiskočila k první polici se svitky a za pomocí vyřazovací metody počala snižovat jejich obrovský počet. Před očima se jí míhaly tituly, nejprve obyčejné a logické, jindy až zoufale podivné. Svitek přivolání Angreštového mamuta? Odvolání letité hrůzy? Přeměna davového klonu?

Stál před otřásající se budovou s otevřenými dveřmi do suterénu a netečným vyhazovačem u nich, oděn do bílé košile a tmavých kalhot. Dnešek byl jiný - nechtělo se mu dovnitř. Vzpomínal na noc s dívkou jménem Mikoshi, ale všechno viděl nejasně a rozmazaně. Existovala vůbec někdy? Existovaly ty desítky dívek před ní?
Někdo ho chytil za ruku. Pomalu se otočil. Byla to Nii Yugito a zářivě se na něj smála. „Ahoj."
„Ahoj," odpověděl.
„Nečekala jsem, že mi zmizíš tak rychle."
„Starý zvyk."

„Pfe! Ku*va je to ubohý! Já chci být nesmrtelný! Já potřebuju oběti!“
„Hidane, ty potřebuješ oběti, já notebook. Co kdybychom spolupracovali?“
„S tebou? Ne! Pořád máš kosu u svého hrdla! Nezapomínej sakra! Stačí jeden pohyb ruky a…“
Toto nikam nevede. No ano, furt je tu ta kosa! Nechtěl by radši jít sekat trávu místo mé hlavy? To by Zetsu nadával. A co rybičky? Kisame, ten vlastně hlídá ryby jako oko v hlavě. Tak dřevo? Ne, Sasori si ho i jako duch chrání, to je také jeden z důvodů proč nemá rád Konan. Musím ho dostat na svou stranu.

Je krásné slunečné ráno, zdá se, že v Konoze je den jako každý jiný, jenže to není pravda… Když se toho dne ráno probrala mladá kunoichi jménem Nasuke z neklidného spánku, všimla si že v posteli vedle ní je volné místo. Zamyslela se a řekla si, že její manžel je asi už vzhůru, tak vstala, aby se po něm podívala, ale hned jakmile vstoupila do kuchyně něco ji nesedělo… V kuchyni byly stopy po boji, na zemi ležel kunai od krve.
Proboha co se to tu stalo? Pomyslela si Nasuke.

V Akatsuki sídle
"Sbalte si s sebou oblečení a nutné věci." Prohlásil Pein ráno na poradě.
"Peine, můžu si s sebou vzít Samehadu? Prosím, prosím, smutně koukám." Udělal psí kukuč Kisame, který u Peina vyvolal záchvat smíchu.
"Dobře, když tak hezky prosíš." Usmál se Pein a podal mu Samehadu.
"Ku.va Peine! Jak to, že má Kisame Samehadu a já jsem bez kosy!?" Křičel na Peina Hidam.
"Tak mě zkus poprosit a možná ti ji vrátím." Odvětil Pein a stoupnul si ke zbytku Akatsuki, kteří se shromáždili okolo Hidana.

[size=13][i]Zdravím milé čtenáře, kteří se rozhodli rozkliknout tuto povídku….
Takže na úvod vám sdělím, že je toto z alternativního světa. Ne sice z úplně protikladného, ale jsou zde zásadní změny. Například takové, že Itachi nikdy nevyvraždil své blízké, takže Sasukeho charakter je doslova odlišný od toho, který známe x) …a Sai má také svou rodinu, plus chodil na akademii a nebyl v Rootu. Atd…

Deidara sedel v Sasoriho labáku. Ten tu trávil väčšinu času, keď sa práve nachádzali v sídle. V celkom veľkej miestnosti bolo niekoľko pracovných stolov. Na jednom stáli rôzne chemické nástroje a kadičky, s nebezpečnými tekutinami. Na inom zase ruky, nohy, hlavy, samozrejme drevené.

Úplne vzadu bola zriadená akási ošetrovňa. Vybavenie v nej nestojí za zmienku. Nabrúsené nože miesto skalpelov a namiesto utišujúcich prostriedkov len zriedené uspávacie jedy.