A pak, že mrtví nemluví... 5. díl

„Pfe! Ku*va je to ubohý! Já chci být nesmrtelný! Já potřebuju oběti!“
„Hidane, ty potřebuješ oběti, já notebook. Co kdybychom spolupracovali?“
„S tebou? Ne! Pořád máš kosu u svého hrdla! Nezapomínej sakra! Stačí jeden pohyb ruky a…“
Toto nikam nevede. No ano, furt je tu ta kosa! Nechtěl by radši jít sekat trávu místo mé hlavy? To by Zetsu nadával. A co rybičky? Kisame, ten vlastně hlídá ryby jako oko v hlavě. Tak dřevo? Ne, Sasori si ho i jako duch chrání, to je také jeden z důvodů proč nemá rád Konan. Musím ho dostat na svou stranu.
„Hidanéé?“ předkláním se, abych ukázal svůj výstřih. Tak to přece dělají šestnáctileté v těch Amerických filmech, když chtějí lepší známku ve škole nebo něco podobného. Prostě zneužívají svých předností. Není to tak?
Zmiňovaný prská smíchy: „Kua! Já věděl, že seš pře operovaná holka!“
Hmm. Já vlastně zapomněl, že to nikdo neví. Jedna z chyb v mém životě – nechal jsem se pře operovat na kluka! Teď by se ta holka hodila víc.
„No coment.“
„A co si tím chtěl dokázat do p*dele?!“
„Získat si tě na svou stranu, ne? Je to logické! Jaký vzdělání vůbec máš?“
„…“
„Budeš teda spolupracovat?“
„Nejdřív chci jídlo kuá!“
„Získáme notebook, jídlo a oběti, ne? Tak spolupracuješ? Pokud ne, tak já tuto akci klidně provedu sám, mně je to jedno…“
„To je vydírání!“ ječí, opravdu netuším, kde v té větě sebral vydírání. Ale bláznům se nemá odporovat…
„Ano, ne?“
„Jo! Ale jen za podmínkou, že budeš čekat, dokud neobětuju ty chcípliny!“
Nadechuji se a pomalu mu odpovídám: „Dej pryč tu kosu! Ne, na místě nepočkám. Půjdu si vyřídit své účty.“
„Ku*va! Tak já tu kosu oddělám! Ale nechápu, co vám všem na ní vadí! Je taková roztomiloučká, červeňoučká a…“
„A jsou na ní zaschlé kapky krve!!
„O tom se nehodlám bavit, sakra! Tak jaký je náš plán?“
„Nemůžeme jenom tak utéct, Konan nás sleduje. Ale nejdřív musíme zjistit pomocí čeho. Nenapadá tě něco Hidane?“ ptám se, protože mne nic nenapadá. Ale nemyslím, že on na tom bude líp než já.
„No, papíry! Ku*va! Tys na to nedošel? Ha a teď i člověk s nedokončeným základním vzděláním porazil někoho, kdo má i maturitní zkoušky!“
„A jak to můžeš vědět, že je to zrovna papír?“ Mám jistou svou teorii, ale o té se nehodlám zatím bavit. Doufám, že je to jinak.
„Ty de*ile! Co ti je do mejch osobních věcí?!“ řve s vážně divným přízvukem. Asi nám opožděně mutuje. Tak ta teorie je pravdivá. Hidan si na Konan dovoloval a ona upláchla svým rozletěním na malinké papírky. Jak prosté. Čekali jste něco inteligentnějšího od něj? Smůla!
„Papír. Ten se dá zničit nůžkami, skartovačkou, vodou, ohněm… Nemáš náhodou katon nebo suiton?“
„Ku*va kde bych ho čórkl? Ne! Ty náhodou nemáš? Nemáš! Háhá!“
„Ty ho taky nemáš, tak nemachruj laskavě, ano?“
„Já a laskavý? Tak co ta skartovačka nebo nůžky do p*dele?!“
„To nezničí papír úplně, budou to malé nepatrné útržky. Takže kde tu najdeme vodu nebo oheň?“ ptám se toho chytráka. Leze mi na nervy víc než dost. Ale co nadělám? Život je krutý.
„Záchody! V těch je voda, sakra!“
„Raději se ani nebudu ptát, jak si to zjistil. Spláchneme papír do záchodu, chytré! Takže, co všechno je papír?“
„Já už jsem toho řekl dost! Teď je řada na tobě! Potrap svůj mozeček ku*va!“ vzteká se šedovlasý. Ale já jsem nemocný! Tak já se pokusím…
„Spisy, označení na těchto postelích a všemožné papíry,“ vyklápím ze sebe, můj mozek nepracuje. Chjo!
„Zapomněl si na toaleťák!“
„Jak na něj mám myslet, když ho nepoužívám?!“ ptám se rozhořčeně. Tato věc je už prokázaná. Je to toaletní papír, je tam slovo papír. Papír = Konan. A co se dělá s takovým toaleťákem? Proto od té doby, co známe Konan, nepoužíváme tuto nepotřebnou věc! A proto máme před skrýší tolik stromů! Jenom Zetsu si nedá říct, je proti užívání listů, čili jeho rodiny. Takže si dál používá toaleťák.
„Ku*va! To tu budeme furt tak jenom sedět, nebo začneme naši misi?!“
Jakou misi? On je teď vážně chytřejší než já? Klid, klid, klid… Musím počítat do dvaceti. Jedna. Dva. Tři…
„Vážně ti to Deidaro nemyslí. Takže já mám plán!“
„Promiň, že tě tak přerušuju Hidane, ale ty máš plán?“ ptám se velice překvapeně.
„Ano, já mám plán! Ku*va, nezírej na mě tak! Co je na tom neuvěřitelného do p*dele?!“
„Nííc! Pokračuj.“ Nehodlám to rozebírat, stejně bych se nedopracoval k výsledku.
„Takže! Rozčlenil jsem to na body. První bod! Posbírat všechny papíry! Sejdeme se na záchodech! A ať to netrvá moc dlouho, ku*va!
„Hai!“
Zdá se mi to nebo ne? Já vážně poslouchám Hidanovy rozkazy? Stejně musím posbírat ty papíry.
Hidan odchází z místnosti se slovy: „Posbírej všechny papíry tady a v jídelně! A pohni si s*ačko!“
Jeden papír, dva papíry, tři papíry, čtyři, … Tři sta, tři sta jedna, tři sta dvě, tři sta tři, … A tak dál. To bych mohl počítat dost dlouho. Omlouvám se, nemám zájem. Konečně jsem posbíral všechny papíry v pokoji. Teď ještě jídelna. Pokud se tomu tak vůbec dá říkat, když se tam člověk maximálně pozvrací!
A rohlíky tam, jsou také Lidl kvality! Sice pořád lepší, než ten obchod Lidovka, ale tak furt to nemá na naši stravu. Na čerstvé rohlíky z pekárny značky Moulinex! Jo, Kakuzu začal také péct. Říká, že je to levnější než nějaké kupované. Takže budeme věřit Kakuzovi.
Procházím zapeklitými chodbami. Tady člověk potřebuje mapu! Míjím jednoho starouška za druhým. Vypadají vážně dobře! Počkat… Proč jsem v nemocnici s těma dědkama? Já chci svou věkovou kategorii! Klid. Musíme se zase uklidnit, co je to za stresu plný den? Z čeho ten stres vůbec mám?
Po dlouhém hledání nemocniční jídelny dojdu na recepci, tedy doufám, že je to recepce.
„Kde je prosím vás jídelna?“
„Dobrý den, zahněte do leva, poté doprava a jděte dvěstě metrů rovně. Děkujeme vám za vaši návštěvu.“
Tak toto byla velmi užitečná rada. Doprava, doleva a dvě sta metrů rovně. A budu u jídelny! Jak krásný pocit.
Konečně tam dojdu, co nejrychleji posbírám všechny papíry. Musím sbírat i ubrousky! Co kdyby to byl zamaskovaný papír? Všechno beru… Už to ani neutáhnu! Rozházím všechny příbory a misky, talíře… Všechno možné z nějakého vozíku. Naskládám na něj papíry a s nechutnými zvuky drásajícími mé uši hledám záchody. Snad nečeká dlouho.
Záchody najdu kupodivu rychle, ale on na nich není. Jdu na další, tak tam není. Je až na pátých. Okamžitě jsem zahrnut haldou nadávek a výhružek.
„Už jsi skončil?“
„Nahaž ty papíry do záchodů a splachuj! Opovaž se pokazit misi! Jedniný špatný krok a seš mrtvej! A ne*er mě!“
Odejdu i s mým úžasným vozíkem do kabinky se záchodem. Slyším nadávky pořád směřované na mou osobu, to čekal tak dlouho? Dávám jeden papír po druhém do záchodu, ale tak to bych tu byl ještě několik let! Tak tedy vysypu celý vozík do jednoho záchodu, papíry se válejí všude možně. Zmáčknu tlačítko na splachování. Začíná tu být mokro. Splachuju dál a dál. Do mé kabinky teče voda i z té, ve které je Hidan.
Nedává rozkazy, nevím, co mám dělat. Vždyť mě zabije! Jde o můj život! Vody je tu po pás! To nemůžu přežít! Okamžitě nechávám splachování a otvírám dveře kabinky. Vylezu ven a snažím se utéct, ale nemůžu tam nechat toho nesmrtelného. Říká se, že pokud nebude nosit oběti, bude obyčejným smrtelným shinobi.
Bez myšlenkovitě jednám. Otevírám dveře, ale Hidan si zamkl. Přelézám kabinku. Vidím ho. Leží potopený ve vodě smíšené s papírem. Seskakuju ze zdi kabinky a beru mého společníka. Není zrovna lehký. Musím brát i kosu, jinak jsem mrtvý. Pokud teda není už mrtvý on. Napadají mne krásné úvahy o jeho smrti. Ale přece jen, pomohl mi! Musím ho zachránit.
Zase přelézám kabinku. S tou kosou a Hidanem to není až tak lehké, spíš naopak. Uteču ze záchodků, všímám si, že panuje velká panika. Na zemi je malá vrstva vody a já pustil další. Musím okamžitě utéct. Utíkám. Když tak přemýšlím, ta voda zničí všechny papíry! Pro lepší zničení vlezu ještě na každé záchodky a zapnu vodu v umyvadle.
Všude je voda. To by měl Kisame radost! Ale teď není čas na řešení takových zbytečností! Deidaro vzpamatuj se!
Konečně naleznu cestu ven. Všichni starouškové tam čekají. Sestřičky, kuchařky, babičky a dědové. Nenávistně se n nás dívají.
„To oni! Oni vytopili nemocnici!“ ječí jedna babka a pozvedne nějakou hůlku.
„Babi! Klid! Zase máte halucinace! To je jen holka s nějakým chlapem za zády!“
„Já nejsem holka!“
„Ten chlap! Dýchá?!“ Přibíhají ke mně nějaké sestřičky a doktoři. Ošetřují jej. Chvíli se radí a kontrolují ho. Já se mezitím dívám na všechny babičky a dědy vrhající po mně vražedné pohledy. Musím uznat, celkem jim to jde. Ale na mne nemají. Nasadím svůj vražedný pohled. A kdo by to byl čekal! Staroušci blesku rychle zalezou za stromy a klepou se strachy.
Já jsem prostě lepší. Nahazuji vítězný pohled a podívám se na Hidana. Leží v trávě, je tak bezmocný! Myslím, že se mu budu vysmívat, až bude v pořádku. Kdo se totiž dokáže utopit ve vodě, jenž je ti po pás! Usměju se. Je to tak zvláštní… Hidan na zemi, bezmocný, bez kapky života. Ale on určitě přežije. Ale nejdřív se za něj pomodlím k Jashinovi.
„Nedýchá, ale musí žít,
chceš přece oběti mít?
Já ti je nosit nebudu,
radši oživ toho popudu.
Celou tu dobu v tebe věřil,
i mne na tvou cestu zasvětil.
Jenže já nevěřím, ale on ano,
prosím oživ jej, ať dožije ráno.
Ať přežije další den, ať je jako před tím.
Tohle přání si přeji jen, o pomoc tě prosím.
Ó klaním se Ti všemohoucí!“
„Je mrtev,“ oznamuje doktor soucitným hlasem a poklepe mne po rameni. „Určitě jste ho měla ráda slečno.“
„Já jsem chlap“
„Oznamte mi váš vztah, ať můžu vypsat úmrtní listinu.“
Tyto slova mi znějí hlavou. On je vážně mrtvý! Jáááshinééé!!! Ani si nevšímám, že mi po tváří stekájí slzy. To jsem pravý nukenin třídy S?! Vlastně, já ho mám rád, nebo měl? I přes to, že na mne nebyl milý, já ho bral jako vzor, To je svatá pravda. To proto, že on vyznává Jashina, jsem jej začal vyznávat taky. Chtěl jsem být chlap jako on. A ne aby si mne všichni pletli s holkou. Sic jsem holka, ale já cítím, že bych jako holka nepřežil dlouho. Hidana jsem si vybral jako vzor. Možná jsem měl začít u účesu, ale ten je teď taky kaput. Ta slizká Konan!
Nedokázal jsem ochránit Sasoriho. Mého přítele, měl jsem ho rád. Za jeho smrt mohla Sakura, Chio a z části já. Ale za Hidanovu smrt můžu jen já. Kvůli mně tu zůstal a já ho nedokázal ochránit. Nezasloužím si žít. Poklekávám k jeho tělu, bezvládnému tělu. Nevnímám hlasy ostatních. Slyším jen tlukot mého srdce.
Nakloním se a šeptám mu do ucha: „Promiň, nedokázal jsem tě ochránit.“