Nesmazatelné pouto – Slib, co byl dodržen, část 5.

Naruto se snažil, co nejvíce prodloužit cestu do Konohy. Instinkt ho vedl a určoval mu správný směr.
Schválně dělal časté přestávky, aby se podíval, zdali se zranění znovu neotevřelo. Vše bylo v pořádku. Nic nebylo potřeba měnit.
Čím víc se blížil ke Konoze, tím víc ho tížil divný pocit. Nechtěl tuhle dívku opustit. Chtěl ji poznat blíže. Podvědomě tušil, že když se od ní bude držet dále, bude dívka v bezpečí. Jen plané chlácholení. Dříve či později se vrátí, aby poznal pravdu!
Během poslední zastávky se dívka začala vrtět. Známka toho, že se probouzí.
„Ještě chvíli spi,“ nebyl to rozkaz. Byl to jen prosté konstatování.
Poslechla. Znovu se bezděčně usmála.
Pro Naruta to byl okouzlující úsměv. Koutky úst mu samy vylétly o kousek výš.

„Hej, vy tam. Nemohli byste mi pomoci?“ zahulákal Naruto.
„Naruto? Co se stalo Hinatě?“ začal Kotetsu.
„Hinatě? Tohle je Hiashiho dcera?“ Naruto nemohl vypadat překvapenější.
„Ano, vždyť ty a…“ byl přerušen svým kolegou Izumem, který se do toho vložil: „Hned zavolám Hogake-sama a Hiashi-sama.“
„Dobře. Jen běž,“ Kotetsu se obrátil na Naruta. „Zatím ji můžeš položit sem,“ ukázal na volné místo jejich „strážnice“.
„V pořádku. Nejsem unavený. Je teď tak lehká,“ zpočátku mu jeho vlastní slova zněla cize, po pár minutách tak známě.

„Hokage-sama, Naruto se vrátil, i s Hinatou!“ vpadl do kanceláře, kde Tsunade vyspávala. Nadskočila tak, že si narazila nohu o stůl.
„Auvajs, kdo sem dal tohle?“ třela si místo, kde se zranila.
„Na to není čas! Hinata a Naruto jsou zpět!“ zopakoval Izumo, když poznal „schopný“ stav své Hokage.
„Cože? Kde jsou?“
„Stojí, před branami Konohy.“
„Zavolej okamžitě Hiashiho. Uveď je dál…“
„Hinata zdá se je v bezvědomí a Naruto nemá v úmyslu jít dál.“ Zhatil Tsunadiny naděje.

„Máme rozkazy odvést Hinatu-san do nemocnice, kde ji Sakura prohlédne.“ Oznámil Izumo, když se vracel.
„Ne, je v pořádku. Počkám zde, až sem přijde Hiashi-sama,“ řekl Naruto takovým tónem, kterému nešlo odporovat. „Hinato, vstávej. Jsi doma,“ promluvil něžně do ucha Hinaty.
Vskutku se Hinata začala opětovně vrtět. Sluneční paprsky ji na několik minut oslepily oči, které byly navyklé na tmu. Tolik světla bylo na chvíli bolestivé.
„Kde to jsem?“ vysoukala ze sebe.
„Doma, v Konoze,“ v Narutově slovech se dal vyčíst smutek.
„Naruto? Jsi to ty?“ když si konečně uvědomila s kým to mluví. Pak gestem naznačila, aby jí pustil na zem. Udělal tak.
„Asi budu, nemám paměť, nějakým způsobem si nemohu na nic vzpomenout, dokonce ani na tebe ne,“ čím dál víc ho štvalo, že vše zapomněl. Při pohledu do jejích smutných očí, náhle nevěděl, co by měl udělat. Vnitřně by si nejradši nafackoval.
„Zase trpí kvůli tobě!“ Kurama měl zlé načasování. Tím Naruta vyvedl z rovnováhy. Musel se vzpamatovat!
„Cože? Jak? Kdy?“
„Měl jsem zlé zranění. Málem jsem zemřel, ale zdejší hlava vesnice a její podřízená mě zachránily. Ovšem rozhodl jsem, že odejdu, abych si utřídil myšlenky a narazil na tebe. Bylas v bezvědomí, s ránou v boku. Ošetřil jsem tě,“ ukončil Naruto.
„Hinato!“ jejich rozhovor byl přerušen příchodem vůdce Hyuuga klanu.
„Otče!“ vrhla se svému otci do náruče. Úleva, že je doma, spustila její slzy. „Chyběl si mi, když jsem byla u Akatsuki, tak…“
„Cože? Jak je možné, že jsi tady a živá?“ podivil se Hiashi.
„Trpělivě jsem vyčkávala na vhodnou šanci. Neboj, mají nějaké informace o našem Byakuganu,“ na chvíli se podívala na Naruta. Nevyzařoval žádnou emoci. Možná na povrchu, uvnitř však vřelo, tolik povědomými city.
„Já to tušil.“
„Jak jsem řekla neboj, i když nemám pojistku. Nechala jsem je, ať věří, že mě opravdu studují. V podstatě mají to stejné jako na začátku, jen s tím rozdílem, že ví, jak na mě Byakugan působí.“ Uklidňovala svého otce.
„Výborně. Mám z tebe radost. Jinak jsi v pořádku?“
„Ano, jsem.“
Naruto celou scénu nemohl pochopit. Snad jen to, že se otec potkal s dcerou.
„Když to tak krásně dopadlo, mohu jít?“ zeptal se Naruto.
„Naruto,“ oslovil ho Hiashi. „Chci ti moc poděkovat za záchranu mé dcery. Rozhodně jsi dodržel své slovo. Toho si cením. Pověz, co mohu pro tebe udělat na oplátku?“
„Nemáte zač, tohle byla prostě náhoda. Možná jednu věc byste mohl zařídit,“ zamyslel se Naruto.
„Žádej, cokoliv.“
„Přeji si jen jedno, ať je Hinata šťastná. Musela si zažít hotové peklo.“ Pak svůj zrak stočil na Hinatu, jako své kroky. Byli si teď tak blízko, přesto tak vzdálení. „Tuším, že tě znám. nyní ti mohu říct jedno. Pokud jsme se milovali. Je to minulostí. Je to pro tebe jistě tvrdé, ber to jako holý fakt. Jak jsem řekl tvému otci, buď šťastná.“ Na rozloučenou jí věnoval polibek na čelo.
„Naruto, počkej! Musím ti něco říct! Je to… důležité.“ Už se neohlížel, toužil si vyslechnout její slova. Něco ho táhlo od ní dál a dál. Jít hned nebo neodejde nikdy! Během malé chvilky byl opět pryč.
Hinata nemohla pochopit, co se stalo. Svezla se na kolena. Slzy si samy našly cestu ven. Nebyla schopná ničeho. Jen tupě koukat do místa, kde před malou chviličkou stál on.
Právě se dostavila Hokage, podle situace poznala, co se asi stalo. Prozradil jí to pohled na Hinatu.

Podobně mizerně na tom byl Naruto. Pravděpodobně odkopl jedinou pravou lásku. Prolil jen tři slzy.
„Tak co?“ Kurama se musel ozvat v tu nejnevhodnější chvíli.
„Zas ty? Co chceš?“ vyjel na něj Naruto.
„Ale, ale, copak? Ty nám pláčeš, aniž bys věděl proč? To je tak legrační!“ posmíval se Kurama.
„Víš, co? Jdi někam!“ ukončil rázně další slova, které nechtěl slyšet.
„To bych rád, ale jaksi nemůžu. Já ti říkal, trpí zase kvůli tobě!“ to už Kurama zvedl hlas.
„To je mi srdečně jedno! Slyšíš? Neznám ji, je pro mě cizí člověk!“ nalhával si Naruto.
„Opravdu? Není to právě naopak? Já vím, co jste spolu prožili. Ztráta tvé paměti je jen blok v tvém mozku! Vzpamatuj se! Přiznej se a uleví se ti!“ Kurama byl nezvykle výřečný.
„Máš, sakra, pravdu! Podivně mi na ní záleží! Mám pocit, že bez ní nejsem nic. Nula! Spokojen?“ řval Naruto, až nyní se přehrada jeho slz protrhla. Pod tíhou emocí klesl na kolena. Cítil jak z něho uniká život společně se slzami.
„Úplně, chceš slyšet jeden příběh?“
„Stále tak žvaníš? Jsem zvyklý na klid!“
„Haha! Mám prostě svoji náladu!“
„Jen do toho.“

„Cože? Já si jen odskočím a ono se stane tohle?“ Kakuzu už zabil skoro všechny vědce, co měli na starost Hinatu.
„Moc se omlouváme, ale ta dívka byla silná, dokonce ani můj paralyzující jed na mém shurikenu nezabral!“ bránil se třetí vědec, který stále žil. Byl to právě on, který zranil Hinatu.
„Kakuzu, ber to sportovně, můžeme ji dostat, kdykoli!“ skočil do toho Hidan.
„Ty zavři pec! S tebou se nebavím! Tos ten *** rituál nemohl urychlit?“
„Nemohl! Dyť víš, jak je to náročný!“
„Fajn, vás nechám do zálohy a běda vám, ať máme tolik informací, abychom tím uspokojili Peina. I když stále nechápu, na co je mu Byakugan, když má to svoje,“ dumal Kakuzu.
Nemohl ve svém mozečku pochopit, že spojením Rinneganu a Byakuganu by vzniklo naprosto nové Doujutsu. Mocnější a mnohem více ničivější. A ty techniky… Ještě kdyby měli Sharingan…