Žánr

Sedela v laboratóriu a pohľadom skúmala zložité nástroje. Stále mala hlad, ale vedela, kedy je lepšie držať sa mimo. Odrazu sa ozvalo zaklopanie. Zamyslela sa. Sasori by neklopal, ktovie kto to je. Ale veď je tu v podstate ubytovaná tak čo.
„Ďalej!“ zakričala.

Byla nebyla jedna zombie

„V předalekém království za sedmero moři a osmero pohořími a třemi řekami a blíže nespecifikovaným počtem potoků, bludných kamenů a liščích nor...“

„Lasiččí nory!“

„... A za přesně třemi sty třiceti pěti lasiččími norami žil byl jeden malý chlapec...“

Po týdnu už si většina lidí na Sasukeho v Akatsuki alespoň trochu zvykla. Mira se mu ale přesto vyhýbala, a Tory se o něj sice zajímala, ale nedávala to najevo. Jako pokoj měl vyhrazenou ošklivou místnost bez oken v polopodzemí. (část sídla, kde jsou neprodyšně zavřená okna). Ale nestěžoval si. Dokonce se ani nesnažil zabít Itachiho. Bylo tedy jasné, že první den mluvil pravdu. Měl jen jeden cíl.

"Cožee??? Zopakuj to!!!" zařvala Tsunade, až se stěny otřásaly. Inoichi měl chuť utéct a někde za rohem se klepat jako vyděšený ratlík.
"Bez problémů mi doplnila chakru mojí podstaty a řekla, abych ji oslovoval Médium. Při pokusu o výslech odolala všemu." řekl a obával se, že mu přistane pěst hokage-sama v obličeji. Nestalo se.
"Iniochi, uvědomuješ si, co je ta holka zač?" řekla až příliš klidně Tsunade. Iniochi beze slova zavrtěl hlavou.
"Celou větou!" štěkla Tsunade.
"Nemám ani ponětí hokage-sama!" řekl poslušně.

Po příštích devět měsíců pomáhala Tsunade lidem z Mihara s jejich nemocemi a zraněními, kterými trpěli. Během této doby, Tsunade vycvičila místní dívku, Karu, o tom, jak se vypořádat s celou řadou nemocí a zranění a jak správně míchat bylinky.

„Tobi.. je.. otcem?! Pomoc!“ válel se smíchy po zemi Deidara.
„Tobi, ty zmetku! Já tě obětuju Jashinovi!“ řval Pein, jakmile se probral z mdlob.
„Vy taky uctíváte Jashin-sama, šéfe? Prošel jste už úvodním rituálem?“ vyptával se nadšeně Hidan.
„To teď není podstatné! Hidane, dej mi na chvilku svou kosu!“
„Nééé! Tobi nemá rád kosu Hidana-san! Tobi je hodný kluk!“ Ještě předtím, než se Pein stačil na Tobiho vrhnout, se Konan začala smát na celé kolo. Všichni se báli, jestli jí náhodou nepřeskočilo.

„Moje hlava, to bolí.“ Stěžoval si Naruto.
„Na-kun.“
„Na-kun? Cože?“ ušklíbl se Naruto.
Naruto začal vstávat z gauče, zamotala se mu hlava a tak si radči sed zpět. Hin mu přinasla snídani.
„Hin, jak se cítíš?“ zeptal se Naruto.
„Je to v pořádku akorát mě bolej záda a otékají nohy a taky chodím moc často čůrat.“
„Aha…“ řekl Naruto a začal jíst.
Po snídani se Naruto snažil dojít do práce. Sice mu to trvalo ale nakonec tam došel.

Ze Speciálního oddělení v Sídle ministerstva války odnesl Kankurou Gaaru na zádech do Speciálního oddělení v Sídle Kazekageho, kde se dožadoval obnovení kruhu. Místní personál jej samozřejmě odmítl, protože od posledního provedení této techniky uběhl sotva měsíc a neměli příkaz od vesnické rady.

Čtyři hodiny po testu se sešlo devět jouninů a Hokage, aby mohli rozdělit letošní Rookie. Kakashi se nějakým zázrakem ukázal načas, ale pak se všichni dozvěděli, že mu Hokage pohrozil zabavením všech jeho oblíbených Icha Icha.

„Dobře. Konečně jsme se tu sešli všichni na čas,“ Hokage hodil očkem po Kakashim „tak můžeme začít s rozdělením týmů. Rozhodnutá bude genninům oznámeno příští Pondělí.“ Hokage poté začal číst jouniny a týmy, které měli dostat na starost.

Au... bože, kde jsem se tak zřídila. Zvedla jsem se a opřela o stěnu, předpokládám jeskyně. Bylo
tu poměrně chladno. Podle všeho jsem byla ošetřená. Začala jsem bloumat v paměti a po chvilce jsem se rozpomínala.
Bojovala jsem s přáteli proti Akatsuki a šlápla na výbušninu. Zamyslela jsem se na moc dlouhou dobu a uslyšela, jak se ke mně přibližují kroky. Šáhla jsem rychle po kunai, ale moje vybavení bylo pryč. Zpanikařila jsem.
„To si vážně myslíš, že nejsem opatrný?“ řekl posměšně hlas.

Předtím než se Itachi vydal na svou misi, měl ještě rozhovor se Soijirem.
„Já vím, je to narychlo, ale můj sensei mě potřebuje,“ sdělil Havran.
„Chápu, ale já si nejsem jistý, zdali to zvládnu a…“ chtěl dát pokračovat ve své litanii, kdyby ho Havran nepřerušil.
„Máš na to, sama Sakura mi přiznala, že jsi nadějný medik. Asi bych ti měl říct, že už ví, kdo jsem.“
„Cože? Jak se mám k ní teď chovat?“

Ještě než začnete číst.

Tady v mé povídce je minulost trochu jiná. Jak se sami převědčíte.

Hinata se odmítala od Naruta hnout. I jen nepatrný krok, co udělala, se jí zdál moc.
„Hinata, musíš odpočívat,“ domlouvala jí Sakura.
„Ne, Naruto mě potřebuje. Musí vědět, že tu jsem,“ bránila se Hinata, i když po skoro celodenní stráži na ní začínala doléhat únava. Připočteme-li její špatný spánek posledních dvou dnů. Od té doby, co se probudila v Narutově náručí, spala sotva dvě hodiny.

Druhý den ráno
Celou noc jsem nezamhouřil oko. Musel jsem přemýšlet, proč jsem odehnal Sakuru a Kakashiho. Vždyť to byli moji nejbližší přátelé. Byli? Opravdu byli? Opravdu jsem je od sebe odehnal napořád?
Vylítl jsem z postele jako namydlenej blesk a začal se převlíkat.
Během chvilky jsem běžel k Sakuře domů. Horlivě jsem zaklepal na dveře a čekal, dokud mi neotevře.
„Naruto? Co tady tak brzo děláš?“
„Sakura-chan! Já-já se za včerejšek omlouvám,“ sklopil jsem hlavu.

Při pohledu na skvěle ošetřenou ruku se pyšně ušklíbnu. Můžu být zmlácená třeba až do modra, nebo díky podlitinám v obličeji vypadat jako rajče, ale pořád mám sílu pomáhat lidem. To je můj život i poslání. To jediné na co mám snad opravdový talent. Rozhodně si v takovém oboru věřím víc, než jako malá s misí zabíjet. No, i když jsem právě teď vyléčila paži jednomu z členů Akatsuki. Docela nepřirozené, ale pořád pomáhám lidem. Počítá se to také jako dobrý skutek?

Musím na tebe pořád myslet. V hlavě mi plave spousta otázek. Vrátíš se? Žiješ? Změnil ses? Zesílil si? To všechno nevím. Musím jen doufat, že ano.
Od té doby, cos odešel z vesnice s Jiraiya-san. Už je to pět let. Od té doby tě nikdo z vesnice neviděl.
„Hinata-chan!“ Křičel kdosi za mnou. „Tomu bys nevěřila, kdo je v kanceláři Hokage.“
Otočila jsem se a uviděla Sakuru. Zamyslela jsem se. Hnedka mě napadlo, že by se mohl, vrátil Naruto. Nevím, stále doufám v kladnou verzi.

V tej chvíli ju od seba odstrčil a postavil sa. Mračil sa na Sakuru, zovierajúc ruky
v päsť, ktorá sa tvárila pobavene a v zelených očiach, ktoré upierala na Sasuke, sa jej blýskalo. Vyviedla ho z rovnováhy a to ju tešilo. Zahryzla si do spodnej pery a potláčala úsmev. Sasuke sa ani nepohol, nič nepovedal, len sa na ňu vražedne pozeral, akoby potajme dúfal, že bude schopný zabíjať pohľadom.

„Akatsuki,“ odpovedal Yasuo.
„Čože?!“ skríkli všetci Kagovia naraz. Neverili, že Akatsuki zaútočia tak skoro. Mysleli si, že majú aspoň pár dní, ale ako sa zdalo, Akatsuki nemienili čakať.
„Musíme odtiaľto dostať občanov, ktorí mali byť evakuovaní!“ vyhŕkla Tsunade a Raikage súhlasne prikývol.
„Postaraj sa o to, Yasuo!“ rozkázal, „My sa zatiaľ pokúsime zdržať Akatsuki, aby ste mali voľnú cestu!“ Yasuo prikývol a bežal si vykonať svoju prácu. Gaara na Raikageho prekvapene pozrel.

Zrození legendy II: 4.Ticho před bouří 1.část

„Hm. Haruno Sakura jo? Ale děvčátko, my nejsme žádní mstitelé. Nemůžeš k nám jen tak přijít a žádat nás o pomoc s pomstou.“
„Co uděláš, až se pomstíš? Dokázala by jsi bojovat proti svým přátelům. Dokázala by jsi zabít někoho ze svých přátelů z Konohy?“
„No víte, já … .“

„Nedokázala. No tak Nagato, nemáme čas si tady hrát.“
„Jo souhlasím s Narutem.“ Přidal se do konverzace Sasori. Ostatní přikyvovali, kromě Itachiho a Sasukeho.

Musím přiznat, že v Konoze jsou východy slunce krásnější než v asfaltem a betonem zmoženém velkoměstě, v němž jsem prožil převážnou část svého života. Paprsky svítí zlatě, nebe čisté, vzduch vlahý a průzračný… to je něco, co v Praze moc často nezažívám. Nepřítomnost tradičního městského ruchu, hluku projíždějících aut, autobusů a tramvají, a tak nějak klidnější nálada všech, kteří byli už teď v tak brzkou hodinu vzhůru, působila na mé unavené myšlenky blahodárně.

Pein byl celý nervní. Okusoval si nehty a zarýval si je do svého nového modrého pláště. Celý byl od hlavy až k patě pokryt makeupem a vůbec mu to nebylo příjemné. Vypadal jako teplý jedinec to mu vadilo, jelikož měl mínění o tom, že jediný možný gay je Kakuzu. Najednou si to ovšem přihasil Tobi. "Peine, tobě to ale slušíí, vypadáš jako králííííček, mňááááu, jsi tak kawaii!"