Just New generation (Finally) - 4.díl

Druhý den ráno
Celou noc jsem nezamhouřil oko. Musel jsem přemýšlet, proč jsem odehnal Sakuru a Kakashiho. Vždyť to byli moji nejbližší přátelé. Byli? Opravdu byli? Opravdu jsem je od sebe odehnal napořád?
Vylítl jsem z postele jako namydlenej blesk a začal se převlíkat.
Během chvilky jsem běžel k Sakuře domů. Horlivě jsem zaklepal na dveře a čekal, dokud mi neotevře.
„Naruto? Co tady tak brzo děláš?“
„Sakura-chan! Já-já se za včerejšek omlouvám,“ sklopil jsem hlavu.
„To je v pořádku,“ usmála se a já citíl, že jsem zase celý.
„Eh, nevíš, kde je sensei? Chci se mu taky omluvit.“
„No, myslím, že u sebe,“ pokývala hlavou a já se rozeběhl za ním. U Kakashiho to proběhlo stejně jako u Sakury a ještě jsme se stihli domluvit na dalším tréninku.

***
„Naruto, pro dnešek by to stačilo. Dostal jsem misi, tak netrénuj bez dozoru, jasný?“ kázal mi sensei.
„Jop,“ odbyl jsem ho.
„Ale notak, nebuď naštvanej.“
„Nejsem. Jen mi vadí, že nebudu moct s kým trénovat.“
„To je taky pravda,“ zakřenil se a já si povzdychl.
„Sensei? A co to je vlastně za misi?“
„Noo... “ zamyslel se.
„Kakashi?“ zamračil jsem se.
„Nic, nic... To neřeš,“ snažil se být bezstarostný, ale já ho prokoukl.
„Akatsuki, že?“
„Cože?“
„Bylo mi to jasný,“ protočil jsem oči v sloup.
„Já myslel, že budeš chtít jít se mnou, ale asi jsem se zpletl.“
„Mám na starosti zjistit co je s Hinatou,“ zabrblal jsem sotva slyšitelně.
„Cože to s Hinatou?“ zopakoval a já vyvalil oči.
„Nic!“ odpověděl jsem přehnaně rychle. Kakashi se jen zakřenil.
„Narutoo,“ protáhl.
„Ne! Sensei, nic vám neřeknu!“ začal jsem před ním couvat.
„Noták.“
„Musím jít,“ vyhrkl jsem najednou a utekl.

***
„Všichni se dneska zbláznili,“ brblal jsem na cestě domů. Najednou jsem proti sobě uviděl jít Nejiho, TenTen, Sakuru a Saie.
„Kampak jdete?“ usmál jsem se.
„Mise,“ řekla opatrně Sakura.
„Supr, zase Akatsuki, že?“ řekl jsem nudným hlasem a Neji se opatrně podíval na TenTen.
„Klid, nebudu Vás sledovat nebo požadovat informace,“ zastrčil jsem ruce do kapes a obešel je.
„Jen by mě zajímalo, co se zase stalo,“ začal jsem brblat nahlas. Měl jsem namířeno do Ichiraku na pořádný Rámen.
„Zdravím! Staříku, jedno miso Ramenu!“ zvolal jsem a usedl.
„Hned to bude, Naruto!“ zavolal stařík a já se pro sebe pousmál. Začal jsem se rozhlížet po okolí. Po chvíli jsem složil hlavu na stůl a začal o všem přemýšlet. Ne o všem, spíš o Hinatě. Nechápal jsem to. Když jsem se s ní srazil a když jsem ji včera objal – takový zvláštní pocit... Nikdy jsem se tak – jak bych to popsal? - krásně? Radostně? Šťastně? Nikdy jsem ten pocit nezažil, až s Hinatou.
„Narutoo!!“ ozvalo se předemnou.
„Coje??“ napřímil jsem se a sběsile se rozhlížel kolem.
„Máš tady Ramen,“ zasmál se stařík.
„Jo, aha,“ zasmál jsem se a vzal instantní hůlky.
„Itadakimasu!“ zvolal jsem a dravě se pustil do jídla.

***
„Naruto, dneska si nějaký zamyšlený. Co se děje?“ zeptal se stařík.
„Ale nic, nemám misi a nudím se,“ pokrčil jsem rameny a odešel.
Asi bych se mohl jít podívat do lesa na místo, kde jsme jako malí závodili s Kibem, pomyslel jsem si a tak i udělal. Rychle jsem se rozběhl do kopce a užíval si jemný vánek, který mi foukal do tváře. Jenže než jsem tam doběhl, uslyšel jsem někoho, jak tam trénuje. Zalezl jsem do keřů a tu jistou osobu pozoroval.
„Musím zesílit! Musím zlepšit své techniky! Musím se naučit líp ovládat své oči! Musím zesílit! Musím zlepšit své techniky! Musím -“ než ta osoba udělala další kop do kůlu, shroutila se na zem a zrychleně dýchala.
„Musím... musím... Musím mít u Naruta šanci!“