Dreamwalker 06: Kakashiho test

Musím přiznat, že v Konoze jsou východy slunce krásnější než v asfaltem a betonem zmoženém velkoměstě, v němž jsem prožil převážnou část svého života. Paprsky svítí zlatě, nebe čisté, vzduch vlahý a průzračný… to je něco, co v Praze moc často nezažívám. Nepřítomnost tradičního městského ruchu, hluku projíždějících aut, autobusů a tramvají, a tak nějak klidnější nálada všech, kteří byli už teď v tak brzkou hodinu vzhůru, působila na mé unavené myšlenky blahodárně. Vnímal jsem sice jen skrz Naruta, ale to vůbec nevadilo a vjemy to netupilo. Vlastně jsem ani jinou možnost cítit neměl, protože moje „já“ zde bylo nehmotné a tělo jsem neměl jak si sem přinést se sebou.
Bylo něco málo před šestou a my vyrazili, abychom stihli setkání s týmem. Naruto byl celý natěšený a nikterak ho netrápila myšlenka, že by testem, který nás čeká, snad neprošel. Jeho nadšení jsem nijak nemírnil, svým způsobem mě nabíjelo stejně jako příjemný začátek nového dne.
Déle jsem se však nemohl rozkoukávat, protože ve chvíli, kdy si Naruto všiml, že jsem zas tu, do mě mentálně docela silně šťouchl, a spustil:
- Kdes byl? Včera najednou puf a konec. A dneska jsi tu pozdě! Sedmispáči! -
No, ještě, že se nezlobil doopravdy… - Co jsme zatím stihli? - zeptal jsem se a jeho předchozí lamentování ignoroval.
- Já jsem stihl kousek svýho ranního tréninku. Ty ses stihl akorát probudit,- zasmál se.
- Tak já ani nemám jak trénovat.-
- Mohls mi dělat společnost.-
- Kam teď míříme?- zeptal jsem se, abych změnil téma. V odpověď mi přišel údiv, pak chvilka pauzy a nakonec, když už jsem myslel, že se nedočkám, vyhrálo u Naruta nadšení nad rozhořčením, že si to nepamatuji – anebo že se ho ptám na hloupost.
- Na test s Kakashi-senseiem! Teď budu mít nejlepší možnost ukázat Sakura-chan, jak jsem dobrej-
… koukám, že jsem večer o něco přišel, protože dnes nebyla po včerejším smutku z toho, co jsem provedl jejich vztahu, ani stopa. Ale tomu jsem se teď věnovat nechtěl.
- Kolik máme ještě času? -
- Hodně, chtěl jsem pokračovat ještě před testem v tréninku, abych byl připravenej. -
- Nesnídal jsi, že. -
- Kakashi-sensei řekl, že snídat nemáme. - Tak moc nadšeně už to ale neznělo. Naruto byl, jako každý teenager, věčně hladový. Snídaně ho navíc v novém dni vždy nastartovala.
- Aa. No, ale myslím, že po vás chce, abyste ukázali, co ve vás je, a toho nedocílí tm, že vás už na začátku znevýhodní hladem… -
- Možná chce vidět, jak se s tím umíme vypořádat. Třeba kvůli misi. Na ní se taky nedá jíst normálně. Co myslíš?- zapřemýšlel chvilku.
- No jo, ale ti, co jdou na takovou misi, mají vždy speciální energetické tyčinky, právě aby je nedostatek jídla nepřipravil o energii. -
- To je pravda. -
- Co když ten test začal už včera? -
- ?! - V Narutovi hrklo, když jsem nadhodil tuto myšlenku. „Jak to myslíš?“ zeptal se a ve zděšení si nevšiml, že šeptá nahlas.
- Upokoj se, zatím se nic nestalo takového, co by mohlo negativně ovlivnit výsledek testu, - snažil jsem se ho trochu uklidnit. - Zastav na chvilku tamhle u té lavičky, - vyzval jsem ho.
- Jak by mohl test začít už včera? - zeptal se Naruto, když jsme se posadili.
- Přemýšlej. Kakashi-sensei bude chtít zjistit, co jste se naučili v akademii, to je první věc, ale ne ta hlavní. Hlavně ho bude zajímat, co je ve vás samotných, protože co umíte z akademie a jak dobře ví z vašich složek…-
- No ale v akademii jsme přece ukazovali, co v nás je…-
- No jo, ale v akademii jste byli každý sám za sebe a to jediné, o co jste bojovali, byly dobré známky.-
- ?-
- Teď jsi v týmu. Proč jsou lidi v týmu?-
- Protože na mise je potřeba víc lidí.-
- Aa. A proč?-
- No aby to zvládli. Na některý mise je potřeba víc lidí,…-
- … protože každý ze členů týmu má pak svou roli a vzájemně si tak pomáhají, aby tu misi splnili,- doplnil jsem.
- No to je pravda.-
- A pro to, aby byla mise úspěšná, je potřeba, aby spolu ti lidé v tom týmu uměli spolupracovat.-
- Aa.-
- Už chápeš, co asi bude Kakashi-sensei chtít zjistit?-
- No…-
Věděl jsem, že mu to začíná trochu docházet, ale nadšený tím rozhodně nebyl. Nemohl jsem se mu divit – jeho vzájemný vztah se Sasukem jsem znal a u Sakury to nebylo o mnoho lepší, co se jejího chování k němu týkalo.
- A jak to souvisí s tím, že test možná začal už včera?-
- No, to se týká něčeho trochu jiného… Jsi ninja a jako takový potřebuješ umět hledat cesty, které ti pomohou obejít určitá pravidla, aby se situace vyvinula ve tvůj prospěch.-
- Mno jo.-
- No a teď? Kakashi-sensei tě chce zkoušet a nenechá ti sníst snídani? Jak se dá tohle obejít?-
- Hm, a myslíš, že mě nevyhodí už za to, že se to pokusím obejít?-
- Jsem si jistý, že ne, protože tím dokážeš, že o věcech přemýšlíš i jinak než jen ‚dostal jsem rozkaz, tak ho tak splním‘. Na misích taky budeš muset přemýšlet za sebe.-
- Dobře… A jaká je teda cesta kolem tohohle zákazu?-
Musel jsem se zasmát. - Tak o svačině přeci Kakashi-sensei nic neříkal, ne?-
To už Naruta rozveselilo. Bylo mu jasné už předtím, že bez jídla bude slabší a nelíbilo se mu to. Naše řešení mu připadalo dobré. Navíc se mu zamlouvalo, jak tím vlastně podpoří svou roli skutečného ninji.
A tak jsme se vydali na cestu do stánku s rámenem, kde už bylo, a to jsem docela koukal, otevřeno.
Během naší krátké zastávky jsem měl možnost alespoň trochu poznat příjemného majitele i jeho milou dceru, již Naruta, svého věrného zákazníka, rádi viděli – a když se dozvěděli, že ho čeká test s jeho týmem, přidali mu jednu misku na účet podniku.
- Co takhle vzít něco i Sakuře a Sasukemu?- nadhodil jsem. - Myslím, že je nenapadlo obejít Kakashi-senseie. A když nebudou hladoví, pomohou týmu víc.-
- A já abych ztratil svou výhodu? To ne, to se mi nelíbí,- zakroutil Naruto rezolutně hlavou.
- I když to může být to, co rozhodne, jestli tím testem projedete, nebo ne?-
- Tak já projdu a oni ne. Třeba až Kakashi-sensei zjistí, že Sasuke nic nevymyslel, vyhodí ho.-
Co jsem měl na to říct? Na jednu stranu to byla naprosto logická úvaha, na druhou stranu naprosto odporovala tomu, co jsem věděl, že je pravda. Věděl jsem, že jediná šance na to, aby Naruto stoprocentně testem prošel je, že bude spolupracovat se Sakurou a Sasukem. Ale jak toho docílit? Mám před sebou tři dvanáctileté děti, které se vzájemně nesnášejí. A tyhle tři dvanáctileté děti mají spolupracovat. A já mám přístup jen k jednomu!
- Když uděláš vstřícný krok, Kakashi-sensei to určitě nepřehlédne. Jsem si jistý, že zjistí, kdo rámen přinesl. -
- Hm. –
Stejně jsem ho nepřesvědčil. Ale přemýšlel. Zahlédl jsem pokaždé jen záblesk něčeho, nikdy nic natolik konkrétního, abych věděl o něco lépe, co si myslí, nebo jak se k čemu staví.
- Nechceš to aspoň zkusit? – zkusil jsem to já s otázkou, když už to trvalo pár vteřin a výsledek zatím žádný.
- Hm. – odpověď zas ta samá jako předtím. Hm. Tak to moc nikam nevedlo. Hm.
- Fakt se to dozví?-
Přikývl jsem. Tímhle jsem si jistý byl. Kakashi tak sice nevypadal, ale ninja byl skvělý. A být skvělým ninjou znamená mimo jiné i všímat si věcí, které ostatní přehlédnou.
A tak Naruto nakonec koupil jeden vegetariánský rámen a jeden miso (protože netušil, jaký by se mohl zamlouvat Sasukemu), a společně jsme se vydali zas směrem k místu, kde jsme se měli všichni sejít – tentokrát o něco pomaleji, protože Naruto nesl dva zabalené kalíšky s nudlemi.
Nebylo to daleko, dorazili jsme tam asi o sedm minut později. Oba zbylí členové našeho týmu už tam čekali – Sasuke apatický jako vždy, Sakura tak nějak napůl aktivně se zajímající o objekt svého zájmu, napůl ignorující Naruta. Až do chvíle, kdy jí můj milý blonďatý kamarád strčil pod nos kelímek s rámenem.
„Narutoooo!“ rozkřiklo se těch několik desítek decibelů po celém prostranství. „Nesmíme jíst!“
„Nesmíme jíst – sní-da-ni!“ zakřenil se Naruto a strčil Sakuře kelímek ještě víc pod nos, až byla nucena si ho vzít. Sasuke, jehož přilákala výměna názorů, se moc nezdráhal a přijal rámen bez protestů – i když možná jen nechtěl, aby mu Naruto zašpinil jeho super-široký límec.
„Co?“
„Kakashi-sensei neříkal nic o svačině. A Iruka-sensei nás přece učil, že správnej ninja je připravenej na všechno.“
„Ale Kakashi-sen-“
„Má pravdu.“
Pomoc přišla v nečekanou chvíli z nejméně čekaného zdroje. Sasuke otevřel svůj kalíšek a pustil se do „snídaně“. Pochopil, co Naruto naznačil a došlo mu, že test, který bude následovat, rozhodně nebude zjišťovat úroveň jejich znalostí získaných z akademie.
„Ale Sasuke-kun,…“ zaprotestovala ještě Sakura, nicméně nebylo jí to nic platné. Sasuke už nejspíš vyčerpal svůj příděl slov na tento den a zůstal zticha, a jí tak nezbylo nic než se přidat k němu – tedy pokud nechtěla být proti. A to nechtěla.
Takže nakonec jsme ze tří dvanáctiletých hladových dětí získali tři docela použitelné ninji. Teď už jen nezaspat začátek testu a trochu zapracovat na spolupráci a všechno bude oukej.
No. Gratulovat jsem si zatím nemohl. Kakashiho jsem neviděl ani necítil nikde v okolí (ještě pořád mi zůstávalo skryto vše, čemu Naruto nevěnoval alespoň částečnou pozornost), takže nezbývalo než se nějak zabavit zatím po svém…
Naruto vstal, aby se trochu protáhl – přeci jen ztratil ze svého plánovaného tréninku minimálně dvacet minut. A tehdy mě to napadlo.
- Naruto, vytvoř klon a nech mě ho řídit, - požádal jsem ho. Možná, když jsem schopný sem tam převzít kontrolu nad tělem přímo Naruta, bych mohl zvládnout řídit klon, no ne?
- Jako že se přesuneš do něj? - zeptal se a poté, co jsem přisvědčil, vytvořil pomocí své nově naučené techniky jediný klon.
Aha. První problém. V Narutovi jsem v pohodě, vnímám jeho chakru, jeho tělo, jeho techniky dokonce, ale nevnímám klon.
- Jak cítíš svůj klon? Já ho necítím… Můžeš se s ním nějak spojit? – zeptal jsem se.
- Eee… Asi ne. Vytvořím ho a pak žije. Nic víc. –
Aha… Tak to asi bylo jako u mě. Cítil jsem to, když Naruto klon vytvářel – jak jeho záměr klon vytvořit, tak energii plynoucí jeho tělem – a energii opouštějící Narutovo tělo v určité formě – a pak nic. Klon se vytvořil a od té doby žil svým životem.
- Potřeboval bych se do něj nějak dostat…- Ale netušil jsem jak. Zkusil jsem se nějak „silou vůle“ přesunout – a nic. To nefungovalo. Narutův klon jsem nevnímal.
- Zeptej se ho, jestli v sobě má mě taky, – napadlo mě nakonec, ale moc šancí jsem tomu nedával.
Naruto podešel kus od Sakury a Sasukeho a zeptal se svého klonu. A ten – zavrtěl hlavou! Nemá mě v sobě. Jak to? Vždyť se mělo kopírovat všechno ne? Když udělal Naruto v anime klony, měly tyhle klony taky Kyuubi chakru! Proč tam nemá i mě?
Ale odpověď se přímo nabízela... nejsem součástí Naruta. Možná jsem energie, to asi jo, ale nejsem něco jako Kyuubi. Kdoví, co vlastně jsem…
- Tak zkus vytvořit klon a poslat tam spolu s chakrou i mě… - navrhnul jsem.
- Ehh? –
- Jako když normálně tvoříš klon, jen tam přiber i mou energii.-
Naruto se posadil na zem pod strom kus od těch dvou zbylých členů našeho týmu a začal se soustředit.
„Kage Bunshin no Jutsu!“ zvolal Naruto a poslal svou techniku. Cítil jsem, jak mě něco táhne někam. Táhne a strká zároveň, posouvá. To bylo vlastně poprvé, co jsem nějak konkrétněji vnímal svou energii – tedy – svou energii v nějaké „podobě“, protože teď zcela jistě nějakou „podobu“ měla. A ta podoba se pořád měnila. Natahovala i smršťovala zároveň, jak se snažila projít chakrovými kanálky a vytvořit spolu s regulérní chakrou klon. Nakonec to vyšlo tak nějak jako kdyby mě někdo namačkal do malinkatého prostoru, pak z něj kus odtrhl a pak mě vystřelil kamsi pryč.
Asi jsem měl být radši beztvará a beztělesná energie než někdo se svou vlastní podobou…
Narutův klon se před námi zhmotnil a vypadal docela normálně, což mě překvapilo vzhledem k tomu, jakým procesem vzniknul.
- Cítí mě v sobě? – zeptal jsem se, protože ten kousek, co mi někdo vzal, nebyl jen tak.
Naruto se zeptal a klon přikývnul. Takže to opravdu nebylo jen tak. Jenže ten můj kousek rozhodně nebyl autonomní. Takže nic. Museli jsme to zkusit znovu.
Nakonec nám to zabralo přes hodinu zkoušení a ladění. Sem tam se mi povedlo se do klonu skutečně dostat dokonce i vědomím, přestože to bylo, jak jsme záhy zjistili, mnohem, mnohem složitější než přenést jen nějakou energii, ale nikdy to nevyšlo celkově tak, abych dokázal něco víc v Narutově klonu vnímat – natož pak ovládat.
Až po pár desítkách pokusů se konečně poprvé pořádně povedlo, že jsem opustil Naruta a hupsnul spolu s chakrou do jeho klonu – kde jsem bez problémů převzal velení (a to bylo to nejmenší). Konečně jsem mohl zas plně vnímat tělo – ani mi nedošlo, jak mi to v tomhle světě vlastně chybělo – a konečně jsem mohl jednat sám za sebe… tedy plus mínus. Ale aspoň jsem si chvilku užil možnosti zas se trochu protáhnout.
Bohužel těch možností nebylo příliš. S Narutem jsme se shodli, že by bylo nejlepší se naučit co nejrychleji a co nejlépe vytvářet klony tak, abych v některém z nich mohl být. Zatím jsme neřešili ve kterém, protože už když Naruto ten první povedený zrušil – vlastně bez jakýchkoliv myšlenek na to, co bude se mnou – vrátil jsem se pěkně poslušně k němu. Jako by mi něco jiného zbývalo… Takže nezáleželo na tom, který klon bude ten můj, protože při nejhorším ten můj prostě zahyne a já se vrátím k Narutovi. Teď šlo o to, abychom byli schopni takový klon vytvořit dostatečně jistě a v dostatečně krátké době. A ta další hodina, již jsme dostali, na to nakonec padla celá.
Kakashi-sensei se objevil kus po deváté, tedy tři hodiny poté, co jsme se tu měli sejít. Sledoval jsem ho pozorně, tak mi neušel jeho kratičký pohled směrem k odpadkovému koši, kam odhodili své prázdné kelímky od rámenu Sasuke a Sakura. A byl jsem si jistý, že jsem zaznamenal i trochu překvapení z jeho strany, nicméně nehodlal jsem se tím teď nechat ovlivnit a zkazit nám tak – podle mého – zatím dobrý rozjezd.
Začátek proběhl jak podle seriálu. Ani jsem nemusel dávat pozor – i když dával jsem, protože jsem si nemohl být jistý, že se náhodou něco nezmění. Akorát Naruto se nerozběhl proti Kakashimu hned na začátku a poslechl mě, když jsem mu radil, aby se radši schoval stejně jako Sakura a Sasuke.
Tohle byla první opravdu dějová změna, kterou jsem provedl. Jakékoliv předchozí změny se týkaly jen vztahových věcí, které stejně v dalším příběhu nehrály bezprostřední roli, anebo maličkostí. A teď – Naruto nezaútočil hned, ne, naopak se schoval stejně jako ti ostatní, nedovolil Kakashimu, aby mu hned na začátku škrtnul ten lehký náskok, který získal tím, že ostatním dovolil snídani…
Možná jsem si fandil ale. Nemohl jsem vědět, jestli nějaká prkotina (nebo v mých očích prkotina) nezměnila chod dějin už dřív. Třeba dřív, než jsem si vůbec uvědomil, že to, co tu vyvádím, není jen tak něco, co by si vymyslelo moje podvědomí v rámci terapie pro mysl přepracovanou ze školy.
- Vytvoř klon a dej mě do něj. Zkusím zajistit, aby Sakura spolupracovala s náma. Ty zkusíš Sasukeho… -
- A kde se sejdem? –
- Za deset minut tamhle u těch tří keřů, - rozhodl jsem, když naše oči přeběhly po místě naprosto ideálním pro naše rychlé setkání. Naruto vytvořil rychle klon, který jsem mohl ovládat – a oba jsme vyrazili opačným směrem. Já jsem po pár krocích změnil svou podobu pomocí henge na Sasukeho. Už jsem věděl, jak se používají tyhle základní techniky – ostatně byl bych docela pako, kdybych nevěděl, jak se dělají, protože Naruto je házel opravdu na každém kroku – takže teď nebyl žádný problém jednu takovou vytvořit… I když jsem se docela podivil, že jsem to zvládl, protože tohle byla úplně první technika, kterou jsem prováděl úplně sám.
A plížil jsem se neslyšně a přesto velmi rychle kupředu, tam, kde jsem tušil jedinou členku našeho týmu. Byla schovaná v keřích, Kakashi se k ní zatím nedostal.
„Sakuro,“ oslovil jsem ji tím lehce hlubším hlasem, jímž Sasuke tak okouzlil celou tuhle holčičí generaci.
„S-Sasuke-kun,“ vydechla a v očích se jí zalesklo čímsi, co jsem radši ani nechtěl dešifrovat. Ze svého světa jsem to neznal a myslím že to ani poznat nechci. Nicméně teď jsem to moc neřešil, obrnil jsem se, a pokračoval.
„Pokud máme projít, musíš mi pomoct,“ řekl jsem a sázel tím na její touhu zavděčit se Sasukemu. Ve výsledku musí pomoct celému týmu, jasně, to jsem věděl. Jenže říct jí, že má pomoct i Narutovi, to by dopadlo zle. Sakura zcela podle předpokladu nadšeně přikývla a vydala se okamžitě za mnou. Připadal jsem si divně. Jasně, byl jsem v těle dvanáctiletého kluka, ale probůh – kdo by se cítil normálně, kdyby na něj žádostivě pokukovaly dvanáctileté holky – z jakéhokoliv důvodu?
Naruto na našem setkávacím místě ještě nebyl, tak jsem se posadil, Sakura hned vedle mě – asi jsem nebyl dostatečně odmítavý, tak se rozhodla využít šance a náležitě poctěně se uvelebila na kusu hlíny kousek ode mě – a čekali jsme.
Nakonec to byla ona, kdo to nevydržel jako první, ale jistě, nemohl jsem ji vinit.
„Sasuke-kun, na co čekáme?“
„Čekáme na Naruta,“ odpověděl jsem krátce a na chvíli se mnou mihlo přání, abych víc vysvětlovat nemusel, přestože mi bylo jasné, že oč víc vysvětlovat nebudu chtít, o to víc budu muset.
„Proč zrovna na něj?“ zeptala se Sakura a projednou vynechala svou typickou přezdívku pro Naruta – tedy svým způsobem i pro mě – a namísto „blbec“ použila přímo naše jméno.
„Kakashi je jounin, nemáme šanci ho přeprat jen tak. Musíme jít všichni najednou.“
„Ale jsou tam jen dvě rolničky. Takže Naruto nám pomůže a my získáme rolničky? To je dobrý plán!“ zatetelila se osoba vedle mě a já se odtetelil o kousek dál. Tak takhle jo?
„Ne,“ přerušil jsem ji suše a ani jsem se na ni nepodíval. Už mi začínalo docházet, proč ji Sasuke považoval za tak protivnou. A nejen on. „Když nám pomůže, nemůžeme ho nechat propadnout.“
„Proč ne? Už propadl dvakrát. Jednou navíc ho nezabije,“ založila Sakura ruce a dívala se na mě pohledem, v němž jsem četl zároveň údiv (asi nad tím, že naprosto OOC projevuji trochu citu) a pak také nesouhlas (a ten mi vadil o dost víc popravdě, protože znamenal, že opravdu myslí jen na sebe).
Nakonec jsem neodpověděl. Došlo mi, že jakákoliv odpověď, ať už kladná, nebo záporná – podporující Naruta, nebo odsuzující jeho přítomnost, by nevedla k ničemu – jen k tomu, že by se Sakura víc a víc zatvrdila. Doufal jsem, že se Narutovi podaří přemluvit Sasukeho, aby se s námi spojil. A pokud se mu to nepodaří, snad ho napadne, aby se vrátil zrovna sem a nepodnikal nic na vlastní pěst.
Sakura poposedávala, rozhlížela se každých pět vteřin, sledovala slunce, štrachala v batohu a vůbec dávala všelijak najevo svou nelibost s čekáním, ovšem protože jsem tu byl já – tedy já v roli Sasukeho – nedovolila si projevit se nějak výrazněji. Čekali jsme už asi pět minut. Začínalo to být napjaté. Teď v každé chvíli se muselo něco stát. Buď nás Kakashi objeví, nebo se Naruto se Sasukem do něj pustí, nebo se Naruto vrátí, nebo na nás narazí Sasuke, nebo něco. Prostě něco. To napětí začínalo být přílišné.
Nakonec – a díky bohu za to vnuknutí – jsem vstal a pod záminkou, že jdu jen tak lehce obhlédnout naše útočiště, jsem se vydal tím směrem, kudy se vydal Naruto. Neměl kam uhnout jinam, takže jsem doufal, že na něj dřív nebo později narazím.
A narazil jsem na něj vlastně hned. Mohl jsem ujít tak dvacet kroků od místa, kde jsme se měli sejít, a kde jsem prozatím zanechal Sakuru, když se přede mnou vynořil zpoza stromu. Zprvu vypadal překvapeně a lehce naštvaně, ale když se dozvěděl, že jsem to já a ne skutečný Sasuke, kterého hledal, pak dokonce našel, ale bohužel nepřesvědčil, upokojil se a vyslechl mě.
„Zatím mě nech takhle,“ řekl jsem mu a zajistil si tak pár dalších minut klonové existence. „Sakura s námi bude spolupracovat. Jak vlastně reagoval Sasuke?“ nemohl jsem se nezeptat.
„Jak… jak asi. Jako že jsme pod jeho úroveň, že ho zdržujem, a že všechno zvládne sám.“
„Aa. Tak si s tím nelam hlavu. Máme Sakuru. A já budu chvilku hrát Sasukeho.“
Sakura mě přivítala přívětivým pohledem, u Naruta její oči trochu potemněly, nicméně držela se a nejspíš kvůli mé přítomnosti se k němu obrátila docela civilně.
„Ty nám pomůžeš?“
„Aa!“ souhlasil nadšeně, nicméně krátce Naruto. Cítil jsem za tím nadšením taky bodnutí čehosi, co jsem pocitově dobře znal, nicméně neuměl jsem to popsat.
Sakura naštěstí už zůstala zticha. Velení přenechala mně – tedy – Sasukemu, a nenavážela se víc do Naruta.
Vyrazili jsme. Nebylo moc co vymýšlet – potřebovali jsme jen zjistit, kde je zrovna Kakashi a potřebovali jsme ho napadnout všichni najednou a nejlépe do toho nějak – jakkoliv – zahrnout i skutečného Sasukeho. Tedy to byla moje představa o níž jsem věděl, že zajistí týmu zcela jistě postoupení do řad geninských.
Naše kroky mířily k mýtině, kde jsme se sešli s Kakashim, a odkud se ozývaly stále hlasitější zvuky boje. Pokud boje, znamenalo to, že jsou tam oba – náš učitel i Sasuke. Aspoň se nebudeme muset zdržovat ještě tím, abychom je našli.
„S kým bojuje?“ zeptala se Sakura, které to samozřejmě hned nesedělo.
„Naruto ho zaměstnal pár klony, abychom se našli,“ odpověděl jsem hned. „A klony se nám budou hodit i teď. Naruto, vytvoř jich dost a ať se po třetinách přemění ve mě a v Sakuru.“
„?“
„Kakashi-sensei nebude vědět, kdo je jen klon a kdo je skutečný. Kdyby byly všechny klony jako ty, nás pozná okamžitě,“ vysvětlil jsem. Musel jsem mluvit nahlas, protože teď, když jsem byl v těle Narutova klonu, neměl jsem přístup přímo k Narutovi. Blonďák jen přikývl. Ještě než jsme vběhli na mýtinu, zadržel jsem ty dva trochu. „Naruto, využij všeho, co znáš ze své šprýmařské kariéry. Kdo bude mít možnost vzít rolničky, ten je vezme, ale nejděte jen po nich, jinak si je Kakashi-sensei bude pořád chránit.“
Jakmile jsme vběhli na mýtinu, vytvořil Naruto několik desítek klonů, z nichž se dvě třetiny okamžitě přeměnily v Sakuru a Sasukeho. Tímhle jsem sledoval ještě jeden cíl – v klonech se schová i skutečný Sasuke.
Kakashi se zorientoval dost rychle a bez problémů se přizpůsobil situaci, kdy měl najednou téměř stokrát víc nepřátel. Ovšem stačila chvilka a naše řady znatelně prořídly.
Já jsem se držel víceméně vzadu a snažil se nenechat se zasáhnout: moje existence pro mě byla v tuto chvíli důležitější než pomoc, kterou bych mohl nabídnout přímo uprostřed toho největšího chumlu. A nejspíš by to vzhledem k mým nedostatkům co se týče znalostí technik a schopností je používat pomoc ani nebyla. Přemýšlel jsem ale, jak to zaonačit, aby získání rolniček nebylo závislé čistě na našem štěstí – protože teď to vypadalo, že pokud je nějak získáme, bude to díky zázraku a ne našim, třebas spojeným, silám.
A taky jsem koukal po skutečném Sasukem, jehož předchozí souboj s Kakashim jsme svým vpádem přerušili. Překvapili jsme ho a taky naštvali, ale pak, když viděl, jak rychle se Kakashi skrz klony probíjí, zůstal kousek stranou stát a teď už s víceméně pohrdlivým úsměškem sledoval, jak celý ten „boj“ probíhá. Člověk nemusel být génius, aby poznal, že tohle není jeden z klonů…
Tak jsem se k němu rozběhl.
Ani nevím, co jsem vlastně chtěl – jestli ho přesvědčit, aby s námi spolupracoval, nebo mu dát aspoň ránu za to, jak se tvářil. Ne, nejsem jeden z těch, co si rád dovoluje na mladší (spíš to bývalo tak, že si lidi dovolovali na mě – proto to karate), ale Sasuke... jeho naprostá arogance, naprostá povýšenecká… povýšenecky tupá ignorance vůči jeho spolubojovníkům… bylo mi z něj zle.
Čím víc jsem se blížil, tím víc to sílilo, tím víc se to ozývalo, tím víc se mě to snažilo přemoct. S každým dalším krokem jsem cítil větší chuť prostě se napřáhnout a jednu mu vrazit. Narutova nátura vůbec nepomáhala. Moje taky ne. Tyhle pózy mě vždycky neskutečně iritovaly, protože se pokaždé vyskytovaly u lidí, kteří se o svůj úspěch zasloužili tím, že byli obdařeni talentem – nikdy se o něj pořádně nezasloužili. A on? Na svůj věk přehnaně vyspělý, s potenciálem probudit Sharingan, nejlepší ze třídy…
Teď už mě zpozoroval. Cítil jsem, jako by se jeho oči zabodly až do mě, přestože mi bylo naprosto jasné, že nemohou vidět víc než jen Naruta – a to ještě ke všemu jen jeho klon, že já jsem naprosto skrytý… ale i tak, i tak – ten pohled se odrazil někde hluboko ve mně a já cítil, jak mi přes zrak přeběhla rudá clona. Já jsem taky nejlepší ze třídy! Můj talent se nedá s tím jeho sice srovnávat, ale pokud už máme jít hrdost na hrdost, tak aspoň pořádně!
Měl jsem výhodu několika let navíc – a hlavně – několika set kapitol mangy navíc. Anebo tohle byl už prostě jen obranný impuls. Ať to bylo cokoliv, těsně než jsme se střetli (a Sasuke se ve své aroganci ani nepokusil uhnout), mé tělo (tělo klonu) se pokrylo tenkou vrstvou chakry. Říct, že Sasuke trochu narazil, by bylo jako říct o Madonně, že už má nejlepší léta „trochu“ za sebou. Prostě Sasuke odletěl dobrých deset metrů ode mě a přistál poněkud neladně na zemi. Pohlédl na mě překvapeně. Trvalo to jen zlomek vteřiny, ale mně to stačilo. V tu chvilku mi bylo jedno, že moje vítězství trvá jen do doby, než se znovu postaví na nohy. Stačil ten malý okamžik, během něhož mu došlo, že není jediný na světě.
A já už taky asi ne. Sasuke se proti mně rozběhl – ve dvou, třech krocích byl u mě – a napřáhl se rukou s kunaiem, že mě zneškodní. Teď už mě nebral jako klon, myslel si, že jsem skutečný Naruto, a nedržel se příliš zpátky.
Poprvé jsem měl opravdu možnost sledovat, jakou rychlostí se vlastně ninjové – tedy budoucí geninové – pohybují, ovšem přemýšlet o tom nějak blíž – k tomu jsem už čas nedostal. Sotva jsem uhnul (a uhnul jsem jen díky reflexům Narutova těla), už tu byl další útok a další a další. Nehrnul jsem se do žádné protiakce a to bylo to jediné, co mě zachránilo od umření – tedy zničení. Kdybych se totiž ve kterémkoliv okamžiku našeho společného souboje přestal soustředit na to, co se právě dělo, poslal by mě Sasuke bez problémů jedinou ranou do klonového nebe – tedy zpátky k Narutovi. O to spíš, že to moje předešlé chakrové brnění trvalo možná po dobu vteřiny, vteřiny a půl a pak zmizelo a já si netroufal začít se na něj soustředit, abych ho opět vyvolal.
Nakonec jsem byl zachráněn příletem jednoho dalšího klonu, který narazil přímo do Sasukeho a umožnil mi tak v nastalých pár desetinách sekundy uniknout z Uchihova dosahu. A taky jsem dostal pár chvilek, abych se trochu rozhlédl.
Klonů už tu moc nepobíhalo – možná to bylo i kvůli tomu, že si nás Kakashi všimnul a hodil ten jeden klon přímo na nás. Můj zrak se na chvilku setkal s tím učitelovým, než se znovu podíval na Sasukeho. A pak okamžitě zpátky!
Kakashi mě nebral jen jako klon, to mi bylo jasné okamžitě, jakmile se jeho pohled tak rychle stočil zpátky na mě. Vyrazil jsem pryč, jako každý, komu není jeho existence úplně fuk. A jako každý, kdo není ani genin, jsem taky pěkně pohořel. Moje energie se najednou ocitla zpátky u skutečného Naruta. Na místě, kde jsem ještě před chvilkou byl, se vznášel obláček ze zničeného klonu.
Kakashi zůstal na moment překvapeně stát. Bylo zřejmé, že si byl naprosto jistý, že já jsem byl skutečný - a bylo jasné, že vyměnit se s klonem jen tak bych nestihl. Chňapnul jsem teď už Narutovou rukou kunai a mrsknul jím po Kakashim – někam tam, kde byly na provázcích rolničky, ale jednak jsem já neměl dostatečný trénink, abych se trefil, a druhak ani Naruto na tom nebyl nijak zářivě co se přesnosti házení týkalo, a tak můj pokus vyšel naprázdno. A pak jsme rychle udělali Kawarimi a přemístili se pryč, ještě dřív, než nás stihl už vrátivší se Kakashi vyřadit z boje.
- Doháje… -
- Kusoooo! – souhlasil se mnou Naruto. Nevyužili jsme své šance a oběma nám bylo navíc jasné, že jakákoliv další se bude vytvářet hodně ztěžka.
- Co Sasuke? – zeptal se Naruto, kterému jsem už zas přenechal velení.
- Nic, nedostal jsem se k nějaké debatě s ním. Napadlo tebe něco během souboje?-
- Myslíš během toho, co jsem se snažil přežít?? –
Ok, chápal jsem. Chápal jsem velmi dobře.
Požádal jsem Naruta, aby vytvořil další klon a nechal mě ho ovládat. Vyhověl mi okamžitě. Nemarnil jsem čas a vydal se zas za skutečným Sasukem. Přeci nenechám dvanáctiletého spratka, aby na mě dělal povýšenecké ksichty!
Cestou jsem měl možnost trochu procítit to své chakrové brnění, které mě tak pěkně zachránilo před chvílí, ale času bylo nakonec tak málo, že jsem se s tím nikam pořádně nedostal. Sasuke se zas pohyboval na okraji chumlu klonů (těch bylo opět docela množství, protože Naruto přičinlivě vytvořil nové), tak nebylo těžké ho najít.
„Co chceš, pitomče,“ přivítal mě jeho milý hlas spolu s milým pohledem.
„Tch,“ nenamáhal jsem se s obšírnější odpovědí a otočil se směrem, kde probíhal největší souboj Kakashiho, Naruta, Sakury a klonů.
Útok jsem čekal, proto jsem se tam taky tak postavil. Sasuke, když už někomu věnoval svou pozornost, nesnesl, aby ho ten druhý ignoroval – ostatně tak to bývá u všech, kteří se snaží někoho naštvat svým postojem – tím samým, který většinou nejvíc naštve je samotné. Neměl jsem nejmenší problém s úhybem a únikem. Jenže za prvním útokem následoval další a za ním další, a u nich jsem už musel začít s trochu jinou taktikou, protože jinak bych moc dlouho nepřežil. A tělo mi docela nahrávalo – když jsem se nesoustředil moc, chakrový štít fungoval. Nijak silně, ale dostatečně na to, abych jako klon přežil.
A jaký to byl souboj! Ještě, že jsem vůbec tušil něco o bojových uměních! Ještě, že jsem chodil na judo a na karate, protože jinak bych byl naprosto mimo ještě víc v háji. I když –Sasuke byl proklatě rychlý – rychlejší, než co jsem byl schopný nějak normálně vykrývat, proklatě přesný – přesnější, než co jsem zvládal pochopit, a neskutečně přizpůsobivý veškerým mým výmyslům. Přiznávám, že moje originalita trochu kulhala vzhledem k tomu, že tohle pro mě byl naprosto nový způsob boje, v němž mě v prvních pár desítkách vteřin zachránil pouze chakrový štít a reflexy Narutova klonu, ale ani později jsem se moc nepolepšil. Sasuke vedl a vedl drsně. Měl jsem akorát tak čas ustupovat. Nějaký protiútok nebyl možný. Vlastně jsem na něj neměl ani pomyšlení, protože teď jsem si nesměl dovolit nechat se čímkoliv rozptýlit. Bez myšlenek, bez hlavy, bez jakýchkoliv snah něco korigovat, jsem nechal tělo, ať reflexivně uhýbá a utíká – a ono to fungovalo. I když to nemohlo fungovat donekonečna. A ten blížící se moment, kdy se to bude muset změnit, mě celkem děsil.
Nakonec přišel zas zvenčí – zas jako předtím – zas tím, že zasáhl Kakashi. Zničil většinu klonů a začal si nás všímat. Namísto klonu mezi nás ale tentokrát hodil radši hned sám sebe.
„Sasuke!“ křiknul jsem spíš impulzivně než promyšleně a s rukou napřaženou, jak jsem vypustil svoje shurikeny, jsem sledoval téměř jak ve zpomaleném záběru v anime, že Sasuke hodil taky pár hvězdic - proti těm mým. Nemohlo to trvat tak dlouho jak se mi to zdálo – proběhnout mohl zlomeček vteřiny, ale i v tom zlomečku… shurikeny se srazily, zajiskřilo to, břinklo to – odrazily se… Kakashi zrovna doskočil – hvězdice se mihnuly kolem něj a zapadly kamsi do trávy. Sakura a skutečný Naruto spolu s pár klony už byli na cestě k nám. Sasuke si ale všimnul, stejně jako já, a dostatečně rychle skočil dopředu. Kakashi se ještě ani nenarovnal a Sasuke už držel obě rolničky v ruce – tak, jak mu do ní spadly, když jim naše odražené shurikeny přesekly provázky. Vlastně to byla úplná náhoda, protože jsme oba své hvězdice hodili dřív, než se tu Kakashi objevil…
Teď jsme všichni docela překvapeně koukali, když Sasuke rozevřel pěst a tam skutečně byly. Skoro jsem čekal, že se rozplynou jako kage bunshin, ale nestalo se tak. Sakura i Naruto už zastavili kousek od nás, a spolu s nimi i všechny zbylé klony. Sasuke se uchechtl a Naruto se vítězně zakřenil – tedy všichni Narutové se vítězně zakřenili. Kakashi se nervózně podrbal na hlavě. Sakura jen překvapeně koukala.
„Eee, výborně,“ prohlásil nakonec veeelmi profesionálně Kakashi. „Sasuke má dvě rolničky, co s tím?“ a přerušil tak naše vítězné vítězení.
No, tohle byla jediná část, kterou jsem neměl jak promyslet a jak ovlivnit. Sasuke skutečně měl dvě, tedy obě rolničky. Bylo teď čistě na něm, jak se zachová – anebo nezachová.
Oči nás všech se stočily na něj a jeho zas na nás. Cítil jsem, jak přemýšlí. Bylo na něm až palčivě jasně vidět, co přesně zvažuje. Jednu rolničku by měl dát někomu z nás, přestože ještě stále zastával názor, že ho budeme jen zdržovat – jenže přeci jen – víc hlav víc ví a víc rukou udělá víc práce. Prostě přemýšlel, kdo mu bude víc k užitku. A jakkoliv dobře jsem na něj – tedy Naruto na něj – zapůsobil v posledních pár minutách, naše dlouhodobé výsledky ho rozhodně nepřesvědčily, že bychom byli schopní mu nějak víc pomoct. Naopak – co se týče pomoci v prvních fázích geninského života a co se týče případných budoucích změn, bude pro něj mnohem výhodnější zvolit teď Sakuru. Sakura, teď ochotná zapojit se do všeho, a později s téměř nulovou pravděpodobností, že zůstane ninjou, byla pro něj optimálním kandidátem na druhého člena týmu. Co nějaký Naruto. Ten vůbec. Ten by se ještě mohl vyšvihnout a pak by se ho Sasuke už nezbavil.
A tak Sasuke vzal jednu rolničku a nabídl ji Sakuře, která ji bez váhání přijala. Tedy – bez váhání očividného, protože její ruka ještě ani nestihla klesnout, když se zarazila. Její oči se stočily opět k Sasukemu – a už jsem pochopil proč.
„Sasuke-kun…? Teď ho přeci nemůžeme nechat propadnout, pomohl nám.“ Znělo to, jako by se snažila přesvědčit nás všechny. Ale chápal jsem i ji. Vlastně to původně vypadalo, jako by se Sasuke rozhodl, že vyřadí ze hry ji a ne Naruta. Ale ona také pomohla – a teď se dovolávala jeho slov – tedy toho, co si myslela, že byla jeho slova.
Viděl jsem jasně, jak to Sasukemu šrotuje v hlavě. Hloupý rozhodně nebyl, to ne. Ale to jeho ego, to mu pěkně dávalo.
„Teď jsme tým, Sasuke,“ usmál jsem se na něj a dal si záležet na tom, aby ono „tým“ znělo přesně tak, jak mělo – tak, aby mu to došlo. „Nebýt tým, ty rolničky bychom nezískali.“
Ano, teď jsem velmi jasně ukazoval na to, že jsme se o jejich získání přičinili všichni. Sasuke už přemýšlel jen chviličku, pak hodil pohledem po Kakashim i po nás – a podal mi svou rolničku – a spolu s ním ve stejný čas i Sakura.
Teď byla řada na mně, abych se nervózně ošil – a zrušil svůj klon. Naruto stál kousek ode mě a zrušil zbytek. Nechtěl jsem, aby tenhle okamžik propásl, protože ten byl pro něj, ten byl jeho.
„Ehh, já jsem tady,“ podíval se na ně rozpačitě. Ale pak vzal do každé ruky jednu nabízenou rolničku a spolu s ní i ruku toho, kdo mu ji nabízel a společně se všichni postavili proti svému učiteli.
Nu, dobrá, přiznávám, že tohle jsem mu trochu podsunul, ale jako gesto to bylo dokonalé! Každý teď držel rolničku v ruce. Kakashi neměl jinou možnost než nás všechny přijmout hned tady na místě.
„Vy tři… výborně! Prošli jste!“ zaculilo se na nás jediné Kakashiho oko a my si mohli konečně vydechnout. I já. Ono se to nezdá, ale člověk zasahuje už jen tím, že je. A když přestane přemýšlet nad tím, jaké změny dělá, začne se mu to všechno vymykat z rukou děsně rychle. Přišlo mi, jako by každý jednotlivý moment byl momentem, kdy se může udát množství změn, z nichž každá povede někam jinam, do úplně jiného konce. A já jsem přitom chtěl nechat věci co nejvíc při starém – abych mohl co nejdéle těžit z toho, co vím díky manze a anime. „Zítra se tu sejdeme stejně jako dneska a budete mít první misi,“ řekl nám ještě Kakashi a zmizel a my zůstali o samotě.
Hned jsme pustili ruce, za které jsme se pořád drželi, ale stejně už zmizel kus té šílené nevraživosti, která mezi námi panovala – nu ještě úplně brzy ráno. Nějak jsme zůstali opuštěně stát uprostřed mýtiny, tam, kde nás Kakashi nechal, s dostatkem času, abychom se ještě nechystali zpátky do svých domovů. Ještě, než jsme se stihli nějak rozhodnout, co tedy podnikneme, a jestli vůbec společně, obrátil se na Naruta Sasuke:
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se tím svým tónem, co nepřipouštěl žádné vyhnutí se odpovědi.

___
(OOC - out of character
Kusooo - z "kuso", je to nadávka)

Tak, zatím nejdelší kapitola a první trošku rozjezd. Zatím ho nechci nechat měnit příliš přímo děj, ale některé věci rozhodně ano. Klidně pište nápady - já nějaké mám, ale rád se nechám inspirovat ^ ^
Díky za přečtení! )