Tajemné

Kamenné steny chrámu si šepkali o prítomnosti istej osoby. Osoba oblečená v čiernom rúchu s kapucňou tu trávila väčšinu času každého dňa a každý deň skončila s poranením. Kľačala pred sochou, ktorá stvárňovala akéhosi muža s prepichnutou hruďou a krvou potrieštenými rukami, oblečeného v rúchu. Človek pred ňou v dlaniach držal prívesok so zvláštnym symbolom – obrátený trojuholník v kruhu. Prosebne hľadel na kamennú tvár, ktorá vyzerala nahnevane.

[center][i]Jashin-sama, Pán môj,
hľa, tu pred Tebou na zemi
kľačí sluha Tvoj,

Voda, ktorú Kisame ovláda sa stále zdvíhala a ničila všetko čo jej prišlo do cesty. Akatsuki pomaly postupovali až k pevnosti. Voda ich bránila voči nepriateľom, ktorý vychádzali z pevnosti s mnoho zbraňami . Keďže Akatsuki nemajú zľutovanie, mnohých pozabíjali.

Stále na něj doléhalo to, že je Kohana nejspíš někde schovaná a nic se jí nestalo.
Měl bych ji hledat? Nejspíš ze mě bude mít strach... Přehnal jsem to....
Zatím jen nehybně stál a poslouchal, jestli neuslyší její dech, nebo alespoň zašustění lístečku, na který mohla došlápnout.
Chmmf, je lepší, než bych čekal... Nebo je tak vystrašená, že se ani neodvažuje dýchat? Nebo je....pryč?

Spala jsem docela dobře a probudilo mě až tiché klepání na dveře. Otevřela jsem oči a řekla:
"Vstupte." dveře se otevřely a v nich stál ten blonďák Deidara a v ruce měl nějaký balíček:
"Dobré ráno. Jak ses vyspala?" ptal se.
"Jo dobře, díky za optání."
"Já jen promiň, že ruším. Jen ti tu nesu věci, které budeš nosit." řekl.
"Hm…jáke asi jsou? Typnu si. Černý plášť s temně rudými obláčky a sandály, že?"
"Jo! Uhodlas! Jo a ještě něco. Za půl hodiny máme schůzi v sále. Tak tam přijď ano?" řekl.

Spoluautorská povídka s Xinji

Upozornění: Přímá řěč v uvozovkách, myšlenky kurzívou,

„Mise jó?“ zaskučela otráveně černovlasá kunoichi. Ostatní ninjové v místnosti jen obrátili oči v sloup.
„Správně, mise.“ pravil vážně Raikage.
„Chjo... To bude nuda.“ zazívala Kanae ale vzápětí se válela po zemi. Nad ní stál rozzuřený Raikage.
„Hitsuji Kanae. Byla ti přidělena S mise, tak si přestaň stěžovat!“zahřímal. Otočil se k dívce zády a posadil se zpátky ke svému stolu.

Slunce se pomalu chystalo spát. Jindy azurově modrá obloha posetá bílými beránky, se změnila v krvavě červenou lázeň. Stejnou barvou zahalila i vesnici pod ní: Konohagakure no sato.

Celá ztuhlá jsem se jednou rukou držela kamenné stěny doslova zuby nehty a neodvážila se ani tiše dýchnout. Deidara přede mnou se naopak třásl a úplně hořel - ačkoliv jsem nevěděla, jestli to bylo kvůli našemu „překvapení“ nebo kvůli tomu, že jsem ho pevně objímala kolem pasu druhou rukou, aby nespadl dolů. Seděli jsme totiž na jeho velkém jílovém pavoukovi, který byl přilepený v jednom černém koutě obýváku, a úhel naklonění způsoboval, že blonďák nedokázal tak dobře udržet rovnováhu jako já.

Sasuke udiveně nadzvedl obočí a vydal se do své třídy. To, co se právě chystal jeho kamarád udělat, mu bylo celkem jedno. Ale jeho zvědavost byla mnohem větší; proto se plíživým krokem vydal po blonďákových stopách. Docela jej udivilo, že se vracel zpátky domů, ale těsně před ulicí, ve které bydleli, zabočil doleva. To už Sasuke dávno tušil, kam jeho cesta povede.

Stála jsem v rohu přeplněné místnosti a opírala se hlavou o zeď. Už hodnou chvíli jsem poslouchala o tragédiích, které postihly obyvatele Konohy. Nebyl to můj nápad účastnit se této porady, nestála jsem o to. Zprvu jsem si myslela, že to Tsunade, že ona chtěla, abych si to všechno vyslechla, ale šok v jejích očích, když mě viděla přicházet s ostatními, napovídal, že tomu tak není.
„Tak co si o tom myslíš?“ zeptala se Tsunade chlapce, který stál po její levici.

SPECIÁL

Seděla jsem na posteli a snažila jsem si vzpomenout.
„Už jsi vzhůru?“ uslyším hlas, který mi je z neznámých důvodu strašlivě příjemný.
„Ano.“ Odpovím a podívám se na něj.
„Jak se cítíš?“ zeptá se mě a já se jen usměju.
„Nechtěla by ses projít?“ já se na něj podívám, ale poté přeci jen kývnu.

Zahnal ty vtíravé myšlenky na otce a matku, které nebyly na místě. Jenže čím více se díval na ně, tím více jeho nenávist odplouvala někam do dáli…
„Půjde bydlet k nám!“ slyšel říkat Mari.
„Cože?“ pronesli to sborově. Vrhli na sebe zlostné pohledy a jen mlčky se měřili.

Dívka i mladík napjatě čekali, až kouř ustoupí. Oba se třásli nedočkavostí. Hametsu totiž toto Jutsu vynalezla během svých výzkumů. Z deseti pokusů se jí povedlo jen jedinkrát, ovšem ani tehdy to nebylo úplně ono. Teď to vypadalo stejně - výbuch, dým, čekání...
Když šedovlasá po chvíli matně zaregistrovala lidskou siluetu kousek před sebou, po páteři jí přejel mráz. Pár vteřin nato se rozestoupily i ty poslední zbytky kouře.

Už svítalo, ale nikdo v Nobuově hospodě nespal, naopak všichni prohledávali hospodu, aby našli nějakou užitečnou věc pro Kushinu. Prolezli už celou hospodu a věci, co se jim zdály, soustředili do Kushinina pokoje, aby z nich vybrali co je nejlepší, protože ani při nejlepší vůli nemohli odnést vše. Na Kushinině posteli bylo několik kaligrafických svitků, tušových kreseb, překrásných kamenů na roztírání tuše a dokonce i několik hedvábných kimon.

Studené okovy jí pevně svíraly zápěstí nad hlavou. Po krku a zádech jí tekl horký pot. Měla strach. Pokud tohle šílenství brzy neskončí, zblázní se.
Svěsila hlavu a dlouhé tmavé vlasy jí spadaly do tváře bílé děsem. Oči měla pořád zalité slzami – den, co den, noc, co noc a chtělo se jí křičet, vykřičet všechnu tu bolest a strach, dostat všechno ze sebe, ale věděla, že by jim tím udělala tu největší radost, a to nesměla. Musí to vydržet, prostě musí, ať se děje cokoli, jen žádný křik...

Druhý den už byl tým 7 připraven vyrazit. Kakashi ještě zopakoval některé věci a rozdal všem vysílačky. Jakmile byli připraveni tak vyrazili.
Sasuke s Narutem právě prohlédávali jížní část když ořed nimi les vybuchl. Sasuke ještě uhnout stihl ale Naruto zareagoval pozdě. Zvedl se kouř prachu a Sasuke nic neviděl. Když prach ustál tak Sasuke se rozhlížel do všech stran ale nemohl svého přítele najít.
,,Naruto slyšíš mně?"zakřičel do vysílačky ale žádná odezva.
,,Co se stalo Sasuke?"zeptal se Kakashi skrz vysílačku.

"Ne, nevrátil."
Čímž překvapil ne jenom Hinatu, ale i všechny ostatní. Až teď si všimli jeho pohledu. V jeho očích se zračil jen chlad, jinak byli naprosto prázdné.
,,Co jsi to řekl?"ptala se Hinata vystrašená z toho co právě slyšela.
,,Už se do vesnice nevrátím."řekl Naruto
,,Ale proč?"divila se Hinata
,,Protože můj osud je spojit se s mým bratrem."
,,Ne to nemůžeš."snažil se mu to vymluvit Sasuke
,,Chci abyste nechali bratra být jinak srovnám vesnici se zemí.

Něco k tomuhle dílu

Herueka..já žiju..já i píšu Né..v žádném případě, tohle hm.. povídka je jen tak čistě nalezena někdo hluboko uvnitř mého počítače, podle data je už rok stará Trochu jsem ji pozměnila, tak doufám že se pobavíte

Nastalo noc. Tmavovlasý mladík nemohl usnout, stále se převracel z jednoho boku na druhý. Takhle tomu už bylo po několik dlouhých dní, co ho přepadaly noční můry. Někdy dokonce mluvil ze spaní. Dneska to bylo ovšem horší.

Nebýt SpeEd3ra, nevím, jestli bych tuhle sérii ještě někdy začala vydávat. Jemu momentálně patří můj největší dík Proto mu tenhle díl věnuju, doufám, že si ho užijete všichni :)

„Až moc rychle jsi mě dostala do úzkých, teď tě nemohu nepřijmout,“usmála se Hin a podala Ai ruku.
„Buď ses ty tak moc zlepšila, nebo já tak zhoršila. Ale spíše to druhé. Vedení Akatsuki mě bere veškerou sílu!“