Kyouteki 強敵: Kapitola druhá – Pozdní příchod neomlouvám!

Spoluautorská povídka s Xinji

Upozornění: Přímá řěč v uvozovkách, myšlenky kurzívou,

„Mise jó?“ zaskučela otráveně černovlasá kunoichi. Ostatní ninjové v místnosti jen obrátili oči v sloup.
„Správně, mise.“ pravil vážně Raikage.
„Chjo... To bude nuda.“ zazívala Kanae ale vzápětí se válela po zemi. Nad ní stál rozzuřený Raikage.
„Hitsuji Kanae. Byla ti přidělena S mise, tak si přestaň stěžovat!“zahřímal. Otočil se k dívce zády a posadil se zpátky ke svému stolu.
Heh, ten má zas náladu... Naposledy mi takhle vrazil minulej tejden... Dívka se nabručeně zvedla z kamenné podlahy a oprášila si oblečení.
„Budeš v týmu s Shouhei Takehiko a Amaya Naoki.“ Aspoň, že tak....
„Co je to za misi?“ vyzvídala Takehiko.
„Vydáte se do Skryté Zvučné. Vaším úkolem bude získat důležitý svitek.“ pravil Raikage.
„Jaký svitek?“ zeptal se až dosud mlčící Naoki.
„Orochimaru vymyslel novou, extra nebezpečnou techniku. Je ukrytá někde ve Skryté Zvučné, v podobě svitku. Pravděpodobně ji má u sebe sám Orochimaru nebo někdo z jeho přisluhovačů.“ řekl Raikage, sundal si svůj klobouk a utřel si spocené čelo.
„Počítejte s tím, že bude velmi dobře chráněna. Mimo to vám misi stíží nepřátelští ninjové ze Skryté Kamenné.“ dodal Raikage.
Skryté Kamenné? Tím lépe... Kanae sevřela ruku v pěst, až se jí nehty zaryly do dlaně.
„Svitek je pro ně stejně důležitý jako pro nás, ne-li více. Snažte se tam dostat co nejdříve. Orochimaru často mění místo svého pobytu.“ zamračil se Kage a chystal se k odchodu.
„Kdy vyrážíme?“ zeptala se s chladným výrazem ve tváři Kanae.
„Při západu slunce.“ odvětil Raikage, popadl svůj klobouk a zanechal ninji ve své pracovně osamotě.

Tmavým lesem se rozlýhal křik a řinkot zbraní.
„Keiko! Vezmi Kanae a utečte!“ zakřičel tmavovlasý ninja na asi devítiletou holčičku. Ta se držela za ruku se zhruba pětiletou sestřičkou a s hrůzou pozorovala právě probíhající bitvu mezi dvěma klany.
„Keiko, poslechni otce a běžte!“ křikla zoufale na svou dcerku zelenooká kunoichi a odvrátila další z mnoha úderů svého soupeře.
„Keiko, já se bojím,“ vzlykala malá Kanae a křečovitě se držela své starší sestry.
„Neboj se,“ zašeptala jí do ucha na smrt vyděšená dívka.
„Pořádně se mě chytni kolem krku a zavři oči.“ poradila sestřičce. Pomalu se zvedla a s Kanae v náručí se rozeběhla pryč. Cestou uhýbala letícím kunaiům, které po ní metali ninjové z Kamenné.
Musíme se někde schovat...Ale kde? Takhle nás brzo chytí... Pár metrů za nimi někdo odpálil výbušný lístek. Tlaková vlna je odhodila do propadliny mezi kořeny starého stromu.
„Ka-kanae...“ zachroptěla Keiko. „Jsi v pořádku?“
Dívenka se pokusila nadzvednout, ale díra, kam zapadly byla moc malá, praštila se do hlavy o jeden z kořenů. „Auu,“ sykla.
„Asi ano... Keiko!“ vykřikla hrůzou. Její sestra ležela v kaluži své vlastní krve. Z hrudi jí trčel jeden z kořenů. Sestra se na ni usmála a gestem jí naznačila, aby přišla blíž. Kanae měla tvář plnou slz. Doplazila se k sestře a pohlédla na její zranění. Neměla naději. Někde nad nimi se ozval další výbuch.
„Kanae... jakmile zkončí boj, musíš se odsud dostat...“ zašeptala dívka. Kanae ji chytila za ruku.
„Já tě tu nenechám,“ vzlykla. „Dojdu pro pomoc...“
„Ne, to nesmíš!“ zadržela ji Keiko. „Chytili by tě a zabili... a ty musíš žít!“
„Ale to nejde, já nechci, abys mi umřela, Keiko!“ rozplakala se naplno dívenka. Cítila, jak se jí zmocňuje šílený strach o sestru. Nechtěla si připustit, že ji nedokáže zachránit, že ti, co by jí mohli pomoci jsou dávno mrtví...
„Nebreč, Kanae,“ usmála se na ni Keiko a pohladila dívenku po tváři. „Zase bude líp, uvidíš.“
„Budu na tebe dávat pozor, to slibuju.“ řekla dívka a zkroutila se v záchvatu kašle.
„Keiko!“ vykřikla vyděšená Kanae.
„T-to nic, neboj.“ zachroptěla dívka. Kanae ještě pevněji sevřela její ruku, jako by se už nikdy neměly pustit.
Neumírej... Prosím, ne... Neopouštěj mě...!
Světla pomalu pohasínala... Jako by se vznášela na obláčku, bolest pomalu ustupovala...
Poslední, co viděla, byla tvář její milované sestry, plná slz, zkroucená zármutkem, vztekem a bezmocí.
Kanae...
„Keiko, prosím, ne...“
Hlas její sestry se vzdaloval. Už ji neviděla. Kéž bychom spolu mohly být déle...
„KEIKO!!!“

S trhnutím se posadila. Po čele jí stékaly krůpěje ledového potu.
Byl to sen...jenom sen...
Po tváři jí stekla slza.
„Keiko...“
Mladá kunoichi vstala a přešla k lednici. Otevřela ji, popadla mléko a zhluboka se napila. Slunce pomalu zapadalo za obzor. Mléko jí vypadlo z ruky a rozlilo se po podlaze.
„Dopytle!“ vykřikla Kanae.
„Dopytle!!!“ zopakovala práskla s dveřmi od lednice a rozeběhla se pro zbraně. Jak jsem jenom mohla zapomenout na misi?! Copak jsem úplně blbá?! V rychlosti nazula boty a vyběhla z domu. Už jsem tam dávno měla být... Takehiko bude naštvaná... Sakra! Ještě jedna ulice... Ještě jedna zatáčka...ještě 500 metrů... 200... 100...
„Jsem tady! Omlouvám se za zpoždění, usnula -“
„Hitsuji Kanae, jak se opovažuješ přijít pozdě?!“ obořila se na ni Takehiko.
„Kvůli tobě už nemusíme splnit misi, nepřítel má náskok!“
„Já, nechtěla jsem-“ pípla Kanae.
„To je mi jedno, pozdní příchod neomlouvám!“ štěkla zrzka.
„Postarám se, aby o tom byl Raikage informován!“ řekla a otočila se ke Kanae zády.
„Vyrážíme!“
Kanae pohlédla na Naokiho. Ten jen pokrčil rameny a vydal se za Takehiko. Dívka si povzdechla a následovala je. To zas bude mise...