Z temnoty

Studené okovy jí pevně svíraly zápěstí nad hlavou. Po krku a zádech jí tekl horký pot. Měla strach. Pokud tohle šílenství brzy neskončí, zblázní se.
Svěsila hlavu a dlouhé tmavé vlasy jí spadaly do tváře bílé děsem. Oči měla pořád zalité slzami – den, co den, noc, co noc a chtělo se jí křičet, vykřičet všechnu tu bolest a strach, dostat všechno ze sebe, ale věděla, že by jim tím udělala tu největší radost, a to nesměla. Musí to vydržet, prostě musí, ať se děje cokoli, jen žádný křik...
Otevřely se dveře a nepříjemně zaskřípaly. Pro ni to byl ten nejhorší zvuk na světě. Pokračují.
Slyšela, jak se k ní jeden pár těžkých bot nebezpečně rychle přibližuje, tušila, že brzy se ozve ještě jeden, nebo jich tentokrát bude více? Netušila, jelikož neviděla na železné dveře, protože k nim byla otočena zády a navíc místnost obklopovalo nepříjemné šero. Pevně zavřela oči a jen doufala, dnes to šílenství musí skončit, nesnesla by, kdyby tu musela být ještě jeden den, ještě jeden den strávit o hladu v téhle kobce a cítit tu hrůzu, která jí jako jediná dělala společnost. Zhluboka se nadechla, ale oči nechala zavřené, bála se toho, co ucítí za bolest tentokrát.
Bude to snad tak hrozné jako minule, nebo ještě horší? Zbičují jí záda do krve nebo si pro ni připravili skřipec? Kdo ví…
Ucítila na krku studený dech jednoho ze svých věznitelů. Ano, je to ten, co jí mučil i minule. Pak uslyšela hlas, nerozuměla mu, byla moc zesláblá než aby se na něj mohla soustředit, ale věděla, že je to špatné znamení. Kdykoli mluvili, stalo se něco strašného. Hlavně, ať už to má konečně za sebou.
Jeden z mužů jí lehce přejel studeným prstem po holých zádech mezi krvavými ranami. Naprázdno polkla. Pak uslyšela cvaknutí zámku v okovech a následně spadla na zem, která páchla po krvi, její vlastní krvi. Oči měla ještě stále zavřené, bála se je otevřít, přesněji toho, co by mohla vidět, kdyby zavřené nebyli.
Pomalu si z posledních sil sedla a doufala ve vysvobození, do toho druhého světa.
Zvedla hlavu, tentokrát s mírně otevřenými víčky, směrem ke svému vězniteli. Zasmál se vysokým, hysterickým smíchem. Natáhl pravou ruku, pevně ji chytil za vlasy a následně vytáhl na nohy. Podívala se mu do očí, očí, které by našla kdykoli, očí, které byli její noční můrou. Znovu se ozval jeho smích. Nevěděla, co jí vidět v očích, jestli strach, děs, či zlobu, ale jistě ho to velice pobavilo.
Druhou rukou vytáhl z kapsy kunai. Ano. Teď to skončí. Špičkou jí lehce přejel po hrdle. Znovu polkla a zase se ozval ten hysterický smích, ten, který můžete znát ze špatných hororů, ale ona ho nevnímala, chtěla jen svobodu, tu, ze které není cesty zpět a kterou ji nikdo nevezme.
Nepřestávala se mu dívat do očí. Ten jeho pohled, někdo by ho nazval nebezpečným, ale ona ne, teď jí to už bylo jedno. Stačí jeden jediný tah jeho levou rukou a bude to. Splní se jí její velký sen. Dostane svobodu, vytouženou svobodu, po které touží. Stačí jen udělat tah levou rukou…