Malí gangsteři ze Suny 16

Stále na něj doléhalo to, že je Kohana nejspíš někde schovaná a nic se jí nestalo.
Měl bych ji hledat? Nejspíš ze mě bude mít strach... Přehnal jsem to....
Zatím jen nehybně stál a poslouchal, jestli neuslyší její dech, nebo alespoň zašustění lístečku, na který mohla došlápnout.
Chmmf, je lepší, než bych čekal... Nebo je tak vystrašená, že se ani neodvažuje dýchat? Nebo je....pryč?
Zavál ledový vítr. Ale i přes to Gaara uslyšel tlumené kroky. Ohlédl se tím směrem. Ze stínů stromů se vynořila malá postavička. Hnědovlasá dívka na něj zahlížela s neuvěřitelným strachem v očích, ale přesto držela kunaie připravené k útoku. Její dech byl zrychlený, jako by právě doběhla maratón.
Měla by vůbec šanci? Proti němu, písečnému Jinchuuriki?
Co jsem to udělal? Zaútočil jsem na svou kamarádku... Jsem...zrůda...
Sklopil pohled dolů. Bylo mu ze sebe nanic. Nemohl se na ni podívat.
„Tak dělej! Skoncuj to!“ křikla na něj zajíkavě. „O to ti přece jde, ne?“
..................................
Ne, teď ne.... prosím.......
Muhahaaaa..... zavrněl v něm démon. Cítil obrovské množství chakry, vražedné chakry. Jen stěží se ovládal.
Dost! Nech mě na pokoji!
Klesl na kolena a chytil se rukou za hlavu. I když měl pevně zavřené oči, jasně před sebou viděl obraz Jednoocasého s vyceněnými zuby.
Prosím...Kohanu ne... nech mě být! Přestaň!
Démon se na něj naposledy uhrančivě podíval, ale pak jako by nad ním přestal mít kontrolu a stáhl se zpátky za pečeť. Tam, kde nemá žádnou moc. Gaarova mysl se vyjasnila...
S tím se vrátil zpět do reality. Zjistil, že je na zemi. Trochu překvapeně zamrkal na několik suchých listů.
Co se stalo?
Pomalu se přetočil a postavil se na nohy. Špinavé ruce od bláta si otřel o plášť. Strnul uprostřed pohybu, když si všiml brázdy mezi spadaným listím. Na konci ležela postava. Tentokrát ovšem nešlo o předstírání, ani Bunshin no Jutsu. Kohana dopadla s mírně rozpaženýma rukama a okolo ní byly zabodnuty kunaie a shurikeny. Roztržená látka na její hrudi povlávala ve větru...

Probudilo ji hlasité kvílení větru. Přes něj burácel obrovský liják. Ale přesto jí bylo nějak příjemně. Měla ráda déšť, krásně se při něm usínalo. Rytmické bubnování tisíců kapek pro ni mělo uklidňující účinek.
Pootevřela oči.
Kde to jsem...?
Všude kolem byla tma. Jen nevelký proužek měsíčního svitu dopadal na zem vedle ní. Zjistila, že se nachází v nějakém úkrytu. Po chvíli si uvědomila, že to, co považovala za zeď je jen zvlhlý písek. Instinktivně zašmátrala rukou po kunai.
Gaara...kde je?
Pokusila se převalit na bok, ale zabránila jí v tom ostrá bolest. Místo zasténání však raději udělala jen bolestnou grimasu. Zaťala ruce v pěst a zkusila to ještě jednou. Tentokrát byla úspěšnější a podařilo se jí posadit se. Bolelo jí celé tělo. Jako kdyby ji rozlámali na malinkaté kousíčky a znova složili dohromady.
Omámeně se zadívala k východu ze skrýše, kde zářil jasný úplněk, vystupující mezi dešťovými mračny. Ten pohled jí vyhnal všechny myšlenky z hlavy. Její mysl byla tak podivně prázdná. Jako by její duch odešel neznámo kam a na tomto místě zůstalo jen její bolavé tělo...
Ani si neuvědomila, že vlastně celou dobu civí na temnou siluetu chlapce, který seděl skrčený u východu. Zdálo se, že na sebe nijak neupozornila, protože se po ní dosud neohlédl.
Měla by cítit nenávist...nebo strach, ale pocity se k ní ne a ne dostavit. Seděla beze slova několik dlouhých minut. Nakonec se odhodlala něco podniknout a začala se tiše po čtyřech sunout k chlapci. Lezla opatrně jako k nějakému dravému zvířeti. Kolena vůbec necítila od pulzující bolesti. Její zrychlený dech přehlušovala dešťová průtrž. Na měsíčním světle se zastavila.
Bledá tvář se mu leskla od slz. Zpod jeho přivřených očí se občas vynořily další přílivy, které nakonec skončily v nemalé kaluži u jeho pokrčených nohou.
„Nepřibližuj se ke mně...už ti nechci ublížit...“
„Ale, proč bys..,“ vyhrkla hnědovláska, ale Gaara ji přerušil.
„Nedá se to vydržet! On mě nenechá na pokoji! On chce krev...on chce zabít. Cítím, jak je neklidný. Při úplňku je nejvíc nebezpečný!“
Tělo se mu nepatrně třáslo. Kohana na něj zneklidněně zahlížela.
O kom to mluví?
„Proto běž ode mě co nejdál. Nechci, aby ti něco udělal..,“ zamumlal Gaara a pohlédl dívce přímo do očí. Přidušeně zalapala po dechu, když spatřila v jeho očích cizí nelidské zorničky. Zděšeně ucouvla do stínu.
Shukaku! Takže to on za všechno může..?
„Gaaro..,“ zašeptala, ale on se od ní rychle odklonil. Možná ji ani neslyšel.
Takže proto byl tak nezvykle výbušný? Proto se ho všichni bojí?
Zahlížela na svého kamaráda s velkou lítostí.
Musí to být těžké. Mít v sobě démona...
Několik vteřin zůstala nerozhodně stát.
Nejistě k němu udělala několik krůčků. Chystala se udělat něco, co bylo v rozporu se zdravým rozumem. Zastavila se . Pud sebezáchovy uvnitř ní ječel, aby utekla. Namísto toho si vedle něj opatrně klekla. Věděla, že jedná správně. Že je dost silný na to, aby Jednoocasého zvládnul.
Jemně mu položila ruku na rameno. Škubnul sebou a překvapeně na ni pohlédl. Jako by čekal, že už bude dávno pryč. Její fialové oči se v měsíčním světle přízračně leskly. Viděl v nich smutek.
„Běž pryč.., prosím.“
Zavrtěla hlavou. Nejistě se pokusila o úsměv. „Nenechám tě v tom...“ S těmi slovy ho jemně objala. Své ruce mu lehce ovinula okolo pasu.
Chlapec se zarazil uprostřed nádechu. Polilo ho horko, jako kdyby najednou dostal horečku. Démon uvnitř něj se zatetelil blahem nad tou snadnou kořistí. Chtěl se dostat ven. Dostat se ven a zabít tu holku...Ale..., něco mu v tom bránilo. Jindy by to stálo Gaaru všechny síly..., teď mu však něco dodalo vůli. Sílu se tomu postavit. Zatínal ruce v pěst, odhodlaný mu v tom zabránit.
Najednou vše pominulo a on zůstal sám.... tedy..ne zas tak úplně sám...
Několikrát přidušeně vzlyknul. Teplé ruce jej konejšivě stiskly.
Připadal si volný. Jeho mysl znova patřila zas jen jemu.
„Už je ti líp?“ zašeptal mu do ucha hlas. Bezhlesně přikývl.
Měsíc se schoval za mraky a vše okolo pohltila temnota... Jediné co vnímal, byl její pravidelný dech. Hřálo ho při tom u srdce.
Ona je opravdu zvláštní člověk... Jiní by mě prokleli..., ale ona zůstala.
Nacházel v ní jakousi útěchu.
„Arigatou,“ zamumlal Gaara. Kohana na to nic neřekla.
Chvíli tak nečinně seděli. Když se od něj nakonec odtáhla, trochu rozpačitě se na něj usmála. „Potřeboval jsi obejmout,“ dodala jako by na vysvětlenou. Pak se ale zatvářila poněkud vážněji. „Ale měli bychom zakopat válečnou sekeru, jinak se jednoho krásného dne navzájem zlikvidujeme.“
Gaarovi to na tváři vyčarovalo mírný úsměv.
Hezky řečeno...
„A zapomeneme na to, co se stalo, jasné?“ dodala potichu.
„Dobře.“
Spokojeně přikývla a opřela se pohodlně o zeď. Rukou skryla zívnutí. „Asi se ještě prospíííím..“
Jako duch k nim zamířila přikrývka, která ještě nedávno patřila k výbavě stanu. Gaara ji pískem přesunul až ke Kohaně, aby se do ní mohla zabalit. Ta mu podala její druhý konec. „Taky se přikryj.“
Zavinuli se až po nos a hned jim bylo tepleji.
Jako doma.
Dívce padla víčka. Ponořila se myšlenkami do nejasných představ a snů. Nerušilo ji nic. Jen bubnování deště jí podvědomě říkalo, že její mise ještě zdaleka nekončí...