Horror

Po chvíli jsme dorazili do jeho pokoje. Jako ve všech ostatních, i tady se svítilo loučemi. Stály tu dvě postele, dva noční stolky, dvě hodně velké skříně a stolek s židlemi.
Zatímco jsem se ve dveřích rozhlížela, Deidara otevřel jednu velkou skříň a něco z ní vzal. Poté přistoupil ke stolku a otočil se ke mně. Trhla jsem k němu očima.
„Sedneš si nebo tam zůstaneš stát?“ zeptal se s lehkým úšklebkem na tváři.

Hametsu opět seděla s hnědovláskem na posteli ve svém pokoji. Upřeně mu hleděla do očí, ve tváři vážný výraz. Chlapec se však vesele usmíval, oči rozjařené, a kdyby měl ocas, zaručeně by jím začal vrtět. Vtom mu šedovlasá vtiskla mlaskavý polibek na čelo. V pořadí už čtvrtý. Poté se odtáhla, přičemž se na něj pozorně zadívala. Nic zvláštního se však neudálo, chlapec se dál vesele culil.
„Ale no ták!“ zanaříkala zničehonic. „Aspoň se snaž! Poslouchej pořádně… Ha-me-tsu, řekni to,“ pobízela ho.

Stála jsem v té sprše asi minutu, po čemž mě už začala docela solidně bolet hlava. Rychle jsem ze sebe smyla všechnu zaschlou krev a sledovala proudy červené vody, jak mizely v odpadu. Zrovna, když jsem už pomalu končila, někdo zaklepal.
„Pojď dál,“ křikla jsem přes šumící vodu.
Dveře se otevřely a dovnitř někdo vstoupil. Zaznělo krátké cvaknutí, po čemž nastalo ticho.

19:00 Kakashi se právě před zrcadlem kontroloval, zdali vypadá šik. Místo své obvyklé jouninské vesty a ninjovského outfitu měl na sobě sportovně vypadající kalhoty a elegantní volnou košili. Masku a čelenku Konohy přes oko si ovšem nechal.
„Tak, ještě tenhle knoflík... a hotovo, jsem připraven.“
Kakashi se podíval na hodinky.
„No vida, mám ještě tak půl hodinky. To znamená že můžu dočíst několik stran Icha Icha Paradise, hehehe.“

„Maya-chan?“
Černovlasá holčička, jež celou noc ležela bez hnutí v trávě, se pomalu probírala ze svého spánku, její modré oči se v tu samou chvíli rozevřely. Ihned je však zase zavřela. Třeštila ji hlava, jako nikdy. Pomalinku se sbírala ze země a její očka zabloudila k zrzavé ženě vedle ní, ta se pouze pousmála. Konečně se to děvčátko probralo.

"Všechny děti jsou v pořádku, životní funkce v normálu. Nic neobvyklého na nich není sama, co sou zač?" Šedovlasý Kabuto držel v ruce tlustý arch papíru upíral oči na muže před sebou.
Černovlasý muž přecházel od jedné malé postýlký k druhé v každé leželo dítě.
Pět kojenců v pěti kovových postýlkách.
Malý chlapeček s šedivými vlásky, který kolem sebe házel ručkami.
Další chlapec s tmavou kůží a černými vlásky. Se zelenýma očima, které upíral na muže před sebou.
Dívenka s modrými vlásky, sladce spící.

Bylo po dešti.
Ranní vzduch byl prosycený vůní namoklého listí a slunce se zvídavě prodíralo skrz větve mohutných stromů. Na trávě kolem lesní cesty se třpytila rosa a tu a tam ze stromu spadla nějaká ta opožděná dešťová kapka.
Karavana pomalu projížděla lesem a jednotlivé vozy se otřásaly při přejíždění větších kamenů. Koně se bořili do mokré hlíny a u nozder se jim srážely obláčky páry.

Šedovlasá si nabrala hůlkami další kuličku rýže. Strčila si ji do pusy a vzhlédla, spatřivši mladíka sedícího naproti ní, jak očuchával misku a snažil se její obsah všemožně nabrat do zubů, ačkoli po celou tu dobu dokázal sníst ubohých pár zrníček. Poraženě vzdychla a položila malou misku na stůl. Nechat ho, ať se nejdřív pořádně dívá na ni a až pak aby ji napodobil, zřejmě nevyšlo.
„Dakene,“ zavolala na něj, aby upoutala jeho pozornost.
Vzhlédl.

Pein na mě pohlédl s takovým zvláštním výrazem ve tváři.
Lehce jsem se zašklebila. „Pardon, asi jsem se měla zeptat, co?“
Sjel pohledem ze mě na tělo, pak na žvatlající hlavu, načež se podíval opět na mě a mávl rukou. „U Hidana si tohle dovolit můžeš, ale na nikom jiném to nezkoušej. Rozhodně nehodlám shánět nové členy.“
Přikývla jsem.
„Ale vždycky si to po sobě uklidíš,“ poručil ještě.
„Ovšem, jen mi dejte rejžák a kýbl s vodou -“

7. kapitola – Suejutsu, nebo Kekkei Genkai?
Černovlasé děvčátko ve společnosti rudovlasé Kunoichi prostupovalo lesy Ohnivé země, pomalu, ale jistě se přibližovali svému cíli – Konohagakure no Sato. Bylo až neuvěřitelné koli ty dvě dívky zvládli společně urazit bez větších problémů. Žádné komplikace nenastaly. Jejich cesta ubíhala rychle a byla dokonce i zábavná. Často mluvily, ale nyní cesta probíhala mlčky. Bez prohození jakéhokoli slova.

[b]„Yahiko-sama!“ vykřikla.

Chvíli se na ni lítostivě díval, poté si ji opatrně přitáhl do náruče. Položila mu hlavu na hruď a popotáhla.
Položil jí tvář na temeno hlavy. „To ne, neplač, neplač,“ šeptal tiše a hladil ji po vlasech.
„Když mně je Dakena tak líto, Kabuto-senpai…“
Krátce vzdechl. „Za prvé, nemáš důvod ho litovat, darovala jsi mu nový a taky o hodně lepší život. A za druhé… Ta tvoje oslovení nesnáším, nejdřív san a teď senpai, to spíš já bych ti měl říkat senpai!“
Slabě se uchichtla. „Tak promiň, Kabuto-kun.“

Za obzorem se zablesklo. Vítr rozhýbal koruny stromů a na zem dopadly první kapky deště. Malý plamínek, který sotva hořel zaprskal a zhasl docela. Jeskyně potemněla. Ve vzduchu byl cítit strach a napětí. Někde v koutě začalo plakat dítě. V očích několika shinobi se zrcadlilo hluboké znepokojení, v očích obyvatel vesnice strach. Nějaká žena se zvedla aby ukonejšila plačící dítě. Bylo ticho. Klid před bouří. Shikamaru věděl, že tohle pro ně možná bude boj poslední a tak ještě pevněji sevřel svou ženu v náručí.

Nastalo hrobové ticho. Zatímco jsme se s Peinem stále vítězoslavně šklebili nad svým ziskem, nikdo z ostatních ani necekl. Zřejmě tu novinu ještě zpracovávali.
„Nuže dobrá, od nynějška se stáváš oficiální členkou Akatsuki,“ pronesl Pein téměř slavnostně, chyběly už jen fanfáry a ohňostroj.
„Cože?!“ spustilo se v tu chvíli ze všech stran.
Beru zpět, ohňostroj dorazil, akorát že nadávek.
„To je jenom ňákej blbej vtip, ne?! Takovou č**ku tu ani za nic nestrpim!“ řval Ulízanec a výhružně pozvedl kosu.

Klidně a tiše leželi na jeho posteli. Polonahý mladík měl jednu ruku za hlavou a druhou objímal drobnou šedovlásku, oči za kulatými brýlemi zavřené. Na rtech mu hrál spokojený úsměv, prsty se občas schválně zamotával do jejích dlouhých lesklých vlasů, jež slabě odrážely světlo z louče hořící nad nočním stolkem. Nevědomky ho lechtala, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Bylo mu to naopak velice příjemné.

Yoshie se zaskočeně rozhlédla. Arawa ten zvuk taky zachytila a Naru nebyl se svou bystrostí nijak pozadu. On i hnědovláska se okamžitě chopili zbraní, blonďák ještě zkoncentroval chakru do očí, aby zesílil Hirekigan.
„Hlavně zachovejte klid,“ zašeptala Yoshie. Sotva ji bylo slyšet, v podstatě jen němě pohybovala rty.

Seděla jsem u těch dveří… ani nevím jak dlouho. Pár hodin určitě. Mezitím se všechna moje povrchová zranění zahojila, zbyla už jenom zaschlá krev. Ani jsem z ní necítila nevolnost… kupodivu.
Nebyla jsem schopná se jakkoliv pohnout, ačkoli mě nic nebolelo. Cítila jsem, jak mi tělo pomalu tuhlo z nedostatku pohybu. Bylo to nepříjemné, chtěla jsem si alespoň na chvíli odpočinout, ale kdybych si lehla na postel, zaručeně bych ji celou pošpinila.

Minútová ručička sa pomaly, sekunda po sekunde, blížila k polnoci. A ako sa patrilo na takú neskorú hodinu, všade vládlo ticho a tma. Celé osadenstvo Akatsuki spokojne oddychovalo vo svojich posteliach po vyčerpávajúcom dni plnom ničnerobenia. Ale skutočne každý spal tak pokojne?
Deidara, do pol pása odkrytý, sa prehadzoval v posteli a niečo si mrmlal. Zlý sen? Možno...

Uběhlo dalších několik hodin od té doby, co Naruto opustil můj pokoj. Seděl jsem na posteli. Kolena jsem si přisunul k tělu tak, abych si mohl o ně opřít bradu. Koukal jsem se dolů na své nohy, ale koutkem oka jsem nenápadně sledoval prosklené okýnko u dveří vedoucí ven. Občas se v něm mihla postava. Jen přeběhla kolem, ale na nějakého hlídače to bylo moc rychlé. Já jsem přesně věděl, kdo je tam.
Pozvedl jsem hlavu a hleděl jsem na dveře před sebou. Zamyslel jsem se. Pokud je moje teorie pravdivá, tak musím něco udělat. Dostat se odsud. Jak..?

Celý pokoj se utápěl v té podivné husté tmě. Ne...vlastně celý ne. Jen v rohu stála na zemi téměř vyhořelá svíčka a osvětlovala prostor kolem sebe bledým, mihotavým plamenem, který mohl každou chvíli zhasnout.

Sakura se pomalu probouzela do nového dne. Byla ji poměrně zima a taky, okolí bylo poněkud vlhké. Otevřela ospalé oči a rozhlédla se po místě, na kterém strávila noc. A v tuhle chvíli ji to došlo, ležela venku v mokré trávě. I ona sama měla oblečení nasáklé ranní rosou. Pomalu se posadila a slastně se protáhl. I když tuhle noc strávila venku, vypadala spokojeně. Něco ji stále překvapovala. Byl to neuvěřitelný šum okolí ní, ale když se rozhlédla, tak nic. Oddychla si, rukou si projela dlouhými vlasy, ale škrábla se!