Ve spárech smrti 16: Odměna

Pein na mě pohlédl s takovým zvláštním výrazem ve tváři.
Lehce jsem se zašklebila. „Pardon, asi jsem se měla zeptat, co?“
Sjel pohledem ze mě na tělo, pak na žvatlající hlavu, načež se podíval opět na mě a mávl rukou. „U Hidana si tohle dovolit můžeš, ale na nikom jiném to nezkoušej. Rozhodně nehodlám shánět nové členy.“
Přikývla jsem.
„Ale vždycky si to po sobě uklidíš,“ poručil ještě.
„Ovšem, jen mi dejte rejžák a kýbl s vodou -“
„O tohle se postaráš potom, teď půjdeš s Deidarou a opravíte tu obrovskou díru v mé staré pracovně.“
„Ale proč já, Šéfe?!“ zanaříkal jakýsi blonďák s modrým… okem. To druhé mu zakrývala ofina. Byl strašně mladý, určitě mu nemohlo být víc než mně.
„Protože jsem to řekl!“ zařval Pein. „Navíc, nikdo jiný už neumí pracovat s jílem,“ dodal pak o poznání tišeji.
Blonďák ještě něco zamumlal, nicméně se vydal ke dveřím a pak vyšel na chodbu. Nezahálela jsem a rychle ho následovala, jelikož jsem si nepamatovala cestu ke staré pracovně. Po pár metrech běhu jsem ho dohnala, ale stále jsem se držela za ním. Za chvilku jsme dorazili na místo. Když jsem se rozhlédla, musela jsem vykulit oči. Prach a suť se válely i dobrých deset metrů podél chodby a těsně vedle dveří zela díra větší než samotné dveře. Kusy polámané skály ležely všude možně…
„Tak ty vrátíš ty kameny na své místo a já pak zaplním mezery jílem,“ pronesl ten blonďák.
„Jasně,“ zamumlala jsem.
Zatímco poodstoupil a sedl si opodál na zem, já přistoupila k největšímu kusu skály. Přeměřila jsem si ho, přičemž jsem se musela trochu zašklebit. To si jako myslí, že ho zvládnu unést sama?
Nicméně jsem nechtěla žádat o pomoc, přece jsem to zavinila já. Tak jsem se u toho obrovského kamene rozkročila, sklonila se a pevně ho popadla oběma rukama. Zkusila jsem se s ním zvednout a nesmírně mě překvapilo, když se odlepil od země jako nic. Užasle jsem pohlédla na tu velkou skálu, která mi teď naprosto bránila ve výhledu, přičemž mi připadala lehká jako prázdná krabice.
Popošla jsem k díře, načež jsem umístila vyražený kus tam, kam podle mě patřil. No, spíš jsem ho násilím do té díry narvala, aby zase nevypadl. Takhle jsem pokračovala i u dalších dvou kusů, načež v díře zbylo jen několik mezer velkých asi jako pěst.
„Teď jsem na řadě já,“ zamumlal blonďák, zvedl se a přistoupil ke mně. Letmo si mé dílo prohlédl, načež lehce pokýval hlavou. „Dobrá práce. Máš cit pro umění.“
Nechápavě jsem ho přejela pohledem. Ta opravená stěna mu neznámo proč připadala jako nějaké mistrovské dílo.
Zanořil ruce někam pod plášť. Když je zase vytáhl, krátce jsem v jeho dlaních spatřila jakousi světlou hmotu. Asi to byl jíl. Tím pak zaplnil všechny mezery, až po nich nakonec nezbyla ani stopa. Naše práce byla hotová.
S hlasitým vydechnutím jsem se složila u dveří a opřela se o ně.
Zkoumavě si mě prohlédl. „Unavená?“
Ani jsem se neobtěžovala zvednout hlavu. „Kdyby tě vyhnala rodná vesnice, zmlátila divná banda v pláštích a pak tě její šéf mučil nějakou divnou technikou, nebyl bys taky unavený? Navíc pár hodin bez jídla a vody… Jsem ráda, že ještě žiju,“ zamumlala jsem.
„Jsi tu už pár dní... možná přes týden,“ podotkl klidně.
Nevěřícně jsem na něj vykulila oči, načež jsem poraženě vzdychla. „Tak to vidíš.“
Chvíli se na mě jen díval, aniž by cokoliv řekl. Potom mě bez varování popadl za ruku a vytáhl mě na nohy.
„Co-co to děláš?!“ vyjekla jsem.
Bez okolků vyrazil chodbou doleva a táhl mě za sebou. Přestala jsem odporovat, na to jsem byla už moc zesláblá. Po chvíli se zastavil u nějakých dveří, otevřel je a popostrčil mě dovnitř. Rukou nahmatal vypínač a stiskl ho. V pokoji se kupodivu rozsvítilo, což jsem na tomhle místě zažila snad poprvé. Zamžourala jsem a rozhlédla se. K mému nesmírnému překvapení jsem zjistila, že to byla koupelna. Bylo tu umyvadlo, záchod a… sprcha!
Štěstím jsem se málem zajíkla. „Děkuju,“ pípla jsem a úkosem na blonďáka pohlédla.
Ten se jen usmál. „Dojdu ti pro ručník a nějaké čisté oblečení,“ dodal ještě a zmizel někde v chodbě.
Zavřela jsem dveře, načež jsem rychle shodila špinavé věci a i přes jejich stav je složila do úhledné hromádky. No jo, zlozvyk. Překvapilo mě, když jsem zjistila, že bylo mé spodní prádlo pořád čisté a vcelku… Aspoň pak nebudu muset nosit pánské.
Jakmile jsem však pohlédla na své krví potřísněné paže, otřásla jsem se. Při letmém pohledu dolů jsem spatřila i zakrvácené břicho a hrudník. Pomalu jsem přistoupila k nevelkému zrcadlu nad umyvadlem. Málem jsem omdlela, když jsem se v něm viděla. Vlastně, chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to „něco“ jsem byla já. A ani poté, co osoba v zrcadle naprosto přesně opakovala mé pohyby, nechtěla jsem tomu uvěřit.
Ta dívka měla pleť tak bledou, že jí byly pomalu vidět žíly ve tváři. Oči měla oteklé a zarudlé, pod nimi temné kruhy o velikosti měsíčku mandarinky. Popraskané rty pokrývala vrstva zaschlé krve, která „zdobila“ asi půlku jejího obličeje. Začínala těsně pod ústy, pokrývala celou bradu a táhla se podél krku v drobných, zaschlých pramíncích až ke klíčním kostem. Pak měla ještě zakrvácený levý spánek, od kterého se táhl jeden silný, temně červený pruh, pokračující po linii tváře a opět končící u krku.
Pozvedla jsem roztřesené ruce, načež jsem se opatrně dotkla svých vlasů. Už nebyly tak hladké jako dřív, připadalo mi, že jsem mezi prsty svírala hrst slámy. Načervenalý lesk zmizel, byly slepené krví, která zaschla a ztvrdla.
Obě paže mi klesly podél těla, dívka v zrcadle věrně následovala mého příkladu. Civěla na mě poplašenýma očima, její výraz mi říkal, že se mě vehementně snažila poznat, ale očividně se jí to moc nedařilo.
Rychle jsem sklopila pohled od toho nehezkého výjevu a rozběhla se ke sprše. Rozhrnula jsem závěs, načež jsem pustila kohoutek. V tu ránu mnou projel třas. Voda byla ledově studená, ale mně to bylo tak nějak jedno, hlavně že vůbec nějaká tekla. Blaženě jsem zavřela oči, pozvedla hlavu a nechala na sebe dopadat studené kapky vody. Aspoň nějaká odměna za všechno no utrpení…