Železná kunoichi 13: Schválnosti

Chvíli se na ni lítostivě díval, poté si ji opatrně přitáhl do náruče. Položila mu hlavu na hruď a popotáhla.
Položil jí tvář na temeno hlavy. „To ne, neplač, neplač,“ šeptal tiše a hladil ji po vlasech.
„Když mně je Dakena tak líto, Kabuto-senpai…“
Krátce vzdechl. „Za prvé, nemáš důvod ho litovat, darovala jsi mu nový a taky o hodně lepší život. A za druhé… Ta tvoje oslovení nesnáším, nejdřív san a teď senpai, to spíš já bych ti měl říkat senpai!“
Slabě se uchichtla. „Tak promiň, Kabuto-kun.“
„No vida, to už je lepší,“ dodal s úsměvem, otočil ji tváří k sobě a jemně ji políbil na rty.
Hametsu nejdřív překvapeně vykulila oči, ale poté stejně zjihla. Dlouho takhle zůstali, načež mu šedovlasá položila dlaň na prsa a jemně ho od sebe odstrčila, aby se mohla pořádně nadechnout. Kabuto zmateně zamrkal, nicméně taky popadal dech.
„Mu… musíš na tu misi,“ připomněla mu tiše, s výrazným ruměncem na tváři.
Podrážděně se zamračil, ale věděl, že měla pravdu. Povzdechl si, vsunul šedovlasé paže pod tělo a i s ní v náručí se zvedl z postele. Rychle ho objala kolem krku. Ze rtů jí uniklo slabé vyjeknutí, ale poté se rozesmála. Kabuto se už už chystal otevřít loktem, když najednou Hametsu slabě pokynula prsty a dveře se se slabým skřípotem otevřely samy. Takhle se to opakovalo ještě u jejích dveří.
Když vstoupili do dívčina pokoje, šedovlasý se při pohledu na Dakena - pokojně ležícího na posteli, hlavu položenou na jedné z pokrčených paží - lehce zamračil. Když ho však šedovlasá pohladila po tváři, sklouzl pohledem z hnědovláska na ni a usmál se. Postavil ji na zem, vzal jí obličej do dlaní, načež ji znova vášnivě políbil. Hametsu ho objala kolem krku - přičemž Daken rychle zvedl hlavu -, vytáhla se na špičky a těsně se k němu celým tělem přitiskla.
Vtom místností otřáslo zuřivé zavrčení. Oba šedovlasí se od sebe odtrhli a pohlédli na postel. Hnědovlásek stále ležel, nicméně se krčil jako zvíře chystající se k útoku, přičemž krčil nos a cenil na ně zuby. Ve stažené tváři se mu odrážela nesmírná zuřivost.
Hametsu zamrkala. „On… žárlí…?“ zašeptala nevěřícně. Po pár vteřinách se však dala do tichého smíchu.
„Tenhle kluk je vážně jenom na obtíž,“ zamumlal Kabuto.
Šedovlasá se znovu zachichotala. Ještě než však stačila udělat první krok směrem k posteli, brýlatý mladík ji popadl za ruku a opět si ji přitáhl k sobě. Překvapením vyjekla.
„Přestaň ho tak šetřit. Jen ať mu pěkně dojde, že nejsi jeho, ale moje,“ pronesl tiše - obzvlášť zdůraznil poslední slovo - a jemně ji vzal za bradu.
„Ale Kabuto-ku-“ zmlkla uprostřed myšlenky, jelikož byla zastavena Kabutovými rty. Zavřela oči a poddala se mu.
Najednou se ozvalo další zavrčení.
To už se Hametsu vytrhla úplně a zamířila k hnědovláskovi. Kabuto, ještě omámený vroucným polibkem, jen zmateně zamrkal, ruku stále nataženou ve vzduchu. Poté ji však nechal klesnout.
„Copak, Dakene, ty na Kabuta-kun žárlíš?“ zašvitořila dívka, sedla si na okraj postele a rozevřela svou náruč. Daken k ní popolezl, položil jí obě pokrčené paže přes stehna a hlavou se opřel o její břicho. Dívka se zeširoka usmála a začala ho vískat v rozcuchaných vlasech.
Kabuto nepříjemně zamručel. „Sice jsem se sám stačil přesvědčit, že myslí jako zvíře, ale takhle podle by se zachoval jedině člověk!“
Věnovala mu jeden káravý úsměv. „Tak už běž, nebo tu misi zmeškáš,“ popohnala ho.
Pár vteřin tam jen stál, načež váhavě vykročil vpřed směrem k dívce. Sotva se však přiblížil na tři metry k posteli, Daken na něj koutkem oka pohlédl, poodhrnul horní ret a výhružně zavrčel.
„No tak fajn,“ rezignoval Kabuto, přičemž si to okamžitě namířil opačným směrem.
Hametsu se třásla ramena smíchy. „Hodně štěstí,“ zavolala za odcházejícím mladíkem.
Ten jí ještě na prahu věnoval poslední úsměv, načež za sebou zavřel dveře.
Dívka s hnědovláskem osaměli. Když odezněly ozvěny kroků, Daken si položil hlavu na natažené paže a zavrtal se šedovlasé trošku hlouběji do klína.
Ta chvilku sledovala, jak spokojeně mručel, po čemž jí ze rtů vyklouzlo uchichtnutí. „Upřímně doufám, že tohle neděláš schválně,“ zamumlala zvonivým hlasem.
Vtom Daken zvedl hlavu a pohlédl na ni velkýma hnědýma očima. Poté se špičkou nosu dotkl jejího krku, načež jí jemně olízl bradu.
Šedovlasá překvapeně ztuhla, ovšem okamžik nato její pohled zjihl, vzala chlapcovu hlavu do dlaní a vtiskla mu letmý polibek na čelo. Blaženě při tom přimhouřil oči.
Odtáhla se a usmála se na něj. „Tak, teď tu na mě hezky počkáš. Já rychle skočím pro něco k jídlu a naučím tě jíst hůlkami, dobře?“ Jemně ho od sebe odsunula, vstala a zamířila ke dveřím.
Vtom Daken sám od sebe slezl z postele a rovnou se postavil na obě nohy. Ani nezavrávoral.
Dívka na něj chvíli užasle hleděla, načež poposkočila štěstím. „No výborně! S takovou mi už brzo začneš pomáhat v laboratoři!“ zajásala. Popadla překvapeného chlapce za ruku, lehce pokynula prsty, načež oba dva vyběhli z otevřených dveří.