Ve spárech smrti 17: Jména

Stála jsem v té sprše asi minutu, po čemž mě už začala docela solidně bolet hlava. Rychle jsem ze sebe smyla všechnu zaschlou krev a sledovala proudy červené vody, jak mizely v odpadu. Zrovna, když jsem už pomalu končila, někdo zaklepal.
„Pojď dál,“ křikla jsem přes šumící vodu.
Dveře se otevřely a dovnitř někdo vstoupil. Zaznělo krátké cvaknutí, po čemž nastalo ticho.
Otočila jsem kohoutkem, zurčení hned ustalo, nahradilo ho nepravidelné kapání. „Podáš mi ten ručník, prosím?“ Opatrně jsem vystrčila ruku za závěs a zároveň ho lehce přimáčkla k okraji sprchy, aby mě nijak neodhalil. Když však nepřišel žádný ručník ani odpověď, lehce jsem vystrčila hlavu. Překvapením jsem vyjekla, když přede mnou namísto blonďáka stál ten černovlasý. Prudce jsem zrudla a přimáčkla závěs ještě víc. Musela jsem být červená až za ušima.
On se naopak tvářil pořád stejně nezaujatě jako dřív. Tedy, vlastně to nešlo tak dobře poznat, jelikož mu půl obličeje zakrýval vysoký límec pláště.
„Co tu děláš?“ zeptal se tichým hlasem.
Zrudla jsem ještě víc, ovšem tentokrát vzteky. „T-to bych se měla ptát spíš já! A není to snad jasné?!“ odsekla jsem.
Propálil mě černýma očima, až jsem z toho znejistěla. Najednou se dveře opět otevřely a do nich tentokrát vešel tolik očekávaný blonďák s jakýmsi balíčkem v rukou. Úlevně jsem vydechla.
Zarazil se hned ve dveřích, když spatřil černovlasého. Trochu se zamračil. „Co tu chceš, Itachi?“
Aha, tak takhle se jmenoval. Neznámo proč mi přišlo to jméno tak nějak povědomé. Určitě jsem ho už někde slyšela…
„Běž laskavě ven, tady dáma by se ráda převlíkla,“ pokračoval blonďák podrážděně.
Nechápala jsem, proč najednou mluvil tak hrubě, ale neřekla jsem ani slovo. Přece jen byl na mé straně.
Černovlasý na mě znovu pohlédl, v očích takový zvláštní výraz. „Ještě se uvidíme,“ zamumlal a vydal se ke dveřím.
„No to určitě ano, když jsme ve stejné organizaci,“ odsekla jsem sarkasticky. Okamžik nato jsem pevně semkla rty. Tohle neměl nikdo slyšet.
Nicméně nechal mou poznámku být a zmizel v chodbě, načež za ním blonďák zavřel. Poté se na mě podíval a ušklíbl se. „Teda, teď se modli, aby si na tebe nepočíhal za nejbližším rohem,“ pronesl pobaveně. Jeho mírně stažené obočí však svědčilo o tom, že to myslel vážně.
Vzdychla jsem si. „Na tohle už jsem párkrát doplatila.“
Uchechtl se, popošel pár kroků a podal mi ručník.
„Díky,“ zamumlala jsem a zalezla zpátky za závěs.
„Ale poslední dobou se chová zvláštně,“ mluvil dál blonďák, zatímco jsem si drbala vlasy do červeného ručníku.
„To jde?“ opáčila jsem se známkou rozhořčení v hlase. Omotaná v osušce jsem vylezla ven, vzala si nové oblečení a své spodní prádlo a zalezla zpět do sprchy. Tam jsem pokračovala v nabírání rudé, jelikož mě blonďák po celou tu dobu s nevybíravým zájmem sledoval.
„Vlastně je divnej od té doby, co tě sem přinesl…“
Přestala jsem na sebe soukat kalhoty a na okamžik se zarazila. Pak jsem se však probrala a dělala, že mě to nijak nezaujalo. „Vážně? Heh, zvláštní.“
„Hmm… Jak že se to vlastně jmenuješ?“
Vylezla jsem ven, kompletně oblečená, ručník v ruce. „Jsem Miyuki. A ty jsi…?“
„Deidara,“ pronesl s úsměvem.
Pohlédla jsem na jeho pásku se znakem jakéhosi kamene, přes který se táhla dlouhá rýha. Pak jsem ale sklopila pohled a obula se do sandálů, které přinesl spolu s oblečením.
„Asi ti to je trochu velký, ale nic jinýho jsem už u sebe nenašel,“ zamumlal a odlepil se od zdi, o kterou se opíral.
Mávla jsem rukou. „To nevadí, furt lepší něco než nic,“ odvětila jsem s úsměvem.
„Asi bys měla říct Konan, když je jediná ženská tady…“
To určitě byla ta modrovlasá… Vzala jsem špinavý balíček do rukou, abych ho vyhodila. „Tohle… mi předtím dala zase ona.“
Deidara na mě chvíli zíral, načež se ušklíbl. „Říká ti něco pojem „šetřit oblečením“?“
„Říká vám něco pojem „šetřit výprasky“?“ odsekla jsem.
Chvilku nic neříkal, ale pak se zachechtal. „Pokud vím, bylas to ty, kdo na mě zaútočil.“
Překvapeně jsem zamrkala. Pak jsem zapátrala v paměti, ale sebemenší vzpomínka na tu nešťastnou událost před několika hodinami ve mně probouzela nesnesitelnou bolest a taky hlad, takže jsem toho ihned zanechala. „Vážně? Tak to se omlouvám.“
„Hm.“
Když jsem otevírala dveře na chodbu, zničehonic vzal do ruky pramen mých vlasů. Udiveně jsem se na něj otočila.
„Asi by sis je měla rozčesat. Dřív, než ti uschnou,“ pronesl s klidem.
Chvíli jsem na něj zmateně zírala, načež mi konečně došel význam jeho slov. „Ehm, jasně... Až na to, že nemám hřeben.“
Letmo se usmál. „Ale já jo. Tam jdem.“
Pozvedla jsem obočí a sledovala ho, jak kolem mě prošel a vydal se chodbou doleva. Trochu mě to zaskočilo... vždyť jsem se ho o to neprosila. Nicméně jsem musela jít za ním, jelikož jsem se v tomhle skalnatém bludišti nevyznala ani po těch... pár dnech.