Stíny: část první

Bylo po dešti.
Ranní vzduch byl prosycený vůní namoklého listí a slunce se zvídavě prodíralo skrz větve mohutných stromů. Na trávě kolem lesní cesty se třpytila rosa a tu a tam ze stromu spadla nějaká ta opožděná dešťová kapka.
Karavana pomalu projížděla lesem a jednotlivé vozy se otřásaly při přejíždění větších kamenů. Koně se bořili do mokré hlíny a u nozder se jim srážely obláčky páry.
Bylo chladno.
Unaveně zívla a jednou rukou pustila otěže svého koně, jen aby si mohla protřít zalepené oči. Celý den a celou noc nespala a únava se na ní podepsala v podobě tmavých kruhů pod očima a nepěkně bledé pleti. Ale její společníci na tom nebyli o nic lépe. Ani jim nebyla dopřána chvíle odpočinku.
Bylo ráno. Velmi tiché ráno.
,,Zvláštní...‘‘ zašeptala a opět vzala otěže i do druhé ruky. Otočila se na své partnery a sedlo zavrzalo. ,,Nemyslíte?‘‘
,,Cože?‘‘ zamumlal ospale mladík v zelené kombinéze a vestě, a zavrtěl se v sedle. Druhý nic neříkal. Jen sledoval okolí svýma bledýma očima. Nevypadal znepokojeně. Jen sledoval.
,,Co je zvláštní, Tenten?‘‘ zeptal se znovu, ale mluvil pak dál. Jako by její odpověď ani slyšet nechtěl. ,,Tohleto ježdění na koni. To mě fakt zabije. Jako bysme nemohli jít prostě po svejch!‘‘
,,Co tvoje síla mládí?‘‘ ušklíbla se a otočila se zase dopředu. Znovu zívla. Byla vážně, vážně unavená.
Zamyšleně sledovala nohy koně před sebou. Kopyta zvířete vždy vytlačila veškerou vlhkost z půdy a zanechala za sebou jen hluboké kruhové díry. A pořád dokola. Další... A další... S nesmyslnou, uspávající pravidelností...
Potřásla hlavou.
Byla to hloupá mise.
Ochrana feudálních lordů, popřípadě jejich rodinných příslušníků patřila k jejich téměř každodenní rutině, jenže tohle bylo jiné. Úplně jiné.
Dcera feudálního lorda byla jen rozmazlená holka, kterou proti její vůli zasnoubili a ona si svou hořkost vylévala na všech ostatních.
Byla vlastně jen oběť.
Ale Tenten ji stejně neměla ráda. Nechtěla. Nemohla ji mít ráda. Protože už od začátku jimi opovrhovala.
,,Hej, ty tam!‘‘
Zívla. Promnula si oči a zamrkala. Chtěla alespoň na chvíli zahnat ospalost, ale nepovedlo se. Zamířila tedy k vozu, z pod jehož plachty vykukovala jen ruka s nepřirozeně dlouhými, rudými nehty.
Moc rudými na tak mladou holku.
,,Mei-sama?‘‘
,,Chci, abychom se utábořili.‘‘
Byla tak strohá. Dívka, která byla sotva o rok starší než ona.
,,Ale Mei-sama, právě vyšlo slunce. Na noc jste se odmítala utábořit a teď, přes den, chcete zastavovat? Už nám přece zbývá jen den cesty.‘‘
Chtěla být taky tak strohá. Příkrá. Nemohla. A litovala toho.
,,Můj otec vám přece zaplatil za to, abyste mě poslouchali! Takže vám přikazuji, abyste zastavili.‘‘
Peníze. Všemocné peníze. A holka, která jich měla od narození až moc.
,,Mei-sama, váš otec nám zaplatil především za to, abychom vás v pořádku dopravili na místo svatby.‘‘ ozval se chladný mužský hlas.
,,Neji?‘‘ Otočila se a obdržela jeden ledový pohled. Víc nic.
K vozu se přitočil další jezdec na koni. Postarší muž z dívčiny družiny.
,,Máte nějaký problém, Mei-sama?‘‘ zeptal se a ta holka vypadala, že se jí náramně ulevilo.
,,Odmítají mi poslušnost. Rozkázala jsem, ať se utáboříme a oni odmítli. Měli bychom vážně pouvažovat o tom, zda Konoze zaplatíme, Inari-san.‘‘
Zněla tak zpupně. Byla spokojená sama se sebou a Tenten se málem udělalo zle. Tenhle typ lidí z duše nesnášela.
Bylo rozhodnuto.
,,Chcete peníze? Tak dejte pokyn k zastavení.‘‘
Proklaté buď a nebo.
Utábořili se.
*
Byla otrávená.
,,Je rozmazlená. A namyšlená. Tak strašně namyšlenou holku jsem ještě neviděla! No řekni, kdo kdy slyšel o tom, abychom cestovali přes noc a tábořili ve dne. To je na hlavu!‘‘
Taky naštvaná. A hrozně, hrozně vzteklá.
,,Kdyby nebyla skoro stejně stará jako já, ale takhle...Vždyť to ona by se ke mně měla chovat líp! Jsem kunoichi a mám toho za sebou rozhodně víc než ona!‘‘
Udeřila do vrásčitého kmene starého stromu a další nadávky jí už jen bublaly v hrdle.
,,Je to jen mise, Tenten.‘‘ Snažil se ji uklidnit. I když...ani nevěděla, proč jí to říká. On sám byl bez výrazu jako vždy a to ji možná vytáčelo ještě víc.
,,Jasně. Jen mise. Víš co, Neji?!‘‘ vyhrkla rozhořčeně, ale pak jen vzdychla. ,,Radši nic. Jdu se projít.‘‘
,,Jdu s tebou. Ninja by neměl nikde chodit bez doprovodu, to přece víš a také-‘‘
,,Sklapni... Prosím.‘‘
Byl uražený.
Věděla to. Ale bylo jí to úplně jedno.
Pomalu procházela lesem a v patách jí jako stín plul on. Jindy by ji to možná znervózňovalo, ale teď jí to bylo vážně jedno. Potřebovala jen vzduch a chvilku ticha.
Ticha...
Ticho?
Zpozorněla.
,,Zvláštní...‘‘ vyklouzlo jí. Otočila se a střetla se s jeho nechápavým pohledem. ,,Nevšiml sis?‘‘
,,Ale čeho? Co je zvláštní?‘‘
,,Přece to ticho. Nežijí tu žádný ptáci. Není slyšet vůbec nic. A navíc to divný šero...listí tu není tak hustý, aby se skrz ně nedostalo slunce. Tahle část lesa je...jako mrtvá.‘‘
Její hlas zněl stísněně.
,,Nebuď paranoidní.‘‘ odvětil nevrle, ale sám se cítil tak...podivně. Nebál se, jen...
Bylo to vážně zvláštní.
,,Tamhle je nějakej dům.‘‘
Podíval se směrem, kterým ukazovala a opravdu - mezi stromy se tam černal velký, zděný dům. Vypadal neobydleně.
,,Prozkoumáme to. Třeba tam bydlí lidi.‘‘ usoudila a rychle se ke stavbě rozešla.
,,Tenten, neměli bychom...Vypadá...Je...Může to být nebezpečné.‘‘ Konečně se vymáčknul. Ale ona už ho neposlouchala. Byla téměř u domku a on najednou propadl pocitu, že všechno není tak úplně v pořádku. Ten dům nebyl v pořádku.
,,Tenten!‘‘ zavolal. Ale neslyšela ho, už byla daleko. Už brala za kliku.
*
Dveře zavrzaly. Měla strach, aby nevypadly z pantů, byly už trochu prohnilé, ale vydržely. Strčila dovnitř hlavu a do nosu ji udeřil nepříjemný pach. Plíseň. Zatuchlina.
A krev.
Potřásla hlavou a rozhlédla se po vnitřku. Hleděla do velké haly. Napravo schodiště, které bylo tak trochu v dezolátním stavu, nalevo vstup do obývacího pokoje. Nejspíš. Vypadalo to trochu děsivě, všechny ty zplesnivělé, tmavé věci a... Dobrá.
Bylo to děsivé.
Pořád se neměla k tomu vejít dovnitř a dala tím Nejimu šanci ji dostihnout. Zastavil se za ní a klel. Tiše klel.
,,Tohle...už nedělej. Nikdy nevíš, co se v těchhle domech může skrývat. Klidně to mohlo být doupě nepřítele-‘‘
,,Je to úplně opuštěný. Jen cvok by si z tohohle dělal základnu.‘‘
,,Dobře, je to opuštěný. Tak se vrátíme ne? Viděli jsme to a můžeme jít zpět.‘‘
,,Copak ty se bojíš?‘‘ popíchla ho. Zavrtěl hlavou.
Nebál se, jen...
,,Prozkoumáme to. Mám ráda tyhle starý domy.‘‘ vydechla a vešla dovnitř. Dřevěná prkna pod její vahou zakvílela a ozvěna ten zvuk odnesla až do zadní části domu.
Nejimu se to možná zdálo, ale měl dojem, že něco tam vzadu jim zase odpovědělo. A možná si ten tichý zvuk jen namlouval.
Byl to vítr. Určitě. Musel být.
,,Blázníš? Vždyť to má určitě narušenou statiku...Pojď. Vrátíme se.‘‘
Mluvil sám k sobě. Tenten už opatrně stoupala po schodech nahoru.
,,Vezmu si horní patro. Ty si vem přízemí.‘‘ oznámila mu a on v jejím hlase zachytil náznak nadšení.
,,Pojď zpátky! Tenten! Propadneš se!‘‘ varoval ji. Chtěl jít za ní, ale...Nemohl. Bránilo mu to. Ten dům. Chtěl jen ji.
Už nevnímala. Fascinovaně přejížděla dlaní po zpráchnivělém zábradlí a když položila nohu na zčernalý koberec na odpočívadle, prkna znovu zavrzala.
Atmosféra toho domu ji děsila a zároveň uchvacovala. Nikdy se nebála tmavých míst, ale tohle ji tak zvláštně děsilo...a přitahovalo. Chtěla jít dál. Potřebovala jít dál.
Do tmy.
Otevřela dveře prvního pokoje a nahlédla dovnitř. Byl prázdný. Bez nábytku, jen holé zdi a podlaha. Jen jedna věc ji zaujala.
Všechny stíny se okamžitě natáhly. Směrem k ní.
Rychle zabouchla dveře a ustoupila ke schodišti. Prkna zavrzala. Musela jít dál.
U druhého pokoje se situace opakovala. Naprosto.
U třetího pokoje si pocítila záchvěv jistoty, který sílil a sílil.
Byl to ten správný.
Nebyl prázdný. Opět bez nábytku, bez všeho vybavení, jen v protějším rohu něco leželo.
A stíny se stáhly.
Byli tam komáři. Spousta komárů. A much. Štítila se jich, víc než čehokoliv jiného, ale i přesto přešla pokoj a zastavila se u té věci.
Věci...
*
Byli tam komáři. Spousta komárů. A much. A ona se jich štítila. Víc než čehokoliv jiného. Možná, že to bylo jen tím prostředím.
Tma...ne, vlastně jen šero. Zatuchlina. Prach. A to pronikavé bzučení. Chtěla ho neslyšet. Přála si, aby bylo konečně ticho, ale hmyz se k ní ještě víc přibližoval. Chtěla je všechny odehnat. Všechny. Odehnat. Zabít.
Ale nemohla...nemohla se pohnout. Jen ztuhle ležela na dřevěné podlaze, prochladlá až do morku kostí a ty okřídlené potvůrky kroužily kolem jejího nehybného těla. Přitahoval je ten pach. Nasládle kovový pach, už téměř neznatelný, ale přece jen tam byl.
Mouchy a komáři. Hodovali na její zaschlé krvi. Pochutnávali si na ní, jako by byla jen položka v jídelním lístku nějaké děsivé restaurace.
A v uších jí znělo to pronikavé bzučení.
Chtěla je odehnat. Zabít.
A pak někdo zakřičel. A křičel a křičel...
*
Dveře se s prásknutím zabouchly a stíny se přiblížily. Až k ní. Plazily se jí po těle, pevně ji obemykaly a dusily. A ona křičela a křičela...A potom...
Byla jen tma.
,,Tenten!‘‘