Tomoe?! (9)

9.

Dveře se vrzavě otevřely a dovnitř se pomalu všoural Kakashi a za ním jeho syn. Mazuki za nimi zavřela a sledovala shrbená záda obou mužů. Tomoe se zastavil a sledoval otce, jak se pomalu vzdaluje do koupelny a když se za ním dveře zavřely, prudce se otočil a vrhl se své matce do náruče. Mazuki takový nápor nečekala, zavrávorala a i s Tomoem v náručí se skácela k zemi.
„Tomoe?“ zeptala se se smíchem, ale když se ani nepohnul, přitiskla si ho k sobě ještě víc. Seděli uprostřed chodby a mlčeli. Tomoe měl schovanou tvář v její hrudi a ona ho jemně hladila po vlasech. Uvědomila si, že jí na tváři pohrává letmí úsměv. Byl to schopný ninja s ohromnou kuráží a velkým srdcem, ale pořád to byl ještě kluk.
„Jsem na tebe pyšná,“ zašeptala mu do vlasů. Kývnul, ale nepustil ji. Podle stavu jejího oblečení poznala, že brečí. Proto měl hlavu pořád skrytou a nepustil ji – nechtěl, aby to věděla. Tahle myšlenka ji donutila usmát se ještě víc.
„Bál jsem se,“ zahučel po chvíli.
„Já ne,“ řekla pevně a on se na ni podíval.
„Unesli tě,“ řekl nechápavě. „ublížili ti. Jak to že ses nebála?“
„Protože mám tebe a taky tvého tátu. Věděla jsem, že si pro mě přijdete,“ odpověděla mu s úsměvem. „Navíc Kakashi si útok na mou osobu bere až příliš osobně,“ řekla s povzdechem a jen taktak odolala nutkání se podívat ke schodům, kde věděla, že stojí.
„Mám tě rád, mami,“ pronesl se stejným povzdechem.
„Já vím a ti, co sáhnou na lidi, které máš rád, by se měli třást strachy, protože není nic strašidelnějšího než naštvaný Hatake,“ promluvila pevně a Tomoe kývnul.
„Víš, že bychom na tebe byli pyšní, i kdyby ses rozhodl založit si pekárnu?“
„Vím, jinak bych nevydržel tak dlouho předstírat obyčejného ninju,“ kývl Tomoe.
„Nikdy jsi nebyl obyčejný, Tomoe. Jsi silný a odhodlaný jako Hatake a praštěný jako Namikaze,“ řekla mu pobaveně a rozježila mu ještě víc vlasy. Tomoe se zasmál a věděl přesně, jak to jeho matka myslí. Humor je oba udržoval v dobrém psychickém stavu, protože být dobrým ninjou neznamenalo jen sílu fyzickou, ale hlavně i tu psychickou. Jeho šťastné vzpomínky ho udržovaly v klidu a pohodě a byl moc rád, že se často mění. Aktuálně to byl výraz jeho otce, když mu Himawari začala říkat Kakashi-ojisan. Jeho máma se tehdy mohla potrhat smíchy a Naruto se málem udusil.
„Jsi si jistý tím úkolem?“ zeptala se po chvíli Mazuki a změřila si ho pohledem.
„Rozhodně. Nikdo jiný jít nemůže. Většina ninjů má za sebou boj a víc než polovina je zraněná. Kdo jiný by šel, jsem Levá ruka, já jsem jen…“
„Držel štít nad celou vesnici?“ zeptala se ho se zdviženým obočím.
„Jo, to bylo super,“ vyhrkl Tomoe nadšeně a zkazil tak Mazuki její pokus o zkroušenou matku.
„Neměl by ti ublížit, už ne. Ale nenech si od něj odebírat krevní vzorky, sahat si na vlasy a brát kožní… Víš co, ono bude asi nejlepší, když na něj nebudeš moc sahat.“
„Mami? Proč bych sahal na Orochimara?“ zeptal se jí nechápavě.
„Jo, to je asi fakt,“ vypadlo z ní po chvíli přemýšlení. „Prostě na sebe jen dávej pozor. Buď k němu zdvořilý i přesto, že se bude chovat jako arogantní pitomec a v jedné větě se zvládne třikrát pochválit. Prostě ti bude všemožně lézt na nervy. Ještě jsem ovšem nezjistila, jestli to dělá záměrně nebo nevědomky. A pokud to nepůjde jinak, tak použij tu nejsilnější zbraň.“
„Tengeku no fukushū?“ zeptal se s otázkou.
„Uraz jeho ego,“ odpověděla vážně. Tomoe se zazubil.
„Jo, to by neměl být problém.“
„Běž se teď pořádně vyspat,“ houkla a škubla hlavou směrem ke schodům. Tomoe vystřelil na nohy a po třech vyběhl schody. Nechápala, kde se v něm bere ta energie, ona byla zralá tak akorát na horkou koupel a dlouhý spánek. Kakashi se nad ní zjevil jako pára a nabídl jí ruku, aby mohla vstát. Nadechla se, aby mu něco řekla, ale z horního patra se ozval řev.
„Vypadni z mé postele!“ křičel Tomoe.
„Naruto mě sem poslal. Prý sis mě unavil, tak se máš o mě postarat,“ ozvalo se zívnutí a zamlaskání.
„Vždyť jsi rozvalený po celé posteli a ještě tak na půlce pokoje. Jeden z tvých ocasů dokonce trčí ven z okna,“ hulákal dál Tomoe.
„Nebuď škrt, kluku, najdi si někde místo a lehni,“ odpověděl mu líně.
„Kuramo, to je ale moje postel.“
„Hm.“
Nastalo ticho a oba rodiče hleděli k hornímu patru s potlačovaným smíchem.
„Tak se aspoň smrskni, ušetříš energii a hlavně místo,“ povzdechl si nakonec Tomoe.
„A jídlo nebude?“
„To možná bude, ale až když mi vrátíš pyžamo, do kterého ses nasoukal,“ zvýšil opět hlas Tomoe. Mazuki se zakroucením hlavy vyrazila do kuchyně, aby našla něco k jídlu.
„Nestrkej mi ty svý ocasy pod košili,“ zahulákal Tomoe. Ozval se hluboký smích. „A ani do nosu!“

Tomoe se hnal lesem a doufal, že Orochimaruova poslední adresa je pořád aktuální, i když pochyboval, že takové místo jako – Divné smrduté doupě, je opravdová adresa. Dostal od Naruta mapku s nakreslenou dírou s tímto popisem.
Včerejším spánkem ztratil dost času, ale potřeboval se pořádně vyspat, a přestože se ráno probudil přitulený k jednomu zrzavému ocasu a dalších deset minut ze sebe sundával chlupy, cítil se stoprocentně nabitý. Chtěl být rychlý a dostat se k Orochimaruovi, co nejdřív a proto měl s sebou Kappu a Omegu, každého po jedné straně. Hlídkovali a hledali případné nepřátele. Párkrát uslyšel vrčení a křik nějakých lidí – jeho společníci ho rychle a efektivně zbavovali nepřátel, kteří tu po včerejšku zůstali.
Tomoe se na chvíli zarazil, protože ho přepadla zlověstná myšlenka. Co když Ororchimarua našli, co když už není tam, kde byl. Pak to ale rychle vyhnal z hlavy. Bude to řešit, až když ta situace nastane. Navíc, je to Orochimaru. Nepřítel se vyhnul i Sasukemu a to je asi ten nejnebezpečnější člověk po Hokagem s vazbou na vesnici. Orochimaruovi je Konoha v podstatě šumafuk, proč by se o něj nepřítel zajímal? Možná ho chytili a on jim vyzradil, co je pod vesnicí schované, odpověděl si po chvíli sám. Vykašli se na to, okřikl se. Dokud se situace nepodělala, tak nemá smysl to řešit.
Tomoe doufal, že je Orochimaru v tom nejbližším doupěti a nebude se muset táhnout až do Skryté Zvučné. Doufal, že když je Mitsukiho táta/máma, tak se od něj nevzdálí. Ale nemohl ho soudit podle svých rodičů.
Kappa se k němu po chvíli přidal po levé ruce a o minutu později je dohnal i Omega s tlamou od krve. Tomoe to nekomentoval. Omega trhnul hlavou a trochu je stočil jiným směrem, pak zavětřil a přidal do kroku.
Běželi ještě asi dvacet minut, když konečně zpomalili, pak přešli do klusu a nakonec se zastavili. Tomoe udělal posledních pár kroků a pak přitiskl břicho k vyvýšenému kopci, aby mohl vyhlédnout zpoza něj.
Musel uznat, že Narutův popis byl docela přesný. Koukal na divné smrduté doupě. Rozhlédl se na obě strany a sledoval, jak jeho vlci zmizeli každý jiným směrem. Nebyli moc silní, ale na průzkum ideální a navíc to byli úžasný společníci. Jednou až bude dost silný a bude to potřeba, tak přivolá celou smečku a donutí přijít i Alfu, věděl, že to dokáže.
Ozvalo se zavytí a tak vyrazil směrem k jeskyni. Nikde neviděl žádnou stráž, pasti ani zvonek a tak vešel dovnitř. Z venku uslyšel dvě pufnutí, když vlci zmizeli.
„Díky, kluci,“ zašeptal, sáhl do kapsy a vytáhl kunai. Pomalu se plížil spletencem chodeb a snažil se odhalit případné pasti, ale nikde nic. Čím víc se blížil do nitra jeskyně, tím šel obezřetněji a pomaleji. Zastavil se a vyhlédl zpoza jednoho stalagnátu, kterých tu bylo plno. Celá sluj byla jen spoře osvětlená a Tomoe nevěděl, co se skrývá ve stínech.
„Šmarja, prcku, šlo by to ještě pomaleji?“ rozlehl se jeskyní otrávený hlas. „Zrychli, prosím tě, jinak budeme mít čaj brzo studený.“ Tomoe se zarazil a narovnal, ale pořád ze svého úkrytu nevyšel. „Já ti nic neudělám – prozatím,“ ozvalo se pobaveně.
„Neurazíte se, když řeknu, že tomu moc nevěřím?“ houkl Tomoe.
„Pokud jsi mě přišel zabít, tak se vážně nasměju, jestli se o to pokusíš, ale jelikož se včera od Listové ozýval docela kravál, tak soudím, že jste v pěkný kaši a chcete pomoc.“
„To ani ne,“ zahučel Tomoe trochu naštvaně. „Spíš vysvětlení.“
„Tak už pojď,“ ozval se znovu povzdech a Tomoe po chvilce váhání vylezl zpoza krápníku. Uviděl jasné světlo a vyrazil k němu. Během sekundy přešel od divné smrduté díry do chodby, která byla dokonce něčím vydlážděná. Na stěnách planuly pochodně a vchod zdobily hadí hlavy. Ušel pár metrů a narazil na otevřené dveře, do kterých vstoupil. Orochimaru seděl u jednoho z malých stolků a rozléval čaj.
„Konečně jsi tady, bál jsem se, že ti to ještě pár hodin potrvá,“ řekl a ani se na Tomoeho nepodíval. „Sedni si.“ Tomoe udělal pár kroků, sundal boty a posadil se naproti muže, který vypadal snad ještě mladší než Naruto. Orochimaru k němu konečně zvedl pohled a asi minutu ho analyzoval.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal s po chvíli sannin.
„Tomoe,“ odpověděl.
„A klan?“ přiblížil se k němu dychtivě muž a v očích mu zajiskřilo.
„Hatake,“ řekl Tomoe a ani za nic se mu nelíbil pohled muže naproti, protože se zeširoka usmál a mezi rty mu prokmitl jazyk.
„A Namikaze co? Vidím oči tvé matky. Na tebe si dám pozor prcku, protože s tebou nejspíš bude ještě zábava.“ Tomoe to nekomentoval a to Orochimarua trochu rozladilo. „Čaj?“ nabídl, ale Tomoe zakroutil po chvíli váhání hlavou.
„Sakra, víš, jak byl ten uspávací prostředek drahý?“ zanadával naoko sannin a usrkl z jeho šálku.
„Poslal mě Hokage,“ řekl místo toho Tomoe a k čaji se raději pořád nepřibližoval.
„To je zjevné. Včera bylo kolem Konohy docela rušno,“ promluvil Orochimaru konverzačním tónem.
„Potřebujeme, abyste přišel do vesnice.“
„Já? Co to má společného se mnou?“ otázal se zdvořile Orochimaru.
„Nepřítel chce to, co je schované pod vesnicí,“ řekl mu Tomoe a sledoval nějakou reakci na toto sdělení, ale s Orochimaruem to ani nehnulo.
„Zopakuji dotaz, co to má společného se mnou?“ Tomoe už se neudržel a jeho obličej se zkroutil do otrávené grimasy. Sannin se tomu pobaveně zasmál.
„Nikdo jiný by nemohl pod vesnicí schovat něco mocného. Ať jsme přemýšleli, jak jsme chtěli, vždycky to padlo na vás,“ řekl mu už s ironií v hlase Tomoe.
„To mi lichotí, ale nemám zájem jít do vesnice něco vysvětlovat Hokagemu,“ řekl klidně Orochimaru, ale poslední slovo skoro vyplivl. Tomoe ho propaloval pohledem, protože nepopřel fakt, že by pod vesnicí něco schoval. „Proč vůbec poslali tebe?“ pokračoval po chvíli sannin.
„Dokážu se o sebe postarat, navíc mám pár prostředků, jak vás dostat do vesnice.“
„Opravdu?“ zeptal se se zájmem Orochimaru. Tomoe to ignoroval a místo toho vytáhl jinou věc.
„Zničil část vesnice, chytil Hokageho a spoutal kyuubiho. Nebýt jistého zásahu, tak by byla vesnice srovnána se zemí, což je fakt, který se vám nepodařil ani jednou,“ probodl ho pohledem Tomoe a Orochimaru se na něj zamračil.
„Jsi drzý kluk po matce,“ zamračil se.
„Jo a potížista po otci,“ odpověděl mu Tomoe stejným tónem. Orochimaru se uchechtl.
„K té věci pod vesnicí se nedostanou.“
„To řekněte těm, co na Konohu metali kameny a ne mně. Myslím, že zpráva o tom, že se k tomu nedostanou, minula jejich sluch.“ Orochimaru se zamračil a zkoumal Tomoeho upřeným pohledem. Tomoe se pokusil o ještě jeden tah. „Co když se k tomu dostanou – nějak. Po tom, co jsem o vás slyšel, si jsem jistý, že je tam něco, co by se nemělo dostat do cizích rukou. Věřím, že by to mohlo způsobit nemalé problémy i vám. Potřebujeme vaši pomoc.“
Orochimaruovi zablesklo v očích a na jeho obličeji opět pohrával zlomyslný úšklebek.
„Hraješ to na mou ješitnost,“ přiblížil se k němu.
„No tak, to nechcete zjistit, kdo se pokouší sebrat vám vaše dílo a trapně se pokouší o to samé, co spousta šílenců před ním? Zkuste si to pro změnu na druhé straně barikády.“ Orochimaru se zvedl a přešel na druhou stranu místnosti. Ohlédl se po Tomoem a pak si jazykem přejel přes rty. Vypadalo to hrůzostrašně a Tomoe jen taktak odolal oklepání.
Orochimaru zaútočil a Tomoe to čekal. Jediným napřažením ruky přimáčkl Ororchimarua ke kamenné stěně. Sannin se zasmál a pak se ozval praskot a cinkot, když se Tomoeho štít rozpadl jako sklo. Tomoe vytřeštil oči a kryl se před útoky, které přišly. Místnost ozářilo chidori a Tomoe se vrhnul k Orochimaruovi, ten lehce uhnul a srazil ho k zemi. Tomoe poskládal pečetě a vytvořil před sebou štít, aby ho ochránil, protože neměl dost času se zvednout. Orochimaru se ke štítu přilepil a roztáhl ústa v širokém úsměvu. Tomoe přidal další dvě pečetě a štítem projel výboj. Orochimaru s sebou trhl a vzdálil se, když mu tělem projela elektřina. Konečně se Tomoemu podařilo vyškrábat na nohy, když v tom schytal další ránu.
Vyplivnul na zem krev a otřel si její zbytek z koutku. Pak ji odtud musí uklidit, než se k ní dostane ten šílený vědátor. Zvedl pohled a zamračil se na svého protivníka. Hbitě uhnul dalším dvěma útokům a pak opět narazil Orochimarua ke zdi. Tentokrát s mnohem větší razancí a pak ještě jednou, až sanninovi vyrazil dech. Orochimaru klesl na kolena a rozesmál se, o sekundu později už Tomoe visel hlavou dolů, když se mu kolem kotníků omotali hadi.
„Líbíš se mi prcku,“ přešel k němu Orochimaru a setřepával si prach z kimona. Tomoe se přestal nasupeně zmítat, když s ním sannin zatřepal jako s pytlem.
„O co vám jde?“
„Chtěl jsem jen vědět, jestli jsi jako tvá matka,“ promluvil.
„Stačilo se přece zeptat?“
„Mohl jsi lhát,“ pokrčil rameny Orochimaru a změřil si ho pohledem, pak si nakonec povzdechl. „Škoda, že jsem slíbil tomu Uzumaki klukovi, že nebudu dělat Listové problémy. S tebou by bylo tolik zábavy.“ Střelil pohledem po Tomoeho krvi, která udělala menší kaluž na podlaze.
„To, že jste mě napadl, tomu moc neodpovídá,“ zahučel naštvaně Tomoe.
„Ale prosím tě, to bylo přátelské pošťuchování,“ mávnul rukou Orochimaru.
„Co je schované pod Konohou?“ zeptal se ho Tomoe, protože Orochimaru se očividně celou touto scénou bavil.
„Uměle vytvořený bijuu,“ odpověděl s pokrčením ramen sannin
„Co?“ vykřikl Tomoe a bolestivě dopadl na zem, když ho Orochimaru pustil.