manga_preview
Boruto TBV 07

Prvního září

Inojin si mlhavě pamatoval svého úplně prvního prvního září. Snové ranní světlo, malé lavice, rozvrzané židličky, děti v barevných šatech. Kdosi mu říká kam jít a kdosi další se na něco ptá. Ale Inojin neposlouchá, jenom tiše hledí na lavici před sebou, a tak se vrací domů s nálepkami "nudný" a "holka", protože má roztomile kulaté tvářičky a culík.
Jenom jednu věc si pamatoval jasně a zřetelně, ačkoliv se z ní časem ztratily detaily - to když se Sai zhroutil u dveří jejich domu, když ho vyprovázel. Pamatoval si, jak nehybně stojí na zarostlém chodníku, zatímco se jeho otec namáhavě zvedá na jedno koleno, pravou ruku na zemi a levou na srdci. Máma mu stojí za zády, dlouhý zlatý ohon jí padá přes rameno a šaty ukazují mezeru mezi prsy, jak se k němu sklání:
„Co je ti? Co se stalo? Saii!?"

Ihned po probuzení otevřel oči a zahleděl se na šedivý strop. Chou-chou mu ve spánku hodila paži přes hrudník a on si potajmu užíval její tíhu. Tlačila ho do měkké madrace, jako by se jej snažila udržet tady v přítomnosti, kdykoliv jej honily nepříjemné vzpomínky. Byla tmavě hnědá a měkká a horká.
Dnes bylo prvního září. Šest patnáct.
Pomalu se k ní obrátil, volnou rukou jí přejel nahoru k rameni. A pošeptal jí do ucha: „Dark lady..."

Když se Inojin vyhrabal do kuchyně, Metal už dávno seděl na své oblíbené židli s hrnkem zeleného čaje, a díval se na zprávy o počasí. Komentátorka právě dořekla biozátěž a začala s horoskopy. Metal popadl předělávátko a vypl zvuk.
„Brý ráno! Tady máš lupínky a tady..." Natáhl volnou ruku a vzal z kuchyňské linky kartón plnotučného mléka. „Vytáhl jsem ho z ledničky před půl hodinou, ať ho nemáš tak studený."
„Dobrý," pozdravil Inojin a posadil se naproti. „Dík."
Ve dveřích se objevila Chou. Měla nedopnutý opasek a půlku knoflíků modré blůzi, ale rychle je zapínala cestou ke stolu. „Lupínky? Kukuřičný? Kde tu máte misky, Jine?"
„Žádný spěch, má paní. Vaše snídaně je již připravena," pronesl Metal a nonšalantně mávl k poslednímu volnému místu.
„Co to je?" Zeptala se Chou, ale to už v ní zmizelo první sousto banánů a kiwi.
„Ovocný salát. Máš v něm vločky. Dodá energii na celé dopoledne."
„Hmm, další, prosím!"
„Co!? Jak jsi to okami zvládla sníst tak rychle?"
„Kousla jsem třikrát. Tomu říkáš snídaně?"
„Co jsi zač? Hydra?"
„Co tím chceš říct, zelenáči!?"
„Jine! Ona mě sežere! Pomoc! Jen ty ji můžeš uspokojit, Jine!"
„Drž hubu, idiote! Sklapni, sklapni!"
Inojin nalistoval poslední stranu Shinobi Dnes a začal vyplňovat sudoku. „Kdy už vyrostete..."

„Proč zrovna Metal Lee," zeptala se Chou-Chou, soustředěný pohled upřený k obrubníku, na kterém se snažila udržet rovnováhu. Bylo to, jako sledovat přefouknutý heliový balónek.
„Proč co?" Zeptal se Inojin, kráčející pomalu vedle ní, kdyby se potřebovala chytit.
„Shikadai přece říkal, že hledá spolubydlící. A u nás je spousta místa..." Chodník skončil a tak seskočila na rovný asfalt u přechodu. „Jsme pořád Ino-Shika-Chou, a Metal má vlastní tým, ne?"
Pokrčil rameny. „No a?"
„Mám ho ráda. Ale je to idiot."
„Jo, to je."
Nedokázal jí vysvětlit, že si vybral Metala právě kvůli tomu. Protože byl do všeho tak neuvěřitelně nadšený, od nových tainjutsu technik po padesáti procentní slevu na levandulovou aviváž, což zapříčinilo, že ještě dnes oba dva tak podivně smrděli a celé tři měsíce se nedalo pořádně projít obývákem, aniž by některou z lahví někdo nepřevrátil. Fakt, že se Metal Lee smál i té nejhloupější nedělní komedii a plakal u zpráv o teroristických útocích v Suně, jako kdyby odtud vůbec někoho znal.

Bylo prvního září, sedm nula šest.
Ino měla sváteční šaty, černobílý živůtek a dlouhou modrou sukni. Nenápadná rtěnka jí projednou barvila rty na růžovo a černou řasenku rozmazaly slzy hysterie. Sai měl černou košily a kalhoty - ne uniformu ANBU, ale moc se od toho nelišily. Inojin zblízka slyšel jeho přerývavé nádechy:
„Jsem... v pořádku... Jsem... v pořádku. Inojine..."
Inojin se přinutil odtrhnout oči od ruky, která tak krutě zarývala prsty do černého límce. Podíval se otci do očí a od té chvíle dostal zvláštní schopnost rozeznávat, kdy Sai mluví pravdu a kdy lže.
„Inojine. To bude dobré..." Lhal.
Přivolaný medik řekl, že tak mladého kardiaka v Listové ještě neviděl.

„To chceš opravdu vyučovat v tomhle?" Shikadai kriticky zhodnotil Inojinovu černou ANBU uniformu s plnou výbavou, včetně zbraňového pouzdra a pochvy na krátkou katanu. Nasál z cigarety a vypustil kouř ústy i nosem současně. „Jsi ty vůbec ANBU?"
Inojin rukou rozehnal kouř. Akamademie byla po cestě a začátek roku v ní začínal o hodinu dřív, a tak Chou-Chou, která učila první třídu, doprovodil. „Ne. Patřila tátovi."
„Oh," řekl Shikadai a nacpal nedopalek do nástavce odpaďáku, mezi zmačkané kelímky od kafe a papírové kapesníky. „Už musím... Nechceš se podívat? Bude sranda!"
„Tak jo."

Akademie byla rovná, uhlazená budova s řadou velkých oken a červenými cihlami, schovanými pod bílou omítkou. Na straně k tréninkovému placu ji často někdo sedřel, generaci za generací, a tak se celá stěna honosila fleky různých odstínů žluté a šedé.
Bylo prvního září, osm nula nula. Do školy ho doprovodila Mirai, protože šla to ráno náhodou kolem jejich domu a protože Sai tvrdil, že nemůžou Inojina o první den připravit. Dorazili pozdě, v hlavní hale se opravovalo a všude byly vidět vytrhané kabely a rozdělané kbelíky s barvou. A ticho, tísnivé ticho, kdy byli všichni izolovaní za dveřmi učeben a po chodbách nikdo nechodil. Mirai ho táhla cik-cak budovou a snažila se najít první B. Gumové sandály dělaly na dlažbě hlasitý, pleskavý zvuk.
Plesk, plesk, plesk.

Shikadai se postavil před třídu dětí v rozmezí osm až devět let a důležitě vytáhl kunai velikosti dva:
„Příští hodinu začneme probírat boj zblízka. Proč vás to učíme v době, kdy ještě neumíte rozlišovat tvrdé a měkké i, netuším, ale to je teď jedno."

První den školy skončil brzo a Inojin měl celé dvě hodiny na to, aby přemýšlel, jestli se kvůli tomu lidem vyplatí kupovat jízdenky a vztekat se při hledání stojanu na kola. O dvě a půl hodiny později přišel strýček Chouji a vzal ho na zmrzlinu a do cukrárny a do parku a se špatně skrývanými rozpaky se pokoušel tvářit vesele a bezstarostně.
„Hele, řekni mi, jestli se ti to nelíbí." Mladší Akimichi se podrbal v dlouhých vlasech. Na čele se mu leskly krůpěje potu. „Nemusíme tam chodit. Co bys rád dělal?"
Stáli před kinem a Inojin si nezaujatě prohlížel plakát k Shinobi S-class. Místo odpovědi pokrčil rameny, což přivedlo Choujiho ještě do větších rozpaků.
Když se dostali domů, byl čas oběda, ale Ino ten den nevařila a on ani neměl chuť. Sai napůl ležel na pohovce, záda podložená milionem polštářů, na stolku vedle sklenici s vodou. A na tváři jeden z těch neupřímných úsměvů:
„Pojď sem, Jine. Řekni nám, jak bylo ve škole."
Ino seděla vedle, tvář čistě omytou, ale oči pořád začervenalé. Teprve druhý den dokázala Inojina pořádně vnímat. A v noci, když se mu z ničeho nic začal svírat žaludek a proplížil se ke dveřím do ložnice rodičů, viděl ji přitisklou k Saiově boku.
„Chybí mi táta," řekla.
Sai ji políbil do vlasů a zhlasl lampičku.

Bylo prvního září, sedm padesát dva. Inojin dostal na starost první C, tělocvik a výtvarnou výchovu, protože ty dostávali jenom neškolení suplové, když byl v Listové nedostatek pedagogů.
Starý školník si Inojina pořádně prohlédl a pak se zasmál: „To jste tu špatně, Akademie je opačným směrem!"
Výhoda na vyučování prvňáčků je ta, že jsou malí a roztomilí za jakkýchkoliv okolností, tedy i ve chvíli, kdy nachystají mísu s vodou za dveře a špinavou houbu nad ně, a vy přemýšlíte, jak někdo tak mladý dokáže být tak vynalézavý. A pak se smějí a cení na vás své mléčné zuby s velkými mezerami. A jsou nadšení. Tak moc nadšení z ANBU uniforem a kunaiů a jutsu a všeho, co neumí, nebo mají zakázané, nebo prostě vidí poprvé.
A ptají se a chtějí vědět.

„Táta umře?"
Medik se na Inojina tázavě otočil. Možná si teprve teď uvědomil, že má jeho pacient s sebou dítě.
Bylo prvního září, něco kolem osmé. Inojin šel do druhé třídy.

„Zvládnete to sami?" Zeptala se Ino.
„Jistě," lhal Sai. Nebo možná nelhal. Byla to jen slova.

Byli zrovna na ulici. Dodnes si pamatoval pohledy lidí, jak stojí kolem něj a jeho otce v nepravidelném kruhu a zírají.
Zhnuseně.
Mysleli si, že je opilý. Školení o synkopách se začalo provádět až o pár let později.
„Běž domů," řekl medik. Měl bílou zdravotní uniformu, ještě takový den typ, kdy máte lem čepice narvaný pod košilí a je vám vidět jenom obličej. Hodil si bezvědomého Saie na záda na rychlým tempem zmizel na konci ulice.
Inojin osaměl.

„Vy jste ninja?"
„Máte zbraň?"
„Můžem ji vidět!? Prosíííím!"
„Udělejte justu!"
„Můj táta je taky ninja!"
Obklopili ho z obou stran. Bezzubé úsměvy, velké oči, malé ruce. Chtěl zjednat klid, ale najednou se nemohl pohnout. Očima přejížděl ze strany na stranu. Klekl si a hluk na chvíli utichl, několik dětí začalo šeptat.
„Co je mu?"
„Dělá pečeť?"
„Ne."
„Když chceš udělat jutsu, musíš udělat pečeť. Takhle."
„Proč klečí?"
Nemohl mluvit. Zalapal po dechu, ruku na srdci. A rozplakal se dojetím.

Když se ráno probudil, slyšel, jak o něm někdo mluví. Nějaký hluboký, cizí hlas, nezvyklý v chodbách jejich domova. A pak další hlas, jemný, ženský. Opatrně se vyplížil ven a ještě v pyžamu si šel vetřelce prohlédnout.
„Po rodičích se dědí zdravotní problémy - rakovina, krátkozrakost nebo náchylnost k nim," říkal vysoký muž v dlouhém těžkém kabátě, s ninjovskou čelenkou a modrým šátkem. Jeho tvář byla podlouhlá, ostrá, a přetínaná jizvami. „Nemohl se jen tak narodit bez emocí. Musí to mít z něčeho jiného."
Druhý hlas patřil ženě s růžovými vlasy. Často ji neviděl, ale znal ji. Teta Sakura. Otec jí přezdíval první dáma Konohy. „Vy je snad vůbec neznáte? Co asi mohli Inojinovi udělat, že by se najednou stáhl do sebe?"
„To netvrdím," ohradil se muž a přešlápl. Se svou velikostí se pohyboval pomalu a připomínal medvěda na zadních. „Ale Sai ho učil kreslit, ne? Odkoukal to od něj."
Teprve teď si Inojin uvědomil, že je tu víc lidí, blízkých i vzdálených známých, a že se dívají jeho směrem.
Ze dveří do kuchyně vyšla babička. Odstěhovala se do Kamenné, když se podruhé vdala: „Inojine."
Něco se stalo. Něco špatného.
Za zády babičky se objevila máma. Na okamžik zaváhala, ale nakonec přišla až k němu a klekla si na podladu. Zblízka viděl, jak úžasně modré má oči, světlé uprostřed a tmavé na okrajích duhovek, ostře kontrastující s opuchlými víčky a krvavým bělmem. Hleděly na něj v tichém očekávání - dodnes netušil, co chtěla, aby udělal. Možná se měl rozplakat.
Náhlým pohybem ho přitiskla k sobě a tiskla. Byla bílá a měkká a horká. „Jine..."
Bylo to dávno na konci roku. Inojin úspěšně absolvoval chuuninskou a Saiovi se nic nestalo. Nic se nemělo stát...

„Tak jak bylo ve škole?" Otázala se Chou-Chou zvesela.
S úsměvem ji políbil na tvář. Pak si vyměnili pugety. Bonbonieru už snědla.
„Fiasko," odpověděl. „Asi mě vyhodí."
Přimhouřila na něj oči. „Nikdy nevím, jesli mluvíš vážně, nebo jen kecáš."
„Fakt," potvrdil. „Hned zkraje jsem si podkopal autoritu."
„Na to se trochu moc směješ, ne?"
„Možná."
Smál se upřímně.

„Takže měl slabý srdce," řekla Chou-Chou a opatrně urovnala kytici tulipánů pod žulový náhrobek.
Nakrčila čelo. „Nejde mi to do hlavy. Dotáhl to dál než můj táta."
„Ne, jenom mu vynechávala jedna chlopeň. To je vzácné." Inojin přenesl váhu z jedné nohy na druhou. S přivřenýma očima nasál svěží, hřbitovní vzduch. Kousek od nich bylo vidět běžet veverku. „Prý je zázrak, že se vůbec stal ninjou. Za to asi může ANBU..."
„Jak to myslíš?"
Vydali se po hlavní cestě ke hřbitovní bráně a Chou si našla vhodný obrubník, po kterém mohla chodit.
„Naučili ho potlačovat emoce. Asi ho to uklidnilo."
„Takže se tím sám léčil?"
„Jo. Proto to začalo tak pozdě. Až když se moc dojal."
„Prvního září?"
„Hmm...
Chou zastavila a přitáhla si ho za rameno k sobě. Pak ho objala. „Musel tě mít moc rád."
„To jo," vydechl.

***

Mým rodičům
(1966 - 2003)
(1943 - 2016)
a sestrám

Poznámky: 

Tak je pravda, co mi nedávno řekla Noleda, že se tu všichni dostáváme ze svých problémů Smiling

5
Průměr: 5 (6 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, Út, 2016-09-13 19:18 | Ninja už: 5163 dní, Příspěvků: 6215 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Znalec tisíce technik

Tak som sa k tomu konečne dostal. Pozoruhodná žánrová kombinácia.
Prakticky od prečítania názvu ma prekvapilo, prečo to nemáš v misii, ale asi ťa niekto presvedčil, že to nespĺňa pravidlá a máš to vydať takto. Laughing out loud
Zaujímavá téma, zaujímavé prevedenie.

Nové FF: Ďalšie dieťa, Klietka, CSI KONOHA: Sobášny podvod?, Fajka ; aktuálna séria: Krvavá hmla 01 - 03,
ostatné nájdete aj s popismi na - Poviedky značky PALANTIR Smiling Fan-mangy:
To nestihnem; Dnes neumieraj!; Vlasy...

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, Út, 2016-09-13 21:44 | Ninja už: 5619 dní, Příspěvků: 785 | Autor je: Asistent pošťáka

Díky Smiling
Jen aby nebyl nikdo nespravedlivě očerněn, já to do mise ani neposílala, takže k žádnému přesvědčování nedošlo. Možná je i lepší, že je to nakonec mimo. Každopádně, téma mise mi vytvořilo hlavní rámec, čili tomu vděčím za inspiraci.

Obrázek uživatele himiTsu
Vložil himiTsu, So, 2016-09-10 00:31 | Ninja už: 5500 dní, Příspěvků: 921 | Autor je: Propadlý student Akademie

Hydra. Laughing out loud Kunaie vs i/y taky pobavilo. Doted jsem novou generaci moc nemusela a ChouChou uz vubec ne, ale po tehle ff jim asi dam sanci.
Nevim jestli se mnou neni neco spatne ale ja z toho mam velmi dobry pocit, mozna protoze zeru tveho Metala a protoze Jin vypada stastne a protoze Chouina posledni veta. Ale podle me by Saiovy problemy mely zacit driv, treba kdyz zjistil ze bude otcem nebo kdyz poprve spatril sveho syna atd.
A chtelo by to projet chyby (rovrzane zidlicky madtrace teoristicke utoky...)

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, So, 2016-09-10 10:12 | Ninja už: 5619 dní, Příspěvků: 785 | Autor je: Asistent pošťáka

Smiling Jsem ráda, že to někdo pochopil takhle. Nová generace je zatím moc nová, a tak si ji můžu upravit pro své záměry.
No, ze zkušenosti vím, že to může začít později, nebo alespoň ne tak viditelně. Um... Je to složité.
Díky za upozornění, ještě to asi párkrát projedu Eye-wink

Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, Pá, 2016-09-09 12:23 | Ninja už: 5686 dní, Příspěvků: 7877 | Autor je: Moderátor, Vydavatel Icha Icha

Tak na tohle nemám slov, jak mě to dojalo a dostalo svou krutou a tvrdou pravdou, která se ukrývá v našem životě.
Jedinečné dílo.

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, Pá, 2016-09-09 13:44 | Ninja už: 5619 dní, Příspěvků: 785 | Autor je: Asistent pošťáka

Trochu rychle jsem to ze sebe vychrlila. Teď bych to asi psala pomaleji. Doufám, že se v tom dá orientovat.
Díky Smiling

Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, Pá, 2016-09-09 15:23 | Ninja už: 5686 dní, Příspěvků: 7877 | Autor je: Moderátor, Vydavatel Icha Icha

Dá a docela snadno, škoda, žes do neposlala do mise, co má Kakari.

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, Pá, 2016-09-09 16:22 | Ninja už: 5619 dní, Příspěvků: 785 | Autor je: Asistent pošťáka

Ráda slyším Eye-wink
Nesplňovalo by to pravidlo jednoho dne.

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Čt, 2016-09-08 15:10 | Ninja už: 5620 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Je to pravda, myslím, že konoha nese tenhle úděl už od svého začátku.
Jinak... hrozně ráda bych ti k tomu napsala něco pěkného, snad i moudrého, povzbuzujícího a kdoví co ještě, ale... nenapadá mě nic opravdu vhodného. Snad ani nic takového není. Tak jen že je to skvělá jednorázovka. A že jsem ji četla a bylo mi z ní hrozně moc smutno.

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, Pá, 2016-09-09 13:39 | Ninja už: 5619 dní, Příspěvků: 785 | Autor je: Asistent pošťáka

Ale no tak, je přece i vtipná Smiling
Děkuju Eye-wink