Války klanů XV. Válečný děs [konec]

První řady se střetly.
Zbraně se do sebe zaklesly a desítky mužů už od prvotního okamžiku padly na zem. Šípy a ninja jutsu si vybíraly své oběti nemilosrdně. Vojáci, nemohoucí se těmto útokům nijak ubránit, řvali a křičeli bolestí, zatímco mezi nimi roznášely blyštivé útoky a zvučné údery smrt. A to i přes to, že většina útoku byla odkloněna nebo zastavena obrannými technikami.
Po pár okamžicích bylo bojiště již načichlé pachem kouře, který řezal muže a ženy do očí. Nejeden bojovník tak zdvihl ruce, aby si promnul slzavé oči, když v tu chvíli mu hrudník rozpáral meč nebo naginata. Nad tím se nesly zvuky trubek, bubnů a píšťalek, a pisklavé rozkazy velitelů, kteří se snažili rozpadající se formace ukočírovat, ale boj si vybíral svou daň. Nezkušení vojáci, kteří byli nasazeni jako první, byli popadení hrůzou a strachem, jejich mysli byly zatemněné a úsudek jim ovlivnil hněv a nenávist. Každý v první řadě již ztratil někoho, koho znal. Kamaráda, bratra, spolubojovníka. Zapomínali na veškerý výcvik a vrhali se s řevem bezhlavě do boje, do kterého vstupovali bez jakékoliv šance na vítězství.
Obě dvě strany utrpěly hrozivé ztráty. Mrtvá těla se postupně skládala na zemi a žijící je rozšlapávali a zakopávaly o ně. Nejeden člověk tak umřel. Stačilo pouhé zakopnutí na travnaté ploše a společníci ve zbrojích mu například šlápli na krk nebo rozšlápli dlaň. Taková smrt byla nejhorší. Nebyla čestná, nebyla pamětihodná. Jejich mrtvoly nikdo nepozná. Zapadnou prachem a krví.
Další hrozivou smrt způsobila děsivá bzučící technika, když řadou Toyotomiho armády projela velká blesková vlna a deset mužů se zpoza kouřícího brnění rozlehlo na zem. Do vzduchu se tak vlísal i nový vjem – zápach spáleného masa. Vojákům se udělalo zle, někteří zvraceli, ale už nemohli povolit a obrátit se zpět. Šlo o život.
Válka byla krutá. A to teprve začala

Ráno bylo poklidné. Modrá obloha s ranní rosou odrážející sluneční paprsky už naznačovaly příchod léta, které se neochvějně blížilo. Zde na severu nebylo sice tak dlouhé, jak dole na jihu, ale moře, které bylo již nedaleko, to kompenzovalo teplými větry.
Přesto armáda klanu Toyotomi nebyla v pohybu. Nikdo se neradoval.
Jejich pán a vrchní velitel byl mrtev.
„Našli ho rozsekaného v jeho posteli,“ řekla Záblesk. „Jeho stráže si prý ničeho nevšimly.“
„Co teď bude s klanem?“ zeptala se Hinata. „A s celou touhle válkou?“
„Shin převzal otěže,“ podotkl Taichi. „Jediný dědic.“
„Jaký je?“ zeptal se Švih. „Shin. Viděl jsem ho, jak pochodoval s muži ve špíně.“
„Je to muž se srdcem vůdce,“ odpověděl Taichi. „Není to ale stratég, a není to válečník. Muži ho přijmou, ale budou mít strach, budou v nejistotě. Shingen by byl potřeba, aby zklidnil válečníky.“
„A kde vlastně byl?“ zamručela maskovaná bojovnice. „Myslela jsem, že má své oči všude.“
„Dnes v noci proběhl první přímý útok,“ řekl Taichi. „Město Hashinotoshi, sídlo velkého mostu přes řeku Ishikaki, padlo do Shingenových rukou. Včera ještě se mnou probíral taktiku.“
„Vrah musel tušit, že Shingen se svými muži opustí tábor,“ podotkla Mari.
„Ano, Mari. Musel to tušit.“ Povzdechla Hinata. A začala přemýšlet. Chvíli nastalo ticho u ohně, kde se vařil čerstvý čaj, než léčitelka strčila do Hinaty.
„Chci ti něco ukázat, Hin.“
Dívka kývla a vydala se za mladou ženou se zlatými vlasy. Od té doby, co spolu cestovaly, už je měla opět delší. Hinata ji chvíli pozorovala a vyhnala myšlenky na Nobunagův sklon. Místo toho vzpomněla na to, co jí řekl tenkrát Švih. Všimla sis, jak se na tebe Mari dívá?
„Nedaleko odtud je tu jezírko, Záblesk o něm vyprávěla. Chci ho najít.“
„A proč jdu s tebou já?“ zeptala se Hinata.
„Chtěla bych si s tebou promluvit, Hinato.“
Léčitelka dále mlčela. Kdyby Hinata šla napřed, viděla by červenání na jejích tvářích, rozechvělé rty, nervózní pohled.
Společně vyšly z tábora, kde je hlídka ledabyle zkontrolovala a zamířily směrem k malému lesíku nedaleko.
„Co chceš dělat, Hin?“ zeptala se Mari.
Hinata naklonila hlavu. „Jak to myslíš?“
„Nemůžeš takhle žít přece navždy. Jsi s námi pár měsíců a už máš jizvy na obličeji, na zádech. Byla jsi mnohokrát zraněná, prožila jsi mnoho hrůz. Praporec tě podvedl. Hideo ti nedůvěřuje.“
„Já… sama jsi mi tenkrát řekla, ať se přes to přenesu. Pamatuješ?“
„Ano. A byla to chyba. Ty nejsi žádná vražedkyně za peníze, jsi mnohem lepší, než jsme my všichni.“
„A co ty, Mari? Ty jsi vražedkyně za peníze?“
„Já jen léčím.“
„Co na tom sejde. Ty, co léčíš, jsou ti, co vraždí. Je to jedno.“
„Hin… kde je ta dobrosrdečnost a naivita?“
„Zemřela.“ Podotkla chmurně Hinata. „Byla to první oběť války.“
Najednou se Mari otočila a chytila Hinatu za ruce. Dívka spatřila na tváři léčitelky slzy. Přesto byla její tvář tak příjemná a vřelá…
„Já. Hin. Nevím, jak ti to říct. Už když jsem tě poprvé spatřila, tak ses mi líbila.“
Hinata polkla.
„Víc, než si myslíš. Proto jsem tě chtěla v Praporci. Byla jsem sobec, zachovala jsem se zle. Ale vidím, jak se tvá duše uvnitř trápí. Jak se měníš ve vzdoru se svým přesvědčením. Nikdy jsem tohle nechtěla způsobit. Chtěla jsem být pouze v tvé blízkosti. Nechtěla jsem ti způsobit takové bolesti a trápení.“
„Mari.“
„Hin.“
„To že jsem tady, bylo mé a jen mé rozhodnutí.“
Mari ji objala a tvář zabořila do jejího ramene.
„Jednoho dne bych chtěla s tímhle skončit. Být jen někde s tebou. Daleko od všeho.“
„Mari.“ Hinata ji pohladila po vlasech a po její vlastní tváři, nedávno zahojené ráně, jí skápla první slza. Už si začala být svým místem v Praporci jistá. Už přijímala smrt. Už se ničeho nebála. Nyní se pochybnosti vrátily. Mari za to nevinila, naopak jí jen připomněla, kým byla. Kým chce navždy být. „Najdeme to jezírko.“
„Dobře.“
Dál pokračovaly mlčky.
Lesík byl prořídlý, hojně navštěvovaný zvěří a lidmi.
„Tady by to mělo být.“ Oznámila Mari a ukázala na drobnou vyšlapanou cestičku. Hinata si svým bystrým zrakem něčeho všimla. Rudé krve na zemi. Že by zraněné zvíře po lovu? Armáda lovila zcela běžně. Stiskla rukojeť svého meče a společně s léčitelkou se vydaly kupředu, vyběhly po malém kopečku a už uslyšely téct vodu. Záblesk měla pravdu.
Na hřebenu cesty se ale obě dvě zarazily.
„To je?“ šeptla Mari.
Hinata kývla. „Ano. Je to on.“
U jezírka klečel svlečený muž, hrudník měl celý rudý od krve a máchal si oblečení v toku potůčku.
„Hideo.“ Dokončila Hinata. Poznala ho i ze zadu, strávila s ním hodně času. Otočila se a běžela zpět do tábora. Mari se po ní natáhla, ale nestihla ji zachytit. Hinata na ni byla příliš rychlá. Místo toho se léčitelka podívala zpět na Hidea. Byl zraněný. Přiběhla proto k němu. Muž se zprudka otočil a v ruce třímal kunai.
„Mari?“ sykl zděšeně.
Mari k němu doběhla a klekla. „Co jsi to provedl…“
„Jen jsem splnil úkol.“
„Zatracený Praporec,“ zamručela léčitelka a pustila se do své práce.

Když Hinata vběhla do stanu, stál Taichi za provizorním stolem a pozoroval nákresy na mapách. Byl tam sám.
„Hideo zabil Nobunagu?“ sykla. Taichi se napřímil a podíval se na ní. Oči měl upřímné, výraz skleslý.
„Jak to víš?“ zeptal se bez jakéhokoliv předstírání o opaku.
„Viděla jsem ho zraněného. A nejsem už tak naivní, aby mi to nedošlo. Jak to sakra mohl udělat!?“
„Byl to úkol.“
„Od koho?“
„Od Ody. Hideyoshi mi to nabídl v rámci vyjednávání a já to přijal.“
„Ale proč do háje? Nobunaga byl náš vůdce! A tvůj dobrý přítel!“
Taichi obešel stůl a postavil se naproti Hinatě. Chtěl jí položit ruku na rameno, ale dívka ucukla.
„Je to naše pojistka. Čeká nás bitva, kterou nemusí klan Toyotomi vyhrát. Ale Praporec neprohraje v žádném případě.“
„Tak takhle to je… zradíme všechny, jen abychom zachránili sebe. To z nás nedělá dobré žoldáky, co?“
„Víš, Hinato. Nobunaga se nás pokusil zabít.“ Taichi vzdychl. Nebylo mu příjemné o tom mluvit. „Nejprve nás poslal zničit most. Přímo do centra nepřátelské říše. Pak byl připraven nás obětovat pro spojenectví s klanem Tokugawa. Ale štěstí bylo na naší straně, ne. A proto se nás pokusil zbavit vysláním do Shimy. Ale Hideyoshi byl chápavý a využil situaci. A stejně tak jste uspěli vy. Bylo by jen otázkou času, než by Nobunaga přišel o svou důmyslnost a prostě by nás nechal popravit. Ostatně jsme to byli my, kdo zabil jeho syna, pamatuješ?“
Hinata se nadechla. „Jsi jen odporný vrah. Zajímáš se jen o sebe a o svůj Praporec.“
„Mlč o tom, co chci!“ Taichi zařval a napřáhl ruce. „Jsi tu chvíli a budeš mě poučovat! Sakra, holka! Nechápeš, jak tuhle práci dělám dlouho, a to že ji dělám tak dlouho, znamená, že ji dělám dobře! Kdybys chtěla být tak zásadová a ohlížet se na jiné, tak budeš mrtvá! A ty bys byla mrtvá! Kdo tě zachránil na řece?“
„Jen proto, abys využil sílu sharinganu.“
„Ano. A kdybych byl zásadový, nechal bych tě zabít těmi blbečky, kteří na to měli právo. Ale tys u nás našla všechno, cos hledala.“
„Všechno ne. Ani zdaleka ne.“
Hinata se otočila a chtěla odejít. Celá se třepala. Nikdy neslyšela Taichiho řvát, projevit tolik emocí. Měla strach, že to přehnala.
„Víš proč se starám jen o Praporec?“ zeptal se již opět klidným, a tak příjemně uklidňujícím hlasem. „Nikdy ses mě na to nezeptala, ale já nejsem žoldák od narození. Vyrostl jsem jako nejnižší šlechtic u dvora klanu Settsu. Byl jsem vychován jako válečník. Sloužil jsem svému pánovi s nebývalou věrností a on mě odměňoval. Měl jsem svou vlastní rodinu, dva malé syny, dvojčata. A starší dcerku. Zároveň jsem byl členem klanové gardy a řešil jsem problémy všude, kde se jen objevily.“
Odmlčel se. „Jednu dobu se Settsu dostal do konfliktu s menším klanem a pán mě proto vyslal, abych je potrestal. Sesbíral jsem muže a vyrazil. Ale byla to léčka. Jakmile jsme se dostali z dosahu hradeb, nepřátelští ninjové ve velkém počtu přelezli zdi našeho hradu a všechny zabili. Všechny.“
Pak se zhluboka nadechl a jen smutně dodal. „Já už nic nemám Hinato. Nemám co ztratit, jen Praporec. Můj rod zemřel společně s mými dětmi. Přišel jsem o svá šlechtická práva ve stejný moment, kdy mi umřel pán a já odmítl vložit svou věrnost do rukou nepřítele. Zbyly mi jen mé vojenské schopnosti. A Praporec je jediný způsob, jak můžu využít svůj život, co mi ještě zbyl. Hinato. Buď rozumná.“
„Budu rozumná.“ Hinata polkla a vykročila na venkovní světlo. U ohně k ní zdvihl hlavu Švih. Seděl tam sám. Na nic se neptal, i když jeho výraz dychtivě chtěl.
Pokračovala dál, hrubě si vzpomněla, kde má stan Shin. Nový vládce klanu. Zasloužil si znát pravdu. Asi.
Vykročila a kráčela čím dal rychleji, než stihla mít možnost si to rozmyslet. Jak šla, hemžilo se to kolem ní vojskem, než došla k centrálnímu náměstí tábora. Tam narazila na obrovský dav vojáků, kteří pořvávali a strkali se kolem místa, kde by měl být Shinův stan.
Hinata se chtěla prodrat doprostřed hloučku, aby věděla, co se děje. Proč tu bylo tolik mužů? Ale drobnou dívku nechtěl nikdo pustit.
S sharinganem v očích to ale byla hračka. Uhýbali sami.
Došla na okraj davu, ale tam ji zastavil kruh masivně obrněných vojáků. Byla to těžká pěchota klanu Tokugawa. Válečníci bez nadání zrození k boji s ninji. Elita vojska, nebylo divu, že se nikdo nepokusil probojovat k Shinovi. Jejich pánovi. Hinata si vzpomněla, jak slyšela dunět jejich kroky, když procházeli po městě, který Praporec odpálil.
Ani ona si tak netroufla postavit se jim. Místo toho ji kdosi chytil za loket. Otočila se a spatřila pokleslého Taichiho.
„Hinato.“
„Já…“ šeptla. „Nevím, co už mám dělat, Taichi.“
Náhle se ozvalo zavolání a vojáci ustupovali s vítězným pokřikem. Hloučkem totiž procházel Amago Shingen a v jeho zádech šli dva muži. Všichni tři byli pohmoždění, špinaví a od krve. Shingen byl očividně vyčerpaný, ale umně to skrýval. Ne však tak před zrakem sharinganu.
„Nechte mě projít do bratrova stanu,“ zavrčel na vojáky klanu Tokugawa.
„Klan Amago zde nemá žádné pravomoci,“ odpověděl nervózně voják.
„Můj otec byl Toyotomi Nobunaga a ty mi budeš tvrdit, že tu nemám žádnou pravomoc?!“ Shingen to řekl zcela tiše. Bez emocí. Bez výčitek. S chladným pohledem v očích.
Voják se otočil, hledal podporu ve svých spolubojovnících, ale všichni museli zrovinka hledět jinam. Na oblohu nebo do jen tak do země. Nakonec tedy uhnul a Shingen prošel dovnitř. Své muže nechal venku.
„Do toho se nechceš zapojit,“ řekl Taichi dívce. Ta přikývla. Už se nejraději nechtěla zapojovat do ničeho.

Trvalo deset minut, že se Shingen znovu objevil venku. Vojsko mezitím bylo klidné a tiché. Čekalo na zprávu od něj, ten si jich však nevšímal a přešel k Taichimu s Hinatou.
„Pojďte se mnou, Taichi-sama,“ řekl a velitel kývl. „Hinata ať jde klidně taky.“
A tak vešli dostanu. V křesle seděl zpocený a rozrušený Shin. O velký stůl se opíral Tokugawa Hiroshi a vedle něj s rukama v kříži stál pevně válečník Yamanami Kei, muž známý též jako Řezník ze Shimy.
„Co se děje?“ šeptl Taichi.
„Přebral jsem roli hlavního velitele armády, po domluvě tady s Toyotomi-sama,“ Hiroshi ukázal na skleslého muže v křesle. „Klan Amago nebyl proti. Přesto jsme potřebovali vyřešit jednu věc.“
Hiroshi se podíval přímo na Taichiho.
„Potřebujeme generála.“

Když Tokugawci opustili stan, opřel se Taichi pevně o stůl a sledoval mapu, která znázorňovala deltu řeky Ishikaki. Právě se stal vojenským velitelem obrovské armády. Hiroshi měl pravdu. Taichi byl nejzkušenější válečník v celém táboře. Zažil desítky bitev a vždy vedl své muže do boje.
Shingen potom přišel k Shinovi a zpříma se podíval do očí. „Jsi nový pán klanu Toyotomi, bratře. Vzchop se.“
Shin byl ještě otřesený smrtí svého otce. Byl tou největší jistotou, kterou ve svém životě měl.
„Co jen budeme dělat?“ vzdychl a pak opětoval pohled Shingenovi. „A jakou roli v tom bude mít klan Amago?“
Shingen chtěl zavrčet, ale ovládal se.
„Shin má pravdu,“ ozval se Taichi. „Co jen budeme dělat? Shingene, tys měl se svým otcem blízký vztah, co plánoval?“
„Otec si plány nechával pro sebe, bohužel,“ odpověděl Shingen a přešel k mapě. „Poslal mě dobít Hashinotoshi. To byl jeho první jistý tah.“
Taichi si vzpomněl, jak mu ze Shimy dovezl krabičku šachů a vysvětlil Nobunagovi pravidla. Nikdy ho nedokázal porazit. Starý Nobunaga dokázal přemýšlet desítky tahů dopředu, aniž by dal cokoliv na sobě znát.
„A co dál, Shingene?“
„Verze, kterou znám,“ Shingen položil ukazováček na mapu a znázorňoval myšlená místa, „naše armáda měla táhnout sem a vylákat válečné hordy Ody. Ale nemělo dojít k bitvě, měli jsme se stáhnout do Hashinotoshi. Mezitím bych se já se svými muži vrhl ovládnout Shimu. Oda by tak měl dilema: buď by se vrátil ovládnout město a odkryl by si tak záda, nebo by se pokusil překročit řeknu a vzdal by se tak ústupové cesty k městu a vlastně jeho samotného. To byl plán, který já znám, ale pochybuji, že se jednalo o plán, který otec zamýšlel.“
„Ten plán má háček. Dokázal bys ovládnout Shimu?“
„Bílých tváří je něco přes sto. S momentem překvapení… kdo ví.“
„Nobunaga by nesázel na takový risk,“ povzdechl si Taichi.
„Tak či onak,“ vmísil se do hovoru Shin, „Tokugawa dal najevo, že se bude bojovat. Byl připraven zemřít v bitvě proti mému otcovi, když jsme je zásadně převyšovali počtem a nyní se stejně tak vrhne bezhlavě do střetu s Odou. Neplánujte zde proto jako můj otec. Ten je mrtev… a Tokugawa ujmul jeho moc. Pochybuji však, že by byl vrahem, i když má vraha po svém boku. Proto vám radím, připravte vojsko ke střetu, jak nejlépe dovedete. To je naše jediná naděje. Postavíme se tomu proradnému klanu v čestném souboji.“
„Máš pravdu, Shine,“ podotkl Shingen. „Svou nečinností jsi nás připravil o možnosti.“
„Pořád jsem pánem klanu já, Shingene. Vyvaruj se prosím takovýchto poznámek. A mimochodem, tajné stráže zajišťuješ ty… selhaly.“
Taichi pozoroval dva kohouty na jednom hřišti. Poznal jejich osobnosti. Shingen byl tvrdý vůdce očekávající výsledky, vhodný do války. Shin dokázal uchopit podstatu věci a jít za pravdou, vhodný pro mír. Společně však odsouzeni k záhubě. Bude muset Shina oprostit od všech vojenských rozhodnutí.
Hinata jednání sledovala zdálky. Stála u chlopně stanu. Taichiho nyní litovala. Dostal náročný úkol a selhat znamenalo zemřít. Pokud by nyní pověděla pravdu, zemřeli by pak bez vedení v bitvě všichni. Armáda by prohrála. Klanu Toyotomi by tak nepomohla. A ani nikomu jinému.

Další dny byly hektické. Praporec se přestěhoval do části vyhrazené pro velké klany a Taichi mezitím celé dny uvažoval a přeorganizovával armádu. Zažil mnoho bitev, věděl, kde se často chybuje a jaké drobné detaily vyhrávají boje. Jako obyčejný žoldák ale nebyl příliš oblíben, část šlechty se v ústranní stavěla proti jeho vedení. Shingen i Shin se proto snažili, aby dokázali tyhle muže přesvědčit. Stejně tak Tokugawa, jehož muži mu byli zcela věrní. Zvláště povzbuzeni vidinou toho, že jejich klan převezme největší část válečné kořisti.
Konec jara byl poklidný. Málokdy pršelo a cesty byly sjízdné. I válka jakoby se umírnila, klan Oda stáhl všechny muže na východ a připravoval se na finální střet. Armáda dvou klanů proto putovala bez sebemenších problémů.
„Teď!“ zařvala Akira, Hinata vyskočila do vzduchu, ruce jí zformovaly několik pečetí a z jejích úst vyžehnul proud rudě zářícího plamenu. Nepřítel vzplanul a následně ho na dvě části rozdělila blesková kusarigama, zavěšený boj srp na řetězu.
Hinata dopadla a náhle se na jejími zády objevil další muž, uskočila proto na ruce, udělala si potřebnou vzdálenost a spojila v ruce další pečetě. Místo jednoho souvislého plamenu vypustila několik jednotlivých ohnivých střel, jelikož se cíl pohyboval. První dvě střely minuly, ale třetí zasáhla nepřítele přímo do nohy a ten spadl na zem.
„Ještě žije!“ zakřičela Akira na dívku, Hinata kývla, nashromáždila chakru v nohou a vyskočila dopředu, mezitím tasila svůj krátký meč a přesekla nepříteli šíji. Než se stihla vzpamatovat, další nepřítel se vyhrnul ze stínů a vrhl shurikeny. Dívka jim nastavila meč, aby střely odrazila, ale ani s pomocí sharinganu nezvládla zastavit všechny a jedna z hvězdic jí zajela hluboko do předloktí. Dívka zařvala a upustila meč na zem.
„Dost!“ sykla Akira a náhle se nepřátelé rozplynuli, stejně tak zmizel shuriken a ostatní známky boje.
„Musíš to dělat tak opravdové?“ zachroptěla Hinata, jak jí z rukou mizela falešná bolest.
Hideo ve stínu stromu pokrčil rameny. „Opravdový boj bude… opravdový.“
Dívka se mu podívala do očí a zavrčela. Trénovali tak spolu od Taichiho převzetí velení. Nejprve s mistrem genjutsu nechtěla ani hovořit, ale pak si uvědomila důležitou věc. Pro Hidea to byl jeden z mnoha úkolů. Dostal ho, splnil ho a nikdo ho neodhalil. Mohl být na sebe pyšný.
„Mluv o opravdovým boji, když používáš genjutsu,“ podotkla Hinata a Hideo se zasmál.
„Tvé oči to stejně všechno prohlédly, ne?“
„Na to nepotřebuji své oči.“
„Ticho vy dva,“ vzdychla Akira a srp si vrátila do chakrové značky na předloktí. „Hinato,“ otočila se směrem k dívce. „Vedla sis dobře. Hideo to přehnal, ale nenech se zhýčkat. Čeká nás válka, musíš být připravena na všechno.“
„Souhlasím,“ ozval se Taichi, který se společně s Mečem, jeho osobním strážcem, objevil na cvičišti. „Odova armáda je dva dny pochodu odtud.“
„Takže zítra,“ řekla Akira, ale generál zavrtěl hlavou.
„Půl dne odtud je příhodné místo k boji, zítra se tam utáboříme a další den budeme čekat na nepřátele.“
„Je armáda připravena?“ zeptala se Hinata.
Taichi zavrtěl hlavou. „Nejlépe, jak jsem dovedl. Nobunaga se obklopil s celkem slušnými lidmi a vojsko udržovali v kondici. Shingen tomu dost napomohl, ale když přišel jako Amago o své postavení, tak už nic moc nesvede. Větší starosti mi dělá Odova armáda.“
„Co je s ní?“
„Bude minimálně tak velká jako naše, ale-“
„Ale co?“ sykl Hideo.
„Klan Urakami si pospíšil a pět tisíc mužů je na cestě k nám. Pokud se stihnou spojit, bude po nás.“ Taichi vzdychl a opřel se zády o strom. I v podvečer slunce pálilo. „Nejraději bych armádu obrátil daleko odtud, Tokugawa nás vede do záhuby.“
„Jeden dávný filozof napsal, že vyhraje ten, který jde do předem vyhrané bitvy,“ řekla Akira a vzpomněla si na své dávné kurzy u mistra Rokuro.
Taichi zaúpěl. „To Tokugawa nechápe a ani ten jeho věrný poskok. Věděli jste, že je to dávný šéf podsvětí v Shimě? Kdysi by ho popravili, ale dostal se do služeb klanu Tokugawa a od té doby je věrným shinobim.“
„Jako ta zatracená Onna. Až vpochodujeme do Shimy, osobně dohlédnu na její dopadení,“ řekl Hideo a zmáčkl obě dvě pěsti hněvem. Taichi mlčel. Věděl, že až některá z vítězných armád napochoduje do Shimy, Praporec už u toho nebude. Bylo tu už moc velké horko.

Spojená armáda klanů Toyotomi a Tokugawa obsadila pozice na východní straně jednoho pahorku. Ženisté a další vojáci kopali zákopy a budovali provizorní opevnění. Taichi si mezitím vyhlédl vhodné místo pro velitelské stanoviště odkud mohl shlížet na veškeré své jednotky. Rozestavení měl už namyšlené. Obě dvě armády se střetnou dole v údolí. Klan Toyotomi bude ve výhodě, zaujme vyšší postavení a bude mít dostatek času se opevnit, ale ani klan Oda nepřijde zkrátka.
Na druhé straně údolí byly menší pahorky a z jihu další kopec. Taichi s ostatními veliteli předpokládal, že Oda zaujme pozice na pahorkatinách, jelikož se přibližuje ze severovýchodu. Proto dojde ke střetu, nebudou se cítit příliš znevýhodněni a posily klanu Urakami, který se nebezpečně blížily, jim dodají na jistotě.
Město Hashinotoshi bylo necelý den odtud na jih, úniková cesta.
„Kdy dojde k bitvě?“ zeptal se lord Tokugawa. Taichi pokrčil rameny.
„Oda sem dojde zítra před polednem. Budeme připraveni. Mimoto předpokládám, že nás sledují, a proto jsem vyslal kavalerii na sever, tam se střetne s jízdou nepřátel.“
„Jak víte, že tam bude nepřítel, Taichi-sama?“
„Já bych to tak rozhodně udělal. Oda bude spoléhat na pěchotní přesilu, a tak bude předpokládat, že až se stáhneme, tak nás jízda sevře do kleští.“
„A co když tam nebude?“
„Tak je sevřeme my.“

„Přemýšlela jsem, víš?“ řekla večer Hinata. Mari se v očích zrcadlily všechny táborová světla a nejen ony, v dálce hořely ohně klanu Oda a ještě dál byla armáda klanu Urakami. Bitva byla na spadnutí.
„Ano, Hin?“
„Měla jsi pravdu…“ šeptla mladá Uchiha. „Někdy bych chtěla žít s tebou, pryč od tohoto všeho… ale neslibuji ti, že to bude zítra, za měsíc nebo za rok. Nemůžu ti slíbit vůbec nic.“
„Ale jedno mi slib,“ řekla Mari a položila hlavu na její rameno.
„Ano, Mari?“
„Zítra mi nezemřeš.“
„Slibuji… navíc se chci dozvědět to Švihovo jméno.“
„Ha, to já taky.“

Zvědi nelhali. Nastoupená armáda byla děsivá. Početně byla opravdu stejně velká, to znamenalo dobrých 15 tisíc vojáků.
Praporec stál u velitelského stanoviště. Byli tu shromážděni starší lordové, Tokugawa, Shingen a Shin a další velitelé vyčkávající na poslední rozkazy.
„Kdo si promluví s Odou?“ zeptal se Taichi. Tokugawa se pousmál.
„Předbitevní hovory mi jdou, vyjedeme ihned.“ Lord kývl na svého pobočníka a vyrazili ke koním. Jejich muži se mezitím shromažďovali dole pod hřebenem.
Taichi zdvihl k očím přibližovací sklo a hleděl po nepřátelských řadách. Prohlížel si jednotlivé erbovní znaky, než se u jednoho zastavil. Poté sklopil zrak a ukázal na Hinatu. Ta k němu nejistě přišla, byla nervózní ze všech těch vysoce postavených mužů okolo, a převzala dalekohled.
Když to spatřila, zmohla se jen na polknutí.
„Co si myslíš?“ zeptal se.
Dívka se zatřepala. „Měli bychom utéct.“
Všichni muži se na ni podívali.
„Co se děje?“ zeptal se Shingen.
„Nepřátelská armáda nás hluboce převyšuje,“ sykl Taichi. Shingen nechápavě zavrtěl hlavou.
„Je jich asi jak nás…“ Shingen přešel k Hinatě a vzal jí z rukou sklo a sám se podíval. Pak zavrtěl hlavou. „To není možné. Jsou ve městě!“
„Asi dokázali tvé zvědy dokonale obalamutit,“ podotkl Taichi a podíval se na Hinatu. „Ty tvé příbuzné nám byl čert dlužen, co?“

Hinata našla Šviha plně vyzbrojeného nedaleko velitelského stanu. Vedle něj stál jakýsi starší muž s lukem.
„Tohle je Kashi-sama,“ představil Švih muže a Hinata se uklonila. Muž stejně tak.
„Přišel jsem před bitvou vzdát dík Praporci, který pomohl mé ženě s problémy v hospodaření,“ uklonil se ještě jednou. Hinata chvíli nechápala a pak si vzpomněla. Tanuki.
„Splnili jsme úkol,“ odpověděla stroze.
„Já a můj syn jsme vám za to vděčni. Rozumím, že jste dostali zaplaceno a že to stačí, ale osobně jsem vám musel poděkovat. Kdybych dnes zemřel, nevykročil bych do posmrtného života s klidným srdcem. Děkuji vám.“
„Moc si toho vážíme,“ Švih muže poklepal po rameni, ten se ještě jednou uklonil a odešel.
„Úplně jsem na to zapomněla,“ vzdychl dívka a pak se podívala, jak si Švih nasazuje přilbu, a dokonce si tváře překryl kovovou maskou. Hinata ho v plné zbroji ještě nikdy neviděla: připomínal jí těžkou pěchotu klanu Tokugawa. Nepřístupný nástroj na zabíjení.
„Co se tak tváříš?“ zazubil se. „Nechci dostat zbloudilým šípem přes obličej.“
„Takže nás Taichi rozdělí?“ zeptala se.
„Tys nedostala rozkazy?“
„Ne, Švihu.“
„Tak to se drž blízko Taichiho. Pokud to někdo dnes zvládne, bude to on.“
Hinata kývla. Možná ji neposlal do bitvy, protože tam byli její příbuzní. Bylo to moc velké riziko.
„Poslední dobou trávíš hodně času s Mari,“ podotkl zničehonic Švih. Hinata se začervenala. „Ale no tak, je to vaše věc.“
„Stejně jako to tvoje jméno…“
„Pořád na to myslíš, Sakuro?“
„Jasně.“
„Tak počkej pár hodin, Hin.“ Samuraj se zpoza masky zasmál, pohladil dívku po obličeji a odkráčel pryč směrem k nastoupenému vojsku. Jeho zbroj odrazila sluneční paprsky a zmizela za záhybem stanu.
Hinata si přála, aby se mu nic nestalo.

Dle Tokugawy bylo vyjednávání zcela standardní. Nejprve zaznělo několik zdvořilostních frází, než padly první zastřené urážky, načež se obě dvě vyjednávací skupiny rozešly. Oda Hideyoshi byl prý naprosto klidný, a to Tokugawu znervóznilo. Dnes jeden z nich zemře. Bylo mu to líto. Hideyoshi byl jeho dávným přítelem.
„Proč nemám žádné rozkazy?“ zeptala se Hinata Taichiho. Obě dvě vojska byla už takřka na dosah střel a jejich pochod vytvářel dunivou kakofonii zvuků.
„Chceš jít tam?“ generál nazdvihl obočí.
„Ne, ale chtěla jsem být se zbytkem Praporce.“
„Jsi má strážkyně, Hinato, to je důležitý úkol,“ Taichi se usmál a klidným hlasem dodal: „Dnes bude Praporec nejlépe sloužit na bojišti. Musíme zahnat nepřátele dříve, než se objeví klan Urakami. K tomu je třeba vyhrát na bojišti, žádné speciální úkoly nám nepomohou.“
Shingen se objevil za jejími zády.
„Ty nechte na mě,“ odpověděl. Taichi kývl.
„Kde je Mari?“ zeptala se Hinata. Odešla za Švihem a mezitím téměř všichni odešli. Nedaleko odtud postávala pouze Záblesk s Mečem.
„Připravena v léčitelském stanu s ostatními léčiteli. Tam bude nejužitečnější. A mimochodem tě tu, Hin, potřebuji. Znáš svůj klan.“
„Nikdy jsem nebojovala…“
„Ale určitě jste si vyprávěli-“
Náhle se to stalo. Píšťaly, trubky, bubny. Vše se rozbušilo a vojska vyrazila. Hinata pochopila, proč si Taichi vybral toto místo. Viděl všechno.
Náhle se zpoza kopce za Hinatinými zády objevily velké planoucí střely. Doprovodný voj musel poskládat obléhací zbraně! Ale žádná střela krom jedné nezasáhla cíl, nepřátelští ninjové je zastavily dříve, než mohly roznést smrt.
První řady se střetly.
Byl to brutální pohled a Hinatě vyhrkly slzy do očí. Během pár minut viděla tolik zloby a nenávisti, co nikdy dříve. Taichi mezitím analyzoval situaci. Zatím šlo vše podle jeho předpokladů, až na jednu věc. Klan Urakami. Nejpozději za hodinu bude zde… Jak to tak rychle zvládli, sakra!
Musel proto urychlit nasazení jednotek. Buď se jim podaří průlom co nejdříve, nebo prohrají.
„Co dělá klan Uchiha?“ zeptala se Shingen. Hinatě přitom slovu projel chlad po zádech, i když bylo parné vedro.
„Zvláštní,“ řekl Taichi po zhlédnutí situace. „Stojí na místě, kromě pěti.“
„Kolik jich tam je?“
„Dohromady patnáct.“
„To jsou všichni ze Shimy.“ Už si nechal pro sebe, jak nerozumí tomu, že všichni zmizeli z města a on se to nedozvěděl. Bude si muset udělat po skončení bitvy pořádek.
Taichi náhle vzdychl a zamával na Záblesk s Mečem.
„Co se děje?“ sykla Hinata a otřela si oči. Už nemohla plakat. Už ne.
„Je to špatné,“ generál se otočil na dvojici bojovníků. „Pravé křídlo, postavte se Uchihům.“
Záblesk kývla. „Bude mi potěšením.“ A oba dva zmizeli. Pak se Taichi otočil na Hinatu.
„Čtveřice ninjů z Uchihů se pustila do boje… to nemůžu dopustit. Podívej se na ně a řekni mi, co víš.“
Hinata opatrně převzala dalekohled a sotva se jí podařilo zakrýt třepoucí se ruce. „To jsou nižší členové.“ Hinata přejela bojištěm dále. Vidět nechutnosti z takové blízky bylo hrozivé, ale ona se na ně nechtěla soustředit. Vyhnula se tak pohledem všem zabitím, useknutým končetinám a technikám vraždící ninji a vojáky po desítkách. „Ten poslední je…“ dívka polkla, „Bratr vůdce klanu a můj strýc. Kasashi.“
„Toho si pamatuji,“ podotkl generál a ukázal na praporčíka. Ten přiběhl, aby do dáli poslal jednoduché rozkazy: stočlenná jednotka těžké pěchoty zaútočí na Uchihu. I tak to bude nerovný boj.
„Co ten zbytek?“
Hinata našla zbývající část Uchihů. „Můj bratr, další strýc… provádí nějaký rituál.“ Mysli, Hinato, o co jde?
„Zvláštní, že se nezapojili do boje,“ prohodil generál. „Mám z toho obavy.“

Záblesk s Mečem běželi po bojišti naprosto jistě a beze strachu. Nejprve překonali ještě nerozbité formace svých spojenců, kteří netrpělivě očekávali zapojení do bitvy, až se uvolní místo a pak, když se dvojice dostala na bojovou linii, směřovala rovnou za Uchihy. To jim však nezabránilo rozdat pár úderů okolo bojujícím nepřátelům.
Záblesk zmizela, aby se objevila při seknutí do zad jednoho válečníka, pak se prudce otočil a dýkou v druhé ruce ukončila život dalšímu. Meč roznášel smrt mečem, obyčejní nepřátelé proti této dvojici neměli šanci. Do cesty se Mečovi postavil ale jeden ze zkušených ninjů. Záblesk se otočila, aby mu pomohla, ale ten mávl rukou.
Žena, proto neztrácela čas a pokračovala dál. Brzy zahlédla první cíl. Středně starý muž, krátké hnědé vlasy. Nashromáždila chakru, nabrala rychlost a objevila se u něj. Obě dvě dýky mířily přímo na hlavu, ale muž údery zarazil kunaiem a podíval se ženě do tváře.
„Maska?“ sykl. Záblesk uskočila dozadu. Sharingan byl opravdu přesný.
„Ale Bílé tváře tu nemají být!“ Uchiha zařval a vyběhl do protiútoku. Byl neuvěřitelně rychlý a Záblesk ze sebe musela vydat vše, aby jeho rány odrážela.
„Nejsem Bilá tvář!“ zasyčela a kopem udeřila muže do tváře, ten se ale rozplynul. Genjutsu! Zatraceně!
Když se znovu objevil, žena ho již čekala. Jeho techniku prohlédla, jeho úder zarazila a sama do své dlaně vpustila trochu bleskové energie a sekla po nepříteli. Ten stihnul uhnout, ale záblesk mu rozsekl koženou kazajku a Záblesk spatřila první krev. Nejsou neporazitelní!
V tu chvíli se ale musela vyhnout nečekanému úderu zprava – jakýsi kopiník našel dostatek odvahy a bodl po ní naginatou. Žena se úderu lehce vyhla, chytila zbraň do dlaně a nepřítele si k sobě přitáhla a s maximálně silným úderem ho odkopla zpátky. Ucítila, jak mu zlomila žebra, ale neměla čas přemýšlet, jak se prudce sklonila pro odloženou dýku a kotoulem zmizela z dosahu nepřátelské vodní techniky.
Uchiha stál deset kroků od ní a tvořil další techniku.
Záblesk se dívala na pečetě, ale muž byl příliš rychlý.
Ohnivý drak! Střídá živly naprosto bez problému. Konečně nějaká výzva!
Rozletěl se na Záblesk a ta využila svou obrovskou rychlost, aby se mu vyhnula. Drak však netrefil zem, ale místo toho putoval dál, než naprosto uškvařil nebohého válečníka ve zbroji. Nikdo z bojující dvojice netušil, na čí stranu nebožák patřil. Bylo to vlastně jedno.
Záblesk se usmála. Bude to dobrý boj.

Kasashi stál na opuštěném poli. Boj se mezitím přesunul jinam a on zůstal osamocen.
Zabodl svůj bojový vějíř do země a čekal.
Na toho, kdo ho vyzve. Bylo to nakonec více lidí, než vůbec očekával.
Stovka těžce obrněných mužů. Jeho sharingan okamžité prohlédl jejich zbroje – obranné techniky, posilovací efekty. Elita.
Kasashi se usmál. Byl rád, že ho nepřítel považoval za tak nebezpečného. Ale Kasashi nebyl namyšlený, vůbec ne. Nepřítele nepodceňoval. Proto na nic nečekal a až byli vojáci na dosah jeho techniky, obyčejný sharingan nabral nový tvar. Mangekyo sharingan.
Vojáci to samozřejmě na takovou dálku nemohli postřehnout. Co však zaznamenali, a to velice zblízka, byla vlna černých blesků vystřelena z levého oka, která projela prvními řadami a bez ostychu zabila deset mužů.
Taichi s Hinatou to pozorovali z dálky. Taichi s narůstajícím zděšením, jak se původně stočlenná jednotka pustila do boje s mocným nepřítelem. Uchiha mezi vojáky obratně proskakoval, odrážel veškeré pokusy o útok a sám rozdával tolik přesných ran, jak jen to bylo možné.
Hinata viděla to samé: Kasashi zmasakroval necelou polovinu mužů než velitel na bojišti, který měl jednotku na starost, zavelel ústup. Taichi byl rád, že někdo ten rozkaz vydal – sám by ho vydal okamžitě, ale než by se k nim dostal, bylo by po nich.
Kasashi se oprášil a zakrvácený vějíř zarazil zpátky do země. Tak tohle byla elita?
Taichi se obrátil na Shingena. Ten sledoval tu samou scénu a pochopil, co je nutné.
„Jdeme po něm,“ sykl a zmizel.

Urakami Keitai seděl na plnokrevníkovi vzpřímeně. Už slyšeli bitvu. Viděli kouře. Cítili smrt.
„Rozestavte vojsko,“ zavelel tiše a jeho pobočníci se rozjeli vydat rozkazy.

I přes zásah Uchihů byla bitva víceméně vyrovnaná. Na některých místech vítězil klan Oda, někde naopak převládla síla Tokugawů a Toyotomi.
Švih v plné zbroji velel jednotce o dvě stě mužích. Byl to zbytek těžké pěchoty, kterou sebou měl Tokugawa. A pod jeho velením se jim dařilo. Prolomily první řady a dostali se do týlu nepřítele.
Tam však narazili na mocnější nepřátele. Jednotka shinobi se do nich pustila s nebývalou silou a jen díky posílenému brnění vojáci vydrželi.
Švih se bránil svým chakrovým mečem. V boji se vždy vyčítal, že nemá talent na techniky, že je nemůže používat. Musel věřit jen svému meči a svým schopnostem.
Jeden z nepřátelských ninjů se dostal na dosah a zaútočil mečem. Švih pohodlně ránu odkryl, výkrokem se dostal do osobního prostoru nepřítele a nabral ho na záda. Když ninja dopadl na zem, jak ho samuraj přehodil, jeden z přihlížejících mužů mu hrudí prohnal čepel.
Švih pokračoval kupředu. Odrazil několik úderů, než se mu postavil do cesty další ninja. Ten spojil ruce v pečeť a ze země na samuraje vylétl hliněný oštěp. Švih ho okamžitě rozsekl mečem, ale s tím nepřítel zjevně počítal – oštěp se po rozseknutí rozlomil na desítky drobných třísek a ty vrazily do Švihova brnění.
Cítil, jak chakrové znaky odrazily jednu část střel, další zarazil kov, ale pár z nich pronikly do jeho těla a on se tiše zakousl do rtu, jak potlačoval bolest.
Okamžitě vyrazil do protiútoku, pár dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi ním a nepřítelem a začal zběsile útočit. Shinobi se bránil dvojicí kunaiů. Byl obratný a mrštný, Švih našel zdařilého protivníka. Rány proto rozdával, ale i dostával.
Ale rozhodující slovo měl samuraj. V jeden moment se mu podařilo zachytit předloktí nepřítele, přitáhl si tak k sobě a v další chvíli sekl. Předloktí tak rozdělil od těla, ninja zařval a samuraje postříkala hřejivá krev.
Shinobi odpadl na zem a Švih pokračoval se svými muži ve zteči.

Situace byla následující: ve středu převládlo vojsko koalice dvou klanů. Tam také působil Švih, Hideo a Akira. Zatímco levé křídlo pomalu ustupovalo pod náporem nepřátel. Pravé křídlo, kde byli Uchihové a Záblesk s Mečem stálo na místě.
„To nestačí,“ vzdychl Taichi a Tokugawa po jeho boku ve zbroji se zamračil.
„Vždyť neprohráváme,“ namítl.
„To není vůbec důležité. Důležité bylo nepřítele zahnat ještě před příchodem Urakamiho a to už se teď nesplní.“ Nobunaga by nás do této situace nikdy nedostal…
Taichi se zahleděl na nedaleké formace, které se blížily z jihu. Rozhodující síla.
Generál naplánoval rychlé proniknutí ve středu bojiště, tím by rozdělil Odovu armádu na dvě části a rychle by je rozehnal. Místo toho musel soustředit velkou část svých sil na pravé křídlo, kde se bránili Uchihové a nemohl tak podpořit samurajovo snažení.
Bylo to zvláštní, jen se bránili, ale neútočili vpřed, kromě jedné čtveřice.
Shingen se mezitím pustil do boje s Kasashim. Nebyl to ale rovný zápas. Shingenovi sekundovala dvojice jeho pobočníků.
Přesto Taichi žasl nad probíhající bitvou, ke které se nikdo vzdáleně ani nepřiblížil. Všichni čtyři se pohybovali naprosto nezaznamenatelně. Techniky byly děsivé a hrozivé. Bojiště kolem nich bylo zhyzděné mnoha ranami. Vzduch hořel, blýskal a exploze byly tak hlasité, že to slyšel i přes veškerý boj ve zbytku bojiště.
Ale důležité bylo, že to Shingen zvládal. Neměl sice se svými muži jasnou převahu, ale Uchiha nemohl napáchat žádné další škody mezi obyčejným mužstvem. Zbytek těžké pěchoty se tak mohl zapojit zpátky do bitvy o kousek vedle.
Zvláštní byla desítka Uchihů za bojovými řadami. Ti udržovali frontu na jednom místě a každého vojáka, který se k nim přiblížil, chladnokrevně zabili. Ale neměli očividně žádné ambice postoupit dopředu, to by byl konec této bitvy. Místo toho stáli na místě a kryli zbývající pětici, která se připravovala k něčemu velkému.
„Už tě něco napadlo, Hinato?“ zeptal se dívky vedle sebe, která celou dobu stála v pozoru. Viděl, jak pozorovala bojiště. Měla strach, obavy. Byla znechucená.
„Nic, kromě-“
V tu chvíli bojiště utichlo, jak se přes celou oblast prohnala vlna energie. Chvíle klidu byla ale narušena děsivým řevem, která neměla žádné obdoby! Z místa, kde postávala pětice Uchihů se do nebes vyvalila velká světelná energie.
„To ne!“ zařvala Hinata a spatřila, jak světlo narušuje jakýsi pohyb a vytváří tak stinné paprsky. „Já myslela, že je to jen legenda!“
„Jaká legenda?“ Tokugawa se zamračil.
„Kyubi! Devítiocasý démon!“ vysoukala ze sebe a Taichi se začal třást.
„Prohráli jsme…“ šeptl.
„Cože?! Vyšlete všechny rezervy do boje!“ zavelel Tokugawa a otočil se na praporčíka. Taichi ho chytil za ruku a zarazil ho.
„Musíme ustoupit!“ vzdychl. „Neměli jsme začít vůbec bojovat!“
„To už je teď jedno! Dokončíme náš úkol se ctí.“ Tokugawa se mu vysmýkl a odešel pryč. Jeho pobočník se na Taichiho podíval a zavrtěl hlavou.
Mezitím dívka sledovala, jak ze země vyjíždí rezavé tlapy s dlouhými drápy. Pomalu se objevoval i podlouhlý čumák. Pak znovu zařval a bojiště na chvíli utichlo. V dalším momentě se z magického portálu vyřítila chakrová koule a obloukem dopadla na bojiště.
Exploze byla masivní a stovka vojáků se vypařila v jeden jediný moment.
Jedinou útěchou pro Taichiho byl fakt, že démon trefil střed fronty a zabil tak z obou stran stejné množství lidí.

Hinata zavrčela a podívala se na Taichiho. „Démona musí ovládat pomocí sharinganu.“
„Nechceš tím říct, že-“
Dívka si poklepala na obočí. „Přesně tak. Zastavím je, Taichi.“
„Ale to je nebezpečné.“
Hinata se nadechla. „Co na tom sejde. Buď zemřu potom tady, nebo tam.“
Taichi se chvíli zasmušile díval dívce do očí, ale pak se usmál. „Jsi pravá členka Praporce, Hinato.“
„Hlavně splnit úkol, co?“
„Přežít, Hinato. To je to nejcennější.“
Dívka kývla a zmizela na bojiště.
Taichi za ní ještě hleděl. Z naivní dívky se za dobu, co sloužila s Praporcem, stala hrdá bojovnice. Ona už vlastně byla bojovnicí od narození… a on to tenkrát správně rozeznal na řece.
Tokugawa vydal rozkazy a Taichimu už nic moc nezbývalo, ještě ale může zmírnit situaci. Vydal se k praporčíkovi s novými nápady.

Urakami Keitai a jeho armáda dorazili na místo. Stáli na svahu jižního pahorku. Po své levici měli vybudovaný tábor koalice, napravo byli rozsety vozy klanu Oda.
A uprostřed bylo peklo.
Keitai netrpělivě seděl v sedle a pozoroval dění dole. Všechnu tu brutalitu, všechny ty mrtvé lidi. Ostatně na zemi už leželo nejméně tisíc těl a další se k nim přidávali každou vteřinou. Také cítil tu ďábelskou sílu, která byla kdesi na bojišti…
Urakami-sama se rozhlédl po řadách svých vojáků. Byli vyčerpáni prudkým přesunem, ale k bitvě zcela připraveni a s Odou ho vázalo spojenectví.

Záblesk odrazila další z mnoha útoků. Její čirá chakra zastavila ohnivý výstřel – maskovaná bojovnice následně proskočila dýmem a vrazila do Uchihy. Ten to očekával, dostal ji pod rameno a odhodil. Ženiny nohy se zabořily do země, jak zastavila odhození a její ruka vrhla vpřed jednu z dýk.
Uchiha se uklonil dozadu, ale i tak mu dýka projela přes pravou tvář. Z přelámané pozice se překlonil na ruce a skočil zpátky na zemi.
Záblesk byla v tu chvíli u něj a sekla zbývající dýkou.
Odrazil ji kunaiem, druhou rukou složil pečeť a na ženu vyšlehl plamen z jeho úst. Žena se rozpadla v hlínu! Klon ještě nepoužila a v zápalu boje si nevšiml, co mu ukazovaly oči.
To byla chyba. Skutečná Záblesk se objevila z druhé strany a dýku mu zarazila přímo do hrudníku až po jílec. Uchiha zařval a napřáhl se hlavou – udeřil do masky a ta se nakřápla. Záblesk se zapotácela vzal a zpoza masky se začala hrnout krev.
Zlomený nos, to není zas tak zlé!
Ale pak to zahlédla. Muž se rozplynul a žena zavrtěla hlavou, jak tomu nemohla uvěřit.
Muž se pak zjevil přímo před ní. Rána z boku byla pryč.
„Genjutsu, ty šmejde!“ zasyčela, ale zároveň si všimla, že muži krvácí oči a zhluboka dýchá. I sharingan měl své omezení.
„Jsi dobrá,“ řekl a chytil ji pod krkem a lehce zmáčkl. Byla také již unavená, na to, aby se zvládla aktivněji bránit. „Rád bych viděl tvůj obličej, dokud ještě dýcháš.“ A druhou rukou se přiblížil k její masce. V tu chvíli její hlava vyletěla dopředu a udeřila muže přímo do čela. Maska se nakřápla ještě více a mužovi se roztrhlo čelo.
Bolest a šok ho donutily povolit stisk a Záblesk provedla další nepředvídatelnou věc – zakousla se mu do prstu a vší silou skousla. Bolest v tu chvíli byla nesnesitelná a muž zhluboka zařval. Teď už si byla Záblesk jistá, tohle nebylo genjutsu.
Vyplivla ukousnutý článek prstu a muže kopla do hrudníku a ten se zakymácel na zem. Z pahýlu na ruce tříštila krev a on se to snažil rychle zastavit.
„A teď tvé oči,“ zazubila se a kulhavým krokem se k němu přibližovala.

Hinata měla štěstí. V bitvě si drobné dívky nikdo nevšímal, snad si ji spletli s léčitelkou. Tak či onak proběhla bojištěm bez úhony, než se dostala na dohled obranného kruhu Uchihů. Démon z portálu už ukazoval oči a pomalu se sunul vpřed.
„Kaji!“ zařvala z plna hrdla a na chvíli se zastavila. Její bratr se objevil přímo před ní.
„Sestřičko,“ usmál se. „Přišla ses vrátit domů?“
Hinata spolkla všechen jed, co měla v ústech. „Přišla jsem zastavit tuhle šílenost.“
Kaji se otočil na démona. „Je to jen kvůli tobě, Sakurko.“
Dívka zavrčela, odstrčila ho bokem a přišla k portálu. Pětice Uchihů stála kolem něj a nevnímala okolí. Snažili se ovládnout démona. Vzhlédla k očím démona a pomyslela si, jak se to jen dělá…
Ocitla se uprostřed temné místnosti. Podlaha byla plná vody, ale ona stála na ní.
Pak vzhlédla. Naproti ní stála obrovská klec, kde se kroutil démon. Před klecí stálo pět mužů, které viděla venku kolem kruhu. Jeden z nich se otočil a v tu chvíli zkroucený démon zařval a muži se otřásli, ale následně přidali na svém úsilí ovládnout jeho mysl, aby vynahradili odpojení jednoho člena kruhu.
„Sakuro,“ muž se uklonil. Byl to její strýc, ale z matčiny strany, žádný velký bojovník jako Masashi nebo Kasashi. „Co tady děláš?“
„Přišla jsem vás zastavit, strýci.“ Dívka přešla kolem něj, ale muž ji chytil za ruku.
„Přerušíš ty muže a démon se dostane na povrch. Jasný?“
Dívka se zastavila a kývla. „Proč chcete, abych se vrátila?“
„Jsi Uchiha. Máš naše znalosti, schopnosti a oči. Kdybys jen tak utekla, byla by to potupa pro celý klan.“
„A proč chcete vypustit démona? Tím mě domů nedostanete…“
„To je jednoduché, Sakuro.“ Muž se na chvíli odmlčel a podíval se jí do očí. „Tušili jsme, že za námi dojdeš, že to nenecháš jen tak. Vždycky jsi byla hodné děvče. Takže teď jsi tady a my chceme, aby ses vrátila. Ty nechceš, aby se dostal démon ven. Rozumíš?“
Dívka mlčela.
„Dostala ses daleko, takže ti to došlo. Máš na vybranou. Vypustíme démona ven a ten zabije všechny. Nejen tvé nové kamarády, tvé spojence, ale i zatracený klan Oda a pak, až nás budeš prosit na kolenou, se rozmyslíme, zda démona nenasměřujeme do města. A všech těch tisíce mrtvých bude ležet na tvých bedrech. Na tvém rozhodnutí.“
„To nemůžete!“
„Nemůžeme? Stačí jen říct, a démon bude jako utržený ze řetězu.“
„Vždyť ho nezvládnete! Zabije i vás!“
„Proto máme s sebou Kasashiho. Ten démona zkrotí.“
„Jste zrůdy.“
Strýc se zasmál.
„Rozhodla ses tedy jak?“
Hinata chvíli nechtěla odpovídat, nechtěla přemýšlet. Chtěla být jinde.
Utekla před minulostí, ale nezvládla to.
Její klan jí dostal.
I přes to všechno, co nového poznala, co se naučila, byla pořád vydána na milost svému klanu.
Mari, Švih, Taichi, Akira, Záblesk, Meč, Hideo. Ti všichni byli ohroženi.
A společně s nimi desítky tisíc lidí, ať už vinných, nebo nevinných.
Dívka začala plakat.
Ne… teď nesmíš plakat!
„Sakuro, vrať se domů,“ řekl náhle strýc změněným hlasem. Uslyšela známý hlas strýčka, se kterým si hrála na dvoře. Který jí nosil dárky na narozeniny. Strýčka, který ji měl rád. Ne nepřítele na bitevním poli. „Všichni na tebe čekají.“
„Já…“
„Nemusíš nic říkat, nikdo ti nic nezazlívá.“
„Nikomu už neublížíte?“
„Ano. Odejdeme v klidu.“
Hinata sklonila hlavu a chtěla se dát do breku. Místo toho vytřeštila oči a z jejího hrudníku se vyřinula krev.
Náhle se ocitla opět ve venkovním světě a viděla, že z ní trčí čepel meče.
„Dostal jsem tě, mrcho,“ šeptl jí kdosi do ucha a ona si brzy uvědomila kdo.
V tu chvíli k ní přiskočil strýc a chytil ji do náruče.
Kaji se mezitím pustil do muže, který jí zabil. Na vteřinu totiž nedal pozor a někdo se dostal přes jeho obranu. A šel po Sakuře! Na to nebyl připravený.
Mladý muž bez meče ustupoval dozadu. Kaji se k němu s hněvem přibližoval, ale místo toho ho kdosi odstrčil. Starší Uchiha.
„Nech toho šmejda na mě!“ Mangekyo sharingan se protočil a Nakamura Satoru, prostřední syn svého otce, prožil nekonečné dny mučení a trápení. Uchiha byl zkušený, iluzi přerušil v momentě, kdy Satoru téměř přišel o rozum. Chtěl, aby si muž svou smrt plně uvědomil. Povedlo se mu to.
Z Hinaty mezitím vytrhli zbraň a položili ji na zem. Zrak se jí zatmíval a to poslední, co v ten den uslyšela, bylo volání o pomoc.

Shingen nashromáždil další chakru a vzdušný paprsek byl tak silný, že rozryl na bojiště rýhu a vrazil do Uchihy. Ten nastavil vějíř a došlo k ohromné explozi, která zahalila dýmem celé prostranství. Mladý Amago se připravil na protiúder, jak to bylo ve zvyku, ale ničeho se nedočkal.
Uchiha Kasashi si boj užíval. Byli proti němu tři, a dokonce se mu vyrovnali! Ale co obdivoval, byla jejich koordinace, jejich spolupráce! Kdyby byli méně zkušení, dostal by je, ale takhle to byla bitva o tom, kdo déle vydrží. Trojice společně útočila, navzájem se bránila, jako kdyby si četla myšlenky. Jednoho sice vážně zranil, ale nepochyboval o tom, že se z toho tak dobrý ninja dostane.
Kasashi by s nimi rád bojoval dokonce, ale dostal znamení, že úkol byl splněn.
A on nechtěl riskovat.
Shingen byl se dvěma muži osamocen. Teprve nyní k němu dolehly zvuky okolní vřavy.
Bitva ještě neskončila.

Taichi sledoval vyčkávající armádu na hřebenu kopce. Děsila ho. Ta armáda představovala čerstvou sílu a až se dá do pohybu, tak se vše ukončí. Taichi ani nemohl spoléhat na milost od Ody, jelikož z něj udělali velitele armády a on už se tak stal příliš důležitým. Ale pozici nemohl odmítnout. Byl to žoldák a žoldáci si nevybírají.
„Co děláte?“ zeptal se sám sebe, ale klan Urakami se ani nehnul. Tokugawa přišel vedle něj. Měl navlečenou helmu a zakrytý obličej. Za jeho zády se formovala jeho osobní stráž.
„Jdeme do boje, předpokládám, že se přidáte, Taichi-sama.“
Taichi se na něj podíval a kývl. Nic jiného mu nezbývalo, formace byly rozbité, bitva si žila vlastním životem. Navíc stejně všechno záviselo na tom, kdy se Urakami rozhodne zasáhnout…
Ale pak se něco stalo. Taichi se otočil a viděl, že démon zmizel. Hinata to dokázala!
I přes masku viděl, že Tokugawa stojí v úžasu.
„Ještě není nic ztraceno, Taichi-sama,“ řekl vůdce armády, ale generál zavrtěl hlavou, i přes všechno nadšení, které v sobě skrýval.
„Ještě musíme zabít pár tisíc lidí.“
Ale pak… pak se stalo ještě něco více neuvěřitelného…

Urakami Keitai pozoroval bitvu. A bylo mu upřímně úzko. Nikdy nic takového nezažil.
Tolik zbytečného umírání, takové krveprolití.
Dlouhou dobu tak jen seděl a ani se nehnul.
„Pane,“ jeho pobočník ho zatahal za rukáv. „Muži čekají na rozkazy.“
Keitai se na něj otočil a muž tak mohl spatřit tekoucí slzy po tváři.
„Dost bylo umírání. Jedeme domů.“
A tak se celá armáda poklidně otočila a zamířila zpátky ke svým lodím na řece.
Nechť se klany o moc navzájem pozabíjí. Je mi to jedno. Nebudu riskovat své muže, kvůli nějakým dohodám. Ať si Oda přijde stěžovat! Na ostrov to je daleko a Keitai nepotřebuje žádný vliv na pevnině nebo v tom zatraceném městě! Jen ať si ho vezmou, když jsou schopní se kvůli tomu zabít! V tom není žádná čest! To je jen nenávist, zlo a zmar!

Záblesk se přiblížila k Uchihovi a poklekla.
„Bojoval jsi dobře. Bylo mi ctí,“ šeptla a dýku mu zabodla do hrudníku a pak sní táhla pomalu až k mužovu krku. Ten uchytil ještě poslední záchvat energie a ženu pěstí udeřil do masky – ta se definitivně rozlomila a rozpadla se.
V tu stejnou chvíli Uchiha zemřel a Záblesk se svalila na záda.
Vezmu si jeho oči, když mi sebral masku.
Náhle se zvedla, když uslyšela další kroky, ale jakýsi další muž ji kopl do obličeje. Ženě se otočil zrak a v dalším okamžiku byla vytažena za krk nahoru. Stál tam starší a vysoký muž, měl sharingan v očích, ale jiný, než měl muž, kterého zabila.
Kasashi se napřáhl a jedním úderem ji probodl hrudník její vlastní dýkou a pak ji odhodil na zem. Náhle se ozvala rána a Kasashi zprudka odrazil oštěp, jenž vyletěl odněkud z dálky, a pak do něj udeřila větrná smršť a odhodila ho stranou. Uchiha se otočil, viděl, že další Uchiha už nese mrtvolu v náruči, a tak už tu nemusel být.
Poslední Uchiha zmizel z bojiště.
Záblesk pomalu sípala a těžce se nadechovala.
„Meči,“ vykašlala, ale nad sebou spatřila Akiru. Byla zraněná, avšak v rukou držela oštěp a sledovala okolí.
„To jsem já, Akira,“ odpověděla bojovnice už zbytečně. Ale náhle ho Záblesk ucítila. Jeho vůni zkaženou potem a krví. Tu krásnou vůni.
Ninja k ní poklekl a chytil ji do náruče. Viděla jeho kanoucí slzy.
„Meči,“ šeptla a zdvihla ruku, aby ho pohladila po tváři. Celou dobu na něj dávala pozor. Bojoval s dvěma Uchihy kousek dál. Nemohli se spojit v zápalu boje.
Ale to už nehrálo roli… nyní tu ležela na zemi a život z ní unikal. A on jí nemohl říct ani slovo. Ani nemusel, všechno věděla. Stačil ten pohled, který už spatřila tolikrát… byl to ten nejhezčí výraz.
„Opatruj se, lásko,“ šeptla a její ruka se pustila volně. Meč jen vzlykal, jak otisk ruky zanechal na jeho tváři krvavou stopu.
Je tak nádherná i se zlomeným nosem. Ách, co já bez ní budu dělat?!
Akira mu položila ruku na rameno, ale pak se sama vydala do boje, protože bitva ještě neskončila.

Hideo oddechoval na bojišti. Bitevní vřava se posunula dál, Švih daleko vepředu se svými muži dělal hotové divy. Bitva ještě nemusela být prohraná!
Mistr genjutsu už byl vyčerpaný. Používal genjutsu na vzdálené jednotky, aby zmátl jejich mysli a oni mířili na vlastní muže. Když to vzal z tohoto úhlu pohledu, zabil dnes hodně nepřátel a zaslouží si veškerý žold, který určitě dostane.
Ale teď už skončil, vyčerpal svou chakru. Nikdy jí neměl dost, to byla jeho nevýhoda, ale naučil se s ní žít. Hlavně to nepřehánět.
„Hideo!“ muž uslyšel známý hlas, otočil se a spatřil Shingena.
Teď už to bude v pořádku, Shingen je-“
Shingen začal do Hidea zběsile bodat.
„Myslíš, že jsem hlupák!“ Shingen bodal a bodal, dokud bylo do čeho. Pak Hideovo tělo upustil na zem a vydal se na frontu.
Urakamiho armáda to otočila a on tak musí otočit bitvu.

Švih cítil neuvěřitelný příval energie, jak vojáci jásali, když Urakami odjel. Sám tomu nemohl uvěřit. To znamenalo, že mohou vyhrát a z doslechu usoudil, že vyhrají! Nadšení bylo hmatatelné a muži byli jako vyměnění, plní sil a odhodlání zvítězit.
Švih samotný utrpěl mnoho zranění a nejhorší byla bodná rána na noze, která mu znesnadňovala pohyb, ale obrněnci ho tlačili do zad a on tak mířil stále dopředu. A u toho sekal, bodal, odrážel. Ani nespočítal, kolik zabil mužů, kolik porazil nepřátel.
Nechtěl to počítat.
Když běželi kupředu a zaháněli nepřátelskou jednotku, jeden z jeho spolubojovníků do něj omylem strčil a zraněnou nohou Švih zavadil o ležící tělo. V tu chvíli se svalil na zem a kotrmelcem sjel po menším útesu.
V dalších okamžicích ucítil desítky nohou, které na něj šlapaly. Vojáci svým nadšením nevnímali okolí, nevnímali vůbec nic.
Lámali mu kosti, vyráželi mu dech.
Švih by řval, jen kdyby ho někdo slyšel.
Po pár minutách, kdy se bojová linie převalila daleko odtud, mu nezbylo nic jiného než přemýšlet.
Ležel svalený na hrudníku, byl zarytý v hlíně a necítil žádnou končetinu. Necítil nic. A také žádnou bolest.
Nemohl ani mluvit, měl rozražené hrdlo.
Brzy umře.
Kdyby mohl něco říct, řekl by své jméno.
Bylo tak krásné.
Miloval, i díky němu, svou matku.
A tak šel za ní.

Vítězství bylo definitivní, ale stačilo jen málo.
Taichi seděl ochromený uprostřed bojiště. Tušil jen tolik, že střední pole prorazilo, jak plánoval. Levé nepřátelské křídlo poté zahnali na ústup jezdci, kteří se vrátili ze severu, kde porazili Odovo jezdectvo. Jižnímu neboli také pravému křídlu pak už nezbylo nic než ustoupit.
Velitel si uvědomoval, kolik toho zmohla morálka a kolik samotná bitva. Kdyby nevznikla panika po odchodu Urakamiho, byla by bitva nerozhodnutá do těchto chvil. Kdyby Uchihové bojovali, byli by dávno již prohráli.
Samotný Taichi po boku Tokugawy posílil právě střed a sám se zapojil do bitvy. Zabil mnoho nepřátel a sám neutržil téměř žádné rány, ale i tak byl zničený.
Tušil, co se stalo s jeho Praporcem.
Jako první se objevila Mari. Nezmohla se na nic než jen na pláč. Byla na smrt vyčerpaná a celá od krve. Bezpochyby zachránila mnoho životů, ale víc už nezvládla. A i tohle ji ničilo.
Další přišla Akira, byla zraněná a Mari se jí podívala na ránu, ale nevyžadovalo to žádný okamžitý zákrok. Mari ji tak jen vyčistila a dala ji obklad.
Jako poslední se objevili Meč se Záblesk v rukou.
Neřekl nic. Jen truchlil.
Trvalo hodinu ticha, než zaslechli jásot. Toyotomi Shin táhl v provazech svázaného Odu Hideyoshiho za velkého jásotu jeho vojska. Shin po celou dobu statečně bojoval na levém křídle a vydobyl si u vojska úctu. Navíc měl štěstí a vyvázl bez vážného zranění.
„Chytil jsem ho já,“ řekl Shingen, který se zničehonic objevil vedle Taichiho. „Ale ať si bratr užije trochu radosti.“
„Vyhráli jsme, co?“ zachraptěl Taichi.
„My jsme vyhráli. Vy ne,“ pak se Shingen sklonil a podíval se mu do očí. „Vraha jsem potrestal. Vás už nechci nikdy vidět. Nikdy.“
Když odešel, Taichi se chytil za čelo a sklopil tvář hluboko k zemi.
„Podělali jsme to,“ sykl.
Mari k němu přišla a zdvihla mu hlavu.
„Hinata žije,“ řekla. Taichi nazdvihl obočí. „Právě jsem zaslechla od jednoho zraněného, že jí klan Uchiha odnesl pryč.“
„A co chceš dělat?“
„Chci ji zachránit.“
„Ty? A kdo ještě?“
„Praporec.“
Taichi se rozhlédl kolem sebe a v očích Akiry zahlédl odhodlání a ve zkaleném zraku Meče narůstající touhu po pomstě.
Jemu samotnému už nic nezbylo. Opřel se hlavou o léčitelčiny nohy.
„Nic z nás nezůstalo.“
„Něco jo,“ odpověděla mu. „A to něco musíme dostat zpátky.“

Oda Azai kráčel po ulici. Byly tomu už dva měsíce, co byl jeho otec popraven.
Ách! Jaká škoda!
Přemýšlel nad chybami, které udělali. Určitě je zradil klan Urakami, to bylo nejzásadnější pochybení. A pak ti zatracení Uchihové, kteří při svém odjezdu převrátili město na ruby. Jeho vlastní muži se jim báli postavit a on tak musel tolerovat všechny jejich požadavky, i když zradili jeho otce! Další chybou mohlo být nenasazení Bílých tváří do boje. Jeho otec trval na tom, aby zůstaly ve městě a hlídaly ho. A Azai s ním souhlasil. Přesto tahle stovka zkušených ninjů mohla udělat podstatný rozdíl v silách na bojišti.
Azai měl ale štěstí, že k tomu nedošlo. Oficiálně totiž nenosil jméno Oda: vzdal se ho, když vstoupil do služeb města. A i když si koalice klanů rozporcovala válečnou kořist, k obléhání města nedošlo. Vlastně se nic nezměnilo. Nepřátelská armáda si města vůbec nevšímala.
Místo toho Tokugawa dosud obléhá jeho rodný domov, kde se skryl jeho nejstarší bratr se zbytkem vojska. Alespoň tomu se podařilo utéct z bitvy v bezpečí, ale nevedlo to k ničemu. Další jeho bratři a sestry se vzdali jména Oda a buď přísahali věrnost novým pánům, nebo se vytratili.
Žádný z nich nevyrazil za ním do města. Ani by je zde nechtěl. Byl rád za neutralitu města.
Azai byl v bezpečí. Byl pánem ve vlastním světě.
Svět, který chtěl zcela ovládnout.
Vykračoval s jistotou, jeho strážci ho pozorovali ze stínů a nic mu nehrozilo. Došel až k hradu, kde se na nádvoří cvičila dvacítka nových rekrutů – a nabere jich ještě několikrát tolik. Potřebuje vlastní armádu, která se postará o bezpečnost města a zajistí jeho fungování. Jaké štěstí, že se v okolí potulovalo poslední dobou spoustu osamělých ninjů bez pána.
Muže a ženy ve zbrani pozdravil a zamířil do své pracovny. Jak jen měl rád tento hrad. Jeho vůni, jeho výzdobu. Byl to jeho domov.
Když však otevřel dveře a vešel dovnitř místnosti, věděl, že je něco špatně.
Na křesle seděl Amago Shingen, muž, který se nového jména nevzdal, a skoro se i usmíval, byť to byl jev neobvyklý.
„Neboj, chci si jen promluvit.“

KONEC

Poznámky: 

Rejstřík

Praporec - žoldnéřská společnost
Taichi - velitel a zakladatel praporce, zkušený válečník
Švih - mladý samuraj
Meč - zkušený shinobi
Záblesk - tajemná vražedkyně
Mari Sasaki - léčitelka a kunochi, dříve sloužící ve svatyni
Akira od Rudé řeky
Hideo z klanu Tanaka - mistr genjutsu
Sakura 'Hinata' Uchiha - dívka, která přišla do Praporce

Shima - svobodné město spravované sedmi velkými klany severu
Ishikaki - řeka, která se táhne údolím Shimy
Kenta - nižší městský úředník
Kyo - člen Shingenovi gardy

Frakce klanu Toyotomi
Nakamura-sama - vládce klanu Nakamura
Nakamura Satoru - prostřední syn Nakamura-sama
Toyotomi Nobunaga - vládce klanu Toyotomi
Toyotomi Shin - nejstarší syn Nobunagy
Toyotomi Shingen - nejmladší syn Nobunagy
Fujioka - vládce klanu Fujioka

Tokugawa Hiroshi - klanový vůdce Tokugawa
Tokugawa Leyasu - nejmladší syn klanu Tokugawa
Yamanami Kei, 'Řezník ze Shimy' - bývalý vládce podsvětí v Shimě, nyní osobní strážce Tokugawy Hiroshiho

Frakce klanu Oda
Oda Hideyoshi - vůdce klanu
Oda Azai - nejmladší syn klanu Oda, velitel Bílých tváří
Katsumi - členka Bílých tváří

Ostatní
Uchiha Masashi - klanový vůdce Uchihů
Uchiha Kasashi - bratr Masashiho
Uchiha Kaji - mladší bratr Hinaty/Sakury
Senju Yasuhiro - způsobil Akiřinu ztrátu domova
Rokuro - starší a hlavní knihovník Rudé řeky
Rudá řeka - Legendární místo
Stín - vládce podsvětí v Shimě
Onna - jedna z členek Stínové organizace
Amago Bito - vůdce klanu Bito
Urakami Keitai - vůdce klanu Urakami

Zesnulí
Jin - člen Praporce
Sasuke Yamada - zbrojmistr Praporce
Tsunade - bába
Sugiharo Botan - spáchal sebevraždu, po té, co chránil své syny
Toyotomi Itami
Toyotomi Nobunaga
Švih
Záblesk
Hideo
Oda Hideyoshi
Nakamura Satoru

Příšery
Enenra - démon stvořený z temnoty a kouře, vyhledává mrtvé, může se zhmotnit do jakékoliv podoby, která je pak již neměnnná
Tanuki - mývalovitý psík, démon, umí měnit podobu, zmizet ve stínu a mást lidi
Gamatuka - žába

Klany
klan Soga - malý klan, prohrál bitvu s konkurenčním klanem
klan Oda - klan ovládající levý břeh řeky Ishikaki, včetně území, kde leží město Shima
klan Toyotomi - klan ovládají pravý horní břeh řeky Ishikaki, jeho hlavním vývozním artiklem je dřevo

klany sloužící klanu Toyotomi:
klan Nakamura
klan Sugiharo
klan Fujioka

klan Tokugawa - rivalský klan klanu Toyotomi

Mapy

Mapa zobrazující údolí Shimy. Zobrazeny jsou pouze středy území sedmi velkých klanů. Jejich města, vesnice či podřízené klany nejsou zobrazeny.
Mapa byla vytvořena ve webové aplikace InKarnate(c).

Mapa zobrazující rozdělení městských částí Shimy.

V případě Vašeho zájmu Vás rád zvu na mou shrnující stránku!

Tak a je tu konec. Omlouvám se za délku této kapitoly, ale už od prvopočátku jsem plánoval, co všechno chci v posledním díle mít a nedokázal jsem se odhodlat k tomu, ji rozdělit. Kromě toho by tím vznikly dva nevyrovnané díly a to jsem nechtěl připustit.

Jak jste si určitě všimli, příběh o Válce klanů skončil vítězstvím jedné ze stran, ale příběhy jednotlivých aktérů ještě zdaleka neskončily. Co s tím? S dost velkou pravděpodobností bude druhá série. Kdy? Až s nějakým odstupem, po získání nových životních zkušeností. Kdo zná mé dřívější díla, tak ví, že to může trvat i několik let.

Vás bych rád vyzval, pokud byste se ozvali s tím, co se vám líbilo/nelíbilo, abych se dokázal posunout dále: po stránce toho, jak je to napsáno a i to, co bylo napsáno. Do této série jsem toho vložil hodně a jedná se o mé nejvíce ambiciozní dílo - celková délka činí takřka 65 000 slov. Přesto jsem s některými částmi nespokojen. Bylo obtížné implementovat nový svět do světa Naruta (velikost Naruto světa je pro ninji prostě příliš malá). 9 hlavních postav bylo velmi těžké na rozložení v textu (určitě jste si všimly, že ne všichni dostali stejný prostor - proto i další série.) Některé části bych třeba přepsal a zkusil to napsat znova - leč coby dobrovolná činnost by to časově bylo příliš náročné. Na některé věci jsem během psaní zapomněl, ale přesto jsem v údivu, že tři hlavní body, které jsem si před psaním vytyčil, dopadly tak jak dopadnout měli. (Bitva na mostě, atentát v Shimě a závěrečná bitva)

Na závěr děkuji všem za četbu a doufám, že se vám série líbila.

Také děkuji Sayoko za spolupráci při psaní několikero dílů.

Děkuji všem, co komentovali, zvláště Senpai-sama. Byl to hnací motor, který táhl psaní kupředu.

Děkuji.