Přízrak je Stín? Konečná rozhodnutí – díl 40. Epilog

U Jedničky se naše parta potkala na druhý den a to postupně, jako první se na místo dostavili Sanado, Loutkář a Maxim v těsném závěsu Břitva, za hodinu to byli Tsuki, Sagi a Doktor, celý voj uzavírali Černý Havran a Přízrak.
Ovšem než se sešli, musel Sanado prověřit některé skutečnosti. Bylo to tak jak doufal, kamery byly tak bravurně skryté, že ani ti nejzkušenější je nemohli najít, proto o nich nikdo kromě naší skupinky nevěděl, pouze Sanado a Yamato znají přesnou polohu a místo umístění. Vlastně už jen Sanado. Všechny kamery jsou tak mistrně rozprostřeny, že není možné určit výchozí bod hlavní kamery. Nejenže se Sanado věnoval doktořině, už fušoval i do techniky. Za další, získali otisky bot vtištěné do půdy, byly jasným důkazem, že s konzistencí půdy lze manipulovat… s Doktorem a Yamatem kdysi pracovali na zvláštní půdě, která zanechá otisky, ztvrdne pro odlitek. Experiment se vydařil. S pomocí Maxima odlil několik rozličných stop, že jich bylo, na to jak elitně se tváří, nadělají víc stop než kdejaký vrah na místě činu. Asi jim to bylo jedno, nebo byli tak blbí… u nich si nikdy nebyl člověk jist. Dokonce nemohl uvěřit štěstí, které je potkalo. Na jednom stromě našel Sanado kousíček látky z uniformy jednoho Likvidátora! Ihned putoval do sáčku pro důkazy. Vždy nosil ze pár u sebe.
Mezitím přišla Břitva, pomohla Loutkáři s odstraněním těl, než k tomu došlo, oba dva svorně vykulili oči a zadrželi dech na několik sekund.
„Maxime, Sanado! Tohle se vám nebude líbit!“ zahalasila Břitva, když viděla, že už jsou na cestě sem s několika cennými vzorky.
„Co se děje? Co může být horší než je tohle?“ Poukázal na dvě mrtvá těla. Sotva to však dořekl už teď litoval, že se ptal. Chřípí se mu roztáhlo a ze rtů mu vyšel syčivý zvuk. „Já to tušil, že bude zle, ale tohle je setsakra malér obřích rozměrů!“ pronesl prorocky vědec.
„Souhlasím, tohle si někdo šeredně odskáče,“ přitakala Temari a ostatní jen kývali hlavami.
„Nechci vidět ten bugr, až se to Přízrak s Doktorem dozví,“ přisadil si Loutkář.
Maxim na to nic neřekl, vše bylo řečeno. Proto se dal do nemilého úkolu. Se vší úctou k mrtvému vytáhl kunai, naštěstí se to už obešlo bez další ztráty krve. Papír si zvedl Sanado s rukavicí. Kvůli případným otiskům prstů, ale papír byl tak nasáklý zaschlou krví, že bude zhola nemožné z toho něco vyzískat.
Poté obě těla zanesli dovnitř, do mrazícího boxu za kuchyní, který sloužil i jako sklad jídla, když tady někdo delší čas nebyl. Položili je na dvě nízko položené police. Ruce jim dali na hruď a přikryli černou textilií. Zavřeli za sebou poměrně těžké dveře. Prozatím víc udělat nemohli.
Jakmile tak učinili, zjevila se ve dveřích naše trojice. Doktor se hned pídil, co zjistili. Tak mu to Sanado vylíčil.
„Musíme ihned vyrazit na trestnou výpravu a zničit je do posledního!“ Doktor neuvažoval logicky, zaslepoval ho hněv a touha za pomstou někomu, kdo unesl jeho sestru. Budou ji mučit, zneužijí a možná, že ji i zabijí, to v tom lepším případě. Toho se děsil nejvíc. Shi mu byl lhostejný, i když to byl bratr Přízraka. Nezajímal ho. Chtěl jen zachránit svou malou sestřičku.
„Nikam se nepůjde, dokud to řádně neprobereme a nezjistíme víc od Sanada, ten to viděl celé,“ zapojil se do hovoru Havran, po boku měl Přízraka. Už na cestě se domluvili na tomto postupu, přestože Naruto trval na okamžité akci jako teď právě Doktor.
„Fajn, ale jen na tvoje triko! Ty nic neriskuješ! Já ano! Život Mii!“ vmetl mu Doktor do tváře. Zoufalství z něho jen čišelo, to však nebyla omluva.
„Cože? Cos to řekl? Já, že nic neriskuju?“ Havran nevěřil, co to Kabuto povídá, chňapl ho za klopy trika, přitáhl si k sobě, až měli tváře skoro u sebe, dívali se jeden druhému do očí, dech se jim mísil a hrozivě klidným hlasem promluvil. „A co tak lásku? Hmm? Víš, jak moc bolí, když nemůžeš být s milovanou ženou? Děsivě moc. Zrovna jsem toho všeho chtěl nechat, začlenit se do jejího života a nemůžu! To ti tohle přijde jako nic? Dobrá, jak chceš, sice jsme parťáci a Mio znám spoustu let, Shi je pro mě neznámá, jsem však ochoten jít do toho, hádej proč? Nevíš? Tak já ti to povím! Protože mě o to požádal Přízrak. Je to můj bratr ve zbroji a nechci, aby se do akce vrhal bezhlavě. Už to nedovolím, aby někdo kvůli vlastní slepotě umřel! Stačí?“ Narážel na fakt, kolik lidí už takhle zbytečně zemřelo. Raion, Smolař, Expert, Yamato a mnoho dalších – (Na Neko ani nepomyslel, Soijiro jim všem upravil paměť. Pro ně je stále naživu, ovšem žije daleko u své tety.) – nekončící seznam. Pak ho neurvale pustil, odpochodoval s těžkými kroky z kuchyně, vyšel ven na vzduch.
Ostatní jen zaraženě stáli okolo, nikdo nepromluvil ani slovo. Napětí se dalo krájet. Slyšeli jen přerývané dýchání Doktora, během proslovu ho Havran malinko přiškrtil.
„Tomu parchantovi to neprojde!“ zasyčel sípavě Kabuto.
„A dost! Už toho nech! Tobě snad přeskočilo! Copak si ho neslyšel? Záleží mu na tobě! Na každém z nás! Teprve až teď jsem to pochopil i já. Ty bys měl teď taky. A hezky rychle! Buď budeš dodržovat stávající pravidla nebo tě budu nucen z našich řad nadobro vyloučit!“ Varoval ho Přízrak, stejně vyrovnaným hlasem, nemusel ani použít vztyčený prst jako varování. „Věř mi, to bys nechtěl. Máš hodinu na promyšlení.“
Zbytek to vzal jako konec představení, až se zdálo, že se zde žádná hádka neuskutečnila.

Během hádky mezi Itachim a Kabutem se v té době stavila Hanabi na kus řeči za Sakurou s jedním menším trápením.
„Dáš si něco?“ ptala se Sakura ode dveří kuchyně.
„Jo, saké,“ řekla Hanabi smutně.
„To už dlouho nemám, ale mám tu uklidňující čaj.“
„Dobře, jsem tu proto, že jsi jediná, z mého okolí, komu se mohu svěřit.“ Hanabi teď zněla hodně depresivně.
„Copak se stalo? Něco s oním mužem?“ domyslela si rychle Sakura.
„Ano, řeknu ti vše, už nemám sílu to před tebou tajit. Stejně by ses to dozvěděla, buď od něho, nebo od Nejiho. I když mi výslovně říkal, ať mlčím. Nevím, jak to Neji dělá, že to tajemství drží v sobě tak dlouho a nehroutí se z něj.“ Tady Sakura zastříhala ušima, zrovna nesla z kuchyně tác s čajem a pár sladkostmi. Měla je hlavně kvůli synovi, moc mu chutnaly. Zvláštní, Sasuke sladké nerad. Položila tác na stolek před Hanabi dala ji její šálek, poté zalila oběma čaj. Posadila se naproti ní, čekala co řekne.
„Díky za ten čaj, snad tě uklidní víc než mě,“ pronesla Hanabi s vírou v hlase. Vzala si šálek k sobě, snad ta vůně ji pomohla se rozmluvit. Mluvila a mluvila, pila a mluvila, až došla na konec. „… pak mě srovnal s Hinatou a od té doby jsem s ním nemluvila. Spíše on nechtěl mluvit se mnou. Za čtrnáct dní mám převzít vedení klanu, abych tak ulehčila Nejiho práci, ujala se místa po sestře. Stále myslím na to, jaké by to bylo, kdybych byla jeho ženou. Vím, zní to divně, hlavně proto, že byl snoubenec mé sestry. A to je vše.“ Usrkla trochu čaje, bylo ji o trochu lépe.
Sakura jen mlčky seděla, radši nic nepila, ani nejedla, nechtěla ji poprskat, poslouchala její příběh a nemohla uvěřit tomu, co se dozvěděla, dokonce si i četla kopii dopisu, co zanechal. Na jednu stranu ho chápala, na druhou by ho zabila. Vždyť takhle zůstala sama s dítětem a neměla nikoho blízkého, kdo by ji pomohl v těch časech po moru, po narození Shisuie. Na třetí stranu by ho přivítala jako ztraceného člena rodiny.
„Tak na tohle nemám slov, doslova si mě umlčela, což se dařilo jen Sasukemu, a v poslední době jeho neméně povedeném bratříčkovi, jenž se ukázal dost živ, aby přišel na můj seminář v Suně, tam se mi představil jako Černý Havran, na konci si posléze sundal masku ANBU Konohy, kdo to nebyl? Mrtvý Uchiha starší. Samotný Uchiha Itachi. Vyjevil přání mě poznat, svého synovce samozřejmě. Akorát nevím, kdy se chce ukázat. Času měl dost.“
Pro změnu Hanabi zůstala mlčet. Něco ji na tom nehrálo. Proč by se dva zdánlivě mrtví muži vraceli? Kvůli nim? Nebo je život už nebaví a chtějí zkusit něco nového? Běželo Hanabi hlavou. I s touto obavou se jí svěřila.
„Možná, u nich jeden neví.“ pokrčila Sakura rameny. Buď zabíral ten čaj, nebo už jí to bylo jedno. Vůbec ji nenapadlo se svěřit s onou podivností, která se odehrála minulou noc, kdy někdo zaklepal, asi si to pak kvapně rozmyslel a odešel dřív než mohl Shisui otevřít… už vůbec si to nedala do souvislosti se vším, co vyslechla. Asi už nepřikládala věcem takovou váhu…
Hanabi na tom byla podobně. Pak si ještě vyměnily několik svých teorií a vsadily se za jak dlouho se ukáží. Druhá sázka se týkala, který z nich to bude první. Každá si vybrala toho svého.
Domluvily se, že se budou pravidelně navštěvovat, Hanabi bude hrát roli špeha u Nejiho, pokud se dozví něco nového, bude to ihned hlásit.
Nakonec se to vyřešilo jinak, než si obě plánovaly…

Přesně hodinu po té hádce se konala ona podstatná porada. Paradoxně se odehrála v té samé místnosti, kde předtím porada, co s Shiem, bratrem Přízraka, a jeho dvěma muži, kteří nyní leželi mrtví v mrazáku, Shi unesen spolu s Mio, sestrou Doktora.
Dlouho bylo ticho, rušené jen hučením techniky v jednom rohu místnosti. Sanado se jim právě chystal pustit onen záznam. Zprávu si zatím nechal pro sebe, bude lepší, když se to dozví, až po nahrávce. Znal ho už dlouhá léta, věděl jak upoutat jeho pozornost.
Pro jistotu si všichni donesli svoji židli, rozesadili se tak naproti monitoru, aby každý dobře viděl. Kdyby situace nebyla tak vážná, vypadali by jako školáci ve třídě, když si učitel konečně vydobyl pozornost neukázněných žáků…
„Než to pustím, prosím, zachovejte klid. Jednu vypjatou situaci jsme tu už měli. Omluvte mě, ale já už tohle viděl, nemusím to vidět ještě jednou.“ Stiskl tlačítko pro přehrání, bez dalšího slova opustil místnost. Podíval se na hodinky, měl přesně patnáct minut na rozbor onoho vzkazu než ho ukáže těm dvěma. Stopy a látka počkají, i když všem důkazům dával stejnou prioritu.
Divákům se začal odvíjet krátký film, zpočátku se nic zvláštního nedělo, všude byl klid, v budově to vypadalo rodinně… Likvidátoři se objevili na scéně z ničeho nic. Pak se to stalo! Spuštění alarmů, ochromení Nagata a Mio. Pak kruté, zbytečné zabíjení dvou věrných mužů. Byly to jatka. „Předaný vzkaz“. Až konečný záběr ukázal onoho velitele a jeho jasný úmysl čišící z očí…
Přízrak a Doktor se na to nemohli ani koukat, šlo o jejich sourozence. Poté i z toho důvodu, jak všichni svorně zalapali po dechu při zjištění, kdo je velitelem… Znali toho sadistu!
Kakuzu!
Poslední člen Akatsuki, který uprchl z boje od Hidana, nikdo o něm dlouhé roky neslyšel, už věděli proč. Byl prohlášen nezvěstným. Netušili jak se dostal k nim! Nějak musel. Pracoval jako elitní žoldák! Jako Likvidátor! Musel být jejich hlavní velitel! Šok přecházel z jednoho na druhého…
Sanado jim nechal dalších deset minut na vstřebání všech informací, pak vešel zpět do místnosti se vzkazem od něho.
Přízrak mu ho doslova vyrval z ruky, jakoby to bylo jedno z Kakuzových srdcí a mohl do rozdrtit!

Naruto měl, co dělat, aby se při čtení ovládl natolik, aby zcela pochopil význam slov. Oslepila ho rudá mlha, toužil vraždit, ukázat své vražedné umění v celé své kráse tomu hajzlovi Kakuzovi! Ďábelsky se pro sebe usmál.
Havran měl podobný pocit, znal ho moc dobře z Akatsuki. Otřásl se při představě, co by s Mio mohl provádět…
Zbytek osazenstva zůstal nervózně sedět, ani nedutali. Jen čekali na jakýkoli další signál, který by nevypadal vystrašeně či děsivě.
Ticho se odvážil prolomit Sanado. „To není vše, podařilo se mi z otisků bot dostat zbytkovou zeminu, která určitě není odtud, plus slušný vzorek látky jejich uniformy, což nás zavede tam, odkud tkanina pochází.“
„To je dobře, moc dobře, vyčmucháme ty parchanty, dostaneme zpět bráchu a jeho přítelkyni. Dostaneme je! Ano, tak to uděláme.“ Pronesl Naruto zcela mechanicky. Ovšem zapomněl na jednu věc. Ani při jedné z akcí se nedozvěděl nic bližšího, kde mají Likvidátoři základnu, ani to, kde jsou. Zapeklitá situace. Neřešitelná.
„Když si nám pověděl svůj plán, víš, kde začít?“ Itachi si dovolil položit tuto drzou otázku.
Na to neměl Naruto dostatečnou odpověď. Ticho bylo více než výmluvné.

Během krátkého probuzení se nemohl Nagato divit více. Poslední, na co si vzpomněl byl ohlušující alarm a bolest po celém těle. Pak milosrdná temnota. Otevřel nejistě oči. Myslel si, že oslepl, poté se však uklidnil, načež spatřil v temnotách stíny, jakmile si zvykl na tu hroznou tmu. Snažil se vstát, ale paralýza ještě trvala. Nyní ho malinko bolela hlava od toho rychlého pohybu, aby ne, moc šetrně se k němu nechovali. Tělo měl ještě ztuhlé od zásahu proudem. Postupně se mu za vydatné pomoci nepříjemného mravenčení vracel cit do těla. Studená podlaha tomu moc nepomáhala. Spíše naopak. Než si byl jist svými končetinami, ještě nějakou dobu čekal. Využil toho, aby se mohl porozhlédnout na místo, kde se ocitl. Do toho si povšiml, že má jen základní oblečení, připadal si nahý bez své bojové uniformy, cítil se naprosto bezmocný, jakoby něco vysávalo jeho sílu…
Nebyl to zrovna milý pohled na studenou kobku bez oken, pevným mřížovým vedle hlavy. Sláma povalující se sporadicky na zemi páchla od zatuchliny a vlhka deroucího se zpoza mřížoví. Postel tu nebyla žádná, jen jakési ubohé zařízení, jenž mělo působit jako toaleta… Naštěstí nebyl přikován ke stěně. Žádných řetězů si prozatím nevšiml, ani je necítil.
Zkusil promluvit, moc mu nešlo. Cvikem se dostal na slušnou zvukovou úroveň, až uslyšel hlas, kterýžto neslyšel moc rád, na druhou stranu ho vítal. Uvědomoval si jednu věc. Pokud bude spolupracovat, Mie nic nehrozí, na další variantu nechtěl zbla pomyslet. Copak je asi s mými muži? blesková myšlenka.
„Ano, jsem hned ve vedlejší kobce. Kdo to byl? Co od nás chtějí?“ Podle jejího jistého hlasu bylo znát, že je déle vzhůru.
„První otázku nevím, nestačil jsem je zaregistrovat. Druhá je špatně položená, spíše se mi zdá jakoby chtěli mě a ty jsi jen užitečné rukojmí, proto, abych s nimi spolupracoval, ať je to na čem chce,“ nečekal, že řekne tolik slov. Při slově ‚rukojmí‘ se zachvěl, chladem to určitě nebylo, měl takový špatný pocit, nějaká zašitá vzpomínka se drala ven. Nepodařilo se. Soijiro odvedl na všech dobrou práci.
„Musíme se odsud nějak dostat!“ Prohlásila Mio rezolutně.
„To musíme, jenže neznáme naši polohu, rozmístění hlídek, typ vojáků a hlavně naše nepřátele.“ Docela slušný seznam neznámého. Dalo se to čekat. Hlavní věcí zůstával fakt, nyní se už mohl pohybovat, sice ještě omezeně, byl to nepatrný pokrok. Opatrně si sedl, otočil se k mřížím. Zjistil hodně znepokojivou zprávu. Mříže a jistě i zdivo bylo postaveno ze vzácného kovu, jenž vysává chakru ze vzduchu, kov se choval rostlinně, nasával do sebe chakru jako kytice, co dýchá oxid uhličitý a mění ho na kyslík. Záhadou bylo, co tento kov pak dělal s chakrou? Jeho prvotní myšlenka. Kdo by také dal uvěznit někoho, pro koho jsou obyčejné mříže směšnou překážkou?
„Fajn, co teda uděláme?“ Přemítání bylo přerušeno otázkou.
Nagato se nevolal Shi jen tak pro nic za nic. Stačila mu chvilka a dokázal z většiny situací utéct, probojovat se, či udeřit přesně tam, kde to nikdo nečekal. Nejednal podle platných pravidel, utvářel si svoje vlastní. Dělal všechno proto, aby nikdo neměl možnost odhalit jeho taktiku. Podnikal zcela nahodile své útoky. Holt, přece jen měli něco s Narutem společného. Nepředvídatelnost. I zde se mu už v hlavě rodil plán, sice vysoce nebezpečný jak pro sebe, nejvíc tím však pro Mio, pokud se odhalí jeho úmysly. Bude hůř. Mnohem hůř.
Nevěděl kolik času mají, proto ji ve zkratce řekl svůj plán, doufal jen v jedno, žádné štěnice, což se ukázalo jako správný úsudek. Žádná sebelepší technika nemá ráda lezavo a vlhko. Mio jen zalapala po dechu, ač byla zvyklá na horší věci. Neochotně souhlasila.
Stihli to taktak, Shi akorát domluvil, pročež bylo slyšet vrzání zámku a skřípavý zvuk otevíraných dveří. Děsivá kombinace s celkovým prostředím.
Vcházel do dveří jejich únosce. Nagato nevěřil svým očím! Noční můra pokračovala. Mio zůstala bez dechu, jakmile se Kakuzu dostal na dohled oběma.
„Jak se máme? Asi máte hlad, že? Nechal jsem pro vás něco ukuchtit,“ poté pokynul dvěma zuboženým služkám, aby přes mříže dostaly tác s ještě ohavnějším jídlem. Pak rychle zmizely. Nagato i Mio si stačili všimnout v jakém byly stavu. Vyděsilo je to víc, než mysleli. Šaty na nich jen visely, tipovali byste jim padesát, jim však bylo necelých dvacet pět, vlasy šedivé, pleť matná a špinavá od potu, prachu, pod Kakuzovou rukou takhle sešly, mučil je pro svou chlípnou radost.
„Přeji dobrou chuť, po jídle se opět zastavím a začneme, mí páni jsou již netrpěliví. Nemysli si, Shi, štěnice nám tady chybí, nezapomínej, i na to, jak stěny mají uši. Budu vědět o všech tvých plánech.“ S poklonou se neobtěžoval, rázně odešel. Celá situace se změnila o tři sta šedesát stupňů.
Ani jeden se jídla nedotkl. Věděli, že není otrávené, ještě netrpěli takovým hladem, aby to jedli jako zvířata.
Změna plánu. Muselo se na to jít jinak. Pak ho podivně třikrát po sobě zabrnělo v uchu…

Už to nebyla porada, ale bádání po všech stopách, které mohli přečíst z indicií nechaných v blízkosti základny.
Po dlouhých a úmorných hodinách se dostali tam, kde byli. Na začátek. Neměli se čeho chytit. Otisky byly k ničemu, tyhle boty nosila většina přítomných, i vzorky zeminy nikam nevedly. Obyčejná půda, naleznete ji všude. Vzkaz bezcenný, žádná stopa. I kousek látky, jakoby se jim vysmíval. Standardní shinobi tkanina používaná elitními jouniny Skrytých vesnic. Až příliš pozdě si spolek uvědomil pravdu. Tyto stopy je měli jen pozastavit, dostatečně zaměstnat, aby nehledali hnízdo Likvidátorů. Což se podařilo.
„Zní to krutě, ale Shi s Mio si budou muset poradit sami. Teď pro ně nemůžeme nic udělat.“ Sanado našel odvahu říct pravdu.
„Něco přece.“ Břitva se nedala tak snadno zlomit. Mužské osazenstvo obrátilo hlavy na jedinou ženu v jejich středu.
„A co jako?“ Doktor se snažil neupínat na naději.
„Sice je nemůžeme hledat přímo, ale co takhle se tvářit, že jsou nám fuk? A přitom rozhodit své sítě po našich kontaktech. Řekneme jim jen to, co bude třeba. Je to pracné, dlouhodobé, rozhodně lepší než nic.“
„To zní velmi rozumně, k tomu jim dáme náš signál, který zná i Shi, porozumí,“ Přízrak byl z té situace vedle, ovšem cítil potřebu se svěřit se svým úmyslem.
„Jak ho chceš vyslat?“ Tsukiho to napadlo, už při druhém slovu.
Přízrak si poklepal na ucho. „Má ho také. Nenápadně jsem mu ho podstrčil. Sanado, nastav frekvenci tři dva sedm. Pošli jen Morseem tyto čísla, on už bude vědět. Nechci riskovat, že odhalí naši jedinou spojitost s námi.“ Všem se rozšířili zorničky od poznání, které měli čekat.
„Ty si hotový génius.“ pochválil ho Sagi.
„Tohle by mě teda nenapadlo,“ přidal se Maxim.
„Je to tak, chtěl jsem být s bratrem, aspoň takto v kontaktu. Sanado pro mě ještě jeden vyrobil. Ukázalo se, jakou klikou to bylo. Havran o tom už ví. Teď je načase vám říct něco, co změní naše životy. Navždy.“
„O co jde?“ broukl Loutkář od monitoru, pouštěl si záznam zas a znovu, chtěl znát dokonale pohyby nepřátel a využít je ve svůj prospěch.
Už měl kompletní obraz toho, co Ochránci budou zač, jaké úkoly budou mít, kdo povede jednotlivé sekce… plus o rekrutování nováčků.
Přízrak si nechal dramatickou pauzu. V duchu si vybavil Hanabi jako svou ženu, nepatrně se usmál. Trvalo to dlouho než mu vše zapadlo na místo. Vše směřovalo k této události. Indicie tu byly. Budoucnost přichází. Už brzy bude vše jinak. Měli ji na dlani. Nová éra nastává. A s tím i staronoví nepřátele. Hra začala.
Ticha už bylo dost. Přízrak se pořádně nadechl, pak jen mluvil a mluvil. Řekl jim úplně všechno.
Dveře se otevřely jednoznačným souhlasem.