manga_preview
Tlumočení B. 26

Sedm Osamělých - Kapitola 8

Celé bojiště se doslova zastavilo. Všichni, včetně Tayuyi, která byla vycvičena jako profesionální vražedkyně. Jakkaru, mladý chlapec velkého vzrůstu, takže vypadal stejně starý jako Raiu a Tayuya, farmářský kluk, jehož vyhodil majitel zelinářství a tajně i překupník s kradeným uměním, tu teď stál, celý pokrytý čímsi, co připomínalo stříbro, včetně jeho oblečení a očí. Vypadal jako socha, akorát byl schopen se plně hýbat. Všichni na něho zírali, nechápajíc, co se vlastně děje.
Jakkaru se upřeně díval na vůdčího zločineckého ninju s napjatým výrazem, aspoň co se z jeho kovové tváře dalo poznat. Ten na něho hleděl překvapeně. Takto si vyměňovali pohledy, dokud se Jakkaru nevymrštil vpřed...

Raiu okamžitě poznal změnu. Předtím, když k němu Jakkaru běžel, bylo to nemotorné a proti běhu shinobi až bolestně pomalé tak, jak by se dalo čekat od někoho jeho velikosti. Teď však v jeho pohybech byla jistota a hlavně přesnost. Nedělal žádné zbytečné pohyby, rovnováhu měl perfektně pod kontrolou a zejména rychlost se drasticky zvýšila. Vyjasnila se jedna věc. Jakkaru musel být ninja. Podle pohybu nebyl moc zdatný, ale určitě měl jejich výcvik. Změna jeho „kůže“ musela být nějaké jutsu, možná i přímo kekkei genkai. A jak se zdálo, Jakkaru ho právě chtěl použít.

Ninjové se konečně probrali z letargie, když viděli, jak se k nim oživlá socha rychle blíží a rozdělili se. Část pokračovala s Tayuyou a zbytek se vrhnul proti Jakkarovi. Hodili po něm pár vrhacích zbraní, všechny se však od jeho těla odrazily s hlasitým cinknutím. Takže je to nějaký kov. Chrání ho před útoky a díky tomu přežil ten výbuch přímo do obličeje. Ale jak to udělal? Pokryl se jím stejně, jako to dělá Gaara z Pouště? Je to nějaká technika Jitonu? Avšak lesk tomu příliš neodpovídá.
Raiu sledoval, jak mladší chlapec jednoduše proběhnul skrze své nepřátele, kteří se jednoduše rozletěli do všech stran, když jim vrazil pěstí, nebo do nich prostě narazil. Takže měl i velikou sílu, co se dalo čekat od jeho postavy. Bojový styl kluka byl proti jiným ninjům, které znal, pomalý a přímočarý a Jakkaru se nijak nesnažil bránit nebo krýt. Jeho obrana mu prakticky dávala možnost zcela ignorovat rány.

Vypořádal se s nimi a pokračoval dál, řítíc se přímo proti veliteli. Ten už provedl krátkou sérii pečetí končících pečetí Tygr.
„Katon: Shohibana no Jutsu!“
Z úst začal plivat velké množství malých rudých ohnivých plamínků, které při dopadu na Jakkarovo tělo explodovaly žlutým plamenem. Ale ani to chlapce nezastavilo, takže musel přejít na kunai a bojovat na krátkou vzdálenost. Zde se plně projevil Jakkarův styl boje, který Raiu začal analyzovat.

Možná kvůli zlobě jeho údery postrádaly veškerou opatrnost. Velmi často jonin seknul chlapce Raiuovým zcizeným mečem, čepel se však jen neškodně svezla po kovu, který pokrýval jeho tělo, aniž by na něm nechal jakýkoliv šrám. Jakožto svědomitý válečník, který se o své zbraně stará, Raiu věděl, že to nebylo proto, že by meč nebyl dost ostrý, ale Jakkarova obrana byla tak silná. Soupeř si tohoto faktu byl taky vědom a jeho prvořadým úkolem bylo vyhýbat se Jakkarovým útokům, než vymyslí, jak má kovového chlapce vlastně porazit.

Raiu se začal vyhrabávat ven a poznal, že asi brzy bude konec boje. Tayuya se už „nenásilně vypořádala“ (nezabila je) se svými protivníky a rozhodla se pomoct Jakkarovi. Zarazila se však v pohybu, jen čekala na místě a sledovala, jak si velký kluk vede. I když se mu nedařilo zasadit rozhodující úder, rozhodně se mu dařilo držet jonina, který byl o mnoho úrovní výš, v defenzivě. Tayuya byla zřejmě zvědavá, jaké schopnosti Jakkaru vlastně má.

Souboj trval dlouho. Nehodlali se vzdát, byla to patová situace, protože ani jeden nebyl schopen toho druhého porazit. Jakkaru byl moc pomalý a nezkušený. Missing-nin zase neměl příležitost, aby chlapce zabil nějakou technikou, protože standardní možnosti nefungovaly. Raiu i Tayuya se mohli zapojit a převážit misky vah, ale ani jeden to neudělal. Raiu měl pocit, že tohle si musí Jakkaru vyřídit sám s jedním ze svých možných tyranů a Tayuya se prostě jen chtěla bavit zajímavým soubojem.
„Co se to tu děje?“ ozval se hlas a Raiu s Tayuyou se otočili, aby spatřili na vzdálenější straně palouku prodejce umění, veřejně známého jako místní obchodník se zeleninou a Jakkaruova šéfa. Probral se z rány, kterou mu předtím uštědřil Raiu. Jeho tvář byla znatelně oteklá. Ta rána se mi povedla, pochválil sám sebe Raiu.

Jakkaru se taky otočil, což byla chyba, kterou jeho soupeř využil. Z malé kapsičky vytáhnul několik výbušných lístků, přilepil je na Jakkarua a oskočil pryč. Lístky se zapálily a chlapec si konečně všimnul plamínků na své hrudi. Exploze byla veliká a oba mladí lidé si zakryli tváře před tlakovou vlnou, i když byli bezpečně daleko. Nepřátelský jonin přistál na zemi a už připravoval pečeti pro další, ničivější jutsu.
Během toho se však ozvala dutá rána, jako když něco těžkého dopadne na zem a následně byl jonin přerušen, když ze země vyjel blok železa bez žádného určitého tvaru, který ho vyhodil do vzduchu a lehce omráčil. V dýmu klečel Jakkaru s oběma pěstmi zaraženými do země, když do ní udeřil a zlostí vycenil zuby. Jak jeho soupeř dosáhl nejvyššího bodu a začal ztrácet výšku, Jakkaru se rozeběhl, vyskočil za ním a udeřil ho hřbetem pěsti jako kladivo do hrudi, což padoucha vyslalo velkou rychlostí k zemi. Ozvala se rána a vzedmul se prach v místě dopadu, kde Missing-nin ležel v bezvědomí a poražen.

Jakkaru, plný zlosti, ale už i s pocitem zadostiučinění, stál nad svým soupeřem a oddechoval. Ne však únavou ale úlevou, když už boj skončil a tělo se mu dávalo do klidu. Ten moment se starší teenageři neopovážili narušit. Tayuya, sama zabiják, který by svého soupeře bez váhání popravil, nijak nekomentovala, že Jakkaru svého nepřítele nezabil. Proč, to se Raiu ani neodvážil hádat.

Obchodník a podvodník v jedné osobě přihlížel s ústy dokořán, s nevěřícným výrazem a zastrašené oči měl upřené na „kluka z kovu.“
„Jakkaru?“
Přes sucho v krku to slovo znělo prázdně. Nechápal, co se právě dělo a Raiu mu to neměl za zlé. Obzvláště muselo překupníkovi nedávat na rozum to, co byl Jakkaru zač. Kluk v tom měl ale očividně jasno. Vycenil zuby, jeho velké ruce se sevřely do pěstí, až to zaskřípalo a rozeběhnul se proti svému bývalému zaměstnavateli. Nebylo těžké uhodnout, co chtěl udělat. Obchodník si to také s hrůzou ve tváři uvědomil a začal nejistě po krůčcích ustupovat. Jakkaru se však nezadržitelně blížil, aby vykonal akt spravedlnosti.

Scházelo mu pár metrů, když se najednou Raiu objevil před ním a obchodníka složil k zemi kopem z otočky. Ten dopadnul na zem, provedl jeden menší odraz, než se zastavil a zůstal nehybně ležet. Jakkaru se zastavil a nechápavě zíral nejdříve na svého šéfa, a pak na Raiua.
„Proč jsi to udělal?!“ jeho hlasem pulzovala zlost.
Raiu se však před ním ani nehnul.
„Tvoje rána by ho určitě zabila.“
Jeho hlas byl klidný a pod kontrolou, uvnitř se však bál. Kdo by ne, kdyby před ním stál rozčilený kluk, který zřejmě neměl žádnou viditelnou slabinu?
Raiu pokračoval: „Tím, že ho zabiješ, nedosáhneš žádného uspokojení, ani zadostiučinění, protože on určitě nebyl první, kdo tě ponižoval a urážel, že? To chceš zabít i ostatní?“

Jakkaru stál, hlavu otočil na ležícího muže a z napnuté tváře se pomalu vytrácela bojovnost. Zpomalil svůj dech a za chvíli začala mizet stříbřitě lesklá barva. Nahrazovala ji původní barva kůže, vlasů a oblečení, které měl na sobě. Raiuovi se vnitřně ulevilo.
„Vím, že je těžké takové zacházení snášet a spravedlnost není na tvé straně. Ale násilí není řešení. Pouze změní opovržení ostatních ve strach, a to je ještě horší. Ty máš dobré srdce a tohle není to, co chceš, aby si o tobě ostatní mysleli.“
Veliký chlapec sklopil pohled dolů a svěsil ramena.
„Ne. To nechci.“
Raiu přikývl a lehce se usmál, že napětí zvládnul.

„Fajn, hoši,“ ozvala se Tayuya a přistoupila k nim. „Tohle etické drama jste vyřešili, teď se přesuňme dál. Co teď budeme dělat?“
Rozhlédla se po celém bojišti, aby tím dala najevo, o čem přesně mluví. Oba kluci se také podívali a Jakkaru si zřejmě uvědomil, co celá bitva znamenala.
„Měli bychom utéct,“ řekl nejmladší a lehce se otřásl strachem. Tayuya mu věnovala krátký pohled, než se otočila k Ikazuchimu.
„Přesně. Vezmem roha, aby na nás Vodopádoví nepřišli.“
Raiu přikývl, promluvil však až za pár vteřin.
„Souhlas. Ale neodejdeme, než se postaráme o ně.“
Opět se rozhlédnul po poražených shinobi a překupníkovi. Podíval se na Tayuyu, jejíž pohled byl více než výmluvný.
„Na takové kraviny nemáme čas,“ zavrčela.
Raiu se lehce usmál a řekl, „mám nápad.“

* * *

Bylo ráno a v malém městečku, kde se Raiu a Tayuya na den zastavili, bylo rušno. Místní posádka ninjů ze Skryté Vodopádové vtrhla do zelinářství poté, co byl hlášen tmavý kouř linoucí se odtamtud. Když ninjové přišli, našli tam ležet několik omráčených ninjů. Všichni byli hledaní pro různé zločiny nejen v Zemi Vodopádů. Taktéž tam nalezli majitele, ležícího ve skrytém sklepě s kradenými uměleckými díly všeho druhu. Mnoho z nich bylo ukradených z muzeí a sídel feudálních lordů, šlechticů a kněží.

Vodopádoví se divili, kdo mohl všechny ty ninji porazit a neukrást přitom žádný z cenných kusů, pak ale jednoho napadlo, že by si mohli zásluhy přisvojit sami pro sebe, aby tak získali slávu a uznání jak města, tak své ninja vesnice. Nápad se kolegům zamlouval, takže když je probrali a vyváděli z obchodu na ulici, nikoho ani nenapadlo se podívat a spatřit podezřelého černého vlka ležícího na jedné ze střech s katanou uvázanou k vestě. Vlk je bedlivě pozoroval, a když zmizeli za rohem ulice, sám se vypařil v bílém kouři.

Toto všechno se však Raiu, Tayuya a Jakkaru nedozvěděli, poněvadž pelášili pryč směrem na jihozápad od města vstříc Zemi Trávy. Běželi v běžném způsobu ninjů předklonění dopředu a s rukama vlajícími za nimi. I když Vodopádoví o nich nevěděli, nechtěli riskovat, že by si jejich přítomnost spojili s nálezem v obchodě se zeleninou.
Běželi pár hodin, než Tayuya oznámila přestávku a zastavili se na louce pod skálou s vodopádem a malou říčkou dělící louku na dvě části. Jakkaru si sednul na zem a položil svůj tlumok, jedinou věc, kterou skutečně vlastnil. Tayuya se protahovala a Raiu položil na zem svůj vlastní batoh, ale nechal si pro jistotu meče na opasku.

Chvilku prostě jen stáli, nebo seděli a sbírali síly. Potom si Raiu dřepnul, podíval se na Jakkara a vlídně se usmál.
„Tak. Teď, když nám už nic nehrozí, máme čas. Můžeš nám říct, kdo jsi? Ale skutečně.“
Chlapec sklopil pohled, kleknul si na kolena a svěsil ruce podél těla. Raiu se také posadil a Tayuya ho brzy následovala, i když neměla moc potřebu. Byla však zvědavá na jeho vyprávění. Jakkaru se zhluboka nadechl a spustil.

„Tak dobře. Pocházím z farmy v Zemi Půdy, jak jsem říkal. Žil jsem tam s maminkou a několika dalšími farmáři, kteří se o všecko starali. Tatínka jsem viděl málokdy, vždycky přišel, a pak zase rychle odešel. Nevěděl jsem proč. Ptal jsem se, ale maminka mi to nechtěla říct, dokud k nám nepřišli ninjové a mamince neřekli, že tatínek byl zabit. Maminka mi konečně řekla, že byl ninjou ve Skryté Kamenné Vesnici. Žádali maminku, aby mě pustila do vesnice, protože pro ně byl tatínek důležitý. Nechtěl jsem pryč, maminka hodně brečela, ale když řekli, že by se o mě ve vesnici staral tatínkův kamarád a posílal bych mamince peníze, tak souhlasila.

V Kamenné vesnici to bylo hezké. Líbily se mi vysoké kamenné budovy, lávky mezi domy a skály okolo. Na naší farmě nic takového nebylo.

Když jsem se dostal na Akademii, všechno se změnilo. Děti ke mně nebyly hodné jako učitelé. Říkaly mi tupče, tuponi, hlupáku, sedláku, bramboro, idiote a jinak. Byly na mně ošklivé, ale když jsem to říkal dospělým, děti se začaly chovat hezky a nikdo mi nevěřil. Pak mě zbouchaly. Vždycky jsem přišel domů a brečel jsem.
Když celá třída vyrazila do hor na jih k hranicím, už jsem to nevydržel. Kluci mě zatáhli stranou od učitelů a začali mě šťouchat uprostřed kruhu. Nadávali mi, ale já nic neudělal. Když mě strčili proti kameni a chtěli mě začít bít, už jsem toho měl dost. Nasbíral jsem čakru a chtěl provést nějakou techniku, jakoukoliv.“
Slova se Jakkarovi zarazily v krku a musel se zhluboka nadechnout. Chvíli mlčel, jak se snažil uklidnit.
„Zděsil jsem se, když jsem se podíval na své ruce. Byly z kovu! Celý jsem byl z kovu! Vyděsili se i spolužáci, ale jeden, Norio, se vzchopil, vytáhnul kunai a hodil ho po mně. Neškodně se odrazil na zem. Naštval jsem se. Pak si všechno pamatuju jako v mlze. Udeřil jsem do země, ze které vyjely kovové sloupy přímo mezi spolužáky. Vyběhnul jsem proti nim, řval a honil je. Chtěl jsem jim to všechno vrátit! Oni utíkali a křičeli. Jeden potom zakopnul a já jsem k němu doběhl. Podíval se na mě vystrašeně a já se zarazil. Chtěl jsem ho udeřit, ale ty oči... nemohl jsem. Nechtěl jsem být jako oni.
Tak jsem utekl pryč. Běžel jsem pryč do hor a pak dolů. Měl jsem strach co... co se mnou udělají ve vesnici. Zastavil jsem se až v lese. Byl jsem strašně unavený, ale nevěděl jsem, co mám dělat. Nemohl jsem se vrátit ani do vesnice, ani domů na farmu za maminkou. Našli by mně tam.“

Raiu během jeho vyprávění několikrát skoro až zalapal po dechu. Ačkoli jeho dětství nebylo až tak špatné jako Jakkarovo, dokázal si alespoň trochu představit klukovu situaci. Jeho ochráncové byli Hirame a Satoi. U většiny ostatních si dokázal získat úctu svými schopnostmi jako nejlepší ze třídy. Pouze Kimiko a její banda holek mu zatápěla. Kimiko se mu neustále snažila vyrovnat, aby prokázala svoji nadřazenost nad ním. Tvrdě cvičil a studoval, protože si uvědomoval, že se jí to skoro i podařilo. Raiuovi pomáhala jeho chytrost. Jakkaru takové štěstí neměl. Byl sám, neměl důvod ostatní překonávat a byl hodný. Toho zneužívali ostatní. Bylo mu ho upřímně líto.

Tayuya na to shlížela jinak. Ve Zvučné, ale i ve věznici, kde ji Orochimaru držel s ostatními, byla vychovávána, že přežije pouze silnější. Jakkaru se projevoval jako slabý hlavně kvůli své naivitě a nižší inteligenci. Ostatní toho pouze využili nehledě na to, že byl větší než oni. Měkká povaha je na obtíž velkým svalům. Ona byla cvičená, aby necítila soucit s nepřítelem a řídila se tím. Teď, když cestovala s Raiuem, začala cítit trochu víc empatie. Viděla to jako slabost, kterou ji Raiu nakazil. Ale... svým způsobem, se jí to zdálo i jako dobrá věc. Maličko.

Jakkaru však měl v sobě skrytou sílu, o které ani on sám nevěděl a použil ji proti ostatním, kteří mu způsobovali bolest. Jeho vlastní síla ho však děsila. Tayuya by násilníky s jeho silou pozabíjela. Problém by nastal v tom, co by se dělo dál. Kamenná byla známa určitou formou lhostejnosti ke svým vlastním ninjům více zaměřených na jejich osobní sílu s cílem posílit vliv vesnice v geopolitickém měřítku. Ale zase nebyli úplně chladní. Takže záleželo čistě na Tsuchikagem a jeho poradcích, co by s Jakkaruem a jeho schopnostmi udělali. Nejspíš by ho nechali naživu.

„Nevíš, jestli byl tvůj otec členem nějakého klanu?“ přerušil ticho Raiu a Tayuya se musela pousmát, když se na něho dívala. Zase ten zvídavý pohled.
Jakkaru zvednul hlavu a nejistě zakroutil hlavou.
„Nevím. Často nebyl doma a maminka o něm nikdy moc nemluvila, pouze že nás má rád.“
Raiu se zamyslel a Tayuya na něho chvíli dívala, než sama promluvila.
„Máš tušení, co ta ocelová kůže může být? Vím, že jsou techniky, které zvyšují odolnost těla na úroveň kovu, ale ještě jsem neslyšela o něčem, co by se podobalo tomuto.“
Přitom si vzpomněla na Kimimara a jeho kostěné kekkei genkai. Raiu se na ni zadíval, pak přikývnul a stočil pohled na Jakkarua, který na něho upřeně civěl s pusou lehce otevřenou, jakoby se mohl dozvědět nějaké velké tajemství.

„Nevím to jistě. Mohu se mýlit, ale myslím, že máš Kouton, Živel ocel.“
Jakkaru moc nechápal, ale Tayuya zvedla překvapeně obočí.
„Kouton? Ten je hodně vzácný.“
Raiu přikývnul.
„To je. Je to kekkei genkai a pokročilá verze Dotonu. Je to stejné jako u Dotonu, kdy se s použitím vlastní čakry vytváří kamenné bloky nebo bahno, akorát že u Koutonu se místo kamene tvoří ocel a jiné tvrdé kovy.“

Jakkaru několikrát rychle a nechápavě zamrkal na Raiua.
„Kekgei gen-tai? Co to je?“
Tayuya lehce protočila očima, ale Raiu na to nijak nereagoval, místo toho s úsměvem odpověděl.
„Pokrevní vlastnost. Určité shinobi rody se rodí se schopnostmi, které se dědí z otců na syny nebo dcery, popřípadě pochází z genů matky. Díky nim jsou schopni dělat věci, které ostatní nemohou. Zdá se, že tvůj otec a jeho rodina si předávali schopnost vytvářet stříbřitě zbarvené kovy. Tím se buď dokázali pokrýt za pomocí nasbírání vlastní čakry do těla, nebo to jejich tělo přímo změní v kov, nebo jednoduše prostoupí vaší kůží, svaly a kostmi, takže se nedá jednoduše prorazit. Nevím, jak to funguje. Taky dokážeš tento kov vytvářet, když jsi vytvořil ocelový sloup dnes v noci.“
Jakkaru jen seděl, díval se vyjeveně na Raiua a Tayuya si sama pro sebe říkala, že v těch očích bylo přímo vidět, jak mu informace v jeho hlavince šrotují. Proč se s ním vůbec zahazujeme...

„Co s tím můžeme dělat?“ zeptal se nakonec Kamenný a podíval se na své dlaně. „Jak se toho zbavím?“
Raiu se nadechl a lítostivě vydechnul.
„Nezbavíš. Je to ve tvé krvi, ve tvém těle. Je to tvojí součástí. Mohu ti však pomoct naučit se zděděnou schopnost ovládat.“
Konejšivě se usmál a položil Jakkaruovi ruku do vlasů. Mladší chlapec se na něho zadíval plný nejistoty a nedůvěry, ale také něčeho, co Tayuya nedokázalo moc dobře popsat. Radost? Z nálezu něčeho... skutečně nevěděla, co to bylo. Raději se odvrátila a stočila hlavu k nebi. Nemohla uvěřit, že tohle její parťák dělá.

„Pomů-...-žeš mi?“ pomalu se zeptal vysoký kluk ne moc věřícně.
Raiu se postavil, udělal jeden krok zpět, a potom přikývl.
„Ano. Na to ti dávám své slovo.“
Po tomto prohlášení se Jakkaru postavil a vypjal do plné výšky lehce převyšující Raiuovu. Ten se pohledem střetnul s Tayuyiným, která se přesunula za Kamenného záda a vrhala po něm přímo vražedný pohled s našpulenými rty, ale neřekla ani slovo. Možná čekala, až budou s Raiuem sami, aby ho seřvala. Pohled jí odvážně opětoval, pak ho stočil zpět k Jakkaruovi. Ten se na něho také díval, jeho výraz byl však plný nejistoty.
„Udělali jste toho pro mě oba dva víc než všichni ostatní.“
Při těchto světech Tayuya udělala kyselý obličej.
„Ale jak ti mohu věřit, Raiu?“

I přes všechno, co pro něho Raiu za posledního půl dne udělal, stále nepřekonal předešlá příkoří chlapce. Chápal to. Proto věděl, že musí pokračovat a přemoct nedůvěru svojí vlastní laskavostí. Jakkaru to potřeboval... Raiu vlastně taky.

Ikazuchi natáhnul před sebe ruku sevřenou v pěst a namířil ji na mladšího, přičemž se na něho široce usmál.
„Ťukni si a poznáš, jestli mi můžeš věřit.“
Chlapec z Kamenné nechápavě přejížděl očima z Raiuova obličeje na nastavenou pěst a zpět. I Tayuya zvedla oči a upřeným pohledem sledovala gesto s lehce zachmuřeným obličejem. Jakkaru pomalu zvednul vlastní ruku, nejistě dlaň zformoval do pěsti a ťuknul s ní do té Raiovi. Chvíli se nic nedělo, Raiu se usmíval, Jakkaru se zmateně díval a Tayuya čekala. Pak se Jakkaruovo zmatení začalo vytrácet, oči se mu postupně rozzářily stejně jako úsměv na rtech. Koutky Raiuových úst se ještě víc rozšířily. Jedině Tayuya nadzvedla obočí nepochopením. To má být co!? Jen tak si ťuknou a je to!? Co za blbej trik tohle má být!!!?

„Vítej u nás.“
Oba chlapci svěsili ruce podél těla a šťastně se na sebe dívali. Tayuya naproti tomu vypadala všelijak jen ne šťastná. Zuřila. Hodně. Raiu to na ní viděl a v duchu se bál, co nastane, až proti němu všechnu tu zlost vypustí. Zatím to neudělala a on si stále nebyl úplně jistý proč. No, do té doby mohu začít dělat něco jiného, dokud mám ještě čas.

„Něco u sebe mám,“ řekl znenadání Oblačný, dřepnul si a začal se hrabat ve svém batohu. Oba členové party ho sledovali a přemýšleli, o čem mluví. Za chvíli se postavil a v ruce držel dva malé kousky žlutého papíru. Tayuya okamžitě poznala, co to je.
„Tohle je speciální čakra papír. Když ho podržíš v ruce a nashromáždíš čakru, okamžitě zareaguje podle toho, jakou živelnou podstatu má tvoje čakra.“
„Vím, co je to. Tady u...,“ Tayuya se zarazila po ukázání na Jakkarua odolávajíc Raiuově pohledu, „u něho je to snad zbytečný, ne? Sám jsi řekl, že Kouton je vyšší forma Dotonu, tak ji v zásadě musí mít!“
„To není úplně zřejmé. Vím třeba o jednom klanu z Kamenné, který nemá jako svůj standardní živel Doton, nýbrž Katon, i když používá oba. Klidně může mít i jiný živel, akorát o tom sám ani neví,“ odvětil Raiu a předal jeden kousek papíru Jakkarovi, pak též nabídnul další Tayuye.
„Taky chceme zjistit, jaký živel je u tebe nejsilnější. Sama musíš uznat, že jsou pro tebe nutné nové techniky.“
Tayuya si odfrkla, přesto papír vzala.
„Předtím mi stačila flétna. Nepotřebovala jsem nic jiného.“
„Ty jsi předtím byla hudebnice?“ zeptal se překvapeně Jakkaru, ale dívka na něho podrážděně zavrčela, což ho přinutilo o krok ustoupit.

Přiložila světle žlutý lístek do výše očí, a se skoro až ledabylým výrazem v obličeji se na něho zadívala. Jakoby její oči měly takovou sílu, že se papír sám od sebe vznítil a za vteřinu z něho zbylo jen pár zrnek popela. Jakkaru, nadšen Tayuyiným zdánlivým úspěchem, upnul pohled na svůj kousek, zavřel oči a začal se pekelně soustředit. Zprvu se nic nedělo, ale za pár vteřin se papírek začal rozpadat. Jakkaru otevřel oči a s úžasem sledoval, jak se z papírku stává jen prach bez toho, aby se sám vznítil. Raiu spokojeně přikývnul.
„Je to jasné. Jakkaru má skutečně Doton a Tayuya zas Katon. S tím můžeme něco začít dělat.“
Shýbnul se pro svůj batoh a přitom začal znovu mluvit.
„Pro začátek byste se měli naučit základní techniky svých dominantních živlů. Jakkarua začnu učit Renga no Jutsu, s kterým jsem u Dotonu také začínal a u Tayuyi to bude Kaen no Jutsu. Já oheň plivat nedokážu, takže to bude trochu obtížnější, ale jsi dost zkušená a talentovaná, aby to pro tebe nebyl žádný problém.“
Pohodlně si na záda nasadil batoh, kolem pasu přivázal svoji bojovou brašnu a udělal několik kroků vpřed.
„Teď musíme zmizet. Vodopádoví by nás tu mohli najít.“
Jako jeden muž se rozeběhli po louce.

* * *

Pokračovali dále na jihozápad, dokud se nezačalo stmívat a oni se utábořili pár kilometrů před hranicemi se Zemí Trávy. Jakkaru byl nadšený, že ho někdo bude učit nové techniky, zatímco Tayuya vypadala jako bublající sopka před erupcí. Už byla tma. Jakkaru klidně spal u ohniště. Okolo tábora byl rozmístěn jeden tým Raiuových ninja-vlků. Raiu s Tayuyou stáli opodál, aby je náhodou mladý chlapec neslyšel. Raiu moc dobře věděl, co bude následovat.

„Proč jsi toho debila vzal sebou!?“ vyjela po něm zrzka a Raiu jen lehce cuknul.
„Co jsem ti ří-“
„Kašlu na to!“ přerušila ho Tayuya dřív, než mohl zaprotestovat. „Jeho IQ mi nesahá ani po kolena! Ptám se, proč ho máme táhnout sebou jako přívěšek!“
Dala si ruce v bok a propalovala Raiua očima. Teď z ní skutečně dostával strach. Věděl, co má říct, měl dost času na to, aby se připravil.
„Má hodně vzácný kekkei genkai. Může nám hodně pomoct, sama to musíš uznat. Teď jsem já dostal za vyučenou a Zvučná hlídka nám dala oběma pořádně zabrat. Jeho síla se nám bude hodit, až se zase dostaneme do nějakého průšvihu.“
Díval se jí do očí a doufal, že ji přesvědčí. Nepřesvědčilo.
„Kecy! O to ti vůbec nejde! Už od chvíle, co si ho včera vytáhnul z ulice, jsem poznala, že ti jde o něco úplně jiného!“
Za pokus to stálo. Raiu sklopil pohled a díval se Tayuye na chodidla.
„Máš pravdu,“ kapituloval.
Byla hodně chytrá a vnímavá, takže jí jeho motivace neunikla. Lhát nemělo smysl.
„Připomněl mi, jak jsem na tom byl já, když se mi děti v Akademii smály proto, jak jsem vypadal.“
Zvednul hlavu. Tayuya stála ve stejné póze jako předtím, výraz obličeje taky stejný, ale v jejích očích už neviděl ten zuřivý oheň, aspoň ne tolik jako předtím.

„Ten kluk je sám a trpí za něco, co není jeho vina. U mě to byl můj vzhled a u něho jeho inteligence. To není důvod, aby ho pro to kdokoliv urážel. Kdokoliv.
Do posledního slova dal velký důraz, ale nevěděl, jestli se do Tayuyi zaryl alespoň malý osten viny. Ta holka žila ve světě, kde vlastní síla, prohnanost a schopnosti byly alfou a omegou. Raiu ji chápal. Pro ni byl někdo, kdo nebyl chytrý „podřadný.“ S tím se však on nedokázal ztotožnit. Doufal, že tohle bude schopen u ní změnit.

Tayuya na něho stále upřeně hleděla. Její tvář zahalovala maska hněvu, ze které se nedalo vyčíst nic jiného. Ale oči ji zrazovaly, alespoň do jisté míry. Nic neříkala, tak se Raiu rozhodl pokračovat.
„Nabídnul jsem mu, aby se k nám přidal, protože vím, že potřebuje mít někoho, kdo mu pomůže se vypořádat s podobným zacházením, dokud se nenaučí si toho nevšímat a mít rád sebe takového, jakým je. Tak jako já měl své přátele. Chci být jeho kamarád, který mu pomůže.“
Rusovláska se na něho stále tiše dívala a Raiu zadržel dech v očekávání. Pro ni jeho postoj mohl představovat velkou slabost, další v řadě, o kterých věděla. S jejím vnímáním světa Tayuyin výraz mohl znamenat cokoliv. Bál se, aby to nedopadlo tak, že by se ho teď a tady pokusila zabít. Za chvilku se Tayuya napřímila, ruce v bok i vzhled však zůstali stejné.
„Fajn. Budeš se o něj starat. Ale běda, jestli nás bude zdržovat!“
Otočila se a rázně odpochodovala k ohništi. Raiu ji sledoval a za chvilku si uvědomil, že stále ještě zadržuje dech, tak úlevně vydechnul. Tohle zvládnul, ale Tayuya byla nekompromisní a cvičená k přijímání rozkazů. Tohle mu ještě oplatí, dříve či později.

Poznámky: 

Techniky:

- Katon: Shohibana no Jutsu / 火遁・諸火花の術 / Živel oheň: Technika mnoha uhlíků / Fire Release: Many Embers Technique
- Doton: Renga no Justu / 土遁・練瓦の術 / Živel země: Technika cvičných cihel / Earth Release: Practice Brick Technique
- Katon: Kaen no Jutsu / 火遁・火炎の術 / Živel oheň: Plamenometná technika / Fire Release: Flamethrower Technique
______________________________________________________________

Parta se nám rozšiřuje Smiling Asi jste už věděli, že dalším členem Osamělých je Jakkaru Smiling To jsem se ani moc nesnažil skrývat, aspoň si to myslím, od chvíle co se proměnil v kovovou sochu to bylo asi jasné.

https://i.imgur.com/P011GnW.png
Jak text napovídá, v Part II či Shippudenu bude mít Jakkaru ninja vestu a uniformu jako všichni ostatní Kamenní ninjové, akorát se dvěmi krátkými rukávy namísto pouze jednoho dlouhého. Jak ho získá už nechám na vaší fantazii Smiling Obrázek zobrazuje co má na sobě, ne však jeho postavu, ta je o něco silnější, hlavně v ramenou. Bude nejvyšším členem party podle referenčního obrázku. Smiling Normální kluk, akorát je mnohem větší než je u jeho věku běžné, vyšší než o dva a půl roku starší Raiu, a s rostoucím věkem to bude taky růst. Eye-wink

No, to by tak pro teď bylo asi tak všechno. Uvidíme se u dalšího dílu Smiling A opět moc děkuju Senpai-sama za korekturu. Bez ní bych byl nahranej Laughing out loud

4.666665
Průměr: 4.7 (3 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Po, 2018-07-23 00:56 | Ninja už: 3783 dní, Příspěvků: 1422 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Student Akademie

Mise L3: Líbí se mi, jak pracuješ s prvkem cestování a zahrnuješ různé země, pěkně to oživuje narutovskou geografii. Jen mi přijde, že jsi trochu hrr a do každé země se dostanou na můj vkus až moc rychle. Výbušný charakter Tayuyi zpracovávš docela dobře, jen mi přijde, že ji až moc držíš zkrátka, a tak je její vnitřní proměna čtenáři více viditelná. Smiling

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Čt, 2018-02-08 22:31 | Ninja už: 610 dní, Příspěvků: 1184 | Autor je: Sluha v rezidenci klanu Hyuuga

Pekne, pekne, Jakkaru sa nám vyfarbil, je nindža a má špeciálne kovové kekkei genkai Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Tayu sa mení, nikoho nezabila Shocked Fíha, Jakkaru porazil protivníka a chystá sa na svojho mučiteľa, ale Raiu zasiahne, hoci sa bojí chlapcovej sily a prípadnej reakcie. Múdro mu odôvodnil, že násilie nie je riešenie. Tuším nepriateľov odvliekli do zeleninárstva a Vodopádoví nindžovia sa vytešujú, že budú mať zásluhy za dolapenie hľadaných zločincov. Naši zdrhajú do Zeme Trávy, už sa na ňu teším Úpa boží!!! Počas odpočinku Raiu vyspovedá Jakkarua, čo je vlastne zač. Zaujímavá história, ale tak to obyčajne býva. Kamenná sa chlapcovi páčila, ale deti vedia byť veľmi kruté, to poznáme u mnohých narutovských postáv. Tayu má tvrdú výchovu a slabosť je pre ňu neprijateľná, ale začína cítiť trochu empatiu a toto ma pobavilo: „Teď, když cestovala s Raiuem, začala cítit trochu víc empatie. Viděla to jako slabost, kterou ji Raiu nakazil. Ale... svým způsobem, se jí to zdálo i jako dobrá věc. Maličko.“ Laughing out loud O Živle ocele som ešte nepočula, Raiu je ozaj bádateľ. Kreatívne sa s tými technikami pipleš Kvítek sakury Tayu tuším žiarli, že nie je jedinou Raiuovou spoločníčkou, len o tom ešte nevie hihihi Hmhm, Jakkaru je dosť teda nedôverčivý, keď ho chce Raiu trénovať. Hehe, tie päste mi pripomínajú nášho Beeho Laughing out loud Tayu zúri a Raiu má obavy, ako mu bude čistiť črevá, keď budú osamote, ale nakoniec ju ukecá, že sa im Jakkaru môže zísť. No ale to by nebola ona keby nemala posledné slovo: „Fajn. Budeš se o něj starat. Ale běda, jestli nás bude zdržovat!“ No uvidíme, čo ďalej pre nás vymyslíš Tee-hee
Som rada, že môžem nejako pomôcť, snáď z nás nikto neošedivie Laughing out loud Príbeh je fajn, dobre sa číta a svojím námetom inšpiruje Kvítek sakury
Palantir má pravdu, že missing-nin môže byť dosť mätúci, ale anglicizmy sú choroba doby, v mojej profesijnej kumunite by som bola za debila, keby som ich používala Eye-wink

Môj obrázok je darček od zlatej duše, vynikajúcej spisovateľky a vzácneho človeka, Akumakirei, ktorej zo srdca za všetko ďakujem Kvítek sakury

"Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše." Jan Werich
"Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co vědí..." Karel Čapek

Obrázek uživatele Voltér
Vložil Voltér, So, 2018-02-10 03:33 | Ninja už: 3788 dní, Příspěvků: 126 | Autor je: Prostý občan

Nevím jistě, jestli Tayuya na Jakkara fakt žárlí. To by muselo znamenat že je Raiu pro ni nějak extra důležitý Laughing out loud

Živel ocel se už v Narutovi objevil, i když zprvu polo-kanonicky, později to bylo oficiální. Poprvé to bylo v Shippuden filmu Will of Fire, kde to používal zločinec Hiruko. Tomu kůže zčernala a stala se kovovou, že se o něho zlomil Saiovy meč Smiling Později v knížce o Gaarovi po 4. válce to měl jeden z teroristů, kteří usilovali Gaarovi o život. Ten měl tímhle živlem vytvářet předměty. Jakkaru má jen jinou formu, která tak nějak bere z obou předchozích a snažím se to udělat i jeho osobní věcí, ne kopií ostatních Smiling

Tak já jsem taky celkem dost proti používání anglických slov, když máme český ekvivalent. Pořád takhle nadávám na televize ať přestanou používat "workshop" nebo "brownfield". Tady mi to ale ironicky sedí víc Smiling

Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, St, 2018-02-07 22:26 | Ninja už: 3115 dní, Příspěvků: 4359 | Autor je: Moderátor, Ochranka Hokage

Technická poznámka: v celkovom kontexte znie anglické missing-nin dosť nepatrične. Vhodnejšie by bolo použiť japonský výraz nukenin, keď už aj inde používaš japonské výrazy.
Zaujímavé, že sa mu podarilo tak jednoducho uniknúť, obzvlášť, keď bol pre Kamennú taký cenný...

Obrázek uživatele Voltér
Vložil Voltér, Čt, 2018-02-08 20:35 | Ninja už: 3788 dní, Příspěvků: 126 | Autor je: Prostý občan

V tom máš nejspíš pravdu. Mě to tam ale, asi divně, více sedí. Ne že by nukenin nebylo správně nebo tak, ale nevím proč, ale osobně to nevidím příliš jako tak rozšířený termín. Ano, určitě jsem teď řekl totalitní blbost, která je zcela ne-pravda, ale mám ten osobní pocit. Další možné termíny mohou být "zběhlý ninja" nebo "zločinný ninja", protože nukenin se většinou stanou zločinci tím či oným způsobem Smiling Budu asi používat všechny termíny, včetně toho anglického.

Tak, chvíli trvalo než si učitelé všimli, že je pryč, protože se spolužáci postarali o to, aby i jejich nepřítomnosti nevšimli a sami se vyděšeně schovali. Pak se nacházeli daleko od vesnice v terénu, který není snadný na to v něm někoho sledovat, všude samé skály, tam třeba stopy v blátě nebo zlomené větve těžko najdeš. A to neberu divou zvěř. Že se mu podařilo dostat přes hranice bez povšimnutí je taky divné, ale ne nemožné, přes hory se ne moc dobře přesouvají velké formace, takže je možné že tam nebylo tolik hlídek. Zjednodušeně, veliká shoda náhod a okolností, které mu umožnili zmizet Smiling To neznamená, že ho ale nehledají. Mohlo by být zajímavý, kdyby se s nějakým takovým týmem parta sřetnula Smiling