Web je ve zkušebním provozu. Narazíte-li na chybové hlášení, dejte nám prosím vědět.
Nahlásit chybu
manga_preview
Tlumočení B24

Lék pro všechny

„Má paní, umíráte.“
„To je vše, co jsi mi chtěla říct?“
„Myslela jsem, že je to důležité.“
„Možná pro tebe, ty ubohá lidská trosko, ale pro někoho jako jsem já, je to nicotné jako včelí bodnutí.“
„I to, ale může zabít.“
„Jsi nějaká drzá. Mám ti snad vyrvat jazyk, abych ti připomněla, jak se máš ke mně chovat?“
„Ne, má paní.“
„Dobře. Pověz mi tedy, na co podle tebe umírám. Ať alespoň nějak nahradím ten ztracený čas s tebou.“
„Výsledky vaší krve, které jste po mě chtěla, ukázaly zhoubné nádory v celém vašem těle.“
„Zkrať to. Co je to za nemoc?“
„Nevím. Je pro mě neznámá.“
„Cože!? Rušíš mě od mých povinností kvůli tomu, že umírám, když se tě zeptám na co, tak ani nejsi schopná mi dát odpověď?“
„Nejsem, protože by to nikdo nedokázal.“
Ruka se jí jako železný svěrák sevře kolem krku a začne ho pomalu mačkat.
„Co jsme si říkali o tvém chování, myslím, že ve tvé poslední větě jsem zaslechla náznak drzosti či snad rebelie. Přijde mi, že začínáš být nějak moc neposlušné domácí zvířátko. Připomeň mi, copak jsem udělala s tím posledním?“

„No tak, já nic neslyším. Copak to ukazuješ. Aha, promiň, zapomněla jsem, že když tě škrtím tak se ti špatně mluví.“
Stisk povolí. Hladově začne hltat vzduch, který ji plní plíce jako opojné víno.
„No tak, já čekám na tu odpověď.“
„Zabila jste ho.“
„Ano, vidím, že si to moc dobře pamatuješ.“
Jakpak by ne, ty stará čarodějnice, když to byl můj manžel. Neřekne tyto slova nahlas.
„Copak to vidím ve tvých očích, že by vztek či snad smutek? Ale no tak děvče neboj, pořídím ti jiného, když budeš hodná a poslušná. Ten minulý byl stejně až moc odbojný.“
„Ale já ho milovala!“
Ztuhne a podívá se na tu lidskou trosku, která se jí dovoluje něco vyčítat.
„Budu dělat, že jsem tuto větu neslyšela. Jinak bych ti bez milosti urvala i tu druhou ruku. Buď vůbec vděčná, že někdo jako já tě potřebuje ke svým plánům, Sakuro, nebo jak se to vlastně jmenuješ. Jiní by to považovali za čest, ale ty ne. Pořád myslíš jen na toho lidského červa, který měl tu drzost a odvahu mě chtít znovu zapečetit, spolu s tím druhým bláznem, naštěstí pro ně jsem nebyla tak snadná kořist.“
„Jmenovali se Sasuke a Naruto! Byli nadějí pro tento svět!“
Jemný úder ji pohladil po tváři a odmrštil na protější zeď, která ji přijala do svého náručí za praskotu cihel a kostí. Ústa ji zbarvil karmínový vodopád, který vytryskl z jejího nitra.
„Nadějí pro tento svět říkáš! Jeden byl naiva, který věřil v mír a lásku mezi lidmi a druhý si myslel, že je Bůh, který dokáže přetvořit tento svět k obrazu svému. Jenže ani jeden nebyli ničím ve srovnání se mnou, ty malá co*ro! Já jsem Bohyně, skutečná Bohyně, nebýt mě, tak nemůžeš používat ty své směšné techniky, které ti den co den zachraňovaly život při těch tvých nanicovatých misích. Měla by ses plazit po žhavém uhlí a prosit mě, abych tě nechala den co den žít, ale ty ne. Stále mi jen odporuješ, i když mlčky, nemysli si, že to nevím. Já jsem Kaguya a míra mé trpělivosti s tebou právě přetekla!“
Vrhla se po ní jako hladový pták. Ruka snadno prošla hrudníkem a zmáčkla její tlukoucí srdce.
„Poslední slova, hlupačko.“ Poslední zbytky života a dechu využila k tomu, aby řekla jen čtyři slova.
„Máte stěží měsíc života.“ Svěrák na jejím srdci trochu povolil. Léčivé zelené světlo se pomalu začalo rozlévat jejími útrobami, aby jí dalo víc času k mluvení.
„Cože to říkáš?“
„Máte měsíc života, než vás ty nádory zabijí. Dar od mého manžela.“ Sevření opět zesílilo.
„Dej mi lék. Musíš ho mít. Určitě ses ho snažila vyléčit.“
„Není žádný lék a nemyslete si, že jsem to nezkoušela.“
„Pak pro mě nemáš žádnou cenu.“ Prsty se pomalu začaly zarývat do jejího srdce. Zelená záře začala pohasínat.
„Útěchou pro tebe může být, že spolu s tebou do jednoho zabiju ty tvé přátele, kteří se přede mnou schovávají jako krysy. Možná, že kdybys našla lék, dalo by jim to pár měsíců života navíc a pár marných pokusů o to mě svrhnout.“

„Nic, tak dobrá. Dnes si dáme k večeři srdce jedné mladé krávy.“
Tlak na srdce zesílil. Cítila jak ji praskla aorta a krev se jí začala rychle valit do celého těla.
„Magie!“ vykřikla s krvavými bublinkami u úst. Vzápětí se zelená záře naplno rozzářila a stisk povolil.
„No vidíš, že to jde, když se chce. Tak tedy magie říkáš. Hmm, zajímavé. Myslela, jsem, že tahle pavěda je jen mýtus z časů přede mnou, ale jak vidím tak asi není.

„Tak mluv, konečně! Napumpovala jsem do tebe dost léčivé chakry, aby tě to opět postavilo na nohy.“
„Magie…“
„Ano, to už jsem slyšela. Mluv rychleji, mi ten čas nekradem.“
„Magie dokáže vyléčit vaši nemoc, ale má to svoji cenu.“
„Všechno má vždy nějakou cenu.“
„Tahle je až příliš vysoká.“
„Pro tebe nebo pro mě.“
„Pro mě. Pro něj nikdy nebyla.“
„Pověz, co musím udělat?“
„Podle té knihy, kterou Sasuke nalezl v zapomenutých archivech Uchihů jsou potřeba jisté suroviny.“
„Mluv dál.“
„Jejich přesný význam neznám. Buď je to nějaký kód nebo to takhle dřív psali.“
„Jmenuj mi ty suroviny.“
„Srdce Neumírajícího, Kosti Nezlomného, Mozek Génia, Kůže Opancéřovaného a Svaly Nepřemoženého.“
„Hmm, vypadá to jako pěkný základ na nové tělo.“
„Jak říkám, nevím co si mám pod tím představit.“
„Myslím, že to víš, až moc dobře, ty nicko. Jen si to bojíš připustit. Ale neboj, já taková nejsem. Vzpomínáš jak jsem ti slíbila, že tvé přátele ušetřím na pár měsíců, tak si jich pár ze seznamu vyškrtni. Utěšit tě však může, že pomohou dobré věci.“ Po těchto slovech zmizela v dimenzionální bráně a Sakura s nepatrným úsměvem na rtech, očekávala její návrat.

*******

Utíká podzemními chodbami. Nikdy tenhle pocit nezažil. Většinou utíkali ti druzí. Ty, které lovil. Nyní se však role obrátily. On je lovený. Věděl, že tato chvíle nastane, ale nechtěl si to připustit. Byla spojená s jedním pocitem, pocitem který nechtěl vyslovit.
Zakopl.
Tvrdě dopadl na zem.
Vzteky udeří do země. Štve ho vlastní neschopnost. Tolik let, tolik výzkumů, tolik technik, tolik těl a k čemu mu to teď je.
Popadne dech, zvedne se a běží dál. Tajný východ není daleko.
„Alespoň smrt, bys měl přijmout se ctí, Orochimaru.“
Ztuhne na místě při zvuku jejího hlasu. Vynadá si do hlupáků. Ty cenné vteřiny mu budou chybět. Dá se znovu do běhu.
Narazí do zdi. Nepamatuje si, že by tu nějaká byla, tuhle chodbu sám plánoval, nikdo jiný o ní neví.
Podívá se, co ho zastavilo.
Hledí to běloskvoucích očí. Očí, které neznají žádné emoce. Přesně jako ty jeho.
Bolest v hrudi je nesnesitelná. Asi plíce, které mu zběsile narážejí do žeber. Pohlédne dolů. Uvidí její jemnou ručku ve své hrudi. Elegantně jí pohne a spolu s ní vyškubne jeho srdce. Ještě tluče, když mu ho dá před oči.
Život z něj mizí po litrech. Tak k tomu konečně došlo. To, čeho se nejvíc bál. Ta, které se po celé ty dlouhé roky snažil vyhnout ho nakonec dostihla. Jediná jeho přítelkyně, milenka, láska ho nyní objímá ve svém náručí.
Smrt.

*******

Dívám se na ní jako tehdy můj mistr na něj. Neslyším žádný posměšky ani výzvy. Jen se na mě dívá těma bílýma očima. Už to samo o sobě je němá výzva. Tělo se mi celé třese po použití sedmé brány, není to ale tak strašné, myslel jsem, že to bude horší. V duchu jsem věděl, že to nevyjde tak jako tehdy Gai-senseiovi, ale měl jsem jinou techniku a jinou sílu. Nevadí. Musím se pomalu smířit s nevyhnutelným. Protože já tady nezemřu. Musím ji zachránit. Prostě musím, už mě to stálo příliš mnoho a smrt je opravdu malá cena za její svobodu.
„Osmá brána. Kai!“ Obří nával síly mi rozechvěje celé tělo. Cítím tu euforickou moc, která rezonujeme každým mým svalem, každou kostí, každou mojí buňkou. S touhle mocí dokážu rozdrtit každého. I tahle falešná Bohyně, která zabila spoustu mých přátel pro mě v tomto okamžiku nepředstavuje žádnou hrozbu. Formuji techniku, která ji má dorazit. Můj sensei vzýval sílu slona a poté sebe sama, já jsem pokročil mnohem dál. Mé brány sahají do říše mýtů. Jen tak dokážu porazit Bohy.
Ten chlapec má potenciál, to musím uznat. Bude ho škoda. Byl by to dobrý velitel mých jednotek, ale čas, který bych pokaždé musela strávit na jeho zlomení, by byl až příliš dlouhý, příjemný, ale dlouhý.
„Ukončeme to Ōtsutsuki Kaguyo, ty jež se zveš Bohyní.“
„Jak je libo chlapče, ale věř, že bych pro tebe měla lepší osud než je smrt.“
„Smrt je jen začátek. Má cesta tady nekončí, naopak právě začíná. Jmenuji se Rock Lee, zapamatuj si dobře moje jméno, protože jsem ten, kdo tě zabije.“
„Velká slova, na někoho tak malého.“
„To řekni těm, jež přede mnou poklekli. Poznej hněv Nebeského a Zemského draka!“
V ten moment nebe potemnělo a země se zachvěla. Z díry v zemi vyrazilo obří zelenohnědé tělo pokryté zbytky žhnoucí lávy, zatímco z bouřkových mraků za doprovodu hromů a blesků se pomalu zjevovalo modrobílé.
Oba dva draci se Leemu omotali kolem těla a jejich řvoucí tlamy se žhnoucíma očima se nenávistně upřely na Kaguyu.
„Skončeme to.“
„Souhlasím, mladíku. Ještě předtím ti, ale musím vyseknout poklonu. Tvá technika je vskutku impozantní.“
„Děkuji, těší mě Vaše chvála.“
Rychleji než je lidské oko schopné vnímat, udeřím. Sám jsem překvapen tou rychlostí. Je větší než jakákoli, které jsem dřív dosáhl. Mé údery dopadají s takovou silou až mi rozechvívají každou kost v těle. Když se oblak prachu usadí udiveně zírám na ženu, která stojí přede mnou a hřbetem ruky si ze rtů stírá jedinou kapku krve.
„Působivé, opravdu působivé, mladíku, škoda jen, že nedostačující.“
Její tělo se pohne rychleji než mé. Ucítím jak mi její ruka vnikne do zad a něco tam pevně sevře. Jedno jediné škubnutí otřese celým mým tělem. Ostrou bolest zaplaví mysl a pak, pak už jen vidím tvář, té kterou miluji a milovat budu až do své smrti.
Jeho tělo se bezvládně sesouvá na zem, když mu ze zad vyrvu páteř. Krev mi pomalu stéká po ruce zatímco se dívám na jeho tvář.
„Rock Lee, vskutku zajímavý chlapec. Po dlouhé době někdo, kdo se mě nebál a dokázal mě zranit. Tvé jméno si zapamatuji hochu.“

*******

„Čekal jsem, že přijdete jen jsem myslel, že to bude o něco dřív, přitom kolik potíží jsem vám už způsobil.“
„Překvapujete mě. Žádný útěk, boj ani kletby. To je pro mě novinka.“
„Nic z toho by z logického hlediska nemělo smysl. Vím, kdo jste vy, vím jakou máte moc i to, že po zvážení všech možností bych svoji smrt jen odložil o pár dní možná týdnů. Tak proč to odkládat. Stejně jsem se už nudil. Pořád jen samé stěhování, útěky, schovávání, jeden už má toho zkrátka dost.“
„Rebelové budou bez vašeho intelektu, ale ztracení. Myslela jsem, že jste jejich vůdce.“
„Jedna z klamných zpráv, které jsme dali do oběhu, kvůli vám.“
„Aha, zajímavé.“
„Nemusíte se bát, že byste se nudila tak jako já. Vymyslel jsem jim plány na pár let dopředu, takže to vaše handrkování může klidně dál zvesela pokračovat.“
„Cítím z vašeho hlasu jistou dávku podrážděnosti.“
„To nic není. S vámi to nemá co dělat. Než jste přišla, pohádal jsem se svojí ženou, která mě chtěla zachránit, ale já řekl, že už mám toho věčného utíkání dost. Do toho mi ještě vyčetla, že jsme neměli dítě, že jsem sebevrah a že našla ty časopisy.“
„Takže klasické partnerské problémy.“
„Omlouvám se za to, že jsem kvůli nim, pro vás teď tak špatný společník.“
„To vůbec nemusíte, také jsem to dřív znala, a vím jak je to opravdu někdy moc těžké.“
„To mi povídejte.“
„Mám to tedy hned ukončit?“
„Mohl bych mít prosím, poslední přání.“
„Ale jistě, takové zdvořilé chování, si zaslouží odměnu.“
„Nezahrála byste si se mnou naposledy shogi?“
„Jistě. Bude to pro mě čest.“
„Slyšel jsem, že jste v nich mistryně.“
„To samé jsem já slyšela o vás.“
„Tak tedy začneme.“
„Můžeme.“
O pár partií později. Přesněji o pět set pak už jsem to přestal počítat.
„Skvostná poslední hra. Musím uznat Kagu, že máš talent.“
„Ale jdi Shi, ty jsi v tom mnohem lepší než já.“
„Ale, nech toho, na rozdíl od tebe nemám tolik zkušeností. Některé tvé tahy byly přímo brilantní.“
„Tys mě také párkrát dostal do úzkých.“
„Škoda jen, že to musí skončit. Hrál bych s tebou navěky.“
„Abych se přiznala to já také. Jsi úplně jiný, než tě popisovali.“
„A jak mě popisovali?“
„Jako chladného stratéga, se kterým si není radno zahrávat.“
„To samé bych mohl říct i o tobě. Bezcitná žena, která pro své zájmy neváhá jít přes mrtvoly.“
„Ach ano, tahle kampaň. Jednou člověk udělá něco špatného a už se to s ním táhle celý život.“
„Jo, to mi povídej. Tak snad, abychom to ukončili, ne?“
„Opravdu to chceš?“
„Přišla‘s za mnou z nějakého důvodu a hraní shogi nebo potlach to určitě nebyli.“
„Máš pravdu, ale tady po tom všem je to pro mě najednou nějaké těžší.“
„Abych řekl pravdu tak se mi taky do toho umírání zrovna moc nechce.“
„Vypadá to, že jsme v patové situaci.“
„Pomohlo by ti, kdybych tě naštval?“
„Moc ne.“
„Tak co kdybychom to odložili na příští týden. To už emoce z naší hry vyprchají a mi zase budeme sami sebou.“
„Souhlasím.“
„Mimochodem můžu se zeptat, kvůli čemu jsi za mnou přišla?“
„Potřebuji Mozek Génia.“
„Zajímavé, velmi zajímavé.“
„Copak?“
„Netušil jsem, že jsem génius.“
„Ale jdi, se skromností si na mě nepřijdeš.“
„Takže za týden.“
„Přijď, prosím, v pátek. Je to můj oblíbený den a rád bych v něm umřel.“
„Dobrá tedy. Pokud mě omluvíš, mám ještě nějaké zařizování.“
„Přeji ti krásný zbytek dne.“
„Já tobě také.“

*******

„Prosím, posaďte se, dáte si něco jídlu. Mám tu kuřátka, slepičky, kohouty, kachničky, krůtičky, prasátka, kravičky, bejky, králíčky, zajíčky, ovečky, velblouda, slona, nosorožce, tygra, žirafy, zebry, tuleně, lachtany, tučňáky, pstroužky, lososy, tuňáky, makrely, platýse, žraloky, holoubky, pávy, labutě, slavíky, orly, káňata, jestřáby…“
„Už dost prosím, taková exotická kuchyň je pro můj dívčí žaludek zabiják.“
„Aha, promiňte, tak raději zeleninu, ovoce nebo mléčné výrobky, také mohu posloužit všemi druhy sladkostí, vejci všech velikostí, ořechy rozmanitých druhů a plodů stačí si jen říct. Nebo raději něco k pití mám tu...“
„Myslím, že jste mi toho nabídnul až moc Akimichi-san.“
„Prosím, říkejte mi Chouji, jako všichni přátelé.“
„Dobrá tedy, Chouji.“
„A copak vás ke mě přivádí…?“
„Stačí Bohyně, nebo pokud chcete přátelské oslovení tak, má paní.“
„Tak copak vás ke mě přivádí, má paní?“
„Mým uším se doslechlo, že jste nejsilnější shinobi, který po válce se mnou zůstal.“
„No ne, že bych se chtěl chvástat, má paní, ale říká se to o mě.“
„Důkazem je už i to, že se přede mnou neschováváte.“
„A proč bych měl. Nevím, že bych vám někdy udělal něco špatného. Ani jsem proti vám nepodnikl žádnou odvetnou akci, jako mnozí z mých přátel.“
„Ano, to je pravda. Držíte se pěkně v ústraní, respektujete mé zákony a jak jsem slyšela pomáháte chudým a potřebným, což je od vás velmi chvályhodné.“
„Dělám co se dá, ale někdy je to těžké.“
„Ano, to máte pravdu, napravovat škody napáchané válkou je opravdu těžké.“
„Ale to jsme odběhli od tématu. Něco bych od vás potřebovala.“
„Jen si řekněte, pokud to bude v mých silách rád vám vyhovím.“
„Potřebuji vaše svaly.“
Chouji se na Kaguyu udiveně podíval a přitom ztuhnul nejistotou.
„Vím, je to trošku zvláštní požadavek, ale nemusíte se bát bude to bezbolestné.“
„Ale to znamená, že já umřu, když mi vezmete mé svaly.“
„Ne nezbytně. Budu je odebírat jeden po druhém a pomocí mé léčivé síly se vám budou postupně regenerovat. Takže do týdne vám narostou nové.“
„Proč byste to dělala tímto způsobem a nechávala mě přitom naživu.“
„Potřebuji lidi jako jste vy, Chouji, kteří se starají o blaho druhých. Sama už na to všechno nestačím, když přitom zmíníte pár dobrých slov o mě. Bude to jen ku prospěchu věci.“
„Hmm, to nezní špatně, ale mám jednu podmínku za tu týdenní hladovku, která mě jistě čeká.“
„Co by to mělo být?“
„Jídlo a pití. Chci přístup k zahraničním exkluzivním lahůdkám, které smíte okusit jen vy. Myslím, že je to malá cena, za mé svaly a lepší veřejné mínění.“
„Nicotná cena, abych byla přesná,“ řekla s úsměvem a oba dva si potřásli rukama.
„Kdy začneme s operací, má paní?“
„Až po dezertu, samozřejmě.“
„S tím se nedá než plně souhlasit.“

*******

V temném tichu hrobky slyším jen své kroky. Když i ty utichnou, pouštní vítr mi šeptá jméno chlapce, kterého jsem přišla navštívit.
Světlo nepotřebuji, stačí mi mé vševidoucí oči, které mi odhalí všechny ty krásy kolem mě.
Byl pohřben jako dávní králové této země, se všemi svými poklady, které za života měl. Myslím, že on ale o takovou poctu nestál. Ocenil by spíše prostý pohřeb v kruhu svých přátel, do písku, který mu jeho matka dala jako ochranu. Místo toho teď tady leží v tomhle obřím sarkofágu, jediném daru, který kdy ode mě přijal na znamení vzájemných sympatií, a který ho stál zároveň život, nabalzamovaný na věky věků, jako připomínka jedné velké zrady. Takhle to končí když touha po míru je oplácena zradou přátel.
Dívám se na něj a je mi úzko. Tolik dobra mohl vykonat, ale nikdo kromě něj to neviděl. Láska v jeho srdci nedokázala přehlušit všechnu tu nenávist a předsudky, které ke mně lidé měli. Kdybych jen přišla dřív, nemusel by hnít v tomto monumentu.
Postesknu si naposledy a jediným pohybem shodím víko na zem. Dunivá rána vyplaší pouštní škorpióny a jinou havěť.
Pomalu mu začnu skalpelem stahovat kůži. Jde to úplně samo, jako když loupu banán. Po pár minutách práce ji uložím do svitku a s pocitem viny se dívám na symbol lásky, který má vyrytý v mase.
Nedá mi to. Něco ve mně mě užírá. Nakloním se k němu a políbím ho na rty. Jasná nefritová záře přeskočí z mých úst do jeho. Usměji se, pohladím ho po tváři, dám zpátky víko sarkofágu a aktivuji skryté symboly. Odejdu tišeji než zloděj, který má to, pro co přišel.

*******

O týden později u Shikamara, přesněji v pátek.
„Tak jsem tady.“
„Posadíte se?“
„Nene, pospíchám.“
„Spěchala byste, i když bych vám řekl, že mám řešení naší patové situace?“
„Myslím, že to by mě na chviličku mohlo zdržet. S jakým řešením jste tedy přišel, Shikamaru?“
„Mám ho tady pod stolem. Jen nevím, jestli před dámou jako vy by bylo vhodné tu věc ventilovat.“
„Nemusíte se vůbec bát. Nejsem z cukru jako ty dnešní slečinky, které vídám na ulicích.“
„Tak dobrá tedy, ale pamatujte, že jsem vás varoval.“ Na desku stolu zpod stolu položí onen záhadný předmět zakrytý rudou látkou.
„Smím nebo chcete raději sama?“
„Nechám to na vás. Už tak jsem napnutá k prasknutí s jakým řešením jste přišel.“
Ruka kouzelnickým gestem uchopí rudou látku a bleskurychlým trhnutím odhalí lidský mozek ve sklenici.
„Tadááá. Mozek génia, který jste potřebovala.“
„Zajímavé. Smím se zeptat čí pak je?“
„Hyuugy Nejiho.“
„Myslela jsem, že je mrtvý.“
„To také je. Ale jeho klan nechal jeho mozek konzervovat pro vědecké účely.“
„Působivé, opravdu působivé. Kde jste ho tak narychlo sehnal?“
„No mám pár kontaktů tam i onde. Někdo mi něco dluží. Však to znáte.“
„Právě, že moc neznám. V mém případě spíš musím uplatňovat strach a násilí.“
„Ach ano, tyto předpotopní metody, které nikdy nepřestanou být účinné.“
„Máte pravdu, lidstvo se tak málo vyvíjí a přitom má tak velký potenciál. Teď mě, ale napadá, co kdyby se o tomhle dozvěděli vaši přátelé z odboje, neřkuli vaše žena?“
„Nadšení by rozhodně nebyli, abych vám řekl pravdu a pokud jde o moji ženu.“
„Omlouvám se, že jsem na ni zavedla řeč, stále je to mezi vámi dvěma nahnuté?“
„Více než to, řeknu ve zkratce.“
„Mrzuté.“
„Jak pro koho.“ Opatrně položí svojí ruku na její. Čeká, že mu ji zlomí, ale místo toho zachytí nepatrný ruměnec ve tváři.
„Chyběla jste mi.“
„Vy mě také a pokud mohu navrhnout můžeme už ukončit to formální oslovování?“
„Ale jistě, velmi rád.“
„Chyběl jsi mi.“
„Ty mě také, dáme si partičku?“
„Ani nevíš jako moc jsem na tyhle slova čekala.“
„Začínáš, Kagu.“
„Začni ty, přeci se nebudeme držet těch zastaralých konvencí, že dáma má vždy přednost.“
„Když jinak nedáš.“
„Ještě než na to zapomenu. Něco tu pro tebe mám,“ po desce stolu mu přisune malý balíček.
„Co je to?“
„Věc, která ti pomůže v případě mé smrti, kdyby se rebelové dozvěděli o tomto našem malém tajemství.“
„Bohové mohou zemřít?“
„Nic není nemožné a smrt dostihne vždy každého.“
„Moudrá slova.“
„Dobře to schovej, možná je to poslední naděje pro tento svět.“
„Neboj budu to opatrovat jako oko v hlavě. A teď už dost chmurných řečí, hrajem.“

*******

„Tady máš ty věci,“ řekla Kaguya a hodí Sakuře na stůl pět svitků.
„Už?“
„Čemu se divíš. Byla to pro mě naprostá hračka. Za jak dlouho bude lék hotový?“
„Za sedm dní.“
„Tak rychle, to mi přijde nějaké podezřelé.“
„Těžké je přísady vždy získat. Zkombinovat je do účinného lektvaru už je snadné.“
„Dobře. Máš sedm dní. Ani o den víc. Trošku mě zaráží, že to přesně vychází na pátek třináctého a ke všemu ještě v úplňku. Asi jsem z té vší únavy trošku paranoidní. No nic. Za sedm dní za tebou přijdu, nicko, koukej, ať je to hotové. Jinak ti vyrvu jazyk.“
Nemusíš se bát ty stará ochechule, bude to hotové, dokonce víc než hotové. Usměje se pro sebe v duchu.

O sedm dní později. Přesněji v pátek třináctého. Ještě přesněji za dorůstajícího měsíce, který je nyní v úplňku.

„Lék je hotov, má paní, nejsem si, ale jistá jestli bude účinkovat a je tu také riziko vedlejších příznaků, které se mohou objevit.“
„Spousta proti, mizivé pro. To se mi moc nezamlouvá.“
„Moc se omlouvám. Magie jako věda není můj obor, je daleko víc nevyzpytatelnější než klasická věda.“
„Takže zkráceně řečeno, mám být tvůj pokusný králík.“
„To bych si nikdy nedovolila říct.“
„Ale dovolila, jen si ceníš natolik svého zdraví, že ze strachu raději mlčíš. Tak mi to konečně dej, ať víme jestli zemřu nebo budu žít.“ Vytrhne Sakuře z ruky flakónek s lektvarem a na jediný zátah ho vypije.
„Když opomenu všechno z čeho se to skládá, tak to chutná po čerstvých jahodách.“
„Cítíte něco?“
„Zatím nic. Vypadá to, že tvůj pokus byl neúspěšný a já si do sbírky ke tvé ruce, přidám i tvůj jazyk.“
Ztuhne v půlce pohybu, když její tělo zachvátí nenadálá ztuhlost, která pomalu přechází do křečí a mění se v intenzivní bolest, která ji nutí otevřít rty a křičet čím dál tím víc, jak se stupňuje agónie.
„Koukám, že můj nedokončený lektvar funguje.“
Nenávistně vědoucí pohled v očích Kaguyi poskytuje Sakuře neskutečné uspokojení.
„Ano správně, ty stará čarodějnice, zradila jsem tě. Snad sis nemyslela, že tě vyléčím. Byl to pro mě splněný sen, když jsem ve tvé krvi našla ty nádory, které tě pomalu zabíjely stejně jako mého miláčka Sasukeho. Copak, žádný proslov, žádné nadávky, žádný výsměch? Neboj ta paralýza za chvilku odezní. Trošku jsem ten lektvar dochutila pár jedy, přesněji padesáti, abych měla jistotu, že se jen tak nepohneš a mohla tak dokončit svůj vlastní lektvar.“
Kaguyiny oči se rozšířily ještě větším úžasem.
„Správně, tenhle lektvar by tě skutečně vyléčil, kdyby byl ovšem kompletní. Díky mé zapomětlivosti vypěstované tvým neustálým týráním jsem ti zapomněla říct o dvou dalších důležitých přísadách. Asi by tě zajímalo, které to jsou. No, mám ještě chvilku času než dorazí mé společnice, takže ti to povím. K dokončení lektvaru je třeba Krev Prastarého a Oči Vševidoucího. Možná jsou ti tyhle suroviny povědomé nebo ti už konečně pomalu dochází, proč jsem je před tebou zamlčela?“
Neschopná jediného slova vkládá veškeré své úsilí do toho, aby se mohla pohnout. Cítí jedy, který ji stravují zevnitř i nedokončený lektvar, který jí nedovoluje použít její schopnosti k tomu, aby nadobro vymlátila mozek z hlavy té růžovlasé coury. Vidí, jak se k ní pomalu přibližuje. Prokřupává si prsty a se zálibným úsměvem ve tváři si prohlíží její oči. Její Vševidoucí oči.
„Tak už ji konečně doraz, Sakuro. Začínám se nudit.“
„Utiš své emoce, Hinato, nech Sakuru, ať si vychutná svůj dlouho očekávaný triumf.“
„Nech toho otravného poučování, Konan. Nechci, aby to dopadlo jako ve filmech.“
„A jak to dopadá ve filmech?“
„Vždyť víš, padouch v tomto případě Sakura vykecává svůj brilantní plán, zatímco hrdina v našem případě Kaguya tím získá čas na to, aby padoucha porazil. V našem případě pak zabil ne-li něco mnohem horšího.“
„Aha, takže klasické klišé.“
„Jo.“
„Prosím o klid dámy, chci si vychutnat svůj okamžik.“ S brutální bezcitností se Sakuřiny prsty zaboří Kaguye do očních důlků. Užívá si ten pocit tepla, když jí krev proudí mezi prsty. Láskyplně nahmatá oční bulvy a opatrně je začne vyndávat. Jde to trošku ztuha a tak ke konci škubne. Výraz bolestivého utrpení na Kaguyně tváři ji přivodí pocit čiré extáze. Prohlíží si bílé kuličky, kvůli kterým měla tolik trápení, tolik ztrát, tolik bolesti. Myslí na toho jež milovala, na toho který jí dal vše a ona nebyla ani schopná mu zachránit život. Zatlačí slzu a přidá obě oči do lektvaru.
„Co ta krev, kdy přijde na řadu ta.“
„Podle mých výpočtů by měl jed přestat účinkovat do třiceti vteřin, Hinato.“
„Tak to, abych si začala brousit zoubky.“
„Uklidni prosím svůj primitivní pud.“
„Copak, závidíš mi mojí démonickou povahu, robote?“
„Jsem kyborg, Hinato. Napůl člověk, napůl stroj.“
„Promiň, že jsem se spletla, nejsem tak študovaná.“
„Vím, jsi jen obyčejné zvíře, nevážící si víry, kterou já přináším.“
„Tak hele, přestaň mě štvát nebo ti pocuchám ty tvoje ocelový křídla!“
„Ocelová nejsou ani zdaleka, jsou tvořena ze slitiny Adamantia, Vibrania a Mithrilu, stejně jak jako moje tělo.“
„Si myslíš, že jsi nějaká chytrá. Počkej, až se na tebe podívají moji broučci. Rozeberou tě pěkně matičku po matičce.“
„Děvčata, prosím, nehádejte se. Tak dlouho jsme na tento den čekaly, přece ho nechcete zkazit hádkami.“
„Zbývá už jen deset vteřin.“
„Dobře, Konan. Až se pohne. Je vaše. Stačí už jen její krev a naše proměna bude kompletní.“
Kaguyin prst se nepatrně pohne. Chce zaútočit drtivou silou. Sakura zapomněla na její třetí oko. Otevře ho, ale v ten moment jí ho něco syrově vyškubne z čela. Je slepá. Dočista slepá. V další okamžiku se jí něco ostrého zabodne do hrudi a odsává jí krev. Ve stejném sledu následuje ostrá bolest na jejích zápěstích. Žíly povolily a životadárná krev kape do skleněného flakónku. Cítí se slabě, malátně. O tolik krve ještě nepřišla. Nevzdává to. Stále má vůli bojovat. Chce se postavit něco ji však chytne za vlasy a hrubě zvrátí hlavu dozadu. Špičaté zuby jí prokousnou krk. Drápy se jí zaryjí do ramen. Slyší hladové, mlaskavé zvuky. Něco saje její krev jako divoké zvíře. Cítí mrštný jazyk deroucí se do hlubin jejího hrdla. Tak takhle tedy skončí. Jako potrava, jako palivo, jako chybějící surovina na cestě k evoluci.
Dívá se, jak Hinata s Konan hladově pijí a vstřebávají Kaguyinu krev. Vidí změny, které podstupují. Nedokáže už déle odolat.
„Na zdraví, dámy,“ pronese s chtivým úsměvem a pomalu pozvedne ke rtům flakónek s temně černou tekutinou a na jediný lok ho vypije. Chvilku se nic neděje, ale pak to přijde. Ucítí sílu, která nemá obdoby. Nutí ji před ní pokleknout a ona pokleká, je to malá cena za to, co všechno dostává.
Celé tělo jí hoří, kosti praskají, mozek se nadouvá, srdce se chystá explodovat. Křičí jako nikdy předtím, ale ne bolestí. Křičí slastí, rozkoší, euforií, touhou, chtíčem. Vítá tu změnu, vítá ji jako nic jiného v životě. Mění jí to, víc, než si kdy dokázala představit ve svých nejdivočejších fantaziích. Dělá ji to lepší, dokonalejší. Ten lektvar jí dává vše, po čem kdy toužila.
Tohle opravdu stálo za všechno její úsilí, za všechny její oběti. Přátelé i nepřátelé by na ní byli hrdí, že zbavila svět tyrana. Škoda jen, že už ji nepochválí. Ale co, vždyť všichni jsou teď její součástí.
Konan s Hinatou na ni šokovaně zírají. Nevědí, co mají dělat. Bojí se k ní přiblížit. Slyší ji jak křičí bolestí, po chvilce se začne smát jako šílená a za chvilku pláče jako divá. Jsou z toho zmatené. Jejich proměny takhle neprobíhaly. Nevědí, co mají dělat. Jejich myšlenky přeruší ticho. Uši rvoucí ticho. Obě se otočí směrem, kde leží, vlastně už stojí Sakura.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se opatrně Konan.
„Ano, jsem víc než to. Už jsem někdo jiná. A co vy dámy, jakpak se cítíte vy?“
„Andělsky.“
„Démonicky.“
„To mě těší. Velmi mě to těší. My tři máme teď před sebou spoustu práce. Čímpak začneme nejdřív?“
„Vyvraždíme zrádce.“
„Ustanovíme novou víru.“
„Zajímavé. Chvályhodné. Co takhle ale začít s tím, že lidem oznámíme, že falešná Bohyně je mrtvá?“
„Ano, to zní logicky.“
„Zní to jako opruz, ale když jinak nedáte.“
„Tak vyražme do Konohy nebo alespoň do toho, co z ní zbylo.“
Tři ženy se vydaly směrem do města, kde všechno většinou začíná i končí. Sakura se naposledy ohlédla za scvrklou mršinou Kaguyi, která ležela u jejích nohou. Požitkářky do ní kopla a dívala se jak jako hadrová panenka letí do řeky a pomalu mizí v jejích hlubinách.

Poznámky: 

Povídka do FF výzvy. Téma: Jádro pudla

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, St, 2018-02-28 22:07 | Ninja už: 3053 dní, Příspěvků: 4310 | Autor je: Ochranka Hokage

Koniec ma trocha zmiatol. Teda nie, že by som nechápal, čo sa asi deje, ale možno práve pre to. Na rozdiel od predošlých častí nebolo toľko záchytných bodov o minulosti. A tie predošle časti boli vážne dobré. Hlavne ako si to postupne obrátil z klasickej vyvražďovačky v zaujímavú hru okolností. Jej charakter mi začal byť z istého uhla pohľadu sympatický. Smiling

Obrázek uživatele Nildon
Vložil Nildon, So, 2018-03-03 10:04 | Ninja už: 2734 dní, Příspěvků: 197 | Autor je: Tsunadin poskok

Děkuji za komentář. Přemýšlím, že bych z téhle povídky udělal sérii. Přímo se k tomu nabízí. Ten konec jsem chtěl totiž dovysvětlit v dalších pokračováních.