Osudovost

(útržek z Nejiho vyprávění; 14.02.)

05:17

Ten den jsem se probudil už docela časně. Nemohl jsem spát z pocitu nadcházející mise s TenTen. Upřímně, nebyl jsem rád, že jsem měl jít do takové mise zrovna s ní, i když to byla jen C mise. Vůbec se mi nemohla rovnat v síle ani v obraně. Chtěl jsem jít sám, ale Tsunade-sama mě donutila.
Bylo půl páté, když jsem si ustlal lůžko a jal se věnovat své ranní očistě. Kdybych jen býval tušil, co se ten den stane, asi bych jednal jinak, ale to dalece předbíhám událostem.
Po hygieně a ranním rituálu s oblékáním jsem se s doširoka otevřenýma očima zahleděl do kalendáře. Ach, Sudbo! Už zas bylo čtrnáctého?! Už tu byl zase ten odporný svátek zamilovaných! Pche! Takový nesmysl. Dělalo se mi zle jen z toho pomyšlení, že bych měl být někdy zamilovaný. Zatím se mi to ještě nestalo, byl jsem za to rád. Láska byla jen přítěží a slabostí silného ninji. Dokonale se mi proto hodila tato dnešní mise. Jen to trochu kazila přítomnost TenTen. Jinak by to byl dokonalý obyčejný den. Ovšem radši budu celý ten den s ní mimo Konohu než pozorovat to šílené rejdění po Konoze, kde všichni zase budou šílet, že něco není nebo nemají všechno potřebné nachystané včas. Bytostně jsem to chování nesnášel.
S těmito myšlenkami jsem vstoupil do kuchyně, kde už na stoličce seděla Hanabi a smutně koukala do hrnku s nějakou tekutinou. Asi káva, podle zbytkové vůně.
„Co se vám stalo?“ otázal jsem se ze slušnosti, když jsem si sám chystal jídlo na misi a na snídani.
„Ále, to nestojí za řeč.“ Odbyla mě s mávnutím ruky na znamení zbytečné konverzace. Také vypadala, že vůbec nevnímá, co se okolo děje.
„Něco se stát muselo.“ Nedal jsem se jen tak odbýt, navíc jsem chtěl vypadat, že mi záleží na jejím dobru a také si chtěl vyslechnout pravý důvod jejího smutku.
„Dobře, ale nikomu to neříkej, zamilovala jsem do Kiby! A nevím jak mu to mám říct, zvlášť, když je dneska ten den. Proto se trápím a nemohu spát.“ Její tajemství bylo venku!
„Aha, tak s tímhle vám neporadím. Nemám potřebné znalosti a zkušenosti. Nebojte, nikomu to neřeknu, slibuju.“ Také jsem to hodlal dodržet. Poté jsem kuchyni opustil, jakmile jsem měl jídlo připravené, pečlivě zabalené a nechal jsem tam trpící Hanabi znovu o samotě. Stejně si myslím, že ani nepostřehla moji nepřítomnost. Bylo mi to jedno, do koho se kdo zamiloval. Měl jsem jiné a podstatnější starosti ohledně dnešní mise.
Během půl hodiny jsem byl připraven. Moc jsem si toho nebral. Nebyl důvod brát toho kvanta, zvláště pak na jednodenní misi. Večer jsme měli být zpátky… ano, ale v jakém stavu? Ještě, že tam šla se mnou, jinak nevím, co by bylo se mnou. Za to jsem byl Tsunade-sama neskonale vděčný!

V sedm hodin jsem už čekal u bran na TenTen. Naštěstí přišla včas. Za to si u mě malinko vylepšila hodnocení. Dochvilnost je důležitá součást života ninji. Vypadala jakoby zaspala, jeden pramínek vlasů měla mimo své culíky, tváře zarudlé a působila dojmem z nedostatku času na úpravu. Nevím proč se mi tento výjev vryl do paměti nejjasněji. Chtěl jsem poukázat na tento fakt a zastrčit ji ten pramínek za ucho, ale s děsem jsem se podivil, proč myslím na to jak vypadá? Zdržel jsem se jakéhokoliv komentáře. Raději se věnovat misi. Jen jsme si sdělili několik málo konkrétnějších informací ohledně plnění mise. Mohli jsme vyrazit.

Na místo určení jsme dorazili do dvou hodin běhu a rychlé chůze. Obchodníci už na nás čekali. Uvítali jsme se, vyřídili potřebné formality ohledně představení a účelu mise. Obchodníci potřebovali ochranu na přejití části této země, slyšeli prý zvěsti o banditech a proto žádali Konohu… jistota je jistota. Neji šel vepředu a TenTen uzavírala menší kolonu vozů tažených koňmi. Obchodníků bylo pět a jejich společníků deset, povozů osm. Obsahovaly různé zboží od drahých látek až po umně zdobené šperky poměrně vysoké hodnoty…
Cesta ubíhala snadno, jednou za patnáct minut jsem Bykuganem zkontroloval blízké okolí, zdali nehrozí nějaké nebezpečí. Nehrozilo. Podivil jsem se jen, že naši klienti vlastní slušné chakrové oběhy. Dále jsem se zarazil nad zvýšeným prouděním TenTeniny chakry. To mohlo způsobit více jevů, ale i její srdce bilo o něco více než by při normální chůzi mělo. Asi byla nervózní z útoku, který mohl přijít každým okamžikem, aspoň jsem si to nalhával, bylo to tak lepší, ta druhá možnost nepřicházela v úvahu…

Po povinné polední pauze se naše výprava vydala na další úsek cesty, teprve tady nastaly nemilé komplikace. Terén se nyní zvedl o několik stupňů a všichni, kdož měli ruce a nevedli koně, tak pomáhali při tlačení dost těžkých vozů. To se mi nelíbilo. Tím by bandité, pokud by tady nějací byli, získali nad námi nesmírnou výhodu a bylo by po boji dřív, než by TenTen mohla účinně zaútočit a já odrazit jejich útoky. Štěstí se nás ještě chvíli drželo. Terén se po dvou hodinách svažoval opět do roviny, takže jsem mohl zase zaujmout místo vpředu a TenTen vzadu. Měla být pauza, ale náš klient ji odmítl, prý to není třeba, že za další hodinu budeme stejně dost blízko hranic s další zemí.
Už tady jsem měl mít silné podezření, že něco není v pořádku. Asi jsem ho měl od začátku, nedbal jsem však na něj. Spíše jsem myslel na TenTen a její obraz z rána. Důkaz toho jak city zaslepují mysl a to jsem během cesty s TenTen takřka nepromluvil. Nějak o to nejevila zájem. Tak jsem to nechal plavat. Jaká škoda, že jsem se nepokusil o rozhovor, ovšem to zase předbíhám.
Jak jsem měl předpokládat, všechno se pokazilo přesně hodinu na to, jakmile vůdce obchodníků zavelel k pauze a nás dva si mávnutím ruky zavolal k sobě. Domluvený signál! Léčka jak když vyšije! Náhle se ze všech stran vyrojilo několik dalších banditů. Měl jsem to vědět už od začátku. Ti takzvaní ‚obchodníci‘ se chovali až moc podezřele klidně. Bylo mi hned jasné po čem jdou. Nešlo jim o nic jiného než o můj Byakugan. Smůla, asi si neuvědomili, že já jim ho poskytnout nemůžu, ani jako živý, natož mrtvý… pro sebe jsem usmál. Jaká to ironie, chtěli toho nepravého. To si radši měli zvolit Hinatu, aby získali to, co po čem pasou.
Boj na sebe nenechal dlouho čekat. Ihned nás s TenTen od sebe oddělili, abychom se případně nemohli doplňovat. Tím nám poskytli výhodu. Tse, to si myslí, že budu mít o ni strach? Nechtěl jsem si to přiznat, ovšem já ho skutečně měl. Možná z toho jednoduchého principu. Byla to má týmová parťačka po několik let. Strávili jsme hezké, ale i těžké chvíle na misích. Bylo zcela přirozené bát se o ni… připadal jsem si jako bratr, co se bojí o svou mladší sestru.
Boj TenTen s dalšími banditi jsem sledoval jen mlhavě, sám jsem měl dost svých starostí, aby mě nezasáhli do toho tajného místa, mé největší slabiny. Málokdo zná tajemství Byakuganu. Proto ho všichni chtějí. Kaiten je velice účinný, když na vás útočí několik útočníků naráz. Kaitenem jsem jim pocuchal nervy a ego, o to s větší vervou jsem se pustil do nich samotných. Kupodivu byli slabí, takže se mi dařilo zasahovat jejich chakrové body, brzy jsem si domyslel, že TenTen zabijí mnou oslabené útočníky, protože za necelých pět minut bojové řady značně prořídly, nyní bylo hračkou dorazit zbytek. Až zůstal stát jen jediný, vůdce, dovolil jsem si koutkem oka podívat jak TenTen překotně dýchá, měla toho dost a všude okolo se povalovaly její zbraně a svitky. Všechny si našly cíl. Mrtvoly vypadaly jako zbraňové jehelníčky.
Jako poslední zůstal jejich vůdce, který se ďábelsky usmíval a něco třímal v ruce, takovou malou černou kulatou věc. Byl ode mě asi na sedm metrů. Byakuganem jsem na to fascinovaně hleděl, až jsem příliš pozdě pochopil, co to je…
Ani výkřik TenTen, ať se kryju, už nemohl zvrátit osudnost okamžiku. Bomba vybuchla s oslepující a ohlušující nádherou. Na kratičký okamžik jsem zaváhal a v plné síle mého Kekkei Genkai jsem pohlédl do toho záblesku jasu a světla. Tlaková vlna mě a TenTen odhodila několik metrů. Byli jsme hadrové panenky, které odhodila zlá holka znuděná svou hračkou.
Jakmile jsem dopadl, ucítil jsem jak jsem se silně praštil do hlavy. Než jsem ztratil vědomí, slyšel jsem Tentenina slova a postřehl jsem jak se zalyká pláčem nad tím jak jsem asi musel vypadat. Krvácející oči, rána na hlavě a na těle menší modřiny z útoků od našich nepřátel.
Úsek mezi místem léčky a nemocnicí si vůbec nepamatuju. Jediné, co vím, že mě hrozně pálily oči, chtěl jsem tu hroznou bolest vypudit, v uších mi zvonilo jako na poplach. O těle nic nevím, jen ty oči, krvácely a pálily jako tisíc ohňů. Chtěl jsem si je vyrvat, ale čísi ruka mě zastavila.
Tsunade-sama!
„Tohle bych být tebou nedělala. Zrovna tě léčím. Proto to bolí.“
Zasípal jsem nějaké slovo, už ani nevím, které. Než jsem se propadl do druhého bezvědomí, tak mi Hokage v krátkosti sdělila, co se stalo. TenTen byla také mimo sebe, když nás našli Lee s Gaiem, zrovna tudy probíhaly jejich hry. Vraceli se z mise. Naložili nás na jeden vůz, Lee s Gaiem si vzali místo po koních a co nejrychleji nás dopravili do nemocnice. TenTen se již probrala, nic vážného jen oděrky a menší otřes mozku, za dva dny už půjde domů, ale já jsem byl v horším stavu… a zrovna v ten moment jsem odpadl.
Probudil jsem se ještě týž den, tedy spíše večer, mohlo být asi tak chvilku po desáté. U mé postele seděla TenTen. Jen mě znepokojovala ta věčně trvající temnota. Optal jsem se, zdali by mohla rozsvítit, abych ji viděl. A ona mi odpověděla.
„Je rozsvíceno,“ slyšel jsem jak těžce si oddychla a vyhrkla to na mě, až jsem neměl čas to pořádně zpracovat. „Jen ty jsi slepý, prý sis vypálil oči a úder ho hlavy tomu jen pomohl. Podle testů to vypadá na dlouho, hlavně nejhůř dopadly oční buňky. Operace prý není možná, když nezná přesný vztah tvé Kekkei Genkai s očima.“
Nemohl jsem uvěřit těm vyřčeným slovům. Odmítal jsem svůj osud! Tse! Osud! Nechtěl jsem vidět bláznivou Konohu v tento den a splnilo se mi to. Už ji neuvidím! Nikdy. Opravdu ironie, stát se mi to na svátek zamilovaných…
Poté se mi TenTen snažila vylíčit co se odehrálo těsně po tom výbuchu, ale já ji už nevnímal. Vnímal jsem jen tu temnotu, která mě obklopila jako náruč milenky. Uchechtl jsem se v duchu. Asi bych si měl dávat pozor na to, co si přeju. Jinak se to splní. Odteď jsem chtěl jen spát a spát. Měl bych brečet, ale mé poškozené oči toho nebyly schopny, tak moc jsem si je svou blbostí zničil. Ani nevím, kdy odešla TenTen, ale když jsem vysílen tou zprávou usínal, vybavil se mi ten ranní pohled na ni a ten neposedný pramínek vlasů… proč si musím pamatovat zrovna tohle?
Proč ji?
Nechtěl jsem na to ani pomyslet, ale to slovo mi vytanulo na mysl s posledním vědomím a odbíjením hodin půlnoc.
Zamilovanost!