Papírový Valentýn

Fuu se ráno vzbudila, párkrát se nevrle protáhla a pořád trochu rozespale se ohlédla po pokoji. Citronově zbarvené stěny odrážely první ranní světla procházející skrz skla tří velkých oken. Pokojík byl poměrně uklizený až na hromadu prádla před skříní, každou chvíli se sesypávající hromádku dokumentů, několik na stole pohozených knížek a dvě přezrálá jablka ze sobotního rána. Z venku byly slyšet různé zvuky jako zpěv ptáků, skapávající kapky ranní rosy, ospalé zívání z ostatních domů a šumění potoka, a ne zrovna jemné nebo ohleduplné pořvávání velitelských jouninů na své neposlušné nebo neschopné týmy.
Potom si najednou na něco vzpomněla. Rozběhla se ke stolu přes celý pokojík, dvakrát zakopla o ninjovské učebnice povalující se na podlaze (jak se tam mohly dostat? Dávala je do skříně…) a začala horlivě listovat v kalendáři, aby se ujistila, že se nespletla. A taky nespletla. Bylo 14. února a Fuu moc dobře věděla, že to je den, kdy se rozdávají čokolády lidem, které máte rádi.
Trochu zčervenala a rychle vytahala zbylé prádlo ze skříně, honem se převlékla a už přemýšlela, jak dosáhne toho, aby byla s Gaarou sama.

Zatímco Gaara si ani nevšiml, kolikátého je. Jako Kazekage měl mnoho práce a papírování a na hledání svátků v kalendáři neměl čas. Ani Kankuro nebo Temari si nevšimli. Byli jako obvykle na misi a papírování nechali na Kazekagem.
Fuu už asi hodinu chodila sem a tam po pokoji a zavrhovala všechny plány, které jí přišly na mozek. Označila je za „nevhodné Gaary“, „zbytečně složité“ nebo „nevzrušující“ či „nezajímavé“. Bohužel zjistila, že nic „dostačujícího“ ani „napínavého“ ji nenapadá. Po chvíli za ní přiběhl jounin „jejího týmu“ a šli na trénink. Hups, dřink, buch, dup… a potom ji napadla další věc.
Co když Gaara nemá rád sladké? To ji předtím nenapadlo… Chvíli se nad tím horlivě zamýšlela, ale pak pokračovala znovu v tréninku. Po tréninku byla ona a „její tým“ zavoláni na misi. Mise šla ztěžka a Fuu připadalo že snad nikdy neskončí. Měli za úkol nenápadně unést jistou osobu z vedlejšího zbohatlého městečka. Byla to mise typu B, takže nic jiného ani nečekala, ale tohle bylo vážně moc. A čím víc se těšila na volno, tím víc se mise táhla. Ale nakonec (po hodně dlouhé době) to dopadlo dobře a „její tým“ dostal volno na celý zbytek dne. Fuu si hned řekla, že když je ten Valentýn, musí na něj celý ten volný den nějak využít… A tak se Fuu nakonec rozhodla, že udělá návštěvu do Skryté Písečné.
Hned jak jí ta myšlenka vlezla do hlavy, odešla to oznámit vedení. Taková příležitost se nenaskytne každý den… vedení ale (samozřejmě) nesouhlasilo a i po dlouhé době přemlouvání trvalo na svém. Fuu se jich znovu naposledy zeptala, jestli jí to nedovolí. Grrrr… To je pořád jen to jejich: „Ne, ne a ne!“
Tak se Fuu prostě a jednoduše sebrala, letěla pryč, a výhružné výkřiky za ní prostě ignorovala. Teď měla přece důležitější práci! I kdyby Gaara neměl rád sladké, mohla by si s ním prostě jen vyrazit někam do krámů… Nebo do lesíka… pomyslela si a už se těšila na večer.

Kankurovi a Temari už mise skončila a teď se vraceli do Písečné.
„Prý že mise A! to byla alespoň mise S, ne?“ stěžoval si po cestě zpátky Kankuro, i když věděl, že i na misi typu A byla tahle až příliš lehká. I když Gaara stihl udělat obrovskou hromadu papírování, zdálo se, jako by neubývalo. Naopak. Vypadalo to spíš, jako by pořád přibývali další. Kankuro i Temari se zděsili nad představou, že i po téhle náročné misi by měli strávit celý den papírováním.
Fuu se vznášela opravdu vysoko a byl odsud krásný pohled. Hluboko pod ní byly obrovské tmavé lesy, šumící malé i velké potoky, vysoké vodopády a občas bylo vidět sem tam nějaké jezero. Nenasazovala moc rychlé tempo, aby se zbytečně neunavila, takže letěla alespoň dvě hodiny a mohla si ten krásný pohled pořádně užít. Asi nejvíc zábavné z toho letu byly malé siluety trojčlenných a nezkušených geninských týmů. Neustále se hádaly, přetahovaly, soutěžily, některé dokonce nezodpovědně praly, nebo se jen marně zkoušely vytvořit nějakou silnou společnou techniku speciální jenom pro jejich tým. A tak dál letěla, pozorovala ty vtipné postavičky a smála se nad těmi příhodami. Jejich věčné pořvávání jí trochu připomínalo její vesnici. Málem spadla na zem, jak se smála.
Po nějaké době začaly lesy slábnout. Pořád a pořád směrem dopředu řídly a začalo se objevovat kamení. Po kamení se začal objevovat i písek. Nejdřív zrníčka, pak hromádky, pak hroudy, a nakonec se začala objevovat se obrovská poušť, před kterou se zdálo, že nikdy neskončí. Fuu poznala, že je blízko.
Po další uplynulé době začala Fuu rozeznávat velkou Písečnou vesnici. Nadšeně zrychlila. Už si vymýšlela do detailů, jak přesně a co Gaarovi sdělí. Už aby tam byla…
Vedení ještě nějakou chvíli po tom, co Fuu odletěla, vedlo zdlouhavé diskuze bez výsledků. Už se zatím srovnalo s tím, co Fuu šla udělat. Konec konců, teď panoval mír… Ve Skryté Písečné teď bylo bezpečno… vlastně v tom nebyl žádný veliký problém.
A konečně Fuu doletěla až k Písečné, přistála na rozpálený písek. Na chvíli se zastavila, aby si odpočinula od toho věčného letu. Po nějakou jenom stála, a když nabrala všechnu ztracenou energii (to Fuu nikdy nezabralo příliš dlouho), vydala se směrem ke vchodu. Zdlouhavě procházela kontrolami, a nakonec bezpečně prošla až před dveře od Kazekageho pracovny. Dveře byly velké, tmavé a ozdobené vyřezanými čtverci tvořící ve skupině opravdu podivné znaky. Nevěděla proč, ale připadalo jí, jako by jí něco radilo, aby je neotevírala.
Ale no ták… od teď to půjde hladce… uklidňovala se doufajíc, že to zabere. I když marně. Po pěti až šesti minutách horlivého a nepovedeného uklidňování zaklepala na dveře. Zevnitř se ozvalo jen rozespalé „dále“ řečené nejspíše Temarininým hlasem. Když Fuu uviděla, jak to v místnosti vypadá, okamžitě se jí všechny představy o romantické vycházce rozplynuly.
Celá pracovna byla zasypaná hromadami papírů, knih a vzácných dokumentů, takže tři osoby (Gaara, Kankuro, Temari) nebyly v místnosti téměř vůbec vidět. Všichni tři vypadali tak vyřízeně, že pro to Fuu nemohla najít správné slovo. Temari i Kankuro měli oba dva ještě pořád na sobě potrhané a neupravené oblečení z dnešní ranní mise a taky měli spousty škrábanců a modřin. Fuu tak nějak samo došlo, že to byla asi opravdu hodně náročná mise. Chvíli si myslela, jak to má Kazekage a ona oproti nim nejspíš jednoduché, ale po podrobnějším pohledu jí došlo, že to má asi dnes jednoduché sama. Gaara vypadal skoro až neuvěřitelně vysíleně, a jeho tmavé kruhy pod očima (dnes byly snad ještě větší, než jsou normálně) to nějak nevyvracely.
Všichni chvíli jen tak stáli, koukali na sebe a nic nedělali. Řezavé ticho přerušil Kankuro.
„Jé, to jsi ty, Fuu… pomůžeš nám???“ A z jeho tónu i pohledu bylo jasně vidět, že si opravdu z celého srdce přeje, aby na to kývla. Teď jí jich bylo opravdu líto.

Cesta ze Skryté písečné se protahovala mnohem více než cesta do ní. Fuu to připadalo, jako by letěla už alespoň týden, i když to ve skutečnosti trvalo úplně stejně jako cesta tam. Už si pomalu začala stěžovat i Choumei, ale nějak se tam dostat přece museli.
Už byla taková tma, že nebylo vidět vůbec nic a Fuu najednou připadalo, jako by byla Skrytá písečná ta nejukřivděnější a nejchudobnější vesnice na světě… Chudák Písečná… Chudák Kazekage…
Když se Fuu vrátila do vesnice a hlídka se jí zeptala trochu ustaraným tónem: „Co se ti stalo?“
Zamumlala jen rozespale: „Papíry…“ A namířila si to rovnou do postele. „Už nikdy nechci žádné vidět,“ mumlala si v pokoji a rozvalila se na posteli. Jsem tak unavená, že asi neusnu…