Typ

Skrytý obsah

A je to tu!!!

Všechno ji bolelo. Nespala doma, ale na podlaze, kde ji babička Chiyo nechala potom nejnáročnějším tréninku, jaký kdy zažila… Její oběh chakry na tom byl sakra špatně, ale prý to vypadá celkem nadějně. Jenže měla neblahý pocit, že to bude trvat ještě dlouho a nebyla si tak úplně jistá, že to její tělo vydrží, než se hodí do normálu…

Zadýchaně jsem proběhla bránou. Strážci se za mnou zmateně otočili, ale nic nenamítali. Běžela jsem dál Konohou. Už mi docházeli síly. Zdálo se mi, že je ta cesta nekonečná. Lidé se za mnou otáčeli a mumlali si mezi sebou. Vlasy za mnou vlály. Konečně jsem zahlédla kancelář. Vydupala jsem schody ke kanceláři a prudce jsem zaťukala. Opřela jsem se o dveře a snažila jsem se popadnout dech. Nejdřív tam někdo mluvil, ale teď nastalo ticho.

Mohutná zlatem podbarvená záře rozčísla oblohu od severu k jihu. To od toho, jak jí projel obrovitý blesk. Těsně v patách se mu hnal jeho o fous menší bratříček, ale nakonec se vydal opačným směrem. Na rozdíl od sourozence, si to namířil přímo z východní strany a západ. Záře, která je oba při tom provázela, na zlomek sekundy zcela zahalila nebe nad pantheonem. V okamžení následoval rachot nepředstavitelných rozměrů a intenzity, jak se nebem převalil hrom. Obloha se pozvolna zatahovala jen těžko proniknutelnými oblaky ocelově šedé tmavnoucí barvy.

[center]Ti, kdo se mě báli jako démona,
ti, kterým jsem slíbil, že je překonám.

Lidé, co mi ukázali záda,
dívka, která neměla mě ráda.

Protivníci se zbraněmi z oceli,
noční můry, co mě přikovaly k posteli.

Každá rána, kterou jsem kdy utržil,
každá bolest, která nervy přeruší,
s každým šrámem na těle i na duši,
přišla pravda, o které jsem netušil.

Všechny vteřiny a roky života,
všechny chvíle, kdy mě omráčila samota,
se všemi okamžiky, které vyplnila prázdnota,
přišla ruku v ruce neochvějná jistota.

[hide=Stretko s Tanaris len na vlastné riziko!]Keď som bola v lete na našej stretávke s Tanaris, prvú vec, ktorú som počula keď som vystúpila z vlaku bola: "Objímeme sa, či?" opomeniem to, že sa na mňa dívala ako na zombíka a ja som sa divila, že je taká maličká ( pretože som si fakt myslela, že mojich 164cm je fakt málo ) a potom ma zabila vetou, kedy mi povedala, že vyzerám ako drsňáčka ( zdôrazňujem slovo VYZERÁM, lebo o tom pochybujem ).

Prečítať! :-)

Nie je to dlhá doba, čo som na Konohe spoznala jedno super dievča. Nie je to len super dievča, ale aj perfektná spisovateľka. :3 Po nie dlhej dobe nášho neustáleho písania si, ale na druhú stranu po dlhých dohadovačkách, som Karimao Toshiku konečne presvedčila k spoluautorskej.

Príbeh sa začína nie dlhú dobu po skončení štvrtej veľkej vojny shinobi, avšak z môjho a Toshikinho pohľadu to ešte stále nekončí.

Prajem/e príjemné čítanie! ^^

Tma. Všude je tma. Vybavuji si jen jediné: Ležím na zemi. Jinak nic. Jen tmu. A zimu, kterou za okamžik vystřídá teplo. Matně si uvědomuji palčivou bolest celého těla. Otevírám oči, ale nic nevidím. Postupně se mi zaostřují smysly. „Arato!“ volá vysoký hlas, patrně patří nějaké dívce.

Čekám.
Stojím na písčité půdě po pravém boku svého mladšího bratra. Jsem navlečená v té nechutné chūninské vestě a cítím tisíce lidí stojících za mnou. Vnímám ale hlavně to, jak mi vítr čechrá vlasy.
Je to možná naposledy, co se sžiju se svým živlem a budu bojovat.
Za sebe.
Za Gaaru.
Za Kankura.
Za skrytou Písečnou.
Za Zemi Větru.
Jenže...
Chci já vůbec bojovat?
Nechci.

V Konoze začínal nový den, slunce svítilo a s listy si pohrával lehký větřík. Dalo by se říct, že to byl den jako každý jiný. Ovšem něco tu nesedělo. Ulicemi se nerozléhal smích dětí, po ulicích nechodili lidé v dobré náladě a nesdělovali si novinky. Dokonce ani nebylo vidět žádné ninjy, kteří odcházejí na mise. Všude byl klid. Až moc velký klid.

Kisame následuje tajemnou dívku dlouhé kilometry a cesta se vleče nekonečně dlouho. Celý zbytek noci, než se konečně za rozbřesku zase dostanou k pobřeží.

Stalo sa to pred niekoľkými rokmi. Utlačovaná, prenasledovaná, mučená a spútaná z vlastným osudom, hľadala spôsob, ako sa dostať z toho začarovaného kolotoča. Ale z veľkou hrôzou bolo, ako jediné riešenie, ona smrť, ktorej nikdy nechcela prísť na chuť.

Otvoril som dvere a vstúpil som dnu. Zvonček sa roztriasol a zazvonil. Z vedľajšej miestnosti sa vystrčila blonďavá hlava.
„Naruto!“ vykríkla a pribehla ku mne.
„Ahoj, Ino, som rád, že už je obchod obnovený,“ povedal som a usmial sa.
„Čo potrebuješ?“
Na chvíľu som sa rozhliadol po kvetoch v bielych vázach.
„Asi tri biele ruže.“
Ino prešla k váze s bielymi ružami a tri zobrala.
„Môžu byť tieto?“
„Do toho sa ja nevyznám, ale vyzerajú pekne.“
Prešla k pultu, zviazala ich fialovou stuhou a zabalila do papiera.

“Naruto!” Sakura měla v očích slzy.
Válka začala. Naruto se dostal z ostrova a zjistil pravdu… To byla ta zásadní chyba.
“Nech toho Sakuro! Všichni jste mi tu lhali do očí! A proč? Protože se bojíte, že mě Madara dostane?! Ne, protože se bojíte, že dostane Kyuubiho! Tak at’! ” zařval Naruto.
“Naruto!” čtyři Kage na něj pohlédli.
Gaara chyběl… To byla asi ta nejkatastrofálnější chyba, které se za dnešek dopustili…
“Co máte za problém?!“ obrátil na ně svůj vztek.

Počúvala som pri písaní tohoto dielka

https://www.youtube.com/watch?v=pFbjE7NFmUI

Po niekoľkých rokoch, ktoré si musela prežiť zem bez búrky, po rokoch, kedy jej jedinou spásou a útechou bol dážď, sa na nebi rozpútalo hotové peklo.

Už pred nejakým časom, do jej krajov zavítal nezvaný tyran, ničiaci všetky dary, ktoré už od nepamäti z lásky poskytovala ľuďom, a tak zmobilizovala všetky sily a pritiahla k sebe dávnych rivalov.

Aha.. Takže Naruto a Sakura. Vypadá to, že jsou nakonec spolu. Asi jsem viděla něco, co jsem neměla. A navíc v takovéhle chvíli. Zrovna, když jsem měla tolik sebevědomí jako nikdy a rozhodla se jít Narutovi říct všechno o mých citech. Stačí si na to jen vzpomenout a je mi do pláče.

Každý na tomhle světě si pamatuje, jak ničivá byla poslední válka. Jak nespravedlivě rozdělila rodiny. Rodiče od dětí, partnery. Tsunade dokonce skončila vejpůl... A já? Já sama nevím, jestli moje rozhodnutí bylo moudré natolik, za jak moudré jsem ho považovala. Ale čert je mi dlužen ... je to už víc jak 10 let.

„Tak toto ti neverím!“ zvolala Tory, keď jej Mira povedala, čo videla. Aj keď to nebolo príliš nahlas, ako boli na Tory zvyknutí, lebo už napoly spala. Ona bola tá zranená a unavená, teda mala právo mať halucinácie a nie Mira. Zamračila sa na ňu a jednoducho jej nemohla uveriť to, čo povedala. Nemôže to byť pravda. Jednoducho nemôže. Keby bola...to, čo sa stalo predtým by bola lož. A ona nechcela, aby to bola lož. Aspoň nie všetko.
„Ja viem, čo som videla,“ trvala na svojom Mira a ona len pokrútila hlavou.

“Heeej, Joshina-chan! Prestaň, lebo ťa utopím!” Kričala po mne Toshika už po niekoľkýkrát, čo som ju zvesela ofŕkala ľadovou vodou.
“No tak sa už ponor! Čo ak nás tu niekto špehuje?!” Okríkla som ju a ona si s vystrašenými očami zakrila nahé, ženské partie.
“Joshina-chan! Čo to bol za hlúpy nápad?! Poďme rýchlo preč!” Prezerala si ustráchane okolie, no na ponor do vody stále odvahu nenabrala.
“Veď nie je až taká studená! Ak sa neponoríš, skočím na teba a vo vode skončíš aj tak!”

Od Sabaku

Áno, viem. Všetci ma zaškrtíte, že pridávam diel až teraz. Môžem povedať, len pardón. Mrzí ma to. Vážne, ale momentálne mám hlavu niekde inde. Zlepší sa to.

Sabaku

Zavřela jsem ji a seběhla jsem schody, abych ji zakopala pod sakurou, kterou naši zasadili, když jsem se narodila.

[druhý den, 8:00, smluvené místo]
"A tys sem zabloudila?" podívala se na mě ANBU s fialovými vlasy, která sledovala, jak se snažím zorientovat.
"Ne, já jsem tu nová. Hatake Natsuki."
"Hatake? Ty jsi ta Kakashiho dcera?"
"Ne, jenom vypadám úplně jako on a mám stejný příjmení. Taková malá náhodička," ušklíbla jsem se na ni. "Kde se mám hlásit, Fialko?" Všimla jsem si, jak se znepokojeně zamračila.