manga_preview
Boruto TBV 09

"Šťastný" konec

V Konoze začínal nový den, slunce svítilo a s listy si pohrával lehký větřík. Dalo by se říct, že to byl den jako každý jiný. Ovšem něco tu nesedělo. Ulicemi se nerozléhal smích dětí, po ulicích nechodili lidé v dobré náladě a nesdělovali si novinky. Dokonce ani nebylo vidět žádné ninjy, kteří odcházejí na mise. Všude byl klid. Až moc velký klid.
Většina shinobi z Listové se dnes sešla poblíž hřbitova, kde se k nebi tyčil pomník. Měl krvavě rudou barvu a na vrcholu se skvěl nápis Shinobi, znak Aliance pěti velkých národů. Na jeho stranách byla vyryta jména ninjů, kteří padli ve Čtvrté velké válce.
Zády k pomníku a nejblíže u něj stál mladý muž, v davu černě oděných lidí působil jako pěst na oko, protože na sobě měl bíločervený háv a klobouk, který všem jasně napovídal, jakou funkci vykonává.
„Nemusíš nic říkat,“ zašeptala mu tiše do ucha žena stojící vedle něj. Jistě, muž měl pronést proslov, ale už dlouho mlčel a upíraly se na něj pohledy všech přítomných. Většina z nich asi nevěřila, že zrovna jemu došla slova.
Muž na to nedbal a podíval se na svou společnici, které se zadíval do zelených očích zarudlých od pláče. Dlouho už jí neviděl s uplakanýma očima a bylo mu hodně proti srsti jí takhle vidět, ale ani se jí nedivil. Ztratila člena svého týmu, svou dětskou láskou, stejně jako muž sám ztratil nejlepšího přítele a rivala. Byl si jistý, že na radosti ženě nepřidává ani to, že její přítel leží v nemocnici s dost vážným zraněním a ona mu nemůže nijak pomoci, ani se svými znalostmi lékařských jutsu. Jediné, co pro něj mohla udělat, bylo nosit mu prázdné svitky a doplňovat inkoust.
Odtrhl pohled od zelených očí a přesunul ho k jiným. Tyhle oči nebyly zarudlé od pláče ale ohraničené kruhy, které znamenaly mnoho probdělých nocí. Nejspíše je strávil tak, že pročítal hlášení a sám vyrážel na pátrací mise, i když to rada jeho vesnice neschvalovala. Ovšem nikdo mu v tom nedokázal zabránit, vždyť jeho sestra byla nezvěstná nejméně měsíc. Nedokázal uvěřit, že už měsíc uběhl od konce války, tolik se toho změnilo a zároveň bylo všechno stejné.
Zhluboka se nadechl a zadíval se zpět do davu, raději se nepodíval přímo do jedněch očích, aby se nemusel probírat bolestí, kterou dotyčný prožíval.
„Většinou se s mrtvými ninjy loučíme na střeše Kage budovy, ale dnešek je jiný. Dnes se neloučíme pouze s mrtvými z Konohy, ale se všemi padlými ze Shinobi aliance. Pro většinu z vás je tohle jen formalita, protože za mrtvé jistě truchlíte už od konce války, nebo od chvíle, kdy jste si uvědomili, že je konec a vy můžete konečně volně dýchat. Určitě se najdou tací, kteří by nejraději už nedýchali a byli se svými blízkými, kteří tu už nejsou, ale nezapomínejte, že ti, kteří nás opustili, žijí dál v nás. V našem srdci. Navíc by určitě nechtěli, aby jste opustili svět míru, protože oni položili hrdinně své životy, aby jste v něm teď vy mohli žít,“ pronesl muž a znovu přelétl pohledem celý dav. Všichni se pomalu začali rozcházet, mířili na hřbitov, kde měl každý mrtvý z Konohy svůj vlastní hrob. Nechtěl je rušit, a proto už nic neříkal. Nechal je, ať se se svou ztrátou srovnají sami, on musel udělat to samé.
„Pojď,“ pobídla ho žena a odvedla ho stranou od pomníku.
„Hezký proslov, jak dlouho si ho vymýšlel?“ prolomil ticho hlas červenovlasého shinobiho, který se přesunul vedle Hokageho.
„Vlastně jsem mluvil z patra, nedokázal jsem si nic připravit, i když mi Sakura doslova vyhrožovala,“ odpověděl mu tázaný a ušklíbl se při vzpomínce na růžovovlasou kunoichi, která na něj křičí přes celou jeho kancelář.
„Musím uznat, že se ti to povedlo, i když jsi mě tedy dost vytáčel ten poslední měsíc. Navíc jsi dost ničil moje už tak zbídačené nervy,“ odsekla žena vedle něj a vrhla na něj naštvaný pohled, který se k zarudlým očím moc nehodil, ale ona už byla taková. Impulzivní.
„Dostal jsi nějaké nové zprávy od Kankura?“ zeptal se Hokage a na všechny zase dopadla váha okamžiku. Mladý Kazekage zavrtěl smutně hlavou.
„Ne, co Shikamaru, byl úspěšnější?“ zeptal se Kazekage s malou dávkou naděje a mladému Hokagemu byl líto, že tu naději musí zničit už v počátku.
„Bohužel, sám už tvrdí, že mu docházejí možnosti, ale našel Iruku a dalších pár ninjů z ostatních vesnic. Tuším, že mezi nimi byl i Baki,“ odpověděl Hokage a naděje ve tváři červenovlasého ninji se změnila v bolest. Ta se ovšem poslední měsíc dala najít ve tváři všech.
„Navíc není nic jednoduchého hledat Temari a navíc se starat o malého Asumu,“ dodala ještě růžovláska a pousmála se, i když osud malého Asumy nebyl nijak veselý. O otce přišel, než se narodil, a matka mu zemřela při porodu, teď mu zůstal jen Shikamaru, Chouji a Ino, kteří se o něj starali, aby nemusel do sirotčince.
„Musíte ale všichni uznat, že to zvládá víc než dobře,“ prolomil nastalé ticho nově příchozí, tedy spíše se dotyčný přibelhal o berlích.
„Kakashi-sensei, už vás pustili,“ řekl Hokage a pousmál se. Jeho sensei se trochu ušklíbl.
„Proč to sensei? Už jím stejně dávno nejsem. A ano pustili, i když ne moc dobrovolně,“ odpověděl ninja s maskou. Muž si raději ani nechtěl představit, jak Kakashi se zlomenou nohou utíká z nemocnice.
„Jsem rád, že jste tady, sensei,“ řekl muž a v hlase mu byla znát upřímnost, ale oslovení sensei se u Kakashiho vzdát nechtěl, přeci jen to připomínalo staré časy, kdy byl ještě člen Týmu sedm a jako první tým prošli Kakashiho testem.
„Budu se muset rozloučit, přeci jen je v Suně pořád hodně práce,“ řekl znenadání Gaara a pousmál se na Hokageho, ten jen přikývnul a objal ho na rozloučenou.
„Přeju hodně štěstí,“ řekl mu na rozloučenou. Kazekage mu jeho slova oplatil. Štěstí budou potřebovat oba, pak červenovlasý shinobi zmizel v oblaku písku. Sakura se začala ptát Kakashiho na jeho zdravotní stav a v hlase jí byla znát jasná výtka, že utekl z nemocnice, přeci jen jako její vedoucí na to měla růžovláska právo. Kakashi se svou bývalou studentku snažil uklidnit, ale tomu už Hokage nevěnoval pražádnou pozornost, místo toho se rozhlédl a hledal mezi přítomnými určitou osobu, tu ale nenašel, tak zamířil k muži s červenými trojúhelníky na tvářích, které značily jeho příslušnost ke klanu Inuzuka.
„Kibo,…“ začal Hokage ale oslovený ho zvednutím ruky přerušil a přesunul pohled z pomníku na něj.
„Vím, co chceš. Když jsem ji viděl naposledy, byla dost zničená a zaneprázdněná. Jak je vidět, vedení klanu je dost těžká práce, ale naštěstí jí zaměstnává natolik, že se o ostatní věci moc nestará. Je na ní teď až příliš mnoho zodpovědnosti. Je nejspíše poslední z hlavní větve, když je Hanabi pořád nezvěstná. Jsem si jistý, že jí ani moc nepřidává fakt, že existuje možnost, že nebude mít děti. Prostě je toho na ní moc,“ odpověděl mu na nevyřčenou otázku Kiba a sledoval ho. Sám věděl jaké to je, ztratit část rodiny. Potvrzoval to i fakt, že tu s ním nebyl velký bílý pes, jeho věrný společník.
„Díky,“ odpověděl mu mladý Hokage. Kiba jen přikývl a přešel ke své sestře, která stála opodál se svými přáteli. Hokage přejel pohledem celou skupinku truchlících, ale nakonec zvedl pohled ke kamenným tvářím ve skále. Brzy jich tam bude šest, ale prozatím práce na té jeho nezačaly. Pohledem se zastavil na tváři Godaime Hokage, Sanju Tsunade. Bylo zvláštní jí viděl mladou, od konce války už se o to vypadat mladě nesnažila. Vlastně už ani nemohla, její pečeť zničilo Věčné Tsukiyomi, a protože už jí bylo jasné, že úřad Hokage nemůže zastávat, předala tuhle pozici jemu.
Nezapomeň, co si jí slíbil. A mě si taky něco dlužný, Naruto, ozval se mu v hlavě drsný hlas. V tu chvíli muž zmizel v oblaku prachu a objevil se na kamenné hlavě Yondiame Hokageho, svého otce.
Nezapomenu, ale jedno po druhém, Kuramo, jedno po druhém, odpověděl mu v duchu muž.

Poznámky: 

Tak moje první jednorázovka na Konoze Smiling Doufám, že se bude líbit, i když většina lidí, co jí četla, tak tvrdila, že je to docela morbidní Bad tak jsem zvědavá na váš názor Smiling

4.857145
Průměr: 4.9 (7 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Kakari
Vložil Kakari, Čt, 2015-11-19 15:36 | Ninja už: 5328 dní, Příspěvků: 2061 | Autor je: Ošetřovatelka Kakashiho smečky - specialistka na Pakkuna

Po dočtení mám vyloženě pocit, jako by mi něco uniklo, jako bych neměla dost informací k uchopení celého příběhu. I když ono to na mě jako příběh vlastně ani moc nepůsobilo, spíš jako nenásilné shrnutí konce války a vylíčení několika osobních tragédií. Kdyby to byl první díl série, bylo by vše v pořádku, protože ta bílá místa mezi řádky by se jistě postupně zaplnila, ale takhle je to pro mě neucelené, i když slušně napsané. Jo a morbidní mi to tedy nijak zvlášť nepřišlo Eye-wink

Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF