Typ

„Vítej v Akatsuki, Ren.“ Řekla matka a rozpřáhla ruce. Vletěla jsem ji do náruče a těžce jsem oddechovala. Přivinula si mě k sobě. Nechápala jsem nic z toho, co se tu děje. Jen jsem byla ráda, že mám mamku zpátky.
„Co se to děje?“ Zašeptala jsem. Usmála se.
„Jsem vůdce Akatsuki.“ Řekla a já vzhlédla.
„Ty? Vždyť nejsi ninja.“ Zamyslela jsem se.

Niečo na začiatok

Znova je tu ďalší diel, prepáčte, že mi to trvalo tak dlho, ale ako uvidíte, je aj dlhší, než hocijaký iný diel Milión krát som ho prerábala Dalo mi to zabrať, ale zaslúžite si to :3
Hviezdičky opäť označujú flashback/filler/wutevr
Už mlčím, viac v poznámkach Enjoy

Čo sa jej zase stalo?

Jeho první reakce na Arisino sdělení proběhla asi takto: jeho klidný výraz se kamsi vytratil a vystřídal ho tak zlostný výraz, jaký si lze jen předtavit. Pohledem řezal do každého z trojice dešťových ninjů, jako by po nich měl každou chvíli skočit a roztrhat je na cucky. Zuby mu o sebe skřípaly. Právě teď vypadal jako nějaká nebezpečná šelma. Málokdy se někomu povedlo Minata přivést do stavu v jakém byl. Stávalo se tak pouze tehdy, když šlo o život někoho jemu velmi blízkého.

Osmý díl - Bláznivej den

„Tady píšou, že máš ty plátky hned po zatáhnutí marinády otočit,“ rozumoval blonďák s nosem vraženým do kuchařky salátového vydání, kterou vzal bůhvíkde. „Takhle to celý spálíš!“
„Nepřipékaly by se, kdybys je líp poskládal,“ dostalo se mu otrávené odpovědi.
„Odkdy seš expert přes grilování?!“
„A odkdy ty víš všechno o rámenu?“
„Nekrmil ses náhodou jen jídlem pro hady, když jsi kempoval u Orochimaru?“

"Souboj číslo tři Kidoumaru proti Zakuovy." Znovu pronese skvrna a po minutě Kidoumarovo osmikončetinové tělo padá poraženě k zemi.

Kidoumara probere bolest v noze, jak mu někdo silou narovnával zlomeninu stehenní kosti. Otevře oči a uvidí Kimimara jak mu opatrně drží rukou oteklou nohu.
"Zkus vstát, ta zlomenina by měla být v pořádku." Pronese Kimimaru poté co sundá z jeho nohy ruku.

Vošli do jeho izby a Mira sa postavila ku oknu. Atsushi zatiaľ zavrel dvere a kráčal k nej. Cítila, že zastal len pár krokov od nej a od nervozity tak zvierala rám otvoreného okna až jej obeleli hánky. Cítila sa nervózne, lebo aj on bol. Vycítila to, keď sa dole pri vchode skoro zrazili a teraz to cítila ešte silnejšie. Zmocňovala sa jej úzkosť, lebo jej určite chcel povedať niečo dôležité.

„Proč jsi tady?“ vysoukala ze sebe Tokime s mírným úděsem v hlase. Dívka jí věnovala ďábelský úsměv, zatímco jí tvář zakrýval stín kapuce od pláště.
„Abych si splnila svůj sen.“
„Myslela jsem, že jsi zemřela… a ty mezitím spolupracuješ s Orochimarem?!“
„Proč by sis měla myslet, že jsem mrtvá?! Ale co… to mi aspoň nahrává do karet. Nikdo mě nebude kazit plány tím, že by se mě snažil dostat zpět, jak to má Naruto ve zvyku.“

První část:

Soustředila jsem se na cestu. Chvíli jsme jen tak běželi, až jsem začínala být unavená a bylo to na mně poznat.
„Je unavená, zastavíme tady a odpočineme si.“ Zavelel Shikamaru. Zadýchaně jsem doběhla na místo pod velkým stromem a vděčně si lehla. Slunce zapadalo. jen tak jsem plula myšlenka, až mi to došlo.
„Co budeme dělat v noci?“ Zeptala jsem se, už se zmírněným dechem. Potila jsem se a srdce mi prudce bylo, ale oni byli v pohodě. Záviděla jsem jim. Všichni se na mě podívali.

Jasné, můj otec mě pošle do Konohy, protože se o mě bojí. Tsss… měl se o mě bát před šesti lety!
A teď mám být pod dozorem, aby se mi nic nestalo? Aby mě zase nevzal pod svá hadí křídla? Jasné, že bych mu na špek tentokrát neskočila. Nejsem tak blbá, jako destiletá holčička, která se bála. Každopádně jim to dám sežrat! Budou se mnou mít peklo, já nikoho poslouchat nebudu!
Obzvlášť ne, nějakýho b***ranta, co si o sobě bude moc myslet!

Tu noc jsem strávila v pokoji v budově ANBU, protože domů za matkou se mi nechtělo. Kazilo by to můj dramatický odchod, takže počkám, až přileze.
...........
"Přišli jsme na to," oznámila mi ráno Ino, když jsem ji potkala na ulici. Měla kruhy pod očima, že by se na nich dalo cvičit.
"Na co?"
"Na to, co jsou zač, přece," podívala se na mě jako na blba.
"A?"

Joshina

Kráčali sme.. Teda.. Oni kráčali už nevedno ako dlho a mnou Kisame pri každom jeho kroku necitlivo nadhodil. Začínalo ma bolieť brucho, alebo ma možno už aj bolelo, no cez to, ako sa mi jeho rameno zarývalo do podbrušia, som si necítila.. Ehm.. Nič.
“Ki.. Sa.. Me..” Vyslovila som jeho meno prerývane a odpoveďou mi bolo len hlboké zabručanie -hmm-.
“Prosím, daj… Ma.. Dole.. Bolí to..” Zatínala som zuby, pretože to bolo už k nevydržaniu.
“Rád by som, pretože si riadna otrava, ale nemôžem. Zdrhla by si.” Cvakal zubami.

Fidora, Podera i Takashi se rozdělí. Bratři vykročí podle mapy a Takashi se musí bleskem vrátit zpět do Konohy. Dříve než se vesnice znovu probere.

„Už iba kúsok, už iba centimetre.“ pomyslel si Naruto, naťahujúc ruku za modrým vajíčkom umiestneným v divnom prístroji. Trosky vybuchnutého laboratória mu bránili, aby sa dostal bližšie. Teda, laboratória. Nikto presne nevedel, čo sa dialo v tomto dome, ktorý včera v noci zrovnala so zemou explózia. Deti si však šepkali, že jeho majiteľ je vedec a v pivnici má laboratórium, v ktorom robí podivné experimenty. Niečo na tom mohlo byť.

V temném nočním tichu uprostřed lesa se pohnul temný stín. Odlepil se od kmene stromu, v jehož černotě se skrýval, a pomalu postupoval vpřed. Věřil, že zůstane nezpozorován nepřáteli, ale i přesto se pohyboval nanejvýš obezřetně. Jediné šustnutí stébla trávy pod jeho nohama mohlo vše pokazit. Bál se dokonce i dýchat.
Napětí ve vzduchu bylo téměř nesnesitelné. Kolik kolem mohlo být nepřátel? Jeden? Dva? Tři? Vždyť na tom nezáleželo. Pokud by se prozradil, byl by s ním konec tak, jako tak.

/// Poznámka autora: Povídka navazuje na dva roky starou povídku: https://konoha.cz/?q=node/97704 . Navazuje volně a není nutná k pochopení děje, vše je zde vysvětleno. Také bych se chtěl omluvit za případné chybky, překlepy. Nejsou zde schválně a bohužel musím říct, že na korekci skoro padesáti stránek textu nemám moc času. Proto se předem omlouvám a děkuji za pochopení. Užijte si četbu! ///

Probouzím se. Celá zpocená se snažím nehmatat opěrný bod. Ruka mi spočine na chladné tyči. Pevně se jí zachytím a snažím se srovnat dech. Zavřu oči a počítám. Jedna... hluboký nádech. Dva... výdech. Tři... nádech. Čtyři... úchhhh vydechnu. Otevřu oči...

Daisuke sedel na lavičke a tvár mal skrytú v dlaniach. Rozmýšľanie mu vždy šlo, no teraz sa sám strácal vo svojich myšlienkach. Nevedel sa v nich vyznať a už vôbec nie v situácii, do ktorej sa sám namočil. Po tom, čo mu Tory povedala, že ho ľúbi, na seba pozerali akoby sa videli prvýkrát v živote. Hneď na to prišla Mira, ktorá vyzerala, že má miernu depresiu a Daisuke bez slova odišiel. Ani jeden z nich nebol schopný viesť normálny rozhovor.