Letní naděje 6 - Měsíc na ústupu

Tu noc jsem strávila v pokoji v budově ANBU, protože domů za matkou se mi nechtělo. Kazilo by to můj dramatický odchod, takže počkám, až přileze.
...........
"Přišli jsme na to," oznámila mi ráno Ino, když jsem ji potkala na ulici. Měla kruhy pod očima, že by se na nich dalo cvičit.
"Na co?"
"Na to, co jsou zač, přece," podívala se na mě jako na blba.
"A?"
"Jsou z jedné nové vesnice, Skryté Měsíční, ukryté v horách za hranicemi některé ze zemí Aliance. Je to poměrně velký klan a ve své vesnici nenechávají nikoho, kdo by neměl jejich Kekkei Genkai. Ten spočívá v tom, že spojením všech pěti stylů dokážou vytvořit obyčejné lidi a můžou jim dokonce předat chakru, ale ne Kekkei Genkai. Plánují přepadnout pět Kage a zmocnit se vlády nad Aliancí. Máš se dostavit s týmem do kanceláře, Naruto má pro vás misi. A já si jdu okamžitě lehnout," zívla.
"Díky, Ino-san," zavolala jsem, zamávala jí přes rameno a rozběhla se do kanceláře.
"Mám pro váš tým a ještě jeden další misi, která se vám asi nebude líbit," oznámil Naruto, "ale je veledůležitá i na poměry ANBU misí. Musíte vyvraždit celou tu vesnici. Pošlu vám ještě Nejiho tým. Připravte se a za dvacet minut se sejdete u brány."
"Hai, Hokage-sama."
"Jasný, strejdo."
"Neříkej mi strejdo, když ti dávám misi!"
"A nejsi snad můj strejda?"
"Teď jsem Hokage!"
"Pořád jsi Hokage a na rodinných večeřích ti taky nikdo neříká Hokage-sama!"
"To je fuk. Ale nesmíte nechat nikoho přežít, ani nevinné děti. Na světě nesmí zůstat nikdo s tím Kekkei Genkai, je to jasný? Protože pokud by to ovládla nějaká ze zemí Aliance..."
"Jo, jasně. Ale když to budou mimina..."
"Ani mimina."
"Ale-"
"NE! JSI ANBU, TAK SE TAK CHOVEJ!"
"Sumimasen. Udělám to."
"Je to tvoje mise. Musíš to udělat, není to tvoje volba," opravil mě. Přikývla jsem, nasadila si masku a šla jsem se připravit. Cestou jsem potkala Asumu a Akemi.
"Natsuki!" zavolal můj kluk. "Jak se vede?"
"Celkem dobře, zrovna jsem se chystala vyvraždit vesnici. A vy dva?" Došla jsem k nim a moje a Asumovo setkání se neobešlo bez několika polibků, při kterých Akemi dělala, že si prohlíží něčí záclony.
"COŽE ses chystala?" vyděsil se pak Asuma.
"Tak ještě jednou pro hluché a nedoslýchavé: vy-vraž-dit ves-ni-ci," odpočítávala jsem slabiky na prstech. "Ale nevíte o tom, jasný? Je to přísně tajná S-mise."
Asuma vytřeštil oči a Akemi zbledla. Vytáhla jsem dvě katany a přiložila jim hroty na krk. Věnovali mi vyděšený pohled. Se smíchem jsem meče schovala.
"Vy si vážně myslíte, že bych vám něco udělala?" Ale bylo mi ze sebe špatně a třásla se mi kolena, protože v tu chvíli jsem cítila, že bych je bez výčitek svědomí propíchla. Ty výčitky by přišly později.
"Jsi v ANBU a vraždíš vesnice, tak proč ne nás? Jaký je v tom rozdíl?" zeptala se Akemi.
"Pouta. A teď nemyslím policajty nebo vězení, ale citová pouta. Jste pro mě jako vlastní rodina, nemůžu vás prostě zabít."
"Stejně se tě začínám trochu bát," zasmál se ulehčeně Asuma. "Abych nakonec neskončil jako utiskovaná domácí puťka, zatímco budeš ty dělat všechno zajímavý."
"Jestli nám to vydrží, klidně ti tohle přání splním," ušklíbla jsem se.
"Jen aby," prohlásila Akemi.
"Jen aby co?"
"Oboje. A nemáš náhodou tu tvoji misi typu Uchiha Itachi?"
"Ne. Není to můj vlastní klan a nejsem na to sama, ale mám ještě sedm dalších maníků."
"Tak běž. A jsi si jistá, že se ti Yamato nebude snažit rozkazovat? A že se Kio nevzbouří?"
"Jak víš, s kým jsem v týmu?" podívala jsem se na ni podezřívavě.
"Naruto nám to nakonec vyklopil," vysvětlil Asuma.
"Fajn. Mějte se, já si jdu užívat misi s choleričkou a asociálem."
"Nebuď na Ichiho zlá," okřikla mě Akemi.
"Budu se snažit. A možná omylem zabiju Kio spolu s nějakým vesničanem a bude mi to pak strašně líto."
"To zní jako plán. Čau!"
"Čauky," opáčila jsem. Když jsem se k nim otočila zády, přemýšlela jsem o účinných a rychlých metodách zabíjení.
..........
"Zdravím, mé jméno je Hyuuga Neji a my čtyři jsme nový tým vytvořený přesně pro tuhle příležitost," oznámil nám Neji. "Zleva jsem to já, Uchiha Sasuke, Sai a Hatake Kakashi, který povede tuhle misi."
"To nestačí, že mě komanduje doma?" stěžovala jsem si. "A mého otce mi představovat nemusíš, tak sklerotická ještě nejsem."
"Ale Ichi a Kio mě neznají," podotkl.
"Ty abys neměl nějakou chytrou připomínku, co? Proč jste nepřitáhli rovnou i zbytek rodiny?"
"S tvojí matkou a Hinatou by tohle seklo a Naruto nemůže jen tak pryč z kanceláře. A Rinji je za prvé moc malý a za druhé z něj bude nejspíš citlivka po Nanami, takže se do ANBU nehodí."
"A já se hodím?"
"Byla to tvoje volba? Nemáš problém jít a zabít pár desítek lidí? Pak ano."
"Takže hodím. Vyrazíme, ne?" přerušila jsem diskuzi a vydali jsme se na cestu směrem k Skryté Měsíční. Cestou jsme vztyčili dva stany a první hlídku jsem měla já a táta.
"Hatake hlídka do akce. Dobrou noc," prohlásila jsem. Byla jsem ještě celkem čilá, zatímco otec už usínal. V deset večer. Začala jsem se svým obvyklým tréninkem boje proti víc lidem.
"Krok, otočka, výpad, výpad. Seknutí s otočkou, využít zmatku, úkrok, útok. Krok, otočka, výpad, výpad..." odříkávala jsem potichu naučenou větu pořád dokola a postupně jsem se snažila zrychlit.
"Co to děláš?" zajímal se táta.
"Trénuju, výpad. Seknutí s otočkou, využít zmatku. Říkám tomu formace A, výpad, výpad..."
"Ukaž mi formaci B," poprosil.
"Fajn. Ta je určená pro boj s prodlouženým Chidori. Je vlastně celkem jednoduchá na naučení. Seknout, ohlédnout se, seknout, ohlédnout se a pořád dokola."
"A jiný máš?"
"Už jenom formaci C, což není úplně formace, spíš jedno slovo. Improvizace. Používám ji děsně často."
"To zní jako zajímavý bojový plán."
"Co?"
"Vajco. Máš hlídku, tak hlídkuj."
.......
Když jsme konečně dorazili do Tsukigakure, Kakashi nám vysvětlil bojový plán.
"Natsuki má takzvanou formaci C, což je improvizace. A je to dokonalé na zmatení nepřítele. Vždycky, když někdo z bojové dvojice řekne "formace C", postavíte se jeden vedle druhého tak, aby se každý koukal na jinou stranu, pak od sebe odskočíte a budete improvizovat. Žádná pravidla, žádné formace, ale nepřítel si bude myslet, že je to formace, a bude se soustředit na to, aby ji rozluštil."
"To nezní špatně. A co ty bojové dvojice?"
"Já a Sasuke, Neji a Sai, ty a Kio, Ichi a Tenzo."
"Proč s ní?!" vykřikly jsme naráz.
"Protože já a Sasuke dobře spolupracujeme, Neji a Sai se dobře doplňují tím, že Nejiho v boji zblízka bude krýt Sai bojem na dálku, Ichi může vymýšlet důmyslné strategie a pokud bude mít k dispozici osobu s Mokutonem, tak má nepřeberné množství možností, a protože je Kio jediná medička v týmu, bude možná muset nechat boje a někoho léčit, a v tom případě jsi ty dobrý bodyguard a navíc jsi zvyklá bojovat sama. Konec vysvětlování. Ale ze začátku se rozběhneme po vesnici a budeme se snažit bojovat sami. Až pak najdeme svou dvojici. Jasný?"
"Jasný," přikývli všichni.
"Mise začíná," řekl. Bylo jen několik dní před novem a z měsíce už zbýval jen úzký srpek. Bylo to jako nějaká metafora, protože se Skrytou Měsíční to vypadalo podobně.
Vztyčili jsme kolem vesnice bariéru a vyrazila jsem do ulic. Z blízké hospody se vypotáceli čtyři opilci. Měli na čelech pět teček.
"Chidori. Seknout, ohlédnout," zamumlala jsem a skáceli se na zem. Z hospody vyběhli další. Přikrčila jsem se vedle dveří a jednoho po druhém jsem odpravila. Za mnou se objevil další, tak jsem se otočila, a ona to byla past. Byl to jen člověk vytvořený tím jutsu.
"Katon: Goukakyuu no Jutsu!"
"Shimata!" vyhrkla jsem a snažila jsem se dostat z dosahu plamenů, ale stejně zasáhly moji nohu.
"Fuuton: Jutsu tisíci čepelí!" oplatila jsem jim útok. Navršili před sebe hradbu z lidí, které to rozsekalo na kousky. Zaklela jsem. Jeden z nich mě sekl do ramene rozžhaveným kunaiem. Zapotácela jsem se. Formace B. S prodlouženým Chidori jsem se zatočila na místě a útočníci padli mrtví k zemi. Já sama už jsem ale taky neměla daleko k padnutí. Kde je sakra ta Kio?
"Neko, co tady vyvádíš? Zbytečně riskuješ," vynadala mi a ošetřila mi obě popáleniny. "Až mi nezbyde chakra, abych tě vyléčila, budeš v průs**u, a já tě nechci nechat umřít. Jak mi jednou řekl Kakashi, ti, kteří se neřídí pravidly..."
"Jo, prosímtě. Do nás to doma cpe snad i místo pozdravu. Pojď mi pomoct. Máš nějaký jed?"
"Mám. Chceš otrávit katanu?" Měla špinavý, poškrábaný obličej a já jsem nejspíš vypadala stejně. Otrávila mi meč a kolem nás se vyrojilo několik dětí, nejspíš geninů. Jejich útoky byly k smíchu. Skosila jsem je jedním švihem meče. Skupinu chuuninů jsme vyřídily spolu a čekaly jsme na další. Tsukigakure se rozlehl Nejiho hvizd, který znamenal "nasaďte si plynové masky". Kývla jsem na Kio. Vztyčila palec a usmály jsme se na sebe.
"Zabiju jich víc," šťouchla jsem do ní.
"To si jenom myslíš," opravila mě. S novým přívalem adrenalinu jsme vtrhly do domů a rozsévaly zkázu, Kio otrávenými jehlicemi a tajnými technikami lékařských ninjů, já mečem a Chidori. Pozabíjela jsem další spící rodinu se dvěma dětmi a snažila jsem se z toho nebýt moc rozházená.
Pracuješ. Nevraždíš, pracuješ. Je to tvoje mise.
"Nech mě! Vrahu!"
"Tasukete!"
"Ááááááá!"
"Poplach! Ve vesnici je-"
Výkřiky na mě doléhaly ze všech stran. Zatvrdila jsem se. Když jsem vyšla z domu, stála jsem najednou proti obrovské přesile. Byly to děti, stejného věku jako já, ale bylo jich dvacet.
"TSUKIGAKURE SE NEVZDÁ!"
"My, nositelé Kekkei Genkai Stvoření a Vše kopírujícího doujutsu, tak snadno nezmizíme!"
"Technika ledových zrcadel!"
Co?! Měla jsem za to, že je ten klan mrtvý!
"Krystalový styl: Krystalové jehlice!"
Jak to dělají?!
"Sežer si lávu!"
To má umět jenom Mizukage, nebo se pletu? Odskočila jsem od nich. Podařilo se mi vyhnout se jehlicím a sesypali se na mě čtyři náhodně stvoření lidi, kteří mě chvilku podrželi na místě, aby mě trefil pramen lávy. Vysekala jsem se z toho katanou a sekla jsem kolem sebe jedním Chidori. Dobrá zpráva? Šest z nich jsem přesekla na dvě půlky, další tři do minuty vykrvácí a dva jsou těžce zranění. Ta špatná: dalších devět je ještě plně schopných boje a navíc znají moji nejlepší techniku. I když... Pořád ještě nevědí o Rasenganu. A o Sennin módu, který jsem trénovala pod přísným žabím dohledem na hoře Myouboku. Takže taky o obřím Rasenganu, žabí genjutsu písni a spoustě dalších věcí.
Metali jsme po sobě blesky, oni pohledem, já po nich doslova, a pokusila jsem se získat trochu času na Sennin mód.
"Co je zač to vaše doujutsu?" zeptala jsem se opatrně a opřela jsem se o zeď, abych mohla hromadit přírodní energii.
"Sharingan, Byakugan, Rinnegan a oko oblohy, Soragan. O tom čtvrtém nikdo neví, ale jeho síla spočívá v umění okopírovat jakékoliv jiné jutsu, a to včetně Kekkei Genkai. Kaiten!" doplnil to a odrazil Kiiny jehlice. "Ale bohužel ne nic, co souvisí s jinýma očima. Třeba Sharinganové genjutsu neumíme."
"To je dobře," ušklíbla jsem se. Okolo očí se mi objevily oranžové stíny a oči zezlátly.
"Sennin mód?! A žáby?!"
"Nejsi jediná," ozvalo se zezadu. Z řady vystoupila holka. Zareagovala jsem rychle.
"Raikiri!" Než se stihla vzpamatovat, měla v hrudi moji pěst.
"A teď už jsem," opáčila jsem. Rozběhla jsem se proti nim a použila jsem na ně svou techniku malých Rasenganů. Pár jsem jich vystřelila a mé soupeře to rozhodilo. Pak už stačilo jen párkrát seknout, rozsekat několik dřevěných větví (uměli i Mokuton) a padli mrtví k zemi. A od toho posledního jsem si vzala levé oko. Asi mi neumožní to, co jim, ale kopírovací schopnosti se budou hodit. Půjdu ve stopách svého otce jako Kopírující kunoichi.
"Nechceš pomoct?" zavolala na mě Kio, která konečně dorazila.
"Ne, díky. Už jsou mrtví. I když... Vlastně jo. Dokázala bys mi vyměnit levé oko za tohle?"
"Co to je?"
"Všimla sis snad, že mají všichni modré oči," odsekla jsem. "Tohle je Soragan. A umí kopírovat a já ho chci."
"Fajn, ale zabolí to. Mám schovat tvoje oko?"
"Schovej."
Za chvíli už jsem na svět koukala dvěma různýma očima. Oko oblohy se nedalo vypnout, takže jsem ho radši přikryla čelenkou, abych mu dala čas trochu se vzpamatovat, a vyrazila jsem s Kio po boku do ulic ozářených posledním srpkem měsíce.
"Tak co, jak jdou boje? A co máš s okem?" zavolal na mě taťka, když jsme kolem sebe prosvištěli, každý se svým Chidori.
"Oko má v kapse Kio!"
"Co se stalo?"
"Vyměnila jsem ho za lepší!" Odhrnula jsem čelenku a ukázala mu Soragan.
"Super. Běž ho využít v boji," zavolal a ukázal mi vztyčený palec. Poslechla jsem ho a rozběhly jsme se s Kio porazit další přesilu. Už dost lidí bylo mrtvých a jednou jsem zakopla o tělo, takže mě musela chytit, abych se nenapíchla na vlastní katanu.
"Stůjte! My, poslední přeživší, jsme se dali dohromady a porazíme vás!" Ten týpek byl ramenatý, hloupě vypadající a přehnaně dramatizoval.
"Baka! Neměl jsi říkat, že jsme poslední, teď jsi nám zničil strategii!" okřikl ho potichu jeden, co vypadal trochu chytřejší.
"Všichni jsou mrtví?! A máma s tátou..." rozplakal se asi šestiletý chlapeček.
"Jo, ti taky! Proč velím takové smečce prvotřídních kreténů?" stěžoval si dědek, který vypadal jako jejich vůdce.
"My jsme dobří válečníci, Tsukikage-sama!"
"Dokonce i Kage od nás okopírovali?" odplivla si Kio.
"Boj proti Alianci!!!"
"Kupředu, bojovníci za svobodu Skryté Měsíční!"
"Bojujte a nemelte, vy bando tupců!"
Jeden švih katanou a prvních pět bojovníků za svobodu padlo. Ty ostatní vyřídila Kio, ale se čtyřmi nejsilnějšími a Tsukikagem jsme okolo sebe pořád kroužili jako kočky.
"Bacha. Nepoužívej na ně žádnou techniku, která je hned nevyřídí. Tady stojíme proti pěti kopírujícím ninjům," varovala jsem ji.
"Mokuton!" Kio mě strhla stranou. Ostré třísky nás minuly jen o kousek.
"Kio? Formace C!" řekla jsem. Udělaly jsme bojový postoj a pak se rozprchly. Kage sledoval naše pohyby. Já jsem používala svoji formaci A, abych ho zaměstnala, a Kio ho trochu škrábla otráveným kunaiem. Brzy padl. Seběhli se k němu čtyři přeživší a začali pronášet nabubřelé pohřební řeči.
"Budeme stát při sobě, dokud nás smrt nerozdělí!"
"Chidori."
"A to doslova," uchechtla se Kio při pohledu na rozpůlené řečníky. Přišla jsem k jejich vůdci.
"Omlouvám se za všechno," prohlásila jsem, než jsem ho milosrdně dorazila mečem.
"Jdeme do kanceláře toho jejich Pseudokage. Podívala jsem se Soraganem a už nikdo kromě nás osmi nežije," oznámila jsem Kio. Zjistily jsme, že je několik lidí pryč na misích, takže vesnici ještě pálit nebudeme. Jenom těla. A na ně si počíháme.
Neji zahvízdal. Rozběhla jsem se za zvukem a brzy už jsme všichni stáli před vyvražděnou vesnicí a Kio nám léčila drobné rány, kterých jsme měli nespočet.
"Tak co?" vyzvídal Ichi.
"Žádné známky života, ale ještě dva týmy geninů jsou venku na misích a já mám nový oko."
"Co budeme dělat teď?" chtěla vědět Kio.
"Spálíme těla," pokrčil rameny Neji. "A potom počkáme na ty geniny."
Provedli jsme. Musela jsem posbírat ty kousíčky lidí, které jsem vyrobila a na které nechtěl nikdo sahat. Třeba ten nos. Nebo ruce. Nebo spodní půlky lidí. Ona to vážně nebyla příjemná podívaná, protože ne každému se líbí vnitřnosti. Když jsme uhasili planoucí hranici, na chvilku jsme se natáhli a střídali se v hlídkování u brány.
Probudil mě za svítání Tenzo.
"Už jdou, vstávejte všichni. Musíme je zabít taky a pak můžeme do Konohy."
"To dorazilo všech šest najednou? Jdeme na věc. Ale nesmíme v nich vzbudit podezření, takže masky dolů," doplnil ho Sai.
"Fajn. Budíček, Kio!"
"Co je?"
"Jdeme dokončit misi."
Kio se vyhrabala ze stanu a počíhali jsme si na geniny. Porazit je nebylo nijak zvlášť těžké a už jsme jenom vypálili vesnici a vydali jsme se zpátky do Konohy.
Po cestě se ke mně přitočil otec a vyzvídal: "Kde jsi byla tu noc před misí?"
"Kde bych byla? V pokoji v ústředí," opáčila jsem.
"A ty nebydlíš doma?"
"A ty bys mamce po takové hádce ještě lezl na oči?"
"A ty budeš dneska spát kde?"
"Doma, protože předpokládám, že už trochu vychladla."
"Dobře. Nechám tě teď na pokoji, ale nejdřív mi řekni, jaký je Soragan."
"Super. Koukej. Mokuton!"
"Ty dokážeš kopírovat i takhle unikátní techniky?" podivil se.
"Láva, dřevo, led, krystaly, to všechno proti mně použili v souboji," pokrčila jsem rameny. "Dokážu teď zkopírovat i Kekkei Genkai. Je to vlastně původní účel toho oka."
"Škoda, že jsem si taky jedno nevzal," zasmál se Tenzo.
"To je moje oko a nikdo jiný ho mít nebude, jasný?" odsekla jsem. "Mělo vás to taky napadnout, taichou."
"Fajn, už mlčím."