Když má srdce svoji hlavu 8

Osmý díl - Bláznivej den

„Tady píšou, že máš ty plátky hned po zatáhnutí marinády otočit,“ rozumoval blonďák s nosem vraženým do kuchařky salátového vydání, kterou vzal bůhvíkde. „Takhle to celý spálíš!“
„Nepřipékaly by se, kdybys je líp poskládal,“ dostalo se mu otrávené odpovědi.
„Odkdy seš expert přes grilování?!“
„A odkdy ty víš všechno o rámenu?“
„Nekrmil ses náhodou jen jídlem pro hady, když jsi kempoval u Orochimaru?“
Po této poznámce po něm Sasuke šlehl přimhouřenýma očima a dle rady naložené maso s trucovitým výrazem obrátil.
„Jestli budete pokračovat tímhle stylem, zavolám k tomu odborníka Choujiho, jenže nám potom nic nezbude,“ varovala jsem je unaveně.
Kluci nikdy nevyspějí, povzdychla jsem si při sledování jejich hádky rezignovaně.
Slunce se pomalu skrývalo za horizont a my okupovali malý travnatý prostor za ANBU ubytovnou, kde se Naruto a Sasuke potýkali s obsluhou přenosného grilu, jež bývalý mstitel objevil mezi vyřazenými věcmi vydolovanými z trosek východního křídla Uchiha rezidence. Nejhyperaktivnější ninja naší vesnice ho chtěl samozřejmě neprodleně vyzkoušet a neváhal pro přípravu vepřového obětovat čas ani finance.
Tudíž jsem se nacházela zde, rozvalená na piknikové dece a zády opřená o balvan z pro mě neznámého důvodu umístěný uprostřed zahrady. Pro větší pohodlí jsem mezi sebe a hrubý, chladivý povrch horniny vklínila polštářek donesený Jinchuurikim ze Sasukeho prostého bytu.
Tihle dva mě museli prakticky unést.
Po říčním incidentu odehraným předevčírem jsem se s předsevzetím držet si Naruta dál od těla zavrtala do práce a dnes, když mě přišli vyzvednout do nemocnice, jsem téměř kolabovala po náročném, několikahodinovém porodu oné mladé dívčiny. Shizune mě nechala zákrok vést a pouze přihlížela z povzdálí. Byla to pro mě absolutně nová zkušenost a pocit, když jsem v rukou držela to křehké stvoření ohrožené komplikacemi, k nepopsání.
Trvala jsem na tom, že na pacientku s mrnětem potřebuji dohlížet a zpravit Tsunade-sama o průběhu, ale byli neoblomní. Umluvili mě k oslavě a já, spokojená s vlastním výkonem, jsem nedokázala odmítnout.
Jakmile jsme se sem doplazili, přikázali mi se posadit a relaxovat, zatímco se ujali zhotovení večeře.
Poslušně jsem seděla a líně přihlížela hašteření samozvaných šéfkuchařů, jako by se jednalo o pár starých manželů projednávající zdánlivě složitý úkol.
„Sakuro-chan!“ oslovil mě Naruto a odmávl mou výhružku stranou. I jeho spolupracovník se zatvářil ukřivděně.
„Já pořád truchlím, protože jsi mi do menu nedovolila začlenit rámen,“ remcal.
„Naruto, grilované maso spolu s rámenem není moc dobrá kombinace,“ zopakovala jsem mu, protáčeje zrak k nebesům.
Sasuke mi dal pohrdlivým uškrnutím za pravdu.
„Pan Dokonalý je ještě ke všemu machr na dietu?“
„Alespoň jí vyváženou stravu obsahující množství zeleniny,“ odvětila jsem.
„To není fér, vy jste se proti mně spikli,“ zaprotestoval Naruto a v dětinském gestu vyjadřujícím nespravedlnost ohrnul spodní ret.
Polohlasně jsem zamručela, blaženě se o něco hlouběji zavrtala do měkké podpěrky a s jemným úsměvem poslouchala jejich pokračující hádku.
Sny se staly skutečností, tým sedm přežil a dokonce byl schopný znovu fungovat, možná i lépe než kdysi.
Zaplavil mě nezměrný pocit úlevy, užívala jsem si poměrně teplého večera vyplněného vůní čerstvě posekané trávy, později dozrávajícího ovoce a doutnajícího dřevěného uhlí.
„Doufám, že to jídlo bude ještě dneska, přestávám hlady vidět,“ přerušila jsem je.
Zanedlouho byl okolní vzduch prosycen neodolatelným aromem grilovaného masa a krátce na to jsme si, uvelebeni na svých místech, plnili žaludky tou očekávanou dobrotou.
„Bylo to vynikající,“ ohodnotila jsem upřímně jejich umění. Byla jsem přejedená a šťastná, malátně jsem pozorovala na roštu skomírající uhlíky a silou vůle se snažila udržet ztěžklá víčka. Marně, protože mě zčistajasna přemohlo širokánské zazívání.
„Omlouvám se,“ kuňkla jsem rozpačitě.
Naruto se usmál, když se na mě ze strany podíval, jako opěradlo totiž použil stejný rozložitý kámen, jež jsem okupovala já. Hověl si stěží půl metru ode mne, zatímco Sasuke seděl naproti na rozkládacím křesílku určeném k rybaření.
„Příliš se přepínáš, Sakuro-chan,“ poznamenal, nesouhlasně obhlížeje tmavé, vyčerpané kruhy pod mýma očima.
„Jsem v pohodě,“ zakroutila jsem hlavou nad jeho neopodstatněnými obavami.
„Nemůžeš si do nemocnice vyžádat nějaké pomocníky?“ optal se Sasuke, také si všiml těch nehezkých lívanců, které mi v pandím vzoru poslední měsíce hyzdily obličej.
„Není třeba, zvládám to. Opravdu. Máme sice podstav a navíc stále ošetřujeme pacienty s následky způsobenými utrženými zraněními z války, jejich počty se však co týden snižují,“ vysvětlovala jsem trpělivě.
Péče nejlepších přátel o mou osobu neskutečně těšila, ale nepřála jsem si, aby mě podceňovali či litovali. Hlavně, svou momentální vytíženost jsem si zavinila sama, prakticky jsem si ji zvolila dobrovolně.
Neznatelným zavrtěním jsem si protáhla zdřevěnělé nohy a raději nadhodila nové téma, v němž jsem nevystupovala v hlavní roli.
„Ráno jsem byla v archivu a viděla tě vycházet z kanceláře Tsunade-sama. Povolila ti svévolné opouštění bytu?“ promluvila jsem nadějeplně k Uchihovi. Po mém dotazu nelibě nakrčil obočí, patrně mu podobný zájem nebyl zrovna po chuti.
„No tak, Sasuke, nedělej se tajemnějším, než je skutečný Kakashiho vzhled a vybal to!“ okřikl ho Naruto trefně. Nemohla jsem si pomoct a vyprskla u použitého přirovnání smíchy, čímž jsem si okamžitě vysloužila propíchnutí černými zorničkami.
„Dobře, nakonec byste mi mohli být i užiteční,“ ozval se po pauze vytvářející to náležité napětí, „byl jsem u Hokage, abych jí přednesl svůj nárok na Danzouovo křeslo v Radě. Zabil jsem ho, kdo jiný by měl nastoupit na jeho post?“ položil řečnickou otázku.
Nebylo tomu tak dlouho, co nám sdělil úmysl stát se členem této organizace a osobně si ohlídat veškerá na schůzích padlá usnesení. Vlastně jsem ho chápala, po prožitých zkušenostech bych se zachovala asi stejně.
„A jak jsi pochodil?“
„Prý to musí zvážit, tak byste před ní mohli nenápadně utrousit slovíčko. Jde mi o čas, protože mám vážné podezření, že si na tuhle prázdnou židli brousí zuby i Hiashi Hyuuga, dle mého tam chce vecpat Hinatu,“ prozradil nám svou domněnku.
Rázem jsem si vzpomněla na rozhovor, který jsme s holkama vedly v lázních. Zmiňovaná černovláska se nám přece svěřila, že ji otec nutí do účasti na politických záležitostech. Vsadila bych se, že Sasukeho úsudek je správný.
„Někoho Hinatina formátu si v takový funkci fakt nedovedu představit,“ zamyslel se Naruto nahlas.
Souhlasně jsem přikývla, s její laskavou, milou a obětavou povahou by k té sebrance jen těžko zapadla. Pochybovala jsem, že má o otcových záměrech nejmenší potuchy.
Krouživými pohyby jsem si uvolnila ztuhlé svaly na krku, pak jsem hlavu zvrátila, pohlédla na hvězdy a v utahané mysli si vykreslila nás tři za několik let. Naruto v mé vizi coby Hokage postával na střeše kage budovy a shlížel na jásající dav, já, vedoucí chod celé nemocnice, jsem v pozici Vrchní medičky v eskortě, mající za prioritu ho chránit, hrdě zaujímala flek po jeho boku a Sasuke prezentoval jakýsi návrh kolegům v Radě.

Tlumeně jsem vnímala šum konverzace, ale byla jsem natolik otupělá spánkem, že jsem nedokázala pochytit jednotlivé věty. Mlhavě jsem si uvědomovala hluboký, trošku dunivý hlas znějící pod uchem.
Nechtělo se mi opouštět báječné teplo, které mě obklopovalo, dokonce jsem se instinktivně přimáčkla blíž k tomu úžasnému, hřejivému povrchu pode mnou a natočila se tak, abych do něj mohla zabořit tvář. Onen hučivý zvuk ihned utichl, nicméně v zápětí ho nahradilo jakési silné bušení.
Do nosu, vnořeného do čehosi hebkého, mě po nasátí vzduchu udeřila nádherná, neidentifikovatelná vůně, s úmyslem získat jí co nejvíc jsem se nadechla znovu a zabořila se ještě hlouběji. Jednalo se o zvláštní pižmový pach s příměsí hořícího dřeva. Božský. Mužský.
Ty doposud pravidelné rány se nyní zdály intenzivnější a rychleji se opakující.
Zahloubaně jsem zkrabatila čelo a na to se tempem Leeho rekordního startu v běhu odtáhla, neboť spánkem zastřenému mozku došlo, že slyším údery srdce. A to dost zběsilé údery. Zděšeně jsem sebou cukla.
V mžiku jsem byla úplně vzhůru a poulila oči dokořán. Po krátké dezorientaci jsem zjistila, že jsem měla obličej vražený v příjemně vroucí hrudi.
Z prodělaného šoku jsem opět nabyla soudnost a pospojovala si veškeré nápovědy. Ležela jsem na těle oblečeném do černo-oranžové barvy, jednou rukou jsem byla objímána, abych neupadla, přičemž mé vlastní paže obepínaly cizí lidský trup. Rozhodně šlo o mužský trup.
Zadrhl se mi dech, prudce jsem trhla hlavou vzhůru a vytřeštěně zírala do třemi unikátními vousky ozdobené tváře. Hnedka jsem se pohroužila do těch potemnělých, bezedných tůní.
„N-Naruto?“ zajíkla jsem se, hlas pořád rozespale ochraptělý.
Nanovo mě ovládla ta zákeřná strnulost a oči dočista přestaly poslouchat, samovolně si migrovaly na jih, puntičkářsky putovaly po jeho snědé pokožce, až se dobraly k vytyčenému cíli; ke rtům, jež se nacházely provokativně blízko. Znenadání mnou projela neochvějná touha je ochutnat, ty mé se při zvýšené srdeční činnosti bezděčně oddělily a čekaly na pobídku.
Narutovo náhlé přerývavé nadechnutí přimělo má neposlušná kukadla k návratu k oněm modrým zorničkám. Ze sotva několika centimetrové vzdálenosti jsem vycítila prudký nárůst pulzu odrážející se mu ve frekvenci srdečních úderů. Z blonďákova upřeného pohledu se mi na šíji postavily drobné chloupky.
Z oboustranného ochromeného zírání nás vytrhlo decentní, leč poměrně výrazné odkašlání, což mě během zlomku vteřiny vrátilo do reality. Z té trapné situace mě polilo horko.
Musela jsem totálně vytuhnout a za tvrdého dřímání použít Naruta místo polštáře. Zrudla jsem o další stupeň a nemotorně se z něho sbírala, jen abych byla co nejsvižněji na opačném konci deky.
Zmocnilo se mě čiré zoufalství, když jsem si vzpomněla, jak jsem k němu přičichávala roztaženým chřípím a neomaleně hypnotizovala jeho rty jako nějaká hladová šelma. To vše s obecenstvem ve formě věčně povzneseného uživatele sharinganu a páru hlídačů v maskách dohlížejících na vězně z korun stromů.
Koukla jsem na Sasukeho, který mě vysvobodil z uchváceného vejrání. S posměšně povytaženým koutkem úst mi oplatil pohled prosycený odměřeným pobavením.
Byla jsem vděčná za tmu alespoň částečně zahalující můj stud a sytou červeň.
„Omlouvám se,“ zamumlala jsem již podruhé za večer, zároveň jsem si dávala pozor, abych po Narutovi ani nezašilhala.
„Usnula jsem.“
Snad kvůli nějakým podivným konstelacím jsem se v poslední době dostávala do samých rozpačitých kolizí s ním, začínalo to být podezřele jednoduché.
„Byla jsi úplně vyčerpaná,“ pravil kupodivu poklidným hlasem.
„Spala jsem dlouho?“ vyslala jsem otázku k Sasukemu, furt jsem nebyla s to setkat se s blonďákovým pohledem.
„Ani ne patnáct minut,“ odvětil.
„Mysleli jsme, že bude lepší tě nevyrušovat,“ dodal Naruto.
„To bylo znamení, že bych se měla odebrat na kutě,“ řekla jsem, předstíraje dobrou náladu, abych zamaskovala rozrušení, jež mnou lomcovalo, když jsem k němu konečně vzhlédla.
„Doprovodím tě,“ nabídl se a dle mého příkladu vyskočil také na nohy.
„Ne!“ zařvala jsem a překotně před sebou zašermovala rukama. „Není to daleko, jsem doma natošup.“
Potřebovala jsem být o samotě.
„Dobře,“ přitakal po chvilce ticha, špatně skrývaje zklamaný tón.
Nečekala jsem na Sasukeho pozdrav či jiné vyjádření a svéhlavě odtamtud vyrazila pryč. Vybrala jsem si nejkratší trasu a natáhla krok, jelikož jsem si už přála být v bezpečí pokoje.
Nechápala jsem, co to zase mělo znamenat. Pocity, jež jsem v Narutově přítomnosti, uchovávala v nejzazším rožku, mě vždycky naprosto nepředvídatelně pohltily, rozhodily a většinou i znemožnily.
Musím to zarazit, než se něco vymňoukne. Vždyť jsme se málem POLÍBILI! Opět jsem unikla jen o vlásek! Připomínala jsem si alarmující fakta, což na dané věci nebylo zdaleka nejhorší. Za úplně katastrofální jsem považovala to, že kdesi v podvědomí jsem si přála, aby se to stalo.
Tak si konečně přiznáváš, že ho miluješ? Ozvala se vnitřní Sakura, dřepěla na bobku a znuděně si podpírala bradu, jako bych kápla na něco, co ona věděla dávno.
A-Ano.
Mé rázující kroky se zpomalovaly úměrně s přibývající svazující úzkostí v hrdle, až jsem nadobro zastavila. Nervovou soustavou mi projel záblesk prozření, po jehož dopadu ochably paže a pevná kolena byla nahrazena kydancemi želatiny.
Miluju Naruta.
Po tomto zdráhavém, ba upřímném konstatování vypustilo mé já radostný skřek a silným odrazem poskočilo se vztyčenou paží do vzduchu.
Aleluja! Co s tím uděláš? Vyzvídala nedočkavě.
Nic! Vůbec nic! Budu to ignorovat, stranit se mu a ono to přejde samo! Přesvědčovala jsem se bezradně.
Cože?! Děláš si srandu?! Ne… evidentně seš rozhodnutá. Předem ti říkám, že takový řešení nebude fungovat, poučilo mě, když jsem se nadále tvářila zarytě.
Uvidíme.
„Uvidíme,“ pronesla jsem pro větší efekt sebejistoty hlasitě. Má kopie si mě chvíli nevěřícně měřila, pak jen odevzdaně zakroutila hlavou a přestala dotírat, pravděpodobně to brala za zbytečnou námahu.
Za ústup jsem jí byla vděčná, nebyla jsem v rozpoložení přít se sama se sebou. Donutila jsem změklé končetiny k pohybu a konečně stanula přede dveřmi.
Rodiče již spali, to jsem jedině uvítala, rovnou jsem vyběhla schody do mého království a zapadla do koupelny, kde jsem se proudem horké vody snažila otupit zvrácenou mysl.
Ať se mi předtím chtělo spát sebevíc, teď jsem si připadala mimořádně bdělá, sedla jsem si tedy na postel, sáhla po proutěném košíku s šitím a navázala na předchozí steh. I když jsem pro soustředění vyvíjela nadlidské úsilí, za zhruba čtvrt hodiny jsem zvládla udělat pouhé tři tahy jehlou. Nasupeně jsem odhodila plátno a praštila sebou do peřin.
Co se to, u všech lékařských bylin, děje?! Muselo mi z té války parádně přeskočit. Nebo jsem se nevědomky dostala do nějakého ujetého genjutsu, kde mě nepřítel zamýšlí zlomit prostřednictvím citů.
Jak se to vlastně mohlo přihodit? Kdy? Nepamatovala jsem si žádný speciální moment, kdy bych vnímala „přehození výhybky“.
Ale je to tak... miluju Naruta. A začínám z toho šílet. Nesmím to nechat zajít dál, nezasloužím si ho, kdysi jsem se k němu chovala šeredně a na takové štěstí nemám právo. Nejsem pro něho vhodná a… on je hrdina, být s ním mi nenáleží. Mimoto mě tenkrát odmítl, připomínala jsem si s jistým zadostiučiněním.
Ah, to bude dlouhá noc.