Typ
Když se Kiba probral z bezvědomí, první, co spatřil, byl nějaký ninja, co mu seděl u hlavy. Poté se dostavilo zjištění, že leží v zamřížovéné cele, ninja má šest rukou a jediné mihotavé světlo přichází odněkud z chodby, což Kiba odhadl na baterku... Moment! Ten ninja má šest rukou! Kiba zařval a současně se pokusil vyskočit na nohy, ale jeho žebry projela tak ostrá bolest, že z toho vzniklo spíše tlumené zaúpění.
Ninja mu věnoval letmý pohled. „Tys teda dostal do těla, hmm?"
„Zdravím, Hokage-sama. Přišla jsem k vám s takovou prosbou.“ Začala jsem svoji řeč v kanceláři Tsunade s Kakashim v zádech a s očima upřenýma kamsi do desky stolu. Nervózně jsem si tiskla štos papírů na hrudník a kousala se do rtu. „Jak asi víte, moje vrozené schopnosti jsou částečně vázány na moje oči. Můj klan je potomkem Poustevníka Šesti cest. Naše větev se oddělila z větve klanu Senju před spoustou let a usadila se v Yugakure no Sato. Jsem poslední žijící zástupce mého klanu. Ale moje techniky nedokážu naplno využívat.
Tempo, kterým museli běžet kvůli Abumimu, bylo dost pomalé, aby si Tamui dostatečně odpočinul a nepotřeboval zastávku. Upřímně i počítal s tím, že ji brzy vezme na vlastní záda, aby si i Abumi trochu odpočinul.
Velitel věděl, že Abumiho něco učili celý jeho krátký život, ale taijutsu to rozhodně nebylo, proto taky stále zpomalovali až se Tamui rozhodl navrhnout: „Chvíli ji vezmu, odpočineš si po cestě.“
Naruto otvoril oči. Ešte sa rozpamätával na sen, ktorý sa mu sníval. Vlastne to nebol sen, to mu Kurama, deväťchvostý démon uväznený v jeho tele, porozprával, ako sa to všetko stalo. Ako to bolo a ako to je teraz.
Naruto sa posadil na svoju posteľ a spýtal sa Kyubiho: „To si mi prečo toto povedal? Aj tak tým nič nezmeníš.“
Kyubi iba posmešne odsekol: „Už bolo načase, aby si sa dozvedel pravdu.“
A to bol koniec ich rozhovoru. Naruto sa porozhliadol po neporiadku vo svojej izbe.
Upratovať to? A načo. pomyslel si s úsmevom na perách.
Kolik to říkala? Dva roky? Ne… bylo to víc…
Dvanáct let…
Když se na sebe podívám, vypadám jinak. Když je to dvanáct let, už mi bude… hmm… dvacet sedm let. Dvanáct let. Za chvíli by to byla polovina mého dosavadního života… Pamatuje si vůbec někdo na mě? Máma a táta… Kde jsou? Kde jsou?
Na druhý deň mal Gaara po značne prebdenej noci veľmi kruté vstávanie. Bolo to asi prvý krát, čo v živote zanadával, na absenciu démona v ňom. Tanaris vynervovaná po zlých snoch išla s tiež nie moc vyrovnaným Shikamarom do práce. Celkovo všetci boli pri raňajkách podráždený, kruhy pod očami a predstierané úsmevy tiež nechýbali.
- Japonské přísloví
Ještě jedna věc se udála. Kunaie určené Přízrakovi a Shi se zlomily a rozpadly na prach. Už nikdy nikdo nevyvolá zlo v nich obsažené. Účel jejich existence zmizel.
Až příliš pozdě si zbytek týmu všiml Yamatovy podivné polohy.
„Yamato?“ zkusil to nejdříve Sanado. Nic. Nenahmatal mu žádný puls. Rychlé ohledání přineslo stejný výsledek.
„Co se stalo?“ ptal se vyděšeně Sagi, zrovna v době, kdy Přízrak a Shi omdleli.
Minarin pohľad:
Pomaly som odchádzala s Narutom preč. Boli sme ticho. Zhlboka som sa nadýchla a Naruto sa na mňa prudko pozrel.
„Niečo sa deje?“ opýtal sa ma vystrašene.
„Nie. Nie nič. Len mi je smutno,“ Pozrela som sa na hviezdy, ktoré sa jedna po druhej objavovali na oblohe.
„Tak poď ku mne,“ povedal a začal sa ku mne približovať. A ja som za to urobila pár krokov dozadu.
„Hej. Nechaj si to chalanské muchlovanie pre inú,“ zasmiala som sa, ale jeho to neodradilo. Stále sa približoval. Až ma nakoniec zastavil strom. Prižmúrila som naňho oči.
Díl 1. - Nikdy nekončící
„Prý bojujeme za lepší svět. Proto, aby další generace nemusely bojovat. Jak já nesnáším tyhlety kecy... Pouhá propaganda...lži... Shinobi bojují, protože musí...protože jsou k tomu cvičeni... Není žádná světlá budoucnost... Ne v tomhle světě... Jak by taky mohla být zde nějaká naděje?.. Ve světě, kde děti jsou nuceni se učit boji?.. Strčte si mír za klobouk...je to jen slovo...“ řekl velice rozlíceně černovlasý muž, který záhy opustil místnost, kde bylo několik dalších lidí.
Prišiel som, znova. Ako každý deň som prišiel tesne pred západom slnka. Telom mi lomcovali rôzne pocity, no najviac asi vina, že som jej to nepovedal skôr. Mal som. Určite som to mal urobiť. Teraz je už neskoro. Ona neváhala a ja som bol taký hlúpy, že som čakal na správny okamih, ktorý ale nikdy neprišiel.
Sadol som si na zem a prekrížil som si nohy do tureckého sedu a smutne sa pozeral pred seba.
Nevím, jak jinak popsat ráno, než prostě chaos nad chaos. Itachi se vzbudil jako první a okamžitě nabral směr koupelna, ale netušil, že Tory se celou dlouhou noc příšerně nudila, a nastražila mu před pokoj pár pastí. Takže Uchiha vyšel ze dveří a okamžitě mu byly podraženy nohy. Naštěstí před ním vysel provaz, kterého se chytil, ale ten mu na hlavu vysypal rozmixované shnilé ovoce. kterého je v Akasídle plno. A když se chtěl vrhnout na tu potvoru, která se mu o kousek dál posmívala, hodil solidní hubu, protože měl boty přilepené k podlaze.
.jpg "prevziať (3).jpg")
[hide=Komentár, ktorý som písala k 30. dielu som presunula sem, aby som sa uistila, že ho všetci prečítajú. Zina296 tento diel je tiež pre Teba :)]
Takže, všetkým vám veľmi pekne ĎAKUJEM za rozsiahle komentáre 
Dúfam, že ma nebudete zabíjať.
Osobne, aj ja som veľmi smutná z toho, že táto séria skončila. A nedokážem sa rozlúčiť s postavami, do ktorých som sa počas písania priam zamilovala.
,,Ako si mohol... si obyčajný idiot!“ kričala som ako zmyslov zbavená a vôbec ma netrápilo, že sa mi dvíha tlak a spôsobuje mi to závrate.
,,Anamo...“
,,Ani na mňa nehovor!“ odhodila som zo seba prikrývku a postavila som sa na nohy. Ucítila som, ako ma čosi potiahlo za ruky a ostrú bolesť na žilách. Pozeral som sa tam a všimla som si čierne modriny po infúziach, ktoré som si vytrhla už včera. Gaara stále stál pri dverách a stískal pery.
Sídlo klanu Hyuuga bylo okázalé. Obrovský dům, z něhož vyzařovala důstojnost, uprostřed snad nekonečných zahrad.
„Jsem doma!“ zvolala Hinata. Všude byl takový klid, že by určitě bylo slyšet cinknutí padajcího špendlíku o dřevěnou podlahu.
„Oběd máte na stole.“ Jako duch se objevila jedna ze služek. Tenten sebou polekaně trhla.
„Omlouvám se, že jsem Vás vyděsila,“ obrátila se na ni služebná s hlubokou úklonou.
„To nic.“
„Děkuji Aiko, můžeš jít.“ Aiko tiše zmizela. Hinata se na Tenten obrátila s omluvným výrazem.
Cesta ubíhala pomalu a hlavně tiše. Abumi měl chvílemi pocit, že jde na pohřeb, protože Cho neřekla vůbec nic, pokud se jí někdo přímo nezeptal, a Ebisu měla čím dál horší náladu. Úkol považovala za nehodný jejích schopností a tak čím déle trval, tím byla otrávenější, což sice nijak nepůsobilo na jejich nový přírůstek, ale Abumimu to přinejmenším vadilo. Bylo už tak dost těžké cestovat tímto způsobem, ale špatná atmosféra, která skupinku ani na okamžik neopouštěla, celou situaci ještě zhoršovala.
„Tohle je pitomost!" Kiba Inuzuka naštvaně založil ruce a hlasitě přitom oddechoval.
Zrovna měl za sebou strmý kopec, plný rozbředlého bláta, který zdolal jen pro to, aby se dostali k nějakého malému vodojemu nahoře. Shikamaru jeho poznámek ovšem vůbec nedbal a obešel stavbu se zasněným úsměvem.
Kiba si povzdechl. „Máš to marný! Je to jen pitomej vodojem!"
Vzápětí jej popadla Shikamaruova ruka a přitáhla ho ke dveřím. „Opravdu?"
Kapitola 10.
Stála na střeše domu, skrytá ve stínu komínu. Rozhlížela se po nočních ulicích. Je už dost pozdě. Možná bych se měla vrátit do hostince. Její pozornost však upoutal kradmý pohyb dole v ulici. Bez hnutí sledovala temné stíny pod sebou. Pak se pohyb objevil znovu. Jednalo se o samotného muže.
Zaujal ji. Často se rozhlížel a pohyboval se výhradně hlubokými, temnými stíny. Tohle je podezřelé. Rozhodla se, že ho bude sledovat. Třeba mě dovede k něčemu, co nám napoví, jak dál.
Pokud byl Naruto někdy opravdu zmatený ze svého chování, tak to bylo právě teď.
Ta dívka, dívka, kterou měl vážně rád, včera plakala. A tak ji objal. Měl by být šťastný a spokojený, přesto se tak necítil. Podivný, nejasný pocit podráždění se vznášel kolem něj a pomalu ho dusil...
"Naruto?!" Jak očekával, neměl klid dlouho. Vždycky mu někdo přinesl další žvanec práce, který musel rozžvejkat, i když už byl unavený a to poslední, po čem toužil, bylo vyplňovat papíry.
Jakmile se mu po chvíli povedlo uskutečnit onen pohyb, aby viděl před sebe, naskytl se mu pohled na Yū, jak se akorát pokouší Leemu podkopnout nohu.
Bylo sedm hodin ráno. když Tenten probudil budík. Neochotně vstala z postele a šla do koupelny provést ranní hygienu. Osprchovala se, vyčistila si zuby a učesala se.
Jakmile byla oblečená, šla do kuchyně a nasnídala se. Měla ještě chvíli čas. tak si jen zkontrolovala počet svých shurikenů, kunaiů a ostatních zbraní. Když byla hotová, šla si sednout do obýváku na gauč a čekala na Nejiho. Ten přišel na minutu přesně. Zaklepal na dveře a otevřela mu Tentenina máma.
„Dobrý den.” Pozdravil Neji.
