Skrytá tvář šílenství IV.

Pokud byl Naruto někdy opravdu zmatený ze svého chování, tak to bylo právě teď.
Ta dívka, dívka, kterou měl vážně rád, včera plakala. A tak ji objal. Měl by být šťastný a spokojený, přesto se tak necítil. Podivný, nejasný pocit podráždění se vznášel kolem něj a pomalu ho dusil...
"Naruto?!" Jak očekával, neměl klid dlouho. Vždycky mu někdo přinesl další žvanec práce, který musel rozžvejkat, i když už byl unavený a to poslední, po čem toužil, bylo vyplňovat papíry.
"Naruto!" ozvalo se znovu a jeho zarazil ten naléhavý tón hlasu i jeho blízkost. No samozřejmě, příchozí už stál v dveřích, klepáním se ani neobtěžoval.
"Ano, Kakashi-sensei?" Naruto se mu konečně podíval do tváře. A byl překvapený děsem, který v ní spatřil. Ještě než stačil sensei říct, co se stalo, Naruto už vstával. Takže ten pocit zlosti byl...
Kakashi vydechl jediné slovo: "Sasuke."
A Šestý Hokage, který měl ještě před několika vteřinami pocit, že už to nemůže být horší, splašeně vyběhl z místnosti.
Běžel do lesů, bleskově se vyhýbal stromům a keřům. Jeho cíl nebyl daleko, věděl to, jako pes, čenichající drogu. Tohle si nemohl s ničím splést.
Dorazil. Nezmohl se na slovo.
A v očích ho, jako rozžhavené uhlíky, pálily slzy.
Vykřikl. A v tom výkřiku bylo všechno to zoufalství, beznaděj a strach, které už roky uchovával hluboko v sobě. V tom výkřiku se odráželo všechno, co už měl dávno vědět.
On tam stál, jeho přítel, v záři slunce, jenž prosvítalo skrze stromy. Kolem něj mrtvá těla osmi ninjů a dohořívající černý oheň, obklopující ho jako pekelná hranice. Ruce, zarudlé krví, měl zabořené do vlasů. Do tváře mu však neviděl.
Naruto stěží dokázal uvěřit, že jeho dětský přítel a tento vrah, stojící mezi zbytky vlastních spolubojovníků, jsou jedna a ta samá osoba. Pomalu k němu přicházel, krůček po krůčku, jako krotitel, na kterého zaútočila již zkrocená šelma, které už dávno důvěřoval. Ale ona ho zranila a krotitel si uvědomil, že ji celou dobu vůbec neznal..
"Sasuke," zašeptal, když našel svůj hlas. Dotkl se jeho ramene. Cítil, jak se tělo pod jeho rukou otřásá a na chvíli to považoval za vzlyky, litujíc svých činů. Jeho naděje se ale rychle rozpadla, když si uvědomil, že jeho přítel se směje.
Sasuke se na něj podíval, a ten pohled byl mrtvý. Bledý obličej měl smáčený krví, která mu v tenkých pramíncích stékala po tvářích, jakoby plakal. Ale on neplakal. Bezbarvé rty měl zkřivené, skoro cenil zuby, a smál se.
Naruto uslyšel trhavý vzlyk. Stěží si uvědomil, že patří jemu samému.
"Sasuke," řekl znovu. Jeho ruce putovali po přítelových zádech, až se setkaly. Naruto opřel tvář o jeho hruď, o jeho bílou košili s krvavými fleky, a bylo mu jedno, že si smaže obličej. V té chvíli dokázal vnímat jen vlastní žal, a když ho ruce potříštěné krví chytili za mikinu, jen zavřel oči.
Za sebou zaslechl kroky a ztlumený výkřik - to někdo nechtěl rušit jejich chvilku. Naruto se usmál. Když se nad tím zamyslel, asi museli vypadat vážně směšně. Dvě postavy, tisknoucí se k sobě, jakoby měli spadnout z útesu, kdyby jedna druhou pustily. Oba od krve, ale s úsměvem na rtech - museli takhle vypadat vážně šťastní. Narutovi uteklo zachechtání. Museli vypadat vážně jako šílení...
Najednou pocítil, jak ho dva páry rukou odtrhávají . Ne, pomyslel si. Takhle to má být, my dva, svázání jen nenávistí. My dva, proti všem, proti světu. Jen vraždit... Ne, nevraždit, prostě jen zabíjet, jako když ulovíš zvíře. Nic to není... Cítíš to, ten pocit? To upokojení, cítíš tu slast? Tohle bys mohl mít každý den, víš, když půjdeš se mnou. Ty pohledy, plné nenávisti už nemůžeš ustát, prostě nemůžeš. Bolí to, že? Tolik to bolí.. Tak moc, že je chceš všechny zničit... Počkat! Tohle nejsou mé myšlenky! Nemůžou! V tom případě ale... Kuramo?!
"Že ti to trvalo. Vysvětlím ti - "
Co to děláš? Myslel jsem, že jsi se už temnoty vzdal! Copak nejsme parťáci?
"Jistěže jsme - to se ti snažím vysvětlit. No, měl bys vědět, že temnoty, nebo něčeho takového, jsem se rozhodně ještě nevzdal,nemůžu, ale to je teď vedlejší! Tohle nebyly mé myšlenky."
Pak tedy čí?
"Kdybys alespoň chvíli mlčel a přestal bulet, už dávno ten hlas poznáš. Podívej se před sebe, prcku, na své ruce."
S těmito slovy se Kurama znovu stáhl do ústraní. Naruto otevřel oči, seděl v mechu uprostřed lesa. Jeho prsty pevně svírali kus bílé košile, musel ji utrhnout. A před ním, v sevření několika shinobi, klečel Sasuke, hlavu zvrácenou dolů v bezvědomí.
"Naruto? Jsi v pořádku?" Kakashi se k němu nakláněl.
"J-jak? Ty emoce..."
"Jsi teď přeci mnohem citlivější než před několika roky. Díky Kyuubimu dokážeš vnímat negativní emoce - a ty Sasukeho musely být teda pekelně silné." Sensei se na něj pátravě zadíval. "Co jsi cítil?"
"Lítost," zašeptal. "Cítil jsem lítost."
Kakashi se zvedl. "No, to je dobré vědět."
Naruto schoulil hlavu do dlaní. Toužil se probudil z téhle noční můry a zjistit, že to všechno byl jen ošklivý sen. Ale Sasukeho pravé pocity stále proudily celým jeho tělem a on neměl na výběr, než sledovat.
Zlost, touhu, uspokojení, nenávist, bolest...a radost. Totálně skvělý pocit spokojenosti a zadostučinění.