Amaye Omitsu 7: Stíny Minulosti

„Zdravím, Hokage-sama. Přišla jsem k vám s takovou prosbou.“ Začala jsem svoji řeč v kanceláři Tsunade s Kakashim v zádech a s očima upřenýma kamsi do desky stolu. Nervózně jsem si tiskla štos papírů na hrudník a kousala se do rtu. „Jak asi víte, moje vrozené schopnosti jsou částečně vázány na moje oči. Můj klan je potomkem Poustevníka Šesti cest. Naše větev se oddělila z větve klanu Senju před spoustou let a usadila se v Yugakure no Sato. Jsem poslední žijící zástupce mého klanu. Ale moje techniky nedokážu naplno využívat. Při používání očí trpím, bojím se, že o zrak přijdu. Proto vás prosím, Hokage-sama.“ Z příma jsem se na ni podívala a pak si klekla. „Zkoumejte moje oči a pomozte mi najít cestu, či lék. Jak využít moji plnou sílu.“
Bylo mi trochu trapně, ale zároveň mi ze srdce spadl kámen. Teď jen počkat na konečný verdikt.
„Hmm. Je hezké jak ses nám představila, ale obávám se, že tě zklamu. Mám teď hodně práce, navíc jsem se s podobným vrozeným vlastnictvím nikdy nesetkala, nejspíš by to bylo rizikové.“
Její slova mě bodla jako nůž. Zůstala jsem konsternovaně koukat na ni a vstřebávala ty věty. Ona byla jediná, jediná ve světě ninjů kdo mi dával naději. Spustila jsem se na paty a hleděla jen tak do země. „Prosím, Tsunade-sama.“
Povzdechla si. „Myslím, že jsi už moje rozhodnutí - “
V tom jí do řeči skočil Kakashi. „Omlouvám se, Tsunade-sama, ale i já vás prosím, aby jste jí pomohla.“
Vrhla jsem na něj nevěřícný pohled. Zase? To už je po druhé co se za mě přimlouvá, je to vůbec ten starý Kakashi?
„Hm. Tak dobře.“ Probodla ho vražedným pohledem. Pak se otočila ke mně: „Odpoledne ti v nemocnici udělají pár odběrů a nějaké testy. Hned potom začneme s 'výzkumem'. Mám tam totiž chvilku volna.“ Mávla rukou.
„Děkuji Hokage-sama.“
Už jsem se chystala k odchodu, když znovu promluvila. „ Ale nejdřív ti musím říct zamlčovanou pravdu o tvém klanu.“
Slyšela jsem jak Kakashi nervózně přešlápl.
Co? Nechápala jsem. Jakou zamlčovanou pravdu?
Tsunade se opřela lokty o stůl a semknula prsty. „Asi před dvaceti lety patřil tvůj klan mezi nejsilnější ze všech ninja národů. Tehdy byl vaším vůdcem tvůj otec, Omitsu Yuki a lehce získaná sláva mu rychle stoupla do hlavy. Začal vyhledávat silné klany a bojoval s nimi. Tak získával větší a větší uznání a také ho začala pohlcovat pýcha. Když porazil spoustu klanů, dostal se před patnácti lety až k branám Listové, aby vyzval klan Uchiha.“
Nevěřícně jsem zírala. Můj otec byl přeci skvělý ninja a čestný muž, nikdy by takhle nemohl klesnout.
„Jenomže, proti Yukimu stanul tuhý soupeř a to s Uchihou Shisui v čele. I když byl Shisui hrozně mladý, byl nejnadanějším Uchihou v používání mangekyou sharinganu. Boj trval jen krátce, zemřelo několik lidí z vašeho klanu a tvůj otec byl vážně zraněn. Uchihové ho nakonec donutili podepsat pakt, že už nikdy nenapadne žádný jiný klan. Yuki-san pak prý začal trpět depresemi a chvíli po návratu do vesnice se prý ztratil.“
Na čele mi vyskočil ledový pot. „Tohle nemůže být pravda.“ Vrtěla jsem hlavou. „Tomuhle nemůžu věřit!“
„Bohužel, Tsunade-sama nelže.“ Promluvil Kakashi. Úplně bych zapomněla že tam taky je.
Na sucho jsem polkla. Byla jsem vždycky pyšná na můj klan, hrdě jsem nosila jeho jméno pod domněnkou, že jsme bývali mocní, avšak pokorní. Avšak v minulých minutách se mi převrátil svět a vidina mé úžasné rodiny se rozplynula jak pára nad Onsenem.
Ovšem držela jsem se. Zatínala jsem prsty do stohu papírů na mé hrudi, když jsem si stoupala ze země.
Strojeně klidným hlasem jsem poděkovala Tsunade se Shizune za obětavost a ochotu mě léčit. Předala jsem "přihlášku" a spěšně s Kakashim opustila kancelář.
Šli jsme po chodbě, přejížděla jsem očima stěny a rekapitulovala si minulé okamžiky. Začínalo mi to do sebe zapadat. Opustili jsme budovu hokage a mířili ulicí do centra.

„Kruci!“ Vykřikla jsem a moji ránu schytal strom nedaleko cesty. „Sakra! Sakra!“ Kopala jsem do kmene ve snaze vybít si tu zlost, v kterou se náhle změnil prvotní smutek. „Proč mi nikdo nic neřekl?!“ Další rána pěstí rozštípla kmen.
Opřela jsem se o dřevo loktem a začala zhluboka oddechovat. Z levého oka mi stekla drobná slza. Nechala jsem ji spadnout na zem a pak si otřela obličej.
Co se ze mě stalo za slabocha?! Abych brečela při každým horším zážitku? To si snad ani nemůžu říkat ninja! Vztekle jsem kopla do kmenu.
„Stupidní, pitomý emoce! Kdo je potřebuje, když jsou pořád jen negativní?“
„Tak ses měla přidat k ROOTU.“ Ucedil Kakashi suše.
Nedošlo mi, že uvažuju nahlas. Přešla jsem jeho poznámku mlčením a znovu rukou třískla do kmene.
Ta slza jak kdyby zalila semínko mého bestiálního já. Začala jsem pociťovat temnotu v mém srdci a nenávist v mé mysli. Zuřivě jsem tiskla zuby a zatínala prsty hluboko do čerstvě zlámaného dřeva.

Svět se zatřásl, zatočila se mi hlava a najednou jsem stála na kraji jezera. Na zemi se válela hustá mlha a já zpozorovala postavu téměř ukrytou za mlhavým závojem.
Zpozorněla jsem.
„Hej!“
Nic. Bylo ticho. Je tohle genjutsu?
Osoba se najednou pohnula a vystoupila z mlhy. Zalapala jsem po dechu. Černé vlasy a hadí oči. Nemohl to být nikdo jiný než Orochimaru.
„Amaye.“ Pronesl tichým ale odporně pronikavým sykavým hlasem.
Chtěla jsem na něj seslat nějakou techniku, ale moje tělo stálo jako přikované.
„Jsme si hodně podobní, Amaye. Oba toužíme po moci, tu si můžeme dát navzájem! Tak nenáviď a krm tu temnotu ve svém nitru. Nenávist ti pomůže zesílit. Tak jako pomohla už mnohým, slabším a ubožejším než jsi ty.“ Mluvil pořád stejně pomalu a tiše avšak do řeči se mu připletl úlisný podtón.
„OROCHIMARUUU!“ Zařvala jsem na něj a zoufale se snažila vyprostit z téhle podivné halucinace. „Zmlkni s těma kecama! Nepotřebuju nenávist! Mám víc než jen to! Mám kamarády!“ Cedila jsem skrze zaťaté zuby a funěla za každou větou.
„Tak co je ten pocit který z tebe cítím?“ Olíznul si úzké rty. „Vím, že ti lhali a je správné, že je za to nenávidíš. Zůstalas sama, jediná v tomhle světě, jediná s unikátním kekkei genkai.“ Žluté oči se mu zaleskly chtíčem.
Potlačila jsem nutkání odplivnout si. Jak si taková kreatura dovoluje mluvit se mnou jako s pomsty chtivým parchantem? Nestojím o jeho sílu, chci ho zabít!
„Víš, Amaye. Kdybys byla silnější, možná bys zvládla přivést zpět Hidana. Tenkrát tě opustil, kvůli té obrovské touze zabíjet, viď? Nechal tě i po tom co ti slíbil tolik věcí. Nenávidíš ho. Chceš ho zabít a pomstít tak svoje zlomené srdce.“ Jeho slova mě bodala jako jehlice. Našel moje citlivé místo. Ale já se tak snadno nevzdám.
Chvilku jsem mlčela a potom zkroutila ústa do náznaku úsměvu. „Chyba, Orochimaru. Už nechci Hidana zabít, moje srdce už se za tu dobu Xkrát zahojilo a pomsta je ta poslední věc po které bych toužila. Víš, našla jsem něco, co mi zalepilo tu díru v hrudi. Je to přátelství! Něco co ty v životě nepoznáš!“
Výraz v jeho tváři se změnil. Nakonec jen roztáhl ústa do úšklebku: „A co tvůj otec? Nebyl tím, za koho jsi ho považovala že? Zrádce, sobec, ubohá figurka svojí vlastní moci. Jsem si ale jistý, že společně bychom jej přivedli.“
„Drž už hubu do haj*lu!!“ Zařvala jsem na něj a celá se třásla. „Můj otec byl možná sebestředmej šmejd, ale to tě neopravňuje k tomu, mluvit o něm takhle!“
Orochimaru naklonil hlavu a probodl mě hadím pohledem. „Ještě se potkáme, Amaye.“
Okolí se rozplynulo a já zase koukala do nitra rozštípnutého kmene.
„Jsi v pořádku?“ Ptal se Kakashi a přidržoval mě za rameno.
„Kde je? Bylo to genjutsu nebo co?“ Pohlédla jsem na něj zmateně.
„Kdo kde je?“
„Hm.“ Přemýšlela jsem jestli jouninovi vůbec něco říkat. Nemuselo by mě to ukázat v nejpříjemnějším světle. "Víš co, nech to plavat."
„Prostě jsi se zasekla s otevřenýma očima, pohledem zabodnutá kdesi v neurčitu.“
Zaskřípala jsem zubama. "Mluvila jsem s ním. S Orochimarem."
Kakashi nechápavě potřásl hlavou.
„Co když to bylo jen v mém podvědomí? Nebo co když všechny ty podivné pocity vytlačily moje vědomí a to se setkalo s jakousi Orochimarovou technikou? Nevím, jestli to dokáže, jediné co vím je, že touží po mém kekkei genkai.“
„Takových je víc.“
Ještě jsem zhluboka oddechovala a snažila se nahodit v mozku normálni rytmus. Zatraceně. Teď už musím být připravená na cokoli.
„Snažil se mi vnutit že všechny nenávidím.“
Ninja naproti mě naklonil hlavu. „Není to pravda?“
„Ne.“ Pročísla jsem si vlasy rukou. „Jak bych mohla nenávidět vlastní rodinu? I když se táta zachoval ohavně, zůstane i po smrti mým otcem, který byl vyznamenán během Velké války ninjů.“
Jounin se tichounce pousmál a potom složil ruce na hrudi.
„Kakashi, pojďme se někam zašít.“ Navrhla jsem s pokřiveným úsměvem.
Podivně po mě kouknul.
„Trénovat.“ Dodala jsem rychle.

Kousek nad Listovou jsme si našli docela hezký plácek nedaleko lesa jako stvořený pro trénink.
„Doufám že chápeš Kakashi, že jsme oba jouninové." Upozornila jsem ho i když jsem o tom přesvědčovala spíš sebe. Tenhle chlápek už je určitě na trochu jiné úrovni, než při našem minulém souboji.
„Zkusme pouze taijutsu.“ Navrhnul.
„Cožé? Já jsem na taijutsu levá, spoléhám spíš na kekk- „ Nedokončila jsem větu. Zase mě přerušilou svou inteligentní poznámkou.
„Musíš mít i záložní plán když by některé z tvých technik selhaly. Navíc máš docela sílu v úderu.“
Vzpomněla jsem si na rozštíplý strom. „Hele to tak vůbec není. Nemám žádnou sílu, jen vím jak používat chakru! Koukej, copak jsou tohle svaly? Vidíš tam snad svaly?“ Píchala jsem si prstem do bicepsu a kroutila obličej do posměšných grimas. „Není tam nic, tak nemůžu mít sílu. Já nemám svaly, mám tuk, stoprocentní tuk.“ Plácala jsem si na břicho a na stehna.
Kakashi si mě prohlížel a v tom jednom oku se mu zrcadlil náznak zoufalství. Povzdechl si. „Amaye-chan.“
„Hm?“ Pozvedla jsem obočí a zastavila se uprostřed svého dokazování toho, že na mém těle není jediný sval.
„Dej mi vědět až se uklidníš.“ Odkudsi vytáhl knížku "Násilí při svádění" a ve stoje si začal číst.
Zadívala jsem se na něj. Slova očividně hltal a dokonce jsem zahlédla slabý ruměnec v jeho tváři. To jsou ty porno povídky vážně tak super?
Opatrně jsem Kakashiho obešla a nakoukla mu přes rameno. Přečetla jsem pár vět a pomalu cítila, jak se mi hrne horko do tváře. Nikdy bych neřekla, že knihy podobného rázu bude číst zrovna "forever alone" Kakashi.
„Věnuj se mi.“ Zabručela jsem.
Zvedl pohled od knihy. „Uklidněná?“
„Ne!“
Mlčel a dál četl.
„To byl jen vtip, Kakashi.“ Pronesla jsem o hodně přívětivějším hlasem.
Zavřel tedy Icha Icha Violence a strčil ji kamsi na neidentifikovatelné místo.
Konečně jsme se dali do souboje v taijutsu. Vykryla jsem všechny rány, i když poměr útoků byl tak 1:20 pro Kakashiho.
„Tohle je fakt nuda, už mě to nebaví.“ Protestovala jsem a celá udýchaná se opírala zády o strom.
„Dobře dáme si pauzu.“
Posadili jsme se společně do stínu a chvilku jen tak klábosili. Moje oči zatím potajmu šmejdily po Kakashiho těle. Znáte to, čím víc si něco odpíráte, tím víc po tom nakonec toužíte.
„Děje se něco?“ Vyrušil mě Kakashiho hlas.
Zamrkala jsem a začervenala se, když jsem si uvědomila, že už nějakou chvíli nejsou mé pohledy nepovšimnuty.
„Ne, ehm. V pohodě.“ Odvrátila jsem obličej na druhou stranu k lesu a se zájmem si prohlížela řady stromů, trávu a keře. Měla jsem dávat větší pozor! Kdo ví, co si o mě teď bude myslet! Přála jsem si zmizet.
„Hele Amaye.“ Uslyšela jsem ve svojí bezprostřední blízkosti. Otočila jsem hlavu ke zdroji.
„Ááj.“ Vyjekla jsem a pěkně silně narazila zády a hlavou do stromu, jak jsem sebou trhnula úlekem. Koukala jsem Kakashimu do obličeje jen z pár centimetrů. Nechápala jsem co se děje ale bylo to divné
„Mohl bych tě poprosit? Něco mi nejspíš spadlo do oka.“ Oznámil mi a dál dřepěl tak neskutečně blízko. Až jsem na kůži cítila to teplo, které vyzařoval.
„Podívám se. Koukej střídavě nahoru a dolů a pak do stran.“ Chytla jsem ho za hlavu a nastavila jej tak abych do oka viděla. Jedna část mého já si tuhle situaci šíleně užívala. „Hm, nic tam není asi to je jen podrážděný.“ Uznala jsem nakonec a pustila jej.
Pořád dřepěl a koukal na mě.
„Eh, Kakashi. Jsi hrozně blízko.“ Snažila jsem se od něj odtáhnou. Teď by se mi hodila nějaká technika umožňující utéct přes ten strom.
„Jo, promiň.“ Během okamžiku seděl zas na svém původním místě se svojí oblíbenou knížkou v rukách.
„To máš z toho čtení těch prasárniček.“ Poznamenala jsem a dala si nohu přes nohu. „Já se takovejm věcem třeba vůbec nevěnuju.“
Hatake na mě významně pohlédl. „Jsou to věci ze života.“
Rozchechtala jsem se. „To co jsem jen na půl oka zahlídla mi jako ze života nepřišlo.“
„A neříkala jsi že se takovým věcem nevěnuješ?“ Pozvedl obočí.
Sklopila jsem zrak. Ten chlap má ale postřeh. „No a co.“ Tohle téma se mi s ním teda řešit nechtělo. Nejen že jsem v tomhle ohledu docela začátečník, navíc jsem stydlivka. Lásku nevyhledávám, spíš se jí obloukem vyhýbám, i když někdy jsou ty sympatie holt moc silné.
Opřela jsem se hlavou o kůru a zavřela oči. Poslední dny jsem měla v myšlenkách čím dál častěji jeho. Zlepšoval mi náladu, nevědomky mi pomáhal a já cítila, že tohle už není jen přátelsví.
Mírně jsem se zarmoutila. Kakashi, proč zrovna ty. Pomyslela jsem si.
"Kakashi-sensei, Amaye-san." Dívčí hlas prořízl vzduch jako žiletka a já se okamžitě probrala z mých představ.
"Héééj!?" Nechápala jsem, kde se tam najednou Sakura vzala. Z ničeho nic mi přišlo, že nově příchozí slyšela mé myšlenky a pocítila jsem hroznou potřebu výmluvy. "My tu trénujem taijutsu." Vyhrkla jsem a koutkem oka pokukovala po Kakashim, který zavřel knihu, schoval ji a pak složil ruce na hrudi.
Sakura přešlápla. "Aha, tak taijutsu." Prohlížela si mě se zvednutým obočím.
Poškrábala jsem se nad uchem a sklopila zrak. Není přece možné aby věděla na co myslím. Uklidňovala jsem se.
Sakura přišla blíž ke Kakashimu a začala jen polohlasem šeptat.
Sedla jsem si zpět pod strom zády k těm dvoum a tajně odposlouchávala novinky, které přinesla dívka od Tsunade.
"... A všechny týmy se vydaly je zastavit." Zaslechla jsem Sakuřin hlas. Zbystřila jsem.
"O koho má jít?" Ptal se Kakashi.
"To nevíme, ale budou asi hodně silní, když dokázali ve dvou lidech zničit chrám ohně a zabít Chiriku-sama."
"V Akatsuki jsou silní všichni." Utrousil Kakashi, jakoby bokem.
Takže zase tahle organizace a nikdo mi nic neřekl? Mračila jsem se. Je to i moje věc, jsem jounin, mám právo to vědět, nebo ne? Pak jsem zavřela oči. Jsem sice ninja na vyšší úrovni, ale nejsem zdejší. Je jasné, že ke mně nebudou docela otevření. Přitom já si tu tak rychle zvykla.
Kousla jsem se do rtu. Asi mi nezbyde jiná volba, než se vydat hledat ty grázly na vlastní pěst.