Minatův příběh lásky - Kap. 10 (1. část)

Kapitola 10.

Stála na střeše domu, skrytá ve stínu komínu. Rozhlížela se po nočních ulicích. Je už dost pozdě. Možná bych se měla vrátit do hostince. Její pozornost však upoutal kradmý pohyb dole v ulici. Bez hnutí sledovala temné stíny pod sebou. Pak se pohyb objevil znovu. Jednalo se o samotného muže.

Zaujal ji. Často se rozhlížel a pohyboval se výhradně hlubokými, temnými stíny. Tohle je podezřelé. Rozhodla se, že ho bude sledovat. Třeba mě dovede k něčemu, co nám napoví, jak dál.

Pomalu se vydala za ním. Přešli téměř půl města, než zastavil u rozlehlé budovy. Jediný pohled ji napověděl, o co se jedná. Byl to rozlehlý hostinec. V oknech se stále ještě svítilo a na ulici doléhal hlahol hostů. Zklamaně si povzdechla. To jsem sledovala přes půl města jen nějakého opilce? Už se obracela k odchodu, když pocítila prudkou ránu do hlavy a okolo ní se rozhostila tma.

Tlumené světlo, které se jí dralo pod víčka, jí prozradilo, že je v nějaké budově. Nevěděla, jak dlouho byla v bezvědomí, ale tušila, že to nemohlo být příliš dlouho. Zjistila, že ji obklopují čtyři drsně vyhlížející muži. Napřímila se a pokusila se jim vytrhnout. Proti jejich síle však nic nezmohla.

„Hele, už se probudila,“ poznamenal celkem zbytečně jeden z nich.
„A zdá se, že je to pěkný číslo,“ zachechtal se druhý. „Šéf bude mít radost.“
„Pusťte mě, vy neřádi!“ rozkřikla se.
„No, no. Moc se nevztekej, holčičko. Však si nás za chvíli oblíbíš,“ zlomyslně pronesl ten první.
„Jo. Takhle hezkou holku jsme v doupěti neměli ani nepamatuju,“ posteskl si další z nich.
„Ta poslední moc dlouho nevydržela,“ smutně si povzdechl ten první.

Žaludek se jí stáhl strachy. Proboha, co se mnou chtějí… Snad nech… Neodvážila se dokončit myšlenku. Zbledla a začala se chvět. Hrůza, kterou v ní vyvolali, měla i svoji kladnou stránku. Probudila hněv.

„Nechtě mě!“ vykřikla.

Škubla sebou tak silně, až se jim vytrhla a pokusila se o útěk. Jenže se svázanýma rukama se utíká špatně. Vzápětí ji dohnali a v krátké půtce srazili k zemi. Neurvale ji zvedli na nohy a hrubě postrčili vpřed.

„Tak jdeme, holka a žádný triky. Jinak špatně skončíš,“ zavrčel drsně jeden z nich.

Prošli dlouhou chodbou až na konec. Tady se pokusila ještě jednou utéci. Nohama rozdávala tvrdé kopance na všechny strany. Její snahu však zhatil nedostatek prostoru a přesila. Tvrdá rána na žaludek ji trochu zkrotila.

Její věznitelé otevřeli dveře a vtáhli ji dovnitř. Rychle se rozhlédla. V rozlehlé místnosti u stolů a baru sedělo či postávalo množství mužů. Odhadovala to tak na třicet, možná čtyřicet osob. Její pohled však zaujali dva. Vysoký, hřmotný chlap s bujnou kšticí medově hnědých vlasů a neupraveného, rozježeného plnovousu téže barvy. Druhým byl muž štíhlejší a menší postavy než ten první a oblečený celý do černého. Jediné, co z jeho oděvu mělo jinou barvu, byl rýžový klobouk.

Tenhle maskovaný muž jí přišel něčím povědomý, ale nevěděla čím. Seděl v křesle a nezaujatě ji pozoroval. Pak si vzpomněla. To je ten zmetek, co nám nechtěl uhnout!

„Ale, ale, copak to tu máme?“ zavrčel muž medových vlasů, zřejmě vůdce tlupy, zvědavě. Pak však jeho hlas ztvrdl. „Špicla z Konohy.“
„Nejsem žádnej špicl,“ ohradila se. „Jen jsem procházela okolo.“
„Pánové, rozvažte jí ruce,“ pronesl s úsměvem hromotluka. „Co je tohle za chování k dámě?

Kushinu mátl svými výkyvy nálad. Jednu chvíli byl samý smích a žert a najednou jeho hlas studil jako severák. Sledovala jej, jak poodešel ke stolu, u kterého předtím seděl, nalil si sklenku a napil se. Vzápětí se na ní otočil a usmál se. Z toho úsměvu jí přeběhl mráz po zádech.

Její naděje na záchranu však o něco stoupla. Nyní měla volné ruce. Není to mnoho, ale aspoň něco.

„Já bych ti to i rád věřil. Jenže jsi nás viděla a stejně tak i naši skrýš,“ pronesl zamyšleně vůdce. „Co teda s tebou? Asi si tě tu necháme na hraní.“
„Cože?“ vytřeštila oči.
„Slyšelas dobře, rusovlásko,“ pronesl obr. „Jsme tu sami chlapi a ty seš moc hezká.“

Přistoupil blíž a natáhl ruku k jejím ňadrům. Ustoupila o pár kroků zpět, ale zachytily ji silné ruce mužů za ní. Bože! Kéž by se tu objevil Minato nebo kdokoliv jiný.

„Ale no tak, neupejpej se a přitul se ke mně,“ vyzval ji vůdce mazlivým tónem, z něhož se jí udělalo špatně.

Snažil se ji obejmout. Cítila jeho horký dech páchnoucí po saké. Obracel se jí žaludek odporem, zatímco se chvěla strachy. Před bojem nebo v něm měla strach málokdy, ale teď se bála jako snad nikdy před tím.

Vzpomněla si na svoji sestřenici, která byla o něco starší než ona. Tu znásilnili jen pár měsíců před tím, než Kushinu povolali do Konohy. Vzpomínala na její pláč a hlavně její slova: „Znásilnění ti pošpiní duši a zničí tvé ženství. Rozemele tvé srdce a už nikdy se nebudeš cítit čistá. Ani opakovaná, několikahodinová koupel tě neočistí. Nikdy nedopusť, aby se ti to taky stalo.“ Pár dní před tím, než Kushina odešla do Konohy, si její sestřenice vzala život.

Ačkoliv by jí ty vzpomínky měly nahnat strach, opak byl pravdou. Hrůza ji přešla. Raději zemřu, než se jim podvolit! Je přeci shinobi z Konohy, právoplatný člen hrdého klanu Uzumaki. Ne, já se nevzdám! Její pohled se změnil. Roztřesený a plný strachu zmizel a nahradil jej jiný, plný ocelové vůle se nevzdat.

Její ruka švihla a místností se ozvalo ostré mlasknutí tvrdé facky.

„Nešahej na mě, ty prase!“ zaječela.

Několik chlápků se zachechtalo, pobaveni nenadálou odvahou mladé dívky, ale ne tak jejich velitel. Jeho obličej zbrunátněl nepříčetným hněvem. Zaťal ruce v pěst a vykročil k dívce, aby jí ukázal, kdo je tu pánem. Už se napřahoval, když místností práskl pronikavý výkřik, ostrý jako šlehnutí bičem.

„ZADRŽ!“

Každý, i Kushina, se otočil k původci toho výkřiku. S překvapením zjistila, že se jedná o toho maskovaného muže v klobouku. Kdo je to?

„Co chceš?!“ vyštěkl brunátný muž.
„Jestli na ní sáhneš, zabiju tě,“ pronesl maskovaný takovým tónem, až se Kushina otřásla.

Viděla, jak hromotluka zbledl a nervózně se ošil. Stejně tak i jeho nohsledi. Nejistě pokukovali po onom muži v černém. Její naděje ještě více vzrostla. Když nedopustí, aby mi ublížili, třeba mi i dostane z jejich drápů. Náhle postrašený vůdce bandy se rozhlédl po svých kumpánech a z jejich počtu nabral trochu jistoty.

„Ty si myslíš, že nás všechny pozabíjíš?“ zeptal se výsměšně, ale hlas se mu stále třásl strachy.
„Vyzkoušej mě,“ pronesl maskovaný vyzývavě. Z jeho hlasu čišela krutost a touha po krvi. „Ty ale půjdeš do pekla jako první!“

V místnosti se dalo nastalé ticho a napětí krájet. Pohledy všech se soustředily jen na dva muže. Jen na maskovaného muže a vůdce. Jejich sveřepé pohledy se střetly v souboji vůlí. Nakonec to však hromotluka nevydržel a uhnul očima.

„Přece se nebudeme hašteřit, že?“ pronesl nuceně. „Proč si mě zastavil? Copak jsi neviděl, co udělala?“
„Viděl a dobře ti tak,“ pronesl chladně maskovaný. „Koupím ji od tebe a nechci poškozené zboží.“

Kushina vytřeštila oči překvapením a nebyla sama. Všichni přítomní nevěřili vlastním uším. Co si jako myslí? Že jsem nějaká kráva nebo slepice, že si mě může koupit jako na trhu?

„Koupíš?“ vyrazil ze sebe šokovaně obr. „Proč?“
„Ano, koupím,“ přikývl maskovaný. „Strašně nerad vařím a pro muže v mé situaci je jídlo po krčmách a restauracích nebezpečnou záležitostí.“
„To chápu,“ přikývl vůdce bandy.
„A muži bývají na cestách osamělí,“ vilně se zachechtal odpudivě vypadající chlápek s páskou přes oko.

Jeho smích však náhle ustal. Z krku mu trčel shuriken. Z rány začala vytékat krev. Chlapík se chytil za krk a za bublavého chraptění, jak mu krev zalévala dýchací cesty, se zhroutil na podlahu. Nikdo nechápal, jak se tam dostal. Pak se všichni otočili na maskovaného.

„Má ještě někdo hloupé připomínky?“ zeptal se. Zrakem přejel všechny přítomné, ale nenašel se nikdo, kdo by jeho opětoval. „To jsem rád.“
„Kdo si jako myslíš, že jsi?“ vybuchla Kushina rázně. „Mě nemůžeš jen tak koupit! Copak jsem zvíře nebo otrok?“

Vzápětí u ní maskovaný stál a rukou ji tvrdě chytil za obličej. Zvrátil jí hlavu a upřeně pohlédl do jejích očí. Při pohledu do jeho ocelově tvrdých, jako led studených očí, bez jakéhokoli citu, se zachvěla strachy.

„Ty nemáš absolutně žádné právo mluvit, holka. A můžeš bejt ráda, když tě koupím. Nebo snad chceš zůstat v milé společnosti těchto mužů?“ pronesl bezcitně. „A oslovovat mě budeš Kuro-sama. Je ti to jasné?“ Pak ji pustil.
„Trhni si,“ zavrčela.

Vzápětí jí na tváři ostře pleskla facka. Spíše šokem a překvapením vykřikla a upadla. Vzápětí však pohlédla na maskovaného a v jejích očích hořel požár hněvu.

V jejím nitru se cosi pohnulo. Kyuubi! Ač démona v sobě trpěla a naučila se s ním žít, jen zřídka se ponořila hluboko do svého podvědomí, až tam, kde se nacházel spoutaný řetězy pečetě. Nyní však k němu spěchala. Jeho mocná chakra jí pomůže pomstít se tomu nadutému bastardovi a uniknout z tohohle hnízda vrahů a vyvrhelů.

Sotva pronesla svou žádost, Kyuubi se jí hlasitě vysmál.

„Seš snad úplně pitomá?“ pronesl pobaveně. „Sotva ti dám trochu své chakry, ten maskovanej to vycítí a jsem zvědavej, co s tebou provede. I když,“ zamyslel se démon, „podívaná by to mohla být zajímavá. Ale ne. Nebudu riskovat, že tě zabije a já se pak nějakou dobu nepodívám na tenhle svět.“

Opustila jej bez jediného slova. Zůstala sama. Sama, opuštěná a vyděšená. Veškerý hněv ji přešel. Zůstala jen odevzdanost a strach.

Když na něj pohlédla planoucíma očima, věděl, že to přehnal. Vlastně to věděl hned, ale co mohl dělat jiného? Muž jako Kuro Kiba by si nic jiného podobného líbit nenechal. Bolelo jej na duši, že s ní musí takto zacházet, ale nebylo zbytí.

„Ještě cekni a zažiješ něco, cos ještě nezažila,“ zavrčel na ni tak hrozivě, až se všichni v místnosti otřásli strachy. „Je to jasné?“
„Ano, Kuro-sama,“ odvětila přiškrceným hlasem.
„Teď vstaň,“ poručil a pak pohlédl na strnulého Toshira.
„Myslel jsem, že nechceš poškozené zboží a teď si jí málem urazil hlavu,“ pronesl hromotluk překvapeně.
„Se svým majetkem si můžu dělat, co se mi zlíbí, ale při nákupu chci, aby bylo v pořádku.“
„Ještě není tvá,“ namítl Toshiro.
„Myslel jsem, že tohle je už jen formalita,“ pokrčil rameny mladík. „Kolik?“
„Tisíc?“
„To je moc. Ještě si ji musím zkrotit a vycvičit. To mě bude stát čas a možná peníze. Tři sta.“
„Ty ses zbláznil?! Tři sta je málo, chci nejmíň…“ pronesl Toshiro, ale když spatřil výraz v Minatových očích, zmlkl.
„Dobře, za tři sta. Jako cena pro přítele,“ pronesl. „Přece se nebudeme hádat o drobné.“
„Věděl jsem, že si budeme rozumět,“ přikývl Minato a v duchu si oddechl. „A chci všechny její věci, které jste jí vzali.“
„Na ty se naše dohoda nevztahovala,“ pronesl Toshiro napjatě.
„Chceš o tom diskutovat?“ navrhl mladík klidně, ale v jeho hlase zněla jasná hrozba, co se bude dít, když nebude po jeho.
„A proč je vlastně chceš? Akorát ti podřeže krk.“

Minato se rozesmál. Krutým, výsměšným smíchem. Čišelo z něj takové pohrdání, až se Kushina cítila méněcenná. Pohled zabodla do hrubé podlahy a přála si být někde jinde. Měla jsem se vrátit do hostince a ne sledovat toho ožralu.

Uslyšela cinkot předávaných peněz a vzhlédla. On si mě fakt koupil?!

„Proč? Protože na cestách se o sebe bude muset starat sama. Nemůžu ji chránit,“ vysvětlil Minato. „Sám mám občas co dělat, utéci oininům.“
„A to se fakt nebojíš, že tě zabije?“
„Až s ní skončím, bude poslušná, jako pečlivě vycvičenej pes. Neměl strach.“
„No, je to tvůj krk,“ pokrčil rameny Toshiro.

Minato na něj chvíli hleděl, ale nakonec to nechal být.

Vyzval Kushinu, ať jej následuje a vydal se ke dveřím. V nich se však zarazil a otočil se. Krátce přelétl pohledem všechny přítomné. Záhy však zakotvil na vůdci bandy.

„Co ta jistá prácička, o který si mluvil?“
„Jo, vidíš. Málem bych zapomněl. Přijď zítra k severní části západní čtvrti. Někdo tě kontaktuje. Tam se dozvíš víc. Teď na to nemám náladu. A někdo tu musí uklidit,“ sklouzl pohledem k mrtvému.
„Jistě. Za to se omlouvám. Občas mám rychlejší ruce než mozek,“ rozpačitě pronesl Minato. „Proto na mě všude visí zatykače.“

Aniž by vyčkal odpovědi, opustil místnost s Kushinou v závěsu. Vylezli z tajného úkrytu a vzali to po střechách. Celou dobu se Minato ohlížel, zda je někdo nesleduje. Nikoho však neviděl.

Netrvalo dlouho a seskočili. Před nimi se nacházel malý hostinec, který navzdory okolí vypadal vcelku slušně a útulně. Než vešli dovnitř, Minato prověřil okolí, zda je čistý vzduch. Sotva se ujistil, že ano, vešel dovnitř a zajistil jim pokoj, kde mohli přespat.