Prokletý kunai 08

Sídlo klanu Hyuuga bylo okázalé. Obrovský dům, z něhož vyzařovala důstojnost, uprostřed snad nekonečných zahrad.
„Jsem doma!“ zvolala Hinata. Všude byl takový klid, že by určitě bylo slyšet cinknutí padajcího špendlíku o dřevěnou podlahu.
„Oběd máte na stole.“ Jako duch se objevila jedna ze služek. Tenten sebou polekaně trhla.
„Omlouvám se, že jsem Vás vyděsila,“ obrátila se na ni služebná s hlubokou úklonou.
„To nic.“
„Děkuji Aiko, můžeš jít.“ Aiko tiše zmizela. Hinata se na Tenten obrátila s omluvným výrazem.
„Promiň, ale otec nesnese nic jiného, než dokonalé chování, proto je veškeré služebnictvo takové. Celkově se tady asi musíš cítit nepříjemně.“
„No, je to tu neskutečně klidné, ale to mi jen prospěje.“
„To jsem ráda. Máš hlad?“ Tenten se při představě jídla zhoupl žaludek.
„Vůbec ne.“
„Tak pojď, půjdeme ke mně do pokoje. Připravím ti nocleh.“
„Vždyť ta služebná říkala, že máš na stole oběd. Já klidně počkám, nevadí mi to.“
„To je dobré, sním si to později,“ mávla nad tím rukou Hinata a stoupala po schodišti do patra.

Večer si daly jen něco lehkého k snědku. Po té, co se obě vystřídaly v koupelně, si Tenten sedla do proutěného křesla v samém rohu místnosti. Hinata se k ní přihnala s hřebenem v ruce.
„Můžu?“ zeptala se s rukou nataženou k Tenteniným vlasům.
„Jistě.“ Hinata jí rozpustila poněkud rozcuchané drdoly a jemně pročesávala dlouhé hnědé vlasy. Obě byly zticha. Ani jedna netušila, co by měla té druhé povídat. Nebyly kamarádky. Spíš spolužačky, které se spolu začaly bavit až po chuuninských zkouškách.
Hinata si přála, aby jí Tenten pověděla, co se jí pod taktovkou Ibikiho přihodilo, ale nechtěla na ni naléhat. I tak to byl pro ni dost ošklivý zážitek.
Tenten vnímala jen jemné tahy hřebenu ve svých vlasech. Pomalu ji to uspávalo, víčka se jí klížila.
Když jí hlava v polospánku cukla, Hinata ji nechtěně zatahala.
„Au…“
„Promiň! Já n-nechtěla!“
„Jo, jo. To nic. Jdu si lehnout,“ zaumlala rozespale a zalezla pod deku.
„Dobrou.“

Tenten se nespalo dobře. Zdály se jí hrozné sny. Viděla Ino, jak si podřezává žíly kunaiem a samu sebe, jak ji později v nemocnici vraždí. Vypadalo to tak neskutečně reálně. S trhnutím se probudila a dlouho nečinně ležela s očima vytřeštěnýma od tmy. Co nejtišeji vstala a vydala se domem ponořeným do nočního ticha směrem ke kuchyni, kde za doprovodu hlasitého cinkání skla nahmatala v jedné z polic skleničku, do které si napustila vodu. Pomalu se jí začínalo zmocňovat stupňující se zoufalství. Mohla by být Ininým vrahem? Ibiki měl pravdu, vše tomu nasvědšovalo. Navíc ten sen…
Správně, to ty jsi vrah, ozvalo se jí v hlavě. A ona moc dovře věděla, čí hlas to je.
Tvá bolest mě posilňuje, tvé zoufalství mě sytí, pokračovala přízračná kunoichi uvnitř Tenten. Ta se ji nijak nepokoušela umlčet či potlačit. Tušila, že to nemá smysl. Teď už ji zastavit nedokáže. Srdce jí sevřel ledový krunýř. Ohnivá vůle typická pro konožské shinobi ji opustila a stejně tak chuť k životu. Smířeně svěsila ramena a podvolila se.
Přízračná kunoichi se zaradovala. Cítila, že vítězí. Neváhala a během pár okamžiků ovládla Tentenino tělo i mysl. Párkrát cvičně zahýbala prsty. Sáhla do pouzdra připevněného na noze a vytáhla kunai, který byl po dlouhou dobu jejím vězením. Vyhodila ho do vzduchu a obratně zase chytila.

Hinata se kvůli hluku z kuchyně také probudila. Všimla si Tentenina prázdného lůžka. Vzápětí na schodišti uslyšela tiché kroky občasně doprovázené vrznutím podlahy. Dveře se pomalu otevřely, Tenten zůstala stát. Mlčky se na sebe dívaly.
„Děje se něco?“ prolomila mlčení Hinata. Měla takový divný, neidentifikovatelný pocit. Tenten nevypadala, že má v plánu odpovědět, místo toho udělala pár pomalých krůčků blíž. Ticho před bouří, tak nějak by se dala charakterizovat nastálá situace. Hinata nervózně sjela pohledem na kunai v Tentenině ruce. Pro jistotu aktivovala Byakugan. A v tu ránu jí srdce údivem vynechalo úder.
Tentenina chakra byla úplně jiná, skoro až nepřirozená. Temnější, zlověstnější. Vlastně viděla chakry dvě: tuhle silnou a zlovolnou, která převažovala, další ulačovanou a slábnoucí.
„Tenten,“ šeptla zděšeně. Podívala se do jejích očí a spatřila planoucí nenávist.
„Já nejsem Tenten.“ Hinata zdrceně zavřela oči a to byla její osudová chyba. Ucítila závan, jak Tenten bleskově přiskočila k posteli.

Přízračná kunoichi se spokojeně stáhla, Tenten převzala vládu.
Ve slabém měsíčním světle se leskla karmínová tekutina. Ta samá odkapávala z kunaie a z jejích rukou. Hinata sebou slabě škubala. S každou další prolitou kapkou krve se čím dál víc přibližovala smrti. Na hrdle měla rozšklebenou, hlubokou ránu, ze které crčela krev proudem.
„H-Hinato! Já… nechtěla jsem… je to má vina… Odpusť,“ pronesla k umírající. Na podlahu dopadly první slané krůpěje.
Hinata k ní s vypětím sil pootočila hlavu. Rty se pohnuly, ale nevyšla z ní ani hláska, jen jakési zachroptění. Snad jí chtěla říct slova opuštění, snad ji chtěla proklít. To už nikdo nezjistí.
Přišlo další, pro ni poslední škubnutí. Srdce se nadobro zastavilo.
Tenten se rozplakala ještě víc. Křičela Hinatino jméno a omluvy hlasem protkaným bolestí. Pak si uvědomila, že její počínání nemá cenu. Hinatě to život nevrátí. Došlo jí, že tohle nikomu nevysvětlí. Musela pryč. Pryč z Konohy, pryč ze Země ohně. Otevřela okno, koutkem oka zaznamenala krvavý symbol Jashina čerstvě načmáraný na zdi, a vyskočila ven. Hnala se ulicemi pryč, rozpuštěné vlasy za ní divoce vlály.

Když byla na druhé straně města, dovolila si zastavit a přemýšlet. Zvažovala i možnost, že zůstala a pokusila se to všem vysvětlit. Jenže jí bylo jasné, že jí nikdo neuvěří. Pro všechny bude vražedkyně. Nejspíš by skončila opět s Ibikim u výslechu a pak zavřená v nějaké špinavé cele. Ovšem když uteče, jen tím utvrdí svou vinu. Zcela ponořena do myšlenek nevnímala stranou stojící osobu, která ji zmateně pozorovala.