Láska bez citu 12

Cesta ubíhala pomalu a hlavně tiše. Abumi měl chvílemi pocit, že jde na pohřeb, protože Cho neřekla vůbec nic, pokud se jí někdo přímo nezeptal, a Ebisu měla čím dál horší náladu. Úkol považovala za nehodný jejích schopností a tak čím déle trval, tím byla otrávenější, což sice nijak nepůsobilo na jejich nový přírůstek, ale Abumimu to přinejmenším vadilo. Bylo už tak dost těžké cestovat tímto způsobem, ale špatná atmosféra, která skupinku ani na okamžik neopouštěla, celou situaci ještě zhoršovala.
Ebisu se samozřejmě starala jen o vlastní depresi a Cho byla lhostejná ke všemu okolo, ale mladého ANBU to ničilo čím dál víc.
Zvláště pak ticho bylo nejvíc zdrcující, proto ho prostě musel aspoň na chvilku přerušit: „Jak dlouho ještě?“
Obě ženy samozřejmě věděly, na co se ptal, ale k odpovědi se měla jen jeho naštvaná velitelka: „Tímhle tempem ještě aspoň tři dny, takže pohni zadkem.“
„Díky.“ procedil Abumi skrz zuby a zamračil se. Cesta se zase stala o něco otravnější.

Oba ANBU se objevili v kanceláři Hokageho. Nikdo z nich nikdy neklepal. Nebylo na tom nic až tak zvláštního, protože oni nikdy nechodili dveřmi.
„Kde je zbytek skupiny?“ zeptal se Hokage aniž by jim dal šanci, cokoliv říct, nebo si jen kleknout, což oba udělali se zpožděním.
„Na cestě.“ odpověděl velitel a zvedl ke svému pánu hlavu.
„Proč jste zpátky tak brzy?“ položil Hokage další otázku dobře si vědom faktu, že odpověď se mu nebude líbit.
A nemýlil se: „Bohužel jsme nebyli jediní, kdo se o ně zajímal a situace se vymknula z rukou. Museli jsme všechny zabít.“
„Měl jsem ve vás důvěru...“ podotkl Hokage zklamaně.
„Se vší úctou, Hokage-sama, kdyby jste s námi neposlal toho kluka, nic by se nepokazilo.“ vložil se do rozhovoru Amon.
„Co přesně se stalo?“ zeptal se Sandaime pln obav a napomenutí dlouhovlasého ANBU nechal na jindy.
„Nepřítel odhalil ninje z Rootu a Abumi jim šel na pomoc, dřív než jsme ho stihli zastavit.“ odpověděl Tamui a káravě se podíval na svého podřízeného. Bylo dobrým zvykem, že s Hokagem mluvil pouze velitel nebo dotázaný. Tamui nestál o to, aby někdo podrýval jeho autoritu a už vůbec ne před Hokagem.
„Je v pořádku?“ zeptal se stařec a zamračil se. V tuto chvíli ho víc zajímalo bezpečí nováčka než neúspěch mise.
Tamui to do určité míry chápal, pořád sice nevěděl co je na něm, kromě naivity a dobrosrdečnosti, tak úžasného, ale věděl, že něco určitě ano. Jinak by se Hokage takhle nechoval.
„Nic se mu nestalo, alespoň prozatím ne.“ potvrdil velitel.
„Prozatím?“ upozornil ho Hokage na ne příliš optimistickou poznámku.
„Jeho nerozvážnost nám poskytla nakonec přece jen nějakou výhodu.“ začal velitel váhavě a postavil se. „Jediná členka Rootu, kterou se nám podařilo zachránit, při boje záhadně přišla o veškerou chakru. Domníváme se, že za to může nepřítelova technika, kterou použil před smrtí.“
„Je to trvalé?“ zeptal se Hokage s jasnou obavou v hlase.
„Nejsme si jistí, ale ta žena je na cestě sem společně se zbytkem týmu.“ odpověděl Tamui a nervózně přešlápl.
„Co všechno teda víte?“ položil Hokage další nepříjemnou otázku.
„V podstatě nic. Nepřítel se postaral o všechny důkazy ještě před naším příchodem. Nejspíš kvůli Rootu.“ odvětil Tamui a dodal: „Teď je jediným zdrojem informací ta žena.“
„Běž jim naproti a ujisti se, že dorazí v pořádku a co nejdřív.“ přikázal Sarutobi a otočil se na Amona, který už byl v té chvíli v místnosti sám s Hokagem. „Půjdeme do nemocnice a řekneš jim vše co o tom víš, musíme se připravit.“
„Hai.“ souhlasil Amon a nechal odejít Sandaimeho jako prvního.

Začalo se už rozednívat, když Tamui konečně přiběhl k tábořišti jeho podřízených a značně vyděsil Abumiho, který zůstal chvíli jen hledět na svého kapitána, který doskočil přímo doprostřed tábořiště. Teprve po chvíli se nováček vzpamatoval natolik, aby se zvednul a vytáhl kunai.
„To jsem já, Abumi.“ uklidnil ho Tamui a probudil tak Ebisu.
„Co tu děláš?“ zeptala se žena trochu nakvašeně. Nejspíš měla pocit, že jí už ani nedůvěřuje, když za nimi přišel.
„Sandaime mě poslal za vámi, abych se ujistil, že dorazíme co nejdřív.“ odpověděl Tamui a naznačil Abumimu, aby zbraň schoval. Jak se chovat během hlídky, s ním probere až později, ale rozhodně na to nesměl zapomenout.
„Pak tedy můžeme vyrazit.“ prohlásila Ebisu a sbalila si věci. Cho, i když byla vzhůru, nic neřekla a jen napodobila blonďatou ANBU.
Tamui jen přikývl a uklidil ohniště, zatímco se Abumi vzpamatoval a taky si začal balit.
„Co je mu?“ zeptala se Ebisu, ale znělo to trochu nezaujatě.
„Myslím, že jsem ho trochu vyděsil.“ odvětil velitel a počkal, dokud nebudou všichni připraveni na cestu a jejich nový přírůstek nebude na Abumiho zádech, teprve potom se rozběhl směrem, odkud přiběhl.
Za chvilku, ale nechal Ebisu, aby se chopila vedoucí pozice a přidal se k Abumimu, aby mu mohl tiše říct: „Potom spolu probereme, jak má vypadat hlídka jo?“
„Já to vím.“ podotkl mladík trochu dotčeně a přidal do kroku.
„Nechci se tě dotknout, ale nevypadalo to tak.“ podotkl kapitán a dohnal ho.
„Taicho?“ oslovil ho Abumi a podíval se do jeho masky.
„Ano?“
„Myslím, že se na ANBU nehodím.“ řekl tak tiše, aby to pokud možno neslyšela Ebisu a trochu svěsil hlavu. Nestál o to, aby mu to senzibilka potvrdila. Jen doufal, že velitel ho uklidní, nebo mu pomůže skončit.
„Ještě to spolu probereme.“ řekl Tamui pokud možno přívětivě a podíval se na ženu, kterou mladík nesl na zádech. Teď měli větší problémy, než mladíkovo malé sebevědomí.