Rozhodnout se Kap. 6.

Kolik to říkala? Dva roky? Ne… bylo to víc…

Dvanáct let…

Když se na sebe podívám, vypadám jinak. Když je to dvanáct let, už mi bude… hmm… dvacet sedm let. Dvanáct let. Za chvíli by to byla polovina mého dosavadního života… Pamatuje si vůbec někdo na mě? Máma a táta… Kde jsou? Kde jsou?

Uvědomila si to, až po nějaké chvíli. Ztratila oba dva. Ale všechny ty vzpomínky, byly jako sen, z kterého se může probudit. Sen, jenž nikdy nebývá skutečností, i když jsou někdy představy v něm krásné. Ruce si přiložila ke tváři a začala je pomalu smáčet beznadějnými slzami. Čím déle byla vzhůru, tím více si začala vzpomínat na překrásné chvíle s nimi. Najednou přestala plakat, něco si uvědomila.

Já-já mám přece bratra, jak jsem jen mohla zapomenout… Kde je? Proč tu není? Neustále si opakovala. Dveře nemocničního pokoje někdo s hlukem otevřel. Reflexně se schovala pod peřinu a dělala, že spí. Aspoň něco jsem neztratila, reflexy, tak důležité pro shinobi…
„Říkala jsi, že je vzhůru, ne?“ zeptal se muž.
„Byla,“ odpověděla Tsunade. Kaira hlas okamžitě rozeznala, vždyť ho před chvílí slyšela. Druhý hned jen tak neuhodla, ale jakmile si sama sedla, okamžitě věděla, kdo to je.
„Nespím Hokage-sama,“ řekla s uslzenou tváří. Její rozpoložení je nepřekvapilo, jak by mohlo.
„Tsunade mi řekla jen, že jsem byla dvanáct let v komatu, ale samozřejmě, chci vědět víc.“
„Ty si to nepamatuješ?"
„Ne,“ zakroutila hlavou. Toto jediné zůstávalo za zavřenými dveřmi, kam její mysl neměla dosah. Musel jí to připomenout někdo jiný, tuto vzpomínku téměř ztratila nadobro.
Stačila jí jediná věta a okamžitě se jí, jako úderem blesku vrátila paměť. Nemusela dál poslouchat. Mohla se na to podívat sama.
Dívala se nehnutě vpřed, avšak v hloubi svého myšlení se ponořila hluboko do své duše. Otevřela dveře do svých vzpomínek a začala se jimi nechat unášet do neznáma. Ta věta… Bylo to desátého října…
Byla tam v minulosti, v tak skutečné, že by ji nikdo nedokázal zpochybnit. Byla tam, její otec a její matka, byli tak skuteční. Byla tam v ten osudný den…

Bylo desátého října…

„Mamí! Mamí!“ křičela rusovlasá dívka běžící za svou matkou.
„Huh, nesmíš mě tak lekat!“ řekla směrem k ní a pohladila si své velké břicho žena.
„Jé promiň,“ usmálo se omluvně děvče, “nemělo by to být náhodou už dnes, mami?“
„Mělo,“ řekla s jiskřičkami v očích žena.
„Tak, proč nejseš v nemocnici?“ řekla trochu víc drze. Schytala menší pohlavek.
„I když jsem nemotorná a jak balón, pořád jsem zákeřná jako vždycky, takže takhle se mnou mluvit nebudeš!“ řekla s trochu naježenými vlasy,“ a na vysvětlenou, Nechce se mi trčet v nemocnici, jako bych byla nějaká nemocná. Vždyť jen čekám mimčo. Budou mít alespoň o jedno lůžko prozatím navíc, až přijde čas, tak prostě přijde,“ dodala s úsměvem.
Jak to mohl táta dovolit… Obzvlášť když poslední dobou je máma, taková náladová. Ale už se moc těším. Budu mít brášku… Budu mít brášku…

Kousíček si od Kushiny odstoupila, aby získala dostatečnou odvahu a vzdálenost rýpnout si.
„Mami, stejně si pořád myslím, že už jsi na to stará,“ řekla posměšně a ustoupila ještě o kousek. Kushina na ni obrátila svůj zvláštní pohled. Oči, kde jde vidět jen bělmo naštvaností… O, ou, tak dneska bude extra zákeřná a náladová. Začala utíkat a Kushina se snažila držet s ní tempo, ale opravdu se jí to nedařilo. Trochu se vydýchala, ale hodlala pokračovat. Kaira to zpozorovalo a vrátila se k matce.
„Mami, promiň,“ omluvila se s úsměvem.
„Tak jo, Kairo. Nechceš jít se mnou za tátou? Chtěla jsem ho navštívit.“
„Jasně, dva dny jsem ho neviděla!“
„No, málem bych zapomněla, jak bylo na misi? Stýskalo se mi po tobě. Však víš, táta je pořád někým nebo něčím zaměstnaný. Doufám, ale že si čas zase najde, až bude maličký na světě,“ pohladila si bříško Kushina, moc se na svého syna těšila.
„Neboj, určitě najde! A i kdyby ne, bude ten chudák prcek obklopenej jen samýma ženskýma,“ obě se začaly hlasitě smát.
Ještě dlouho si povídaly cestou k Hokage budově. Před ní se Kaira zeptala pro Kushinu na fatální otázku.
„Jak se tedy bude jmenovat??“ zeptala se s velkým zájmem.
„No… to je ještě v jednání, nemůžeme se s tátou domluvit. Tebe jsme se vlastně ještě ani nezeptali, jak chceš, aby se jmenoval?“ zeptala se Kushina trochu zklamaně.
„To je divné, mami, že jsi to ‚jednání‘ ještě nevyhrála. No, vy jste na mě jaksi zapomněli. Ale sama nevím, jak by se měl jmenovat, co třeba ho ale pojmenovat po tátovi, ten by měl radost.“
„Né, ne že by Minato nebylo pěkné jméno, ale chci, aby tenhle klučík měl své vlastní.“
Takto vstoupily do Hokageho kanceláře. Měly štěstí, že tam byl sám. Chvíli ho pozorovaly, muže, který byl zabořený v papírech až po uši. Kushině se to nelíbilo, že nezaregistroval jejich příchod.
„Haló, my jsme tu!“ vyvýskla Kushina.
Minatovi nohy prudce vyrazily nahoru, až se trochu střetly s deskou stolu. Ten se jen otřásl v základech a všechny pečlivě poskládané papíry se rozlétly okolo. Minato zvedl hlavu a otevřel jedno průzkumné oko, spatřil svou ženu a dceru, jak se hlasitě smějí. Nechápal proč. Až otevřel druhé, tak to zjistil. Na půlce jeho tváře byl přilepený papír. Sundal ho, ale pro něj ty zatracený ženský se začaly smát ještě víc. První skončila Kaira, když ji probudil z její vášně Minatův, až moc nechápavý výraz.
„Mami, už víme, proč má vesnice takové nedostatky! Když nám tu Hokagové spí v pracovní době!“ řekla chraplavým hlasem a začala se smát znovu. Minato pochopil, že něco s jeho tváří není v pořádku, když se ty dvě ženský tak hlasitě smějí.
Prošel se místností až k umyvadlu, kde se podíval do zrcadla. Zjistil, proč je teď tak moc pro smích. Na jeho tváři bylo otisknuté jeho úhledně upravené písmo hlásající:
Pro potvrzení platnosti nařízení je nutný podpis současného Hokage. Namikaze Minato, Yondaime Hokage.
Zasmál se mdlým smíchem a poté si tvář omyl. Svižnějším krokem se vrátil za svůj pracovní stůl. Mezitím se Kaira s Kushinou pohodlně usadily do křesel a bavily se na Minatův účet dál.
„Myslím, že už je to lepší, tati,“ řekla po chvíli a usmála se na svého otce.
„Hmm. Jak bylo na misi?“
„No vidíš, rovnou ti může podat hlášení,“ řekla Kushina.
„To je pravda,“ řekl. Než však stačily říct něco dalšího Minato se zarazil. Kushina?? Kushina???
„Kushino, co ti tu děláš?! Máš být v nemocnici!“ Vždyť jsem ji tam včera odváděl, kvůli ranním bolestem. Má být tam!
„Hih, já zapomněla, že se u tebe nemám ukazovat, ale když mně se ták stýskalo,“ přešla k němu a sedla si na jeho klín, „nechce se mě tam jen ležet a čumět z okna. Chtěla jsem jít ven! Nejsem žádná lehce rozbitná vázička!“
„Takže jsi utekla,“ smál se Minato. Nemohl se na svou ženu zlobit, na to ji měl až moc rád. A navíc tě znám tak dobře, že vím, že bys utekla znovu. Ale jako kompenzaci si vyžádal pusu od své ženy. Poté o něj položila svou hlavu a Minato jí začal hladit velké bříško. Nádherná chvíle pro celou rodinu.

Mami, tati já vás mám tak ráda. Nedokáži si bez vás představit svůj život! Jste ti nejlepší rodiče na světě! Za chvíli se o vás budu muset dělit s dalším človíčkem. Má štěstí, že se narodí zrovna k nám, do takové překrásné rodiny!

Sdělila průběh své mise otci a chystala se s mámou k odchodu. Kushina se zvedla. Hrozně se jí začala motat hlava a málem by upadla na zem, kdyby Minato nebyl hned vedle ní.
„Myslím, že už je to tady!“ řekla s úsměvem na tváři.
„Tak Kairo já půjdu s maminkou, ty u toho nemusíš být, běž domů,“ řekl Minato tak vážně, že se nedalo neuposlechnout. Doufám, že jsme udělali dobře, když jsme jí neřekli o Kyuubim. Myslím, že ano, ale u tohohle nemůže být…

Šla domů, neviděla za tím žádný vyšší účel. Prostě jen na to chtějí být sami. Brášku přinesou, až domů. Bože, jak já se na něj těším… Být jedináček má taky své výhody, ale takhle to bude lepší…

Čekala už dvě hodiny, pro ni nic zvláštního, Kushina jí říkala, že to bude trvat dlouho. Mezitím uklízela jejich dům. Nic světoborného, ale útulný a po domově vonící domov. Třetí hodina odbyla a ozvaly se poplašné sirény a vyděšený křik. Musím se jít podívat, co se děje! Proč sakra zvoní na poplach? Vyběhla ven a naskytl se jí děsivý pohled. Obrovský Devítiocasý bájný démon stál uprostřed vesnice. Mlátil okolo sebe své ocasy a ničil vše, co mohl. Nyní se zaměřil na jedinou budovu stojící uprostřed hlavního tržiště. Srovnal ji se zemí, nezbyly ani jediné památky. Co teď? Co proboha teď mám dělat?? Než si stačila na tuto otázku odpovědět, popadl ji někdo neslyšně za pas a utíkal s ní, co nejdál od té hrůzy.
„Kakashi!! Pusť mě!“ křičela. On neodpověděl, stále ji nesl dál a dál, až se začali přibližovat k monumentu Kagů. Tam jsou přece skrýše, pro nejvyšší potřebu. Tam já nepůjdu! Budu bojovat proti Kyuubimu!
Nemohla se mu vykroutit ze sevření. Úspěšně ji donesl, až k jednomu z hlavních úkrytů, tam ji položil na zem. Chtěla utéct, ale on ji zavčas zastavil.
„Nech mě jít! Já chci bojovat!“ křičela na něj, jak nejvíc mohla.
„Nikam nepůjdeš! Dostal jsem za úkol přivést tě sem. To jsem splnil! Musíš tu zůstat! Jako dcera Hokage a starat se o civilisty, musíš být příkladem pro ostatní. Zůstaň tady a rozděluj lidi do skupin, budeš tu užitečná.“
„Chce to táta?“ Kakashi na souhlas přikývl,“ tak dobře zůstanu tu.“ Vše jí říkalo, že dělá špatně, že má jít ven a bojovat. Něco ji tu začalo držet, nevěděla co. Je to strach? Co to je? Co mě tu drží? Rozkaz od otce? A co mamka, bude v pořádku? Táta se o ni postará. Musí…

Stále přicházelo více a více lidí, ale stále jich nebylo tolik, kolik je obyvatel ve vesnici. Křik, neustálý křik byl slyšet z venku. Těžký vzduch obtěžkával její plíce. Nejistota sužovala její mysl. Nemohla se podívat ven, zrak se od východu zdržoval, nohy se nechtěly ani centimetr přiblížit. Nedělala nic, bála se, až příliš.
Malá skupinka lidí se najednou přitíla ukrýt se. Nutkání zeptat se, co se děje, bojovalo s myslí. Copak i moje nevymletá pusa se bojí zeptat? Nikdy!! Odkdy se bojím boje? Odkdy se bojím vyrazit ven a bojovat?
„Prosím vás, co se venku děje? Řekněte,“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Hokage nejspíš přemístil Kyuubiho ven z vesnice a teď s ním bojuje dál… Nejste vy náhodou jeho dcera?“ sdělil muž. Táta přemístil Kyuubiho?? Na to musel použít spoustu chakry! Musím mu jít na pomoc! Nebudu se bát!!
Vyběhla ven, rozhlédla se, kde mohou být. V dálce zahlédla jutsu, tak povědomé. To je přece! Rychle! Neváhala, běžela a běžela, nemohla se zastavit, musela jim jít na pomoc. Jak jsem jen mohla pochybovat! Jak jsem se mohla bát!! Až byla na dosah toho, aby se mohla přemístit ke svým rodičům, udělala to. Avšak nemohla se přemístit přímo, vztažená bariéra matky to nedovolovala. Přemístila ji ke kraji bariéry.

Její zrak se zastavil na srdcervoucí scéně. Matka klečela a z úst jí odkapávala krev. Pohmožděná ze všech stran, jen tak tak se držela při vědomí. Otec, její otec skládal pečetě k té nejhorší technice, která jí právě mohla napadnout. Pečetě oznamující blízkou smrt. Ztuhla, nemohla se pohnout, nemohla tomu uvěřit, tomu, co se jí právě děje před očima.
Její vůle něco udělat přemohla ztuhlost těla, začala skládat pečetě na průchod bariérou. Nemohla se dál dívat, co se tam děje, musela být vedle nich a pomoci.
Za chvíli měla pečetě hotové a mohla projít. Prošla a začala běžet směrem k nim. Všimla si, že nebyla jediný divák. Za bariérou stálo pár dalších shinobi, Tsunade a bývalý Hokage. Ti neví, jak se sem dostat. Mami, tati vydržte! Nezajímal ji spoutaný naštvaný Kyuubi. Nestihla tam doběhnout. Minato i Kushina chtěli ochránit jejich dítě, před útokem Kyuubiho. Za záchranu byli probodnuti obrovským drápem.

Čas se pro ni zastavil. Nyní neviděla, necítila, ztratila všechny své smysly. Spadla na svá kolena. Vidí to, co nikdy vidět nechtěla. Vidí to, co se nikdy nemělo stát. Vidí to, co pro ni nemůže být skutečné.
Vidí umírat své rodiče.

Minato si všiml své dcery.
„Kairo, co ty tu děláš?“ řekl hlasem bez života.
To ji probudilo. Okamžitě k nim došla. Stále tomu nevěřila, musela je zachránit, oni museli žít. Přišla ke Kushině a začala ji léčit tím nejlepším lékařským jutsu, které uměla.
„Nech toho, rány jsou moc hluboké,“ usmála se na ni Kushina. To už nevydržela, okamžitě propukla v pláč. Nevěděla, co teď, co má dělat?
„Kairo, zapečetím do něj část Kyuubiho chakry, druhou polovinu už mám v sobě,“ nedořekl, začal vykašlávat krev.
„Tati,“ rozplakala se ještě víc.
„To je v pořádku, víš, nejspíš ten Maskovaný svolal shinobi z jiných vesnic. Chtěl z tohohle všeho udělat velkou podívanou pro ostatní. Oni nejspíš budou chtít tvého bratra získat pro svou vesnici,“ selhával mu hlas, nezbývalo mu moc času. Začal dělat pro jistotu pečetě, nemohl vědět, kdy se jeho hlava bezvládně skloní.
Kushina s vypětím posledních sil natáhla ruku ke své dceři a sevřela tu její. Kaira ji stiskla, jak nejvíc mohla. Mami, já tě nepustím, nesmíš… Nesmíš mi to udělat, prosím…
„Starej se o svého bratra a ochraňuj ho, my už nebudeme moci, máme tě rádi Kairo,“ řekl Minato z posledních sil.
Podíval se na svou ženu a… a bezvládně spadl na zem. Všechny pečetě stihl dokončit. Kushina povolovala sevření. Nechtěla se poddat, ale chtělo se jí tak spát…
Promiň Kairo, necháme tě tu, ale nebudeš tu sama… Museli jsme ho ochránit…. Naposledy se lítostně usmála na svou dceru.

Minato, jdu za tebou… počkej… chytni mě za ruku a vydáme se na tu cestu společně…

Bariéra spadla a Kushina navždy zavřela své oči…
„Né!!! Ne, neodcházejte! Mami! Tati! Nenechávejte mě tu!“ Svírala bezvládnou ruku své matky. Myslí se jí snažila vloudit život, nedařilo se. Uslyšela dětský pláč. Podívala se na něj, na svého bratra…
Tak tě tedy vidím… Myslím, že víš, co se děje, když pláčeš.

Nic neexistovalo… Právě se stala její nejhorší noční můra.
Avšak musela se vzpamatovat rychle, začali se blížit neznámí shinobi. Nestihla jsem vám říci, jak moc vás mám ráda a jak moc jsem pyšná na to, že jsem vaše dcera. Jak to teď dokázat? Jak vám to říci? Splním, to co jsi mi nechal za úkol tati! Ochráním ho, je to můj bratr! A jediný, kdo mi zbyl z rodiny!
Popadla plačící dítě a…

V pozadí vzpomínek šlo čím dál tím víc slyšet volání. Úplné probuzení jí však přihodilo, až lusknutí prsty před jejím obličejem.

Byla znovu tam, v té neskutečné realitě o dvanáct let později.
Připomenutí vzpomínek jí přinutilo znovu plakat, už tak rudé oči měly další nápor. Já to nesplnila, já ho neochránila… Žije vůbec? Bráško…
„Takže sis vzpomněla?“ zeptal se nedočkavý Hokage. Odpověděla pouze kývnutím hlavy.

Poznámky: 

Tento díl se mi psal s takovou lehkostí, s takovým dobrým pocitem...
A dávám to za pravdu jen tomu, že tam byli ti dva... I když jsem věděla, jaký budu muset napsat konec, těšila jsem se, až budu tento díl psát. Doufám, že to jde z něj aspoň trochu poznat .
Omlouvám se za gramatické chyby... A jako vždy děkuji za přečtení mé povídky. Díky lidi za vaši přízeň

Chování Kairy

Má se tomu tak... ehm, chápu jsou tam hodně velké výkyvy chování. Nejdřív Jó já budu bojovat, potom se hrozně bojí a potom zase odhodlá... Je tomu, tak že jsem si to opravdu představila, že to pro ni byla zvláštní situace. Jako první se samozřejmě přivalila vlna odhodlání, ale tu nestačila využít. Poté si ve skrýši uvědomila, že je to opravdu nebezpečné a jde o život... No a potom zase odhodila všechno ostatní a chtěla pomoci.
Shrnuto...při boji si to u postav představuji tak, že se jim v té hlavě honí tolik myšlenek, že se jejich postoje při tak vypjaté situaci neustále mění.
Aneb... prostě jsem si chtěla sama pro sebe najít výmluvu, proč to nemusím přepisovat