Typ

Na světě existují dva druhy lidí, přemýšlel Kabuto, když kolem druhé odpoledne našel sáček něčeho, z čeho si zaimprovizoval včerejší snídani. Jedni potřebují ke správnému fungování pravidelně a zdravě jíst, míst svůj zdravý režim, sportovat a držet diety. Druzí potřebují každý den pětkrát silné kafe nebo přelouhovaný čaj a jednou za čas ukrást někde instantní polévku a horkou vodu.

Tichý teplý vánok jemne láska moje vlasy a tie mi mäkko hladia tvár. Stojím pred ním.

173 rokov po štvrtej vojne...

Je to už delší dobu, co se to stalo, ale já to stále vidím. Stále to mám před očima a nemůžu na to zapomenout.
Pořád mám před očima jeho výraz. To, jak se na mě usmál i to, jak mu z očí stékaly slzy. Stále si přeji to vrátit. Stále doufám že tahle přítomnost je jen sen, ze kterého se brzy probudím, ale s každou minutou v to doufat přestávám.
Každou noc, když jdu spát myslím na něj a nemůžu usnout, a když konečně usnu tak se mi začne zdát ten sen. Sen? Ne, to není ono, je to noční můra, je to vzpomínka na jeho smrt.
…

,,Snažíš sa márne... Tvoje reťaze, okovy, bariéry či pečatné techniky ma neudržia večne!"
Zahaľuje ma tieň. Už takmer nevidím žiadne svetlo. Reťaze škrtia. On tam stojí s tým jeho úchylným úškrnom. Kiež by som mohol pohnúť aspoň jednou rukou...
,,Ukradol si mi všetko! Pripravil si ma aj o ňu! Prisahám ti, že sa pomstím! Tvoje väzenie ma neudrží, Orochimaru!"

Louku osvětlovaly ranní paprsky těžce se prodírající skrz hustou mlhu.
On stál nad zkrvaveným tělem svého protivníka, sám však nevypadal o mnoho lépe; jedna ruka mu nehybně visela podél těla, druhou se opíral o tvrdou kůru stromu a prudce oddechoval. Do jeho světle modrých očí mu z vlasů kapala krev. Krev o tolik světlejší, než by čekal.
Znovu se podíval na muže pod sebou, jemuž patřila. Měl být starší! Potlačil představu, že by to tak nemuselo být. Určitě za to mohly jeho světlé vlasy, jenom vytvářely ten dojem.

Zrovna, když chtěl Havran ke každému svému příteli, či kamarádce promluvit, měl v hlavě prázdno. Nic. Všechny vzpomínky na budoucnost se vypařily.
Vytušil však, že se o to postaral Soijiro.
Sice Itachi poodhalil část budoucnosti, prozradil ji i ostatním. Byly to však malé střípky. Ovšem Soijiro ze svých zkušeností věděl, že znát budoucnost je nebezpečné, jako znát jeho…
Ještě chvíli se Soijiro vznášel nad nimi jako neviditelná pára, pak zmizel. Měl na práci další věci. Jaké? To věděl jen on.

Dneska je úplněk. V tu noc nebe rozzáří jasný stříbrný měsíc. Dneska však tuto krásu nevnímám. Vždy jsem o úplňku pozoroval to zářící nebe a měl radost. Naplňovalo mě to klidem. Dnes, ale ne. Poslední noc strávenou v Konoze nemůžu být klidný. Vždyť jsem před chvílí mluvil s rodiči naposledy.
Sasuke… To jméno mi zní v uších. Jak rád bych s tebou prožil ještě mnoho dnů. Moc jsem se ti nevěnoval Sasuke , vím. A teď mě ještě budeš nenávidět. Budeš si myslet, že jsem vyvraždil celý klan jen tak pro radost.

Když se stala součástí Anbu, samozřejmě věděla, že bude muset riskovat vlastní život. Ačkoli období míru neměnně pokračovalo už od války a jednotlivé vesnice spolu vycházely tak, jako nikdy předtím, pořád se nalézali určití jedinci, kteří působili problémy. Jejím úkolem bylo je vystopovat a pokud možno přivést zpátky do vesnice - zabíjení bylo povoleno jen v případě nouze, neboť nový vůdce Listové chtěl dát každému šanci začít znovu. Ona to schvalovala už jen kvůli tomu, že si Uzumaki Naruta nanejvýš vážila a milovala ho.

Kolik bolesti dokáží snést lidská srdce? Kolik utrpení musí člověk zažít, aby pro něj jeho život v takovém světě přestal mít smysl? Kolikrát si člověk musí vše prožít znovu, když se rozhodne raději zapomenout?
Příběh o hrdinství, pevných přátelstvích, lásce, zradě a smrti. Vyprávění o hledání štěstí v míru a nalezení bolesti ve válce. Příběh vyprávějící osud milujících ninjů a těžkém životě, který mohou poznat jen shinobi věrní svému přesvědčení.

Upozornění povídka může obsahovat scény nevhodné pro slabší povahy!!

Před 482 lety

Noc opět před chvíli převzala vládu nad světem. Bylo tomu i nad lesem, ze kterého byly slyšet podivné zvuky udýchané dívky a běsnícího zla dychtící po krvi.
Dívka jménem Aiko si za svůj osud mohla sama, neměla se zde tak dlouho potloukat. Přestože jí z rodiny zůstal jen bratr. Toho ovšem nenáviděla. Neustále ji mlátil a připomínal, že její matka byla jeho otci nevěrná. Už toho mívala dost!

Mladá kunoichi bežala po suchej púšti a sledovala obrovské múry, ku ktorým bola stále bližšie a bližšie. Po boku s ňou bežal shinobi a upokojujúco na ňu pozrel, keď na sebe ucítil jej pohľad. „Bude to v poriadku.

Kunoichi si povzdychla a keď boli pri bráne, dvaja shinobi sa najprv pozreli na chlapca, vydýchli si a potom nervózne pozreli na čelenku kunoichi vedľa neho.

„Dobrý deň, a ona je z...?“

Když už jsme konečně po hodinách úmorné práce konečně douklidili a chystali jsme se jít do pokoje, uslyšeli jsme známý dívčí hlas, který křikl: „Hej, Saiko, pojď sem, prosím tě“
„No, co je, Konan?“ seběhla jsem po schodech do kuchyně, po tom, co mi Deidara popsal, kde je.
„Pomůžeš mi připravovat snídani,“ oznámila.
„Teď?,“ nevěřícně jsem se na ní podívala.
„Né, za sto let,“ odpověděla ironicky.
„Cože? Ale vždyť-“ chtěla jsem protestovat.
„Je šest ráno,“ ukázala Konan na hodiny nade dveřmi.

Zrození legendy II: 7. Zlepšenie vzťahov

„A ja som si už myslel, že neprídeš,“ povedal Nagato hneď ako Naruto prišiel do jeho kancelárie.
„Ale veď ma poznáš,“ hovoril Naruto s úškrnom.
„Veď práve. Nechajme to ale teraz tak a radšej mi povedz o čom si chcel so mnou hovoriť?“ vyzvedal Nagato.
„Ide o tú schôdzu s Mlžnou, Sunou a Konohou,“ pokračoval Naruto už s vážnou tvárou.
„Myslíš si, že sa Konoha ukáže?“

Kakashi vyšel z kanceláře a pokynul rukou Hikari, že má jít za ním. Vešli do Kakashiho bytu a Hikari se rozhlédla. Bylo to tu celkem prostorné, ale ne moc osobní. Všude byl jen jednoduchý nábytek.
Ninja s čelenkou přes oko řekl: „Na konci chodby je koupelna, kuchyň je hned vedle. Pokud ti to nebude vadit, tak si vezmi pokoj na pravé straně chodby. Můj je hned naproti.“
Hikari se šla podívat do pokoje. Byla tam postel, psací stůl a noční stolek.
„Vypadá to hezky,“ řekla a usmála se.

Cesta je dlhá,
moja napriek tomu končí.
Cítim krídla smrti,
ako ma chladno polapili.

Odchádza so mnou,
do podsvetia.
Moja duša bola poškvrnená,
poškvrnená krvou.

Krvou ľudí ,
čo som zabila.
všetko bolo pre neho,
pre toho ktorého som milovala.

Meno ako pre boha,
pre Naruta.
Čo som spravila zle,
zle na to aby som zomrela?

Bola som hanblivá,
pretože som teba milovala.
Zabil si ma preto,
preto lebo milujem.

Už sme tam,
už sme v podsvetí.
Zbohom moji priatelia,
zbohom Naruto.

Od včerajška som na ňu neustále myslel. Tešil som sa na ňu a na náš spoločný deň. V Konohe sa nič nedialo, taký pokoj tu už dávno nebol. Túžil som po nej, hoci sme boli od seba len pár hodín.

Už od rána som bol na hliadke. Nestihol som sa naraňajkovať, takže môj žalúdok bolo počuť na pol Konohy. Keď mi skončila dnešná služba, zamieril som k Ichiraku. Ako inak, sedel tam Naruto a ládoval do seba ramen. Už tretiu misku.
„Čau Naruto. Dobrý deň, prosím si jednu porciu miso ramenu.“ objednal som si.
„Hneď to bude!“

Jako každé jiné ráno, většina čuňat už seděla v kuchyni a jedla. Hidan se z ničeho nic zvedl a beze slova zmizel. S Kakuzem se stále neusmířil, Sasuke otráveně dloubal do sušenek na svém talíři.
„Chybí ti housenky?“ Zeptal se starostlivě Deidara.
„Chybí mi zabijení bezvýznamných tvorů jako si ty,“ zavrčel Uchiha, protože k jeho smůle se jeho starší bratr už několik dní neukázal,tedy neměl koho šikanovat, což mu výrazně snižovalo náladu.
„Tak mě napadá, kde je Kisame?“ Vystrčil Zetsu hlavu z myčky, kde olizoval zbytky.

První věc, kterou jsem zaznamenal, bylo svítání, ukryté za okny mého pokoje. Slunce se líně oddalovalo od horizontu a mně se pomalu skládaly vzpomínky na poslední dva dny zpět do sebe. Otočil jsem hlavu na druhou stranu a překvapeně vytřeštil oči, když jsem spatřil Sakuru oddechovat vedle mě na posteli.