Ovládán Temnotou – Prolog; 00

Upozornění povídka může obsahovat scény nevhodné pro slabší povahy!!

Před 482 lety

Noc opět před chvíli převzala vládu nad světem. Bylo tomu i nad lesem, ze kterého byly slyšet podivné zvuky udýchané dívky a běsnícího zla dychtící po krvi.
Dívka jménem Aiko si za svůj osud mohla sama, neměla se zde tak dlouho potloukat. Přestože jí z rodiny zůstal jen bratr. Toho ovšem nenáviděla. Neustále ji mlátil a připomínal, že její matka byla jeho otci nevěrná. Už toho mívala dost!
Proto se zde zdržela, aby nemusela domů, přes svůj nízký věk, dvanácti let, běhala dívka obdivně rychle. Nestačilo to proti lačnící bestii žijící v okolí.
Byla už se silami a dechem na svém limitu, nepolevovala. Běžela dál. Nebýt nešťastně vyrostlého kořene, o který dívka zakopla, možná by si zachránila život.
Na chvíli zapomněla na hrozící nebezpečí, jen ležela na zemi a lapala po dechu, který se jí zoufale nedostával. Všechny svaly úděsně bolely a trup byl v jednom ohni. Vzpamatovávala se. Zdravý rozum křičel: Uteč! Jen pryč! Přehlušila tento hlas. To byla chyba.
Když byla Aiko schopná rozumně uvažovat a pohybovat jakž takž celým tělem, uvědomila si jednu věc. Ta bestie jí dýchá na záda. Odpornější zápach necítila. Směs krve, masa a orgánů.
„Neeeee!“ řvala Aiko bezbranně. Kryla si rukama obličej a schoulila se do klubíčka. Odvážila se podívat na tu bestii a poslední, co spatřila byla obrovská tlama a dvě řady neuvěřitelně silných zubů.
Zařvala z plných plic, nikdo ji však neslyšel. Jen monstrum.
Za pár sekund řev člověka vězící ve smrtelném nebezpečí utichl, když se netvor zakousl do těla své oběti, až kosti zapraštěly…

Před 345 lety

Krajina se za léta změnila. Část lesa byla pokácena lidmi, aby se zde mohli usadit a založit si zde vesnici. Našli se i tací, kteří svým umem pomohli vesnici prosperovat. Stávalo se dost často, že sem zavítali úplní cizinci. Tím se zvyšoval obchod a rozmach. Dokonce si zvolili vůdce vesnice.
Lidé si tu žili dobře, jen je trápilo občasné zmizení dobytka, nebo člověka. Nikoho však už nenašli. Jen do doby hrůzného nálezu…

Byl krásný letní sluneční den.
To neplatilo pro mladíka, který se poslední měsíc neustále hádal s otcem, že si nějakou dceru významného samuraje nevezme, že on je zaslíben jiné.
„Už zase? Jak dlouho to ještě bude pokračovat? Chceš snad válku s jinou zemí?“ snad už posté se snažil svému synovi vtlouci rozum.
Jeho žena se do sporu svého muže a syna nepletla. Ani jeden by nesnesl její zásah. Ale koneckonců, kdo by ženě naslouchal? Žena přece nemá smysl pro myšlení.
„Tak dlouho, jak jen bude třeba! Já se své lásky k Hitomi nevzdám!“ nehodlal poslouchat další otcové urážky, odešel z místnosti. Naštvaný.
Věděl od samého počátku jaké to bude. Sice ho síly bojovat proti otcovi opouštěly, leč setkání s Hitomi mu zvedlo náladu a posílilo ducha.
Dnes večer se měli sejít v lese. Toužili se opět vidět.
Nebylo jim však přáno. Osud rozhodl jinak. Krutě.

To, že právě odbylo deset hodin večer napovědělo zhasnutí světla u dívky doma. Čekala zde na svého milého takřka hodinu. Musela mu říct něco moc důležitého, co je snad jednou provždy spojí dohromady.
Chodila nervózně sem a tam, dokud neuslyšela šramot vycházející z lesa. Náhle se vyděsila. Znala tu dětskou pohádku o bestii, co si vezme zlobivé dítě. Nevěřila jí. Jenže to, co se objevilo zpod koruny stromů si nedovedla představit ani v těch nejhorších snech.
Zjevil se přímo služebník pekla. Netvor s červeně žhnoucím bělmem a zářivě bílými zuby, vrčel a nažloutlá srst přímo nepřirozeně zářila, dokonce měnila délku a jas. Se svými devíti ocasy vypadal přímo úděsně.
Mladá žena se dala na bezhlavý útěk. Nic jiného nezbývalo. Přes svůj strach však zahnula na špatnou stranu stezky. Běžela od vesnice pryč, než, aby se k ní blížila. Svůj omyl si uvědomila po několika dlouhých minutách běhu. Všude samá tma. Spoléhala se na svoje znalosti lesa.
I tak padla do pasti.
Nechala se ukolébat bezpečím, ukryla se za jeden strom. Dýchala pusou, kvůli hluku. Tělo podivně ztuhlo. V tom se pomalu otáčela. Spatřila ho! Vběhla mu rovnou do náruče.
Nebyla schopná ničeho. Nervy měla napnuté k prasknutí. V hrůze se chytla za bříško.
Netvor se nepřirozeně pomalu blížil ke své oběti. Chtěl další oběť. Chtěl krev! Stala se však nevídaná věc. Zavětřil pach něčeho, co nedokázal pochopit. Ohrnul nos odporem! On! Král! Takový puch!
Divoce zavrčel a bleskurychle zmizel! Ucítil totiž pach, který je pro něho děsivý. Pach dítěte, i když nenarozeného.
Dívka se zhroutila na zem. nohy jí vypověděly službu. Nikdo netušil, že Hitomi nosí pod srdcem syna, který ponese odkaz své matky. Dějiny ji označí za první členku klanu Uzumaki…

Její přítel neměl takové štěstí. Při delší procházce lesa narazil právě na onoho netvora. Ten se nestaral, co je kolem něho. Zaháněl pach, jelikož jeho nos je hodně citlivý.
Švihal ocasy na všechny strany. Jedním zasáhl mladíka tak nešťastně, že síla úderu ho odhodila do vzduchu. Letěl docela dlouho, než se stačil zorientovat a uvědomit si, co se vůbec vlastně stalo. Visel nabodnutý na větvi, co se před necelými několika minutami odlomila silou ocasu…
Smrt nastala za pár hodin. Zlomená žebra propíchla obě plíce!

O dva dny později ho našel jeden rolník. Šel tudy právě pro dřevo do topení. Hrůza ho obestřela. Upustil dřevo, oči se vykulily a pak začal ječet a ječet. Než doběhl jeho syn. Spatřil to, co otec. Jenže na rozdíl od otce byl lékař.
Rozběhl se do vesnice sdělit nález syna vůdce vesnice. Také zařídit vše potřebné k pohřbu.
Čekaly ho nepříjemné úkoly.

Před 148 lety

Už zase měl chuť vraždit. Jeho touha byla téměř neukojitelná.
Další oběť byl asi pětatřicetiletý muž. Zabloudil v neznámém prostředí. Byl už hodně vyčerpaný a vysílený.
Netvor si počkal do noci, tím bude jeho oběť méně ostražitá.
Muž si svoji vlastní smrt doslova vyblouznil. Nedostatek tekutin a jídla způsobilo to, že měl halucinace. Svit červených očí přičítal svítilnám.
„Jsem tady!“ hulákal.
Sekundy před smrtí se mu vrátilo plné vědomí. Bylo však pozdě! Čelist sklapla!

Před necelými 90 lety

Netvor zuřil! Jak si ho mohli zapečetit do jakési ženské? Jeho? Krále? Bránil se jak mohl, nepomohlo to. Byl uvězněn!
Tou ženou byla Uzumaki Mito. Potomek ženy, která kdysi unikla smrti jen o vlásek. Dalo by se říci, že byli spojeni. Už od začátku.
„Nech toho!“ uťal jeho řádění hlas ozývající se nad ním. A on poslechl!
To nikdo netušil, že už mu v hlavě zraje plán, jak se zmocnit těla, aniž by to zjistili. Opět mu touha po krvi zatemňovala smysly…
Opravdu se mu to po třech letech podařilo.

Současnost

Mladý muž se probudil do slunečního rána.
Zívl, protřel si oči, vstal z postele. Provedl nerad ranní hygienu, oblékl se do své bojové uniformy. Dnes ho čekala další náročná mise.
Kdyby mu někdo řekl o blízké budoucnosti, asi by se mu vysmál.
Možná to bylo dobře.
Kdo by tušil k jakým hrozným událostem dojde, prchli by z Konohy v cuku letu. Nebo by Uzumaki Naruta dali ihned pod zámek. Nic z toho neproběhlo. Největší dopad to ovšem bude mít pro blonďáka. Prožité hrůzy a strach se výrazně podepíší na jeho chování.
Přivítal se se svým týmem. Společně vyrazili. Do pěti dnů se ocitli na místě konání mise.
A tím to celé začalo.
Návštěvou oné malé vesničky, která zde stojí bezmála čtyři sta let…