Vrátit

Když se stala součástí Anbu, samozřejmě věděla, že bude muset riskovat vlastní život. Ačkoli období míru neměnně pokračovalo už od války a jednotlivé vesnice spolu vycházely tak, jako nikdy předtím, pořád se nalézali určití jedinci, kteří působili problémy. Jejím úkolem bylo je vystopovat a pokud možno přivést zpátky do vesnice - zabíjení bylo povoleno jen v případě nouze, neboť nový vůdce Listové chtěl dát každému šanci začít znovu. Ona to schvalovala už jen kvůli tomu, že si Uzumaki Naruta nanejvýš vážila a milovala ho. Výměnou za splnění svého celoživotního snu byl ale nucen často vysedávat ve vesnici, kvůli čemuž nemohl dělat to, po čem toužil nejvíce - vydat se pronásledovat svého ztraceného přítele. I kvůli tomu se, jako jeho družka, nabídla na post Anbu, ač členové její rozsáhlé rodiny byli výhradně proti. Přeci jen byla přímou dědičkou Hyuugů, nejsilnějšího klanu v Listové. A přesto se vydala do lesů, v šedé vestě s chrániči a s maskou zakrývající její tvář. Protože chtěla být užitečná.
Naruto nesvedl její rozhodnutí nijak zvrátit, ač se jí snažil přemluvit tím, že se o ni bude ve dne v noci bát natolik, že nezvládne pracovat. Jindy by se jistě usmála při vzpomínce, jak na ni téměř zoufale upíral své zářivé, upřímné modré oči a jak nafoukl tváře, když zjistil, že s jejím rozhodnutím ani nehne - poté, co mu připomněla, že svou tvrdohlavost mohla odkoukat jedině od něj. Ale teď to nedokázala.
Nyní skákala z jednoho stromu na druhý, její tříčlenná skupina byla hned za ní. Věděla, že se rozhodla správně, když zavelela na ústup. Nikdo nečekal, že by se ta malá skupina uprchlíků mohla dát dohromady s nukeniny z ostatních vesnic a spolupracovat, zvlášť proto, že právě momentální skvělé vztahy mezi vesnicemi daly za vznik rostoucímu číslu samostatných ninjů, kteří neměli sebemenší zájem důvěřovat ostatním, natož s nimi spojit síly. Byla si vědoma, že takové pochybení je chyba celé vesnice. Jenže byl mír a všechno bylo konečně v pořádku, takže se nemohl nikdo divit, že si přáli klid...
Pletli se.
Bylo zbytečné nad tím teď přemýšlet. Musela se soustředit na cestu. Už jen kousek a budou v Konoze.
Jakmile zaslechla výkřik, otočila se. Nukeninové jim byli v patách se snad čtyřnásobnou převahou.
"Hinato-sama! Utíkejte!"
Nemohla. Ne když viděla, jak se zbytek jejího týmu vrhá do předem prohraného boje. Tahle mise selhala jakmile si jich nepřátelé všimli a teď má ještě ztratit přátele, kteří pro ni neváhají riskovat život? Jak by se mohla nazývat člověkem, kdyby je v tom nechala?
Vyskočila z větve, která se pod ní zlehka zhoupla, na druhou, pak se prudce odrazila zpět, směrem od své vesnice. Vrhnutí zbraně předem zavrhla, mohla by trefit svůj tým, rozhodne se tedy při boji na blízko. Všichi Anbu už byli uprostřed boje a další nepřátelé se hrnuli přímo k ní. Znovu se odrazila, poté nashromáždila chakru do rukou a za letu jim vyrazila vstříc. Dva ninjové se k ní blížili po stranách. Uvolnila svou sílu a ta se jim jako tlaková střela zabodla do prsou. Zatímco padali na zem, mířila k dalším, bleskově se přiblížila k jednomu protivníkovi a uštědřila mu ostrou ránu, skrytou v jediném pohlazení její dlaně. Jakmile se jí ale podařilo vyřídit několik protivníků, na jejich místa okamžitě nastoupili další. A své spolubojovníky ztrácela z očí, koutkem oka viděla krev na stromech. Bojovala dál. Když se jí pak zatmělo před očima a obklopila ji bolest, bylo to jen něco, co se dříve či později muselo stát. Už byla sama a nepřátelé se k ní shlukovali s úsměvy a lesklými zbraněmi v rukou, jako supi, kteří zavětřili kořist. Zavřela oči a obklopila ji tma.
Odpusť, Naruto-kun.

Byla mrtvá. Musela být. Tak proč cítí hřejivé paprsky a vánek lechtající ji na tváři? Proč otevírá oči? Proč nad sebou vidí zelené koruny stromů?
Zavrtěla se. Bolelo ji na hrudi, ale nebylo to tak strašlivé jako předtím. Už to dokázala snést. Pomalu, opatrně se posadila a dotkla se svého zranění. Překvapeně zjistila, že je ošetřené a převázané obvazy. Rozhlédla se.
A spatřila ho.
Nevěděla, jestli jí tak otřásla samotná skutečnost, že ho vidí, nebo zda za to mohla nehybná těla ninjů u jeho nohou, v nichž poznala své předešlé protivníky. Vykřikla. A on sebou trhl, jako vrah přistižený při činu. Na chvíli oba zkameněli, rozhodovali se, co podniknout. Stále k ní stál otočený zády, viděla jeho široká ramena, tmavou hřívu jeho vlasů. Pak se otočil.
Nejdříve ji napadlo, že je stejný, jako si ho pamatovala. Vlasy měl stále tak střapaté jako před lety, v černých pramenech mu padaly do tmavých očích, výrazné v porovnání s jeho bledou tváří. Pak si ale uvědomila, jak moc se změnil jeho výraz. Možná v něm bylo cosi stejně nadřazeného a ctihodného jako dříve, ale jeho černé oči byly hlubší, absolutně neproniknutelné.
Osamělejší.
Smutnější.
"Hinata,...že?" řekl hlasem trochu nakřáplým, jako by dlouho mlčel. Nepřistoupil k ní, jen si ji prohlížel.
"Sasuke-kun." Kývla hlavou ke své ošetřené ráně a pak zpátky k němu. "Zachránil jsi mě?"
Její otázku si očividně nezasluhovala odpověď. Usmál se na ni, tenhle jeho sarkastický úšklebek znala a to ji trochu uklidnilo. "Změnila ses. A vyrostla jsi..." Sklouzl pohledem z jejího obličeje do křivek jejích prsou. "..Na mnoha místech." Zasmál se, ale ne vřele, jak to znala u Naruta. Tenhle zvuk byl sarkastický a trpký.
Dívala se, jak vytáhl katanu z ninjova těla. Odkapávala z ní krev a on na ni hleděl lehce lítostivě. Zabodl zbraň do trávy, aby ji alespoň trochu očistil. Hinata nemusela použít byakugan, aby věděla, že všichni shinobi na zemi jsou již mrtví.
"Proč jsi je zabil?"
Znovu se na ni podíval a pokrčil rameny. "Proč ne? Podívala ses jim do očí? Ti lidé se nebáli smrti. Už neměli místo, kam by se mohli vrátit, ani nic, pro co by chtěli žít." Poslední větu už neříkal jí. Klopil zrak k zemi, jako by na mechu a spadaném lupení viděl něco, co ona nemohla. Tolik se od Naruta lišil. Nechápala, jak se mohli v tak krátkém čase stát nejlepšími přáteli. Naruto byl všechno, čím on se nikdy nemohl stát. Byl upřímný, milý a obětavý, kdežto Sasuke myslel jen sám na sebe. Naruto by nikdy nedokázal připravit někoho o život. Sasuke tu stál obklopen krví a s chladem otíral katanu do listí, až se znovu zaleskla ve slunečných paprscích. Spokojeně ji zastrčil do pochvy za opaskem.
"Byla hloupost ti pomoct. Stejně máš teď v úmyslu nahlásit mě Hokagemu, ne?" Říkat Narutovi jeho titulem ho očividně pobavilo.
Přesto, ať se na úsměšek, za kterým se schovával, dívala jakkoli, její oči už oklamat nedokázal. Sebrala veškerou svou odvahu.
"Možná. Co bys udělal?"
Neodpověděl. Jeho černé oči zaplály, pronikavé rudé hvězdy na černém pozadí, projev jeho kekkei genkai dosvědčovaly, že svá slova myslí smrtelně vážně. "Zabiju je. Zabiju tebe, Naruta, kohokoli, kdo si pro mě přijde."
"Pak mě nech také něco říct. Tohle setkání si nechám pro sebe, ale ne kvůli tvým výhrůžkám. Je to proto, že nechci, aby si Naruto-kun a Sakura-san kvůli tobě znovu museli projít tím vším. A ty mi slib, že necháš Konohu být."
Už se neusmíval. "Fajn. Stejně jsem nikdy neplánoval plést se vám znovu do cesty." Zamračil se. "A přestaň se třást. Nechám tě jít."
Mimoděk přejela chvjící se rukou po čerstvých obvazech. Jeho slova v ní vyvolala jen hanbu a smutek. Nechápala to.
Neplánoval jsem plést se vám znovu do cesty. Nechám tě jít.
Částí, kterou Sasuke skrýval hluboko v sobě, byl stejný jako Naruto. Možná kvůli tomu, nebo protože vypadal mezi stromy tak osaměle, jí vhrkly slzy do očí.
"Tohle nikdo z nás nechtěl," zašeptala. Vždycky chtěla, aby byli šťastní, všichni, společně. A on už byl dávno jejich součástí. Nemohla to nechat takhle!
"Sasuke-kun, vždycky se můžeš-"
Nemělo smysl pokračovat.
Byl pryč.