Cool holka - 5.kapitola: Zase mise

Když už jsme konečně po hodinách úmorné práce konečně douklidili a chystali jsme se jít do pokoje, uslyšeli jsme známý dívčí hlas, který křikl: „Hej, Saiko, pojď sem, prosím tě“
„No, co je, Konan?“ seběhla jsem po schodech do kuchyně, po tom, co mi Deidara popsal, kde je.
„Pomůžeš mi připravovat snídani,“ oznámila.
„Teď?,“ nevěřícně jsem se na ní podívala.
„Né, za sto let,“ odpověděla ironicky.
„Cože? Ale vždyť-“ chtěla jsem protestovat.
„Je šest ráno,“ ukázala Konan na hodiny nade dveřmi.
„Už?!“ vykřikla jsem zděšeně.
„Jo, už,“ kývla Konan. „Takže laskavě neodmlouvej a koukej mi pomoct, Saiko!“
Ospale jsem si promnula oči. To jsme uklízeli tak dlouho?!

O hodinu a půl později:

„Tak, už všichni dojedly?“ zeptala se po snídani Konan.
„Hm…“ zamumlali jsme.
„Ok,“ usmála se a začala sbírat talíře. „Jo, Saiko, pojď umýt nádobí,“ křikla na mě z kuchyně.
„Sakra,“ zamumlala jsem a začala jsem se zvedat od stolu.
„Nádobí myje Hidan, Saika, Deidara, Itachi a Kisame tu zůstanou, zbytek má rozchod!“ rozkázal ovšem Pein.
„Ku*va, proč já?!“ křikl na Peina Hidan.
„Protože jsi mě včera pěkně naštval!“ křikl zase Pein a vítězoslavně se díval za Hidanem, který naštvaně odešel do kuchyně.

„A co chceš po nás? Uklidit celý sídlo?“ zavtipkoval Kisame.
„No nebylo by to na škodu, ale já pro vás mám misi,“ usmál se Pein.
„Jo? Jakou?“ zajímal se Deidara.
„Slyšel jsem o nějakém nukeninovi původem ze Skryté Mlžné, měl by se jmenovat Sato Joumei a prý umí ovládat všech pět živlů. Něco jako Kakuzu. Momentálně pomáhá s teroristickými útoky, měl by se nacházet někde blízko Listové. Mohl by být dobrou zbraní pro Akatsuki. Takže… přivedete ho?“ vysvětlil nám Pein misi.
„Ok,“ zamumlala jsem.
„Tak dobře, a přijďte co nejdřív,“ ukončil rozhovor Pein a my čtyři jsme odešli z místnosti.

„Blízko Listové to není moc přesný… Takže… kde začneme hledat?“ zeptala jsem se, když jsme vyšli před sídlo.
„Taky by mě docela zajímalo, jak poznáme, že je to on. Nukeninů z Mlžný je poslední dobou docela přibývá, takže fakt nevím,“ přemýšlel Itachi.
„Kisame?“ podívala jsem se na něj.
„No, co je?“ zeptal se.
„Neznáš ho? Jsi přece taky nukenin z Mlžný ne snad?“ zeptala jsem se zase já jeho.
„Sato Joumei… To jméno už jsem někde slyšel, ale osobně ho neznám,“ odpověděl.
„No tak nic,“ zamumlala jsem. „A Itachi?“ podívala jsem se na staršího Uchihu.
„Co potřebuješ?“ oplatil mi pohled.
„Jako ninja z Listový znáš i její okolí, že? Nevíš o nějaký skrýši, kde se většinou schovávají nukeninové?“ otázala jsem se.
„No vím o třech větších skrýších, dvě z nich jsou směrem k Písečné a jedna ke Zvučné vesnici. Jelikož jsme ted blíž Zvučné, začal bych s pátráním tam, ok?“ oznámil.
„Fajn, jdem,“ usmála jsem se a vyskočila jsem na strom. „Veď nás, Itachi!“

Tak jsme vyrazili. Držela jsem krok s Itachim, za kterým běžel Kisame a za ním se coural Deidara. Ani ne po deseti minutách cesty Itachi z ničeho nic zastavil. Zděšeně se díval na zem. Hned, jak jsem zjistila, proč se tam dívá, taky jsem znejistěla. Leželo tam asi deset mrtvých těl, ale nikde nebyla krev.
„Jak to?“ pomyslela jsem si. Že jsem to řekla nahlas, mi došlo, až když jsem slyšela Deidarovi reakci: „Vždyť to je jenom pár mrtvých“
„Tak se na ně podívej pořádně!“ vyjela jsem.
„No dobře, mají čelenky Mlžný, ale to ještě neznamená, že zemřel i ten, kterýho hledáme,“ pronesl.
Toho, že to jsou ninjové ze Skryté Mlžné, jsem si všimla až teď. Nebo jsem tomu předtím spíš nevěnovala pozornost. Stejně jsem ale křikla na Deidaru: „To vím, ale o to tady nejde!“
„A co teda řešíme?“ zeptal se inteligentně Deidara.
To už ale Itachi seskočil ze stromu, aby pořádně prozkoumal těla mrtvých. Tomu očividně došlo, o co tady jde.
„Nemám čas ti to vysvětlovat,“ sykla jsem na Deidaru a seskočila jsem za Itachim.

„Přišel jsi na něco?“ zeptala jsem se Itachiho, který klečel u jednoho mrtvého těla.
„Jejich kůže a nejspíš i orgány jsou úplně scvrklé. Vypadá to, jakoby prožili nějaký šok, ale je to celý nějaký divný,“ zamumlal.
„Hm... Kdo je zabil, to asi nezjistíme, co?“ podívala jsem se na něj.
„Žádné výrazné stopy tu nejsou- “ „Hele co jsem našel,“ přerušil Itachiho Deidara a ukázal nám trochu poškrábanou čelenku Zvučné.
„Cože, tohle že udělala Zvučná?!“ vyjekla jsem.
„Třeba je to nějaký pokus Orochimara...,“ přemýšlel Itachi, ale všimla jsem si toho, jak se hned co to řekl, zarazil a hned pro jistotu dodal: „..A nebo to může být nějaká tajná technika obyčejného ninji ze Zvučné“.

„No tak stejně už na nic nepřijdeme, tak tu neztrácejme tolik času. Jdeme!“ podívala jsem se na ty tři, kteří jenom kývli. Nic méně jsem na to nepřestávala myslet. Do hlavy mi nešlo, proč by Zvučná útočila na Mlžnou. No dobře, Zvučná možná, ale tohle vypadalo spíš na Orochimara a od kdy ten chce shinobi z Mlžné? Raději zůstanu připravená, protože člověk nikdy neví.
Tak jsme šli k jeskyni, kde by se podle Itachiho mohl skrývat onen hledaný Sato Joumei, ale čím víc jsme se blížili ke Zvučné, tím víc jsem byla nervózní. Nechtěla jsem znova potkat Orochimara.

Během dne jsme asi třikrát zastavili, abychom načerpali energii a také protože bylo ukrutné horko. Když zapadalo slunce, zrovna jsme procházeli kolem mýtinky, takže Itachi oznámil: „Mohli bychom tu přenocovat“.
Já s Kisamem jsme kývli, Deidara nejdřív vypadal, že chce protestovat, ale nakonec i on souhlasil, takže jsme postavili stan.
„Kdo bude hlídkovat?“ zeptal se Deidara.
„Třeba já, mě to nevadí,“ zamumlala jsem, protože bych stejně neusnula. No, i když nevím, když jsem minulou noc vůbec nespala.
„Já tě pak přijdu vystřídat,“ zamumlal Itachi směrem ke mně a v zápětí už všichni tři zmizeli ve stanu.

Neměla jsem co dělat, tak jsem posbírala pár větví, které se tu kolem válely, hodila jsem je na hromadu a rozdělala jsem oheň. Ted už jsem ovšem vůbec neměla co dělat, tak jsem se jen smotala do klubíčka a dívala jsem se do ohně… V ohni jako bych zahlédla ustrašený obličej známé dívky, který byl čím dál zřetelnější…
„Zmiz!“ křikla jsem a hodila do ohně klacek, který ležel vedle mě.
„Promiň, já myslel, že budeš ráda, když tě vystřídám z hlídkování…,“ uslyšela jsem zmatený hlas Itachiho.
„Já… promiň, to nebylo na tebe… já jsem… zamyslela jsem se…,“ snažila jsem se nějak vysvětlit situaci.
„Nad čím?“ přišel ke mně.
Polkla jsem. „Nad… nad tou dobou co jsem ještě byla ve vesnici…,“ vysoukala jsem ze sebe.
„A proč si vlastně utekla?“ zeptal se mě.
Chtěla jsem mu říct, ať se do toho neplete, jako jsem to už řekla všem lidem, kteří se mě na to ptali, protože jsem o tom nemluvila ráda, ale Itachimu jsem to říct nedokázala. Nevím proč, ale nakonec mi možná bude líp, když se vypovídám. Stejně jsem ale řekla. „To není zrovna nejšťastnější příběh. Nejsem ten typ, co se rozhodne, že prostě jen tak zdrhne z vesnice…“.
„No to ani já ne… Povídej, Saiko,“ vyzval mě.

„Tenkrát… už je to přes dva roky… kvůli tomu jsem utekla z vesnice…,“ mumlala jsem nesrozumitelně a potom už jsem se jen nadechla a spustila jsem: „Zrovna jsem se vracela z mise do Zvučné, když jsem za sebou uslyšela šramot. Otočila jsem se. Vyběhl proti mně ninja z Mlžné. Zaútočil na mě. Chvíli jsem s ním bojovala vyrovnaně, potom jsem na chvíli přestala dávat pozor a on mi hned vrazil do břicha katanu a utíkal do středu vesnice. Chtěla jsem ho zastavit, ale přes bolest jsem to nedokázala. Jen jsem s hrůzou sledovala, jak další a další ninjové běží za ním. Potom se moje bolest ještě o dost zvýšila. Už jsem zavírala oči, připravená na smrt, když v tom jsem uslyšela řev nevinných lidí, který pořád sílil.

„Ne, nemůžu je nechat takhle trpět,“ pomyslela jsem si, vytáhla jsem si katanu z břicha a i přes všechnu tu bolest jsem se rozběhla chránit vesnici, kterou jsem tenkrát tolik milovala. Bojovala jsem asi další hodinu, jen abych ochránila Zvučnou a lidi z ní. Pomáhala mi taky spousta dalších ninjů ze Zvučné. Utrpěla jsem spoustu zranění, ale i přes to jsem vydržela, dokud jsme všechny ninji nezabili. Stálo to spoustu obětí, mezi nimi byl i můj sensei a moje nejlepší kamarádka - Shinju. Jako by to nestačilo, v zápětí jsem uviděla hořet asi deset domů na náměstí. Rozběhla jsem se tam, jak nejrychleji jsem uměla.

„Jsou všichni venku?“ uslyšela jsem hlasy.
„Jo, jo, jsou,“ ozval se zase někdo jiný.
„Počkejte, táhle je ještě jedna holka!“ ukazovala malá, asi šestiletá dívka do okna NAŠEHO domu.
Tu "holku" jsem znala. Její delší hnědé mikádo s fialkovým pramínkem na ofině jí lezlo do obličeje, v jejích světle hnědých očích byl vidět strach a beznaděj. Tohle byla moje sestra - Watarashi Asuka.
„ASUKO!“ ječela jsem jako pominutá a prodrala jsem se mezi davem. Chtěla jsem vlétnout do domu napůl shořenými dveřmi, ale nějaká stará žena mě chytila za ruku a odmítala mě pustit.
„To se chceš zabít?!“ křikla na mě.
„Ale já nemůžu nechat umřít svoji ségru!“ vyjela jsem a vykroutila jsem se jí.
Už jsem byla asi jenom malý krok od domu, když v tom se začal bortit. Než jsem stačila cokoli udělat, celý dům byl jedna hromada hořícího dřeva.

„ASUKO!“ řvala jsem a po tvářích mi začaly stékat slzy. Chtěla jsem se rozběhnout do hořící hromady a hledat tělo Asuky, jako kdyby ještě mohla žít. Byla bych to i udělala, kdyby mě nechytli nějací dva geninové a neodvlekli mě kvůli mým zraněním do nemocnice. Nedokázala jsem se jim vykroutit. Ještě než mě odvlekli, uslyšela jsem z davu nějaký mužský hlas: „Věci nikdy nebudou takové, jaké bys je chtěla. Ne v tomto světě…,“ dodnes jsem nezjistila, kdo to vlastně říkal.

O pár dnů později jsem utekla z vesnice. Nenáviděla jsem Zvučnou za to, že nedokázala zachránit Asuku a zároveň jsem nesnášela sama sebe, za to, že jsem nechala zemřít svoje přátele. Tenkrát jsem přísahala, že už nikdy nebudu ninjou, ale nakonec… Stejně žiju jen proto, že pořád doufám, že nakonec v tomhle světě nastane mír…,“ dokončila jsem šeptem.

„Pravda. Svět ninjů je jen svět obětí a smutku,“ špitl Itachi. Nechápala jsem, jak to, že mám stejné názory, jako člověk, který vyvraždil svůj klan, aniž by mrkl okem, ale rozhodla jsem se, že to pro dnešek nechám plavat. Tak jsem jen dodala: „Dokud v tomhle světě nenastane mír, nemůžu zemřít!“
Itachi se pousmál a z úst mu vyšla slova: „Chápu“.
Oplatila jsem mu úsměv a zvedla jsem se, že půjdu do stanu. Chystala jsem se udělat krok, když v tom mi kdosi hodil do cesty kunaie a za zády jsem uslyšela hlas: „Stůjte, vy dva!“.