Typ

„Tak si na mňa predsa nezabudla!“ uškŕňal sa Hidan.
„Ako by som mohla zabudnúť na odťatú, živú hlavu.“ Zasmialo sa dievča, keď si spomenulo, ako sa ešte pred pár dňami dívala do zakrvavených očí bezvládnej mŕtvoly, z ktorej zostala len hlava a ktorá na ňu bezdôvodne kričala.

Pred pár týždňami

Jiná! Jinak se to říct nedalo – byla prostě jiná. Taková zářivější a ne tak kulatá.
„Hej Teuchi, tys kupoval nové nádobí?!“ Zeptala jsem se po té, co už jsem se po třetí polila díky tý šišatý věci, co si říkala miska.
„Ano, ty sis toho všimla?“
„Ano.“ Tupě jsem zírala na misku před sebou a doufala, že zmizí a přemění se na tu starou. Byla jsem jen týden na misi a už jsou tu změny.
„A?“ Vzhlédla jsem k nadšenému obličeji staříka Teuchiho.
„Co a?“
„Co na něj říkáš?“

„Děláš si srandu, že jo?" ozvala se po chvíli ticha Tory.
„Jak se to vezme... Tak napůl."
„Jak napůl?" shodila si svítící vlasy do obličeje, aby nebylo poznat, jak se tváří.
„Tak dobře, spíš vůbec," přiznal Itachi a ušklíbl se.
„Proto jsi byl tak naštvaný, když jsem se seznámila s Jirayou?" nenechala ho ani odpovědět a pokračovala, „Měl jsi mi to říct."
„Já... nechtěl jsem abys..." hlas se mu zadrhl.
„Abych co?"
„No aby sis myslela že se mnou... jak to říct... musíš chodit?"

Nemohla jsem uvěřit, že je tady opravdu tak hezký výhled. Nikdy jsem tady předtím nebyla, ale již nyní, mi je jasné, že tady nejsem naposledy. Je neuvěřitelné, jak se zde těžké myšlenky stávají lehčími, než doopravdy jsou. Je to uklidňující, ale zároveň děsivé. Pořádně jsem se rozhlédla po celé Konoze v pozadí se západem slunce. Seděla jsem na hlavě třetího Hokageho a pohladila jsem ho po hlavě. To mi přišlo docela vtipné, hladit tak důležitou osobnost. Setřela jsem si poslední stopy slz...

,,O čo ide?“ spýtala som sa trochu nepriateľským tónom o dvadsať minút, keď som sa dostala do telocvične. Tsunade stála uprostred a pozorovala ma hnedými očami. Ani o kúsok som neuhla, ale opätovala som jej pohľad s tým rozdielom, že som do neho dávala znechutenie. Za Tenten.

Pocítil som, že sa prestala vzpierať a ja som uvoľnil tlak tiež, ale stále som jej držal zápästia. Pomaly sme sa k sebe približovali a zistil som , že ju odrazu chcem pobozkať.

- - -

Keď ma chcel obliať vodou, pripravila som sa a namiesto na mne skončil obsah vedra na ňom. Zaklial a rýchlo si vyzliekol mokrý vrch. Mal až prekvapivo pekné telo. Čo to trepem, je to idiot! Pripomenula som si a vrhla som sa na neho.

Útulným domem se nesla příjemná vůně lahodně se pečícího těsta.
Celý dům byl osvětlen příjemným přítmím, stěny byly ozdobeny, kromě různých fotografií, i zeleně čerstvými keříčky s různobarevnými kouličkami a vesele se houpacími lesklými řetězy, nesoucí taktéž různé barvy duhy. Dokonce i menší palma stojící v rohu kuchyně byla poctěna touhle okrasou.

Nábytek, podlaha, poličky a jakýkoliv jiný kout. To vše bylo do puntíku utřené a vyleštěné. Všude se rozléhala příjemná vánoční hudba.

Tichými kroky se blížili k cíli. Bělovlasý mistr, položil mladíka na zem a zkoumal okolí. Blonďákovi modré oči přeskakovali kolem, nic však zatím neviděli, jen všude pnoucí se tmu.
"Už se blížíme..." Mistrovo oči se zastavili na nenápadném, stromy obrostlém přístřešku.
"Uááá!"
"Minato, co je ti?"

„Naruto? Co to s*kra děláš? Ne, ne neodvolávej to!“ Bee se pro jistotu rozběhl pryč. Yugito s úsměvem na Naruta kývla, že děkuje. Ten jí pokynul na znamení, že je cesta volná. Uviděl matčinu nastavenou pěst a její vystartování k Beemu.

Ahoj, jenom bych chtěla zmínit, že tohle je moje první FF, tak bych byla ráda i za malou kritiku a popřípadě i pochvalu. Doufám, že se bude líbit.

Jednoho krásného letního dne v Listové vesnici seděla jedna dívka s dlouhými rudými vlasy pod stromem a užívala si výhled na překrásnou louku, kousek od které tekla malá řeka. I když tu byla kunoichi pocházející ze Země Vodních vírů na žádost samotného Hokageho, nevěděla, že byla neustále hlídaná elitní jednotkou ninjů ANBU.

Tak a teď mi řekněte, co s nima hodláte udělat.“ Pein vypadal mírně nakvašeně.

Vítám vás u již třetího čtení. Zatímco minulé dva díly byly věnovány ninjům Konohy, dnes vás, mí drazí budoucí kolegové, seznámím s ninjou třídy S.
Ještě než začneme, představím vám svého ... ehm, rádce. Jde o summona páva. K čemu mi kdy byl? Sama nevím, jeho specialitou je zasahování do mých sezení, neustálé brebentění a dohánění mé maličkosti k šílenství. Jmenuje se Li Po a jak jistě poznáte, se svým jmenovcem nemá absolutně nic společného.

Aburame Shino přísahal, že ochrání svůj tým. Za každou cenu. Hyuuga Hinata přísahala, že svůj klan povede vším dobrým i zlým. Za každou cenu. Uchiha Sasuke přísahal, že pomstí svou rodinu. Za každou cenu.

Kapitola III – Tma

Hodiny na stěně ukazovaly půl devátou. Tsunade si nepřála nic víc než jeden poklidný večer. Dokončila by práci určenou pro ten den, štěkla na Shizune, ať ji přestane otravovat s dalšími dokumenty, popadla ji za zápěstí a odtáhla do nejbližšího baru, kde by se spolu zpily do němoty. Tsunade by byla veselá a uvolněná a zapomněla by aspoň na okamžik na otravnou radu, otravné klany a otravné podřízené. Vyschlo jí v hrdle, sotva na to pomyslela, a jen stěží se zarazila dřív, než si řekla Shizune o novou láhev.

Chudák holka před ní vypadala, že by potřebovala pořádného panáka.

Loď v bezvětří IV

Ráno ztratilo něco z kouzla večera. Hinata se probudila v prázdné posteli s nakyslou pachutí na patře a jazyce. Nikdy neuměla pít. Včerejšek nebyl výjimka. Ospale nahmatala Narutův polštář. Načechraný a studený. Matně si vybavila, že se s ní nevrátil nahoru. Netušila, kam se po oslavě vytratil. Nedonutila se k zájmu. Dnes ne.

Nami uskočila doleva, aby se vyhnula loutce, co na ni poslal Kankurou. Přemýšlela, jak ji dostat ze hry, ale to na ni Temari poslala svoje tornádo. Vytáhla katanu, nechala ji obalit svojí větrnou čakrou a rozběhla se mu naproti, když byla kousek od něj, přesekla ho a zneškodnila, ale to se na ni znovu řítila Kankurouva loutka a ta měla na Naminy poměry trochu moc rukou, než by si přála. Kankuro jí říkal: Karasu.

Pohled
Senju a Uchiha si podali ruce.
"Všichni mají takovou radost," pomyslela si rudovlasá dívka, která si prohlížela jásající dav kolem sebe. Zatím však ještě žádná politika problém válek nevyřešila. Lidé se zabíjet v bitvách nepřestali.

Popírání
„Ne, to prostě není možné,
to se mi dít nemůže.
Mám jen kašel, to je jasné,
s léky se to přemůže.

I medici se můžou plést,
stává se to průběžně.
Mám nemoc, jenž nevážná jest,
s léky se to přemůže.

Já jsem ANBU, ti nestůňou,
děje se to protože
dal jsem si rande se zimou,
s léky se to přemůže.

Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem v bílém županu na posteli se zavázanou pravou rukou a zacuchanými rozpuštěnými vlasy. Zírala jsem do bílého stropu nade mnou. Chvíli jsem uvažovala, jestli jsem opravdu v Akatsuki.

Když jsem z chodby uslyšela hlas, který určitě patřil Konan, ujistila jsem se, že jsem opravdu v tady. V zápětí jsem uslyšela další dva hlasy, ale nedokázala jsem poznat, čí jsou. Každopádně jsem chtěla vědět, o čem si povídají.